Grimhilda byla překvapená, když ji strážci vedli do stejného pokoje, jinou cestou.  Na jednu stranu chápala, proč nechtějí aby si pamatovala cesty, podle toho co předvedla, musel ten hulvát zavést nějaké bezpečnostní opatření.  Ale i tak. Doufala že si budou myslet že je jen malá, hloupá holka co se tu opravdu dostala omylem.  Že jí uvěří. 

Odfrkla si  tak nahlas, aby to slyšeli ti dva strážní, mezi kterými musela pořád jít, aniž by jen trochu zpomalila. On si snad myslí že má nad ní vyhráno. To se tedy plete. 

Grimhilda si v hlavě střádala plány, jak zařídit svoji svobodu. Uvažovala nad různým možnostmi, kam až může zajít, aby se odtud dostala. Nenechá přece nikoho aby jí poroučel. 

Tohle byly Grimhildiny myšlenky prvních pár hodin poté, co ji zavřeli, nebo respektive surově hodili, do ,,její komnaty" na dobu neurčitou. Nejdříve vztekle mlátila do dveří zdravou rukou, pak do nich kopala, škrábala je, snažila se je otevřít přes klíčovou dírku, nebo snad vytrhnout alespoň kliku kterou je pak omráčí. Když ani po hodině mučení nebohých dveří nepovolily, Grimhilda se stáhla zpět jako vyděšené zvíře, čekající na chvíli kdy může zaútočit.

 Alespoň pokoj tedy pořádně prozkoumala. Chtěla najít něco, čím by mohla trefit stráž do hlavy pro omráčení a utéct. Jediné co ale našla, byl malý ostrý kousek skla akorát tak do dlaně a pár zakutálených knoflíků, pravděpodobně po předchozích majitelích. 

Lehla si do huňatého koberce, zdvihla zdravou ruku a  v ní pozorovala ten malý kousíček , jak se odráží ve slunečních paprscích a dělá prasátka na stěnách.  Co by s ním asi tak mohla udělat? Dívala se na to, jak by se dal využít. Možná hodit ho útočníkovi do oka? Či snad, kdyby tu byla moc dlouho, prostě ukončit své trápení? Probodnout Tristanovi hrdlo? (Oh ano, poslední možnost ji velmi lákala.) Grimhilda byla zděšená, že nad takovými věcmi přemýšlí, ale všichni známe to když jsem vystresovaní, unavení a děláme hlouposti.  

Zakývala hlavou ze strany na stranu aby si pročistila hlavu od těchto myšlenek.

A tak nakonec přišla k geniálnímu řešení proč má tolik sadistických pocitů. Ptáte se jaké? No, to je vskutku jednoduché.

Za všechno může on. Oči se jí zakalily zlobou. To kvůli němu je v téhle díře. Grimhilda dostala vztek z toho, v jaké situaci se nachází. Kdyby ji jednoduše pustil domů a nedělal okolo toho takové drama. Odfrkla si.

No jasně. Prostě šlechtici. Vždy udělají z komára velblouda. Bůh ví co je vlastně ten Tristan zač. Nějaká nižší šlechta? Zeman? Baron? Maximálně tak hrabě. Ubožák. 

Otočila hlavu na stranu. Co má ted sakra dělat? V hlavě měla prázdno.

 Když v tu dostala dost dobrý nápad. 

Grimhilda po čtyřech došla až k posteli, a pak se pod ní natáhla na záda. Jak čekala, byl pod ní malý prostor. Jen nohy jí trčely a ozařovaly je střípky světla.  Přejela rukou po dřevěné desce postele co držela matraci nad zemí. Byla vtesaná do všech čtyř sloupů, nepropadla by se ani kdyby tu spal obzvláště obézní, či snad tucet opilých šlechticů. 

Uchopila střep a snažila se udělat dokonale svislou rýhu. Střep fungoval perfektně, jak se dalo čekat. Udělala několik rýh vedle sebe.

16.

Šestnáct dní v téhle snobské díře, někde hluboko v lesích, kde už ji nikdo nikdy nenajde. Nikdy už neuvidí matku, nebude moct říct sestře že je v pořádku.  Šestnáct dní života, které promarnila. A ještě k tomu spánkem. Co kdyby se už neprobudila?

Po tváři se jí skutálela jen jedna, jediná, osamělá slza. Musí to vydržet. Brzo odtud uteče.

×××

20. Uběhly čtyři další dny, aniž by se stalo cokoliv zvláštního. 

Grimhilda trávila dlouhé, osamělé dny čtením knih o rytířích, zbytečně umírajících pro svého krále v nesmyslných bojích, říkajíc u toho trapné řečičky o sebeobětování pro vyšší dobro, nebo knihy o princeznách zamilovaných do princů nehynoucí láskou tak velkou, že by udělaly naprosto cokoliv jen aby své milované udělaly šťastnými.  (Některými těmi trapárnami párkrát šlehla o zdi jejího velkého vězení.) 

Nějaká, ne příliš příjemná služebná s havraními, na pohled hrubými vlasy, které nebylo vidět do obličeje, jelikož hlavu měla pořád skloněnou a nikdy nic neřekla, jí každý den nosila jídlo, které vždy s otráveným výrazem odmítla.  Ani se nedívala na ty pochutiny co jí nabízí, drahá vína co jí lije do pohárku, nebo snad na dokonale vyleštěné, avšak tupé příbory. 

A služebná ji ani jíst nenutila. Vždy počkala pár minut, aby se podívala zda bude Grimhilda vůbec jíst. Když se tak nestalo, vše zase pečlivě zabalila, odnesla a nezanechala po sobě ani drobek. I když Grimhildu sužoval obrovský hlad, říkala si že když nebude jíst, rozhodně ji pustí. 

Když držela hladovku druhý den, říkala si jak to zvládne a bude v pořádku. Bude mít určitě dost síly na to utéct až to budou nejméně čekat. Bude předstírat vyčerpání, klidně i smrt, aby ji odtud vynesli. Takový byl pro ni geniální, avšak hloupý plán, jelikož neuvažovala nad příčinami jejího jednání. Taková prostě byla. Chtěla za každou cenu bojovat a vyhrát.

A tak kdykoliv se objevilo jídlo, dívala se z okna, dělala že čte, nebo spí. Záleželo na chvíli ve které se otevřely dveře. Jednou ležela v koberci a zírala si na uvolněnou, otevřenou dlan. Pořád více bledla, ted když měla nedostatek živin i slunečního svitu, jelikož zatahovala závěsy a stahovala se do temnějších částí pokoje. 

Jak tak ležela, koukala se na prosvítající žíly a přemýšlela co bude po smrti. Ani jakoby nezaregistrovala že se tiše otevřely dveře a někdo vstoupil do místnosti. Oči měla upřené na svoje prsty, počítajíc každý záhyb na kůži.  Musela vypadat, jako by ztratila duši či snad zešílela. Působit chladně a nezaujatě jí šlo už od narození, takže Grimhilda věděla jak se má tvářit. Jak má vyvolat tu prázdnotu a naplnit jí vzduch. Horší bylo ji vrátit zpět do těla. 

A tak netušila, kdo to byl, jelikož nemohla otočit hlavou či snad pohnout očima. Byla by to jasná známka, že ještě dokáže vnímat. Neviděla vyděšený výraz vepsaný ve tváři. Jen ležela. To bylo v podstatě jediné co ještě zvládla s kručícím žaludkem. Po chvíli se dveře zase neslyšně zavřeli. 

Každý ten den strávený tady, tedy Grimhilda se služebnou tancovaly tichý taneček ve kterém jí neslyšně donesla jídlo zatímco ji Grimhilda neslyšně ignorovala. Tak to šlo den po dni, hlad sílil a Grimhilda neměla na nic pořádně sílu.  Radši zůstala v posteli, snažíc se zvládnout další dlouhý den. 

Co když usne a už se neprobudí? Přežije do dvacátého prvního dne? Mohla jen doufat.  Těšila se na hluboký, osvobozující spánek, ve kterém ji zase čeká jen prázdno a tma.

V hlavě jí tikaly hodiny. Odpočítávala každou minutu do konce, at už bude jakýkoliv.  

Omlouvám se za to že jsem dlouho nepsala, pokud čtete moje zprávy, tak víte, že jsem byla na táboře. Dále se chci omluvit za kratší a možná i nudnější kapitolu, ale nechci všechno udělat tak uspěchaně, znáte to. 

Po omluvách bych vám všem chtěla poděkovat, za to že příběh i nadále čtete a investujete těch pár minut svého času do mého příběhu. Za pěkné, motivující komentáře a za nádherný cover, jenž jste si určitě před kliknutím na kapitolu okamžitě všimli, od Gipi. (Určitě si ji najděte, má fakt obrovský talent.) 

Děkuji vám, vaše Tess ♥