Ten strážce Grimhildu vlekl snad celou věčnost. Grimhilda věděla že sídlo bude velké, ale když už poněkolikáté procházela spletenicí chodeb, snažíc si zapamatovat cestu pro pozdější případný útěk, tak teprve pochopila jak je budova rozsáhlá. Nestačila žasnout nad žádnou z těch překrásných místností déle než pár vteřin, jelikož jak neustále opakoval strážce ,,měli zpoždění". 

Ale kdyby mohla, Grimhilda by jistě obdivovala zlaté stropy s různými vzorci a obrázky, které se blyštili snad v každé místnosti a vytvářely velkolepé a tajemné příběhy.  Či by snad užasla nad puškami vystavenými ve vitrínách, z nejkvalitnějšího dřeva, naleštěné, staré zřejmě desítky let? A nebo by se pozastavila nad obrazy dávných králů, princezen a jiných členů královské rodiny, jenž jsou již po generace dávno na onom světě? O tom lze spekulovat.   

Avšak Grimhilda nesměla nic z toho. Ani náhodou by ji nenapadlo zmírnit krok, či se ohlédnout a dát tomu strážci důvod k tomu ji napadnout, což je u otroků běžné zacházení. A tak prostě s rázným krokem šla, hlava vztyčená a snažila se být nenápadná. Ale tajně očima těkala ze strany na stranu, aby si zapamatovala každičký kousíček té nádhery, kterou už zřejmě v životě znovu neuvidí. 

Před Grimhildou se objevily schody vedoucí nahoru. Otočila se na strážce, ale ten jí jen pokynul aby pokračovala. Vyhrnula si tedy šaty a vydala se kam jí poručil.

 Vyšla kamenné schody a ocitla se v jakési zimní zahradě, plné exotických květů a zvuku šumění vody. Přimhouřila oči a podívala se do dáli. Zahrada vypadala jako by byla nekonečná. Všude okolo Grimhildy poletovali malí motýlci, různobarevných odstínů a velikostí, jaké v životě neviděla. Nadechla se. Vzduch byl těžký, vydýchaný a také velmi aromatický, vzhledem k mnohým kvetoucím rostlinám různých tvarů a velikostí. Grimhilda se bála, zda se na ty krásné květiny může vůbec podívat a tak radši sklopila zrak k zemi. 

Ohlédla se. Strážce za ní nebyl. Nebyl nikde, úplně se vypařil. 

Grimhilda tedy vycítila šanci, vyhrnula si šaty a rozběhla se nejtišeji jak mohla daleko odtud, doufající že dříve či později narazí na východ.  Bolavé rameno začalo pulsovat bolestí, ale Grimhilda jako by byla z kamene, dělala že ji necítí a běžela dál. Ještě že Maria zapomněla vyměnit také její škrpály na nohou, ve střevíčcích by tohle nikdy nezvládla. 

Běželo se jí špatně protože šaty které jí Maria oblékla nebyly uzpůsobené na takové zacházení. Byly v nebesky modré barvě. Výstřih byl klasicky do U a šaty měly tříčtvrteční, volné  rukávy z jemně průhlednějšího, síťovaného, avšak velmi pohodlného materiálu. Vše v horní části šatů bylo v bílé barvě, až na světle modré rukávy, bez jakýchkoliv zvláštností. Sukně byla volná, a utkaná ze stejně pohodlného materiálu jako byly rukávy. Ostatně měla i stejnou barvu. Byla dlouhá téměř až k zemi, což Grimhildě bohužel znemožňovalo, pokud si sukni nezvedla, rychlejší chůzi. Vzhledem k průhlednosti však musela Grimhilda míti více vrstev aby zůstalo skryto vše, co má zůstat.  Na sukni, těsně u spodního lemu, byli  namalovaní černou barvou ptáčci sedící na notových linkách, dívající se různými směry. Grimhildě jich bylo líto, až se bude vracet lesem domů, po jistě úspěšném útěku, pravděpodobně si je zašpiní od bahna, či roztrhne o nějakou větvičku. 

Po chvíli namáhavého a lehce bolestivého běhu se Grimhilda cítila jako by oběhla nejméně polovinu planety.  Nechtěla si přiznat že nemá dost sil na to se odtud dostat.  Musí nabrat znovu síly, to určitě zvládne.

Tak se tedy zhluboka nadechla a pomalu šla hledat nějaké místo na sezení. Má čas, stejně určitě uběhla dost velkou dálku, takže bude trvat než ji najdou.  Hledala ideální místo, které nikomu nebude připadat podezřelé až ji budou hledat.  Pak ji však napadlo, že by na ní mohli nasadit psy a těm by rozhodně neutekla. Stačilo si jen představit jak jí drásají kůži z těla a hned se jí obracel žaludek. 

Rozhodla se skrýt všem na očích, protože pod lampou je největší tma, jak jí vždycky povídala matka. 

Sedla si na nedalekou bílou lavičku a přímo před sebou měla obrovské jezírko plné rybiček.  Voda byla klidná a velmi průzračná. Zadívala se na vodní hladinu, a přes aromatickou vůni okolí, klid létajících motýlů a plavajících rybiček se její mysl zklidnila. Bylo to opravdu kouzelné místo. 

Seděla tak několik minut. Možná hodinu.  Nad ničím nepřemýšlela, jen se dívala na tu krásu, vychutnávala si ten pohled. Byla tak mimo,  že ani nepostřehla že s ní někdo již nějakou chvíli sedí na lavičce. Dokud neuslyšela hlas. 

,,Jsem rád že jste zase na nohou, bál jsem se že zemřete. " Grimhilda polekaně poskočila a probudila se z transu. Sakra. Zameškala šanci na útěk dokud byl čas. Musí se z toho dostat nějak diplomaticky.

,,Jsem pro vás bezcenná. Nechte mě jít." prohlásila aniž by se na onoho muže podívala. Kdyby to bývala udělala, viděla by jeho překvapený výraz v očích.

,,Nikdy jsem neřekl že jste pro mě bezcenná. Ba naopak, blyštíte se jako třpytivý diamant v této nudné místnosti." Nudné? Nudné! Grimhilda se zamračila. Tohle místo bylo nádherné! Jedno z nejkrásnějších kam se ve svém mizerném životě podívala. Přes své rozbouření jako by zapomněla na své chování i na kompliment, který jí muž složil. 

Muž se na ní nechápavě zadíval. Asi nemá ráda když jí někdo lichotí. No dobře. To bude těžké. 

,,Prostě mě odtud pusťte, nebudu tu déle obtěžovat. Rozhodně tu nebudu za záchranu života klesat na kolena a sloužit vám celý život jako váš osobní otrok." s tímto jízlivým tonem Grimhilda vstala a chystala se odejít, když v tu ji někdo pevně chytil za ruku a trochu surovým způsobem přitáhl zpátky na lavičku. Těsně vedle něj.

Grimhilda polekaně zamrkala. Pořád ještě držel její ruku. Nebyla na doteky zvyklá, štítila se jich. Byl to pro ní horší pocit než kdyby jí zbičovali a zanechali na ní jizvy. Její jizvy byly totiž hluboko uvnitř a každý dotek vyvolával obrovskou bolest, aby jí připomínaly minulost, na kterou se nedá tak lehce zapomenout. Ještě chvíli a rozsype se jako písek po cestě. 

,,Za tohle se omluvíte." zavrčel nepříjemně, zřejmě podrážděně a lehce uraženě muž a chytil jí druhou rukou za bradu. Otočil Grimhildě hlavu a nechal ji se mu dívat do očí.  Byly ledové jako led, vyhaslé uhlíky života, stejně jako ty její. Čistá modř okolo zornic mu dávala až nadpřirozený vzhled. V těch očích jakoby se dala ztratit mysl.  Po několika vteřinách už se Grimhilda nedokázala dívat. Zavřela oči a nadechla se.

,,Omlouvám se."vydechla a čekala co se bude dít. Snažila se vypadat uraženě, aby nebylo znát jaký z něj má strach. Její ledový klid přiváděl všechny do rozpaků, ani on nebyl vyjímkou. Zachovat si tvář bylo v takových situacích nejdůležitější.

Muž ji tedy konečně pustil a dopřál jí pár minut ticha, zřejmě taktéž již znovu trochu uvolněný, ale stejně neklidný z jejího chladného, neuctivého chování. 

,,Musím se vás zeptat na pár otázek." povzdychl si a podíval se na ni. Byl rozhořčený z toho všeho co dělá, ale myslel si že je to tím že do ní vypálil kulku. Cítil se vinný a zahanbený.

,,Víte kde ted jste?" zeptal se a nepřestával na Grimhildu upírat oči. Byla to nejkrásnější žena jakou kdy zřel. Nechtěl se na ní dívat tak očividně, ale prostě to nešlo.  At se snažil sebevíc, nemohl z ní spustit zrak a kdykoliv promluvila, i přesto že jízlivou poznámku, visel jí na rtech.

,,V tajném, přísně střeženém, zimním sídle, severovýchodně od hor věčného zapomnění?" snažila se rozpomenout si Mariina slova a přidat špetku sarkasmu. Ona se s tím rozmazleným šlechticem přece párat nebude.

,,Správně. V tajném, přísně střeženém. Je to tu obehnané horami a nepropustným lesem. Chápete kam tím mířím?" Grimhilda si přebrala v hlavě jeho slova. Ačkoliv ho už od prvního slova nesnášela, řekla si, že ten pitomec má asi v něčem pravdu.

,,Pamatujete si jak jste se sem dostala?" zeptal se s nadějným pohledem že se konečně dozví jak jedna bezbranná dívka, dokázala projít všechny ty nebezpečné překážky a dostat se až sem.

,,Ne. Usnula jsem a probudila se v tomhle lese. Chtěla jsem se jenom dostat domů." rozpomínala se na posledních pár dní. Rozhodně mu nechtěla vykládat o babici s jablkem, o níž má tušení že ji odtáhla z nějakého důvodu do tohoto lesa, už tak si o ní beztak myslel že je špeh, či šílená spodina.

,,To je velice podivné. Jak dlouho jste v tom lese byla?" Grimhilda se zadívala na rybky v jezírku.

,,Předpokládám že než jsem se probudila, pár hodin už jsem tam musela ležet. Možná dva dny, to by vysvětlovalo proč jsem byla tak slabá a hladová." zamyslela se nad tím jak neskutečný se ten příběh zdál.  Nedokázala si za nic vzpomenout, co jí ta šílená žena, ptajíc se na cestu říkala. 

,,Pokud je tomu tak, jste opravdu statečná a silná žena. Moc se omlouvám že jsem vás střelil. Myslel jsem že jste zraněná, trpící zvěř. " sklopil oči a doufal že mu tato žena odpustí, avšak to nevěděl že Grimhilda, nemá nic z toho na mysli. Jen útěk. 

,,No, přiznejme si že v ten moment tomu tak možná bylo." pokrčila rameny a podívala se na něj. 

Usmál se.

Grimhilda tedy konečně měla možnost si prohlédnout jeho osvalené a opálené tělo. Krom toho měl však i husté, krátce střižené, hnědé vlasy, a opravdu nádherné, výrazné modré oči, plné zájmu. Vypadal tak na třicet let, což by Grimhildě velmi vyhovovalo, kdyby si nemyslela že je to naprostý snob a pitomec, jako všechna smetánka.  

Podíval se jí do očí. Sakra. Přistihl ji na něj zírat. Grimhilda zrudla a otočila hlavu na opačnou stranu, aby nemusela čelit zahanbení.

,,Váš příběh je neuvěřitelný. Snad chápete že je tak neuvěřitelný, že ani není možné aby se to takto stalo. Možná máte příliš zakalenou pamět a potřebujete čas se plně zotavit, nebo jste špeh a celou dobu mi lžete. Každopádně to brzo zjistíme, nemám pravdu? " naoko se tvářil vážně. 

Grimhilda se na něj pořád odmítala znovu podívat. V dálce uviděla dvě rozmazané postavy, blížící se k nim tiše rychlým krokem. 

,,I když myslím že to, že tu zůstanete, pro mě bude nebývalé potěšení." usmál se od ucha k uchu a začal si hrát s jedním pramínkem vlasů, který se nedopatřením uvolnil z copu. Jako by mu patřila.  Šokovaně ucukla. 

,,Asi nechápu o co se tu snažíte. Musím jít domů, matka o mě bude mít velký strach." Grimhilda začala panikařit. Takhle to skončit nemělo. Začala se zvedat, ale muž ji rychle stáhl zpátky s jemnou elegancí, jako by nic nevážila.  

,,Tolik mi toho o sobě musíte vyprávět, jak slyším máte zajímavý život! Vždyť já zatím nevím ani vaše jméno!" zasmál se, jako by to celé byla zábavná hra a on si vůbec nevšiml její zoufalé snahy o útěk. 

,,Grimhilda." zaregistrovala že se k ní blíží dva strážci. Už nemá čas. Musí něco udělat. Mysl jí říkala: prašti ho! Ale jako by ztuhla hrůzou.

,,Krásné jméno. Neobvyklé." i on se podíval na blížící se stráž.  Odsunul se tedy trochu od Grimhildy, aby si dodržoval standardní postoj a neporušil nějak nepatřičně etiketu.

 Grimhilda ten pohyb zaregistrovala a nechápavě se na něj zamračila. Někde hluboko v jejím zlomeném, několikrát špatně zalepeném srdci, si totiž přála aby jí byl někdo nablízku. 

,,Zdá se že náš rozhovor skončil, mí strážci vás odvedou do vašich komnat lady Grimhildo. " trochu posmutněl, ale nedal nic najevo. Líbilo se mu jak se zoufale pokoušela o útěk. Doslova to v něm vyvolávalo chuť ji pevně chytit a nikdy už nepustit. 

Rozhodl se. Zůstane tady. Potřebuje společnost a mohl by se s ní časem spřátelit. 

,,Počkejte!" strážci se jí chopili a táhli ji pryč, nedbajíc na bolestivé rameno. Nic neudělal, protože si musel zachovat chladný odstup, avšak kdyby bylo po jeho, okamžitě by je za tohle chování k dámě vyhodil. 

,,Jaké je vaše jméno?!" křikla ještě Grimhilda v šanci získat jeho pozornost aby jí nezabíjel. 

,,Tristan." šibalsky se na ní usmál a díval se na ni dokud nezmizela z dohledu. Někoho jako je ona dlouho nepotkal. Zatřpytily se mu oči vzrušením.  To bude zábava. 

Ták to je historicky nejdelší kapitola co jsem kdy napsala OOF. 2000 slov, snad si to užijete. :) Také se omluvám za špatný popis šatů, nejsem v tom přespříliš dobrá, ale snažím se na tom zapracovat. Potěší jakýkoliv hezký komentář či hlasování. Děkuji za váš čas. ♥