Děkuji všem za velkou podporu, komentáře i hlasování mi pomáhají a motivují mě psát dál pro těch pár lidí co mne sleduje ♥

Sluneční paprsky jí již několik minut bez přestávky svítily do obličeje a probudili ji z sladkých snů. Otevřela tedy otráveně oči a zívla.  Něco jí ale nehrálo. Dívala se přímo do bílého, kamenného, zlatem ozdobeného stropu, na kterém byli vyobrazeni ptáčci a andělíčci shlížející na svatbu překrásné princezny s jejím princem.  

Pokusila se posadit, ale v tom okamžiku ji zasáhla prudká bolest v paži. Tiše sykla. Lehla si tedy zpátky do postele a dívala se na všechny strany, snažíc se přijít na to kde se právě nachází. Ležela v mohutné bílé posteli s dřevěnými obroušenými pilíři zabořenými do stropu. Na nich byly vyřezávané květiny a stromy s těmi nejjemnějšími detaily. Natáhla zdravou ruku a po jednom z nich přejela jemně prsty. Místnost byla v jednoduchém přírodním stylu, který nabuzoval pocit klidu, bezpečí a čistoty. Nedaleko od postele se nacházel krb, malý stolek a za ním dvě bílé malé pohovky na sezení.   U protější zdi místnosti se vyjímal za dlouhými bílými závěsy, skrze které dovnitř proudilo tolik hřejivého slunce obrovitánský balkon. V neposlední řadě se tu nacházela malá knihovnička a stolek s zabudovaným zrcadlem. Nikde žádné skříně ani poličky. Místnost připomínala hodně luxusní obývací pokoj na relaxování s zabudovanou postelí. Ze stropu visel křišťálový, skleněný lustr se zlatými ozdůbkami ve formě ptáčků a podlahu pokrýval bílý kožešinový koberec, pravděpodobně na zateplení místnosti. 

Grimhilda nad tou krásou žasla a myslela si že ještě spí. Prohlédla si své tělo. Někdo ji umyl a důkladně ošetřil, tedy alespoň podle toho že na sobě nenašla ani škrábanec. Někdo ji také převlékl do čistě bílých, jednoduchých šatů s  delšími rukávy aby zakryli obvázanou ránu po kulce. Jediné co ji bolelo ta byla paže, takže s ní nesměla hýbat a hlava, jelikož to co se jí stalo za posledních pár dní bylo až neuvěřitelné.  

Snažila se vybavit si co přesně se během posledních tří dnů stalo, ale v hlavě jako by měla prázdno. Jen doufala že všechno tohle je sen a už se brzy probudí ve své posteli, umazaná hnojem, slýchajíc hlasy svých sester a bratrů. 

Zhluboka se tedy nadechla a pomaloučku se posadila.  Bolest ji utvrzovala v tom že něco z toho co se stalo musí být reálné, protože není možné snášet ve vlastním snu takovou agonii.  Nasadila kamennou tvář a snažila se bolest potlačit. Přehoupla nohy přes kraj postele a dotkla se špičkami prstů u nohou jemného koberečku.

,,Vidím že slečna už je na nohou!" Prohlásil vesele lehce pištivý, avšak zcela normální a přirozený dívčí hlas. Grimhilda nikoho nečekala a tak sebou bolestivě škubla, čímž si dívka vysloužila spousty klení a tichého syčení. 

,,Nezlobte se paní, nechtěla jsem vás polekat. Nechci vám ublížit." prohlásila zvesela a Grimhilda se na ní konečně dokázala podívat. Dívka byla oblečená jako klasická služebná která pracuje pro smetánku. Své vlasy slámové barvy měla spletené do dvou copánků, vypadala poměrně mladě. Měla modré oči a rozzářený úsměv, jako by ji práce těšila a užívala si každý moment života. 

,,Kde to jsem?" Grimhida se na ni zašklebila, ale dívčin úsměv ani trochu nepohasl. Grimhildu ta její šťastná nálada dost štvala. 

,,Jste v tajném, přísně střeženém, královském zimním sídle, severovýchodně od hor věčného zapomnění má paní." Grimhilda zamrkala a nechápavě se na ní zadívala s podezíravě přivřenýma očima.

Mezi oběma ženami nastalo ticho. 

,,Takže vy mě zabijete?" Grimhildin hlas se zajíkl a změnil v šepotání.

,,To nevím má paní, ale náš pán byl dost vyděšen když zjistil že vás postřelil.  " špitla služtička. Úsměv jí trochu pohasl a jako by se na vteřinku zamyslela. Když si všimla že ji Grimhilda upřeně se zájem sleduje, zase se rychle vzpamatovala.

,,Já jsem Maria, a jak říkají vám má paní?" Zeptala se a zase vypadala jako by mohla každou sekundou skotačit radostí. 

,,Grimhilda. Maria je pěkné jméno. " Maria Grimhildu začínala pomaloučku přivádět k lepší náladě aniž by o tom sama měla tušení.

,,Grimhilda! Zvláštní jméno! Celá jste zvláštní má paní." působila upřímným dojmem a Grimhilda cítila že jí může důvěřovat.

,,Mimochodem mám vás pokud jste již plná sil připravit na setkání s naším pánem. Udělám vám nádherný účes!" vypískla radostně a už si to hopkala ze dveří. Grimhilda ani nestačila nic namítnout. 

Měla v plánu že až se Maria vrátí, za všechno jí poděkuje, zeptá se jí na cestu a půjde si po svých pěkně domů za matkou, která má o ní jistě velký strach.  V hlavě plánovala jak se jí pokusí vysvětlit že tady nemůže zůstat, že musí pryč, jenže než to stačila pořádně promyslet, Maria byla zpátky i s hromádkou šatů a kufříkem, který byl zřejmě přeplněný serepetiček na vlasy. 

Vytáhla si všechno náčiní k stolku se zabudovaným zrcadlem a tiše si mumlala veselou písničku. Grimhilda se zhluboka nadechla a s bolestí vstala z postele. Přišla až k Marii a zdravou rukou jí poklepala na rameno. 

,,Poslyš Mario, děkuji ti za všechno, tobě i tvému pánovi, ale já už musím jít. Nemůžu tu zůstat, musím domů za rodinou. Chápeš snad že tohle pro mě neskončí dobře že ano? Prostě mi řekni kudy se odtud můžu dostat a dál už to zvládnu sama." Pronesla, jako kdyby to hodila do větru a říkala naprostou samozřejmost. 

Maria se otočila a její úsměv se vypařil. A Grimhilda si pomyslela něco stylu: A sakra. 

,,Paní, ted si ze mě děláte legraci že ano? Jste zraněná! Nedokážete pomalu ani vstát z postele, natož se sama vydat domů zpátky tím lesem. Bůh ví jak dlouho jste šla! Nikdo nechápe jak jste mohla sama přežít!" Spustila na Grimhildu jako na malé dítě.

,,Ale stojím ne? A chodit taky zvládnu.  Je to hračka, jen mě prosím nechte jít." Dívala se na ni s prosebným pohledem a doufala že to vyjde.

,,Nemůžete odejít má paní." posadila Grimhildu na židli k stolku a nařídila správně zrcadlo, bledá jako stěna. 

,,Ale Mario, já tě přece prosím. Pust mě odtud." dívala se v odraze zrcadla přímo na ní a bez špetky slitování jí propalovala očima. Viděla jak se jí klepou ruce nervozitou, když do rukou  vzala hřebeny. Pak se zastavila uprostřed pohybu.

,,Spala jste dva týdny." Grimhildě se rozšířili zorničky a zatemnilo se jí před očima. Dva týdny? Je vůbec možné aby někdo tak dlouho spal? Matka i sestra musí být k smrti vyděšené! Grimhilda už pak ani nemukla a dívala se na své ruce se skloněnou hlavou, aby se nemusela dívat do zrcadla. Styděla se za to jak necitlivá k Marii byla, když se o ní starala dva dlouhé týdny. Proto byla tak šťastná že je konečně vzhůru. Cítila jak hbité Mariiny prsty dělají spletité zatáčky a uzle v jejích vlasech a zavřela oči. 

Maria jí udělala nádherný, dlouhý rybí cop, který jí poté co jí pomohla se obléct (dost bolestivá záležitost) přehodila přes rameno. Celé toto oblékání a česání probíhalo v tichosti, i když občas z obou stran padlo pár lítostivých pohledů.  Dívky stáli naproti sobě.

,,Ted jste připravená." špitla Maria a chytila jí za obě ruce. Grimhilda jí je pevně stiskla a Maria jí věnovala láskyplný pohled.

,,Co se mnou ted bude?" optala se Grimhilda v šanci že dostane odpověd. Když v tu se ozvalo otevírání dveří.  Dovnitř přišel strážce v vojenské kroužkované zbroji, s mušketou připravenou podél těla. Neřekl ani slovo, jen na Mariu přikývl.  Maria jí pohladila po tváři a usmála se na ní.

,,Myslím že to brzo zjistíš. " Pustila Grimhildiny ruce a se skloněnou hlavou poodstoupila dozadu. Udělala mírné pukrle, sepjala ruce k břichu a dívala se do země. Strážce Grimhildě mírně pokynul at jde. Grimhilda tedy nabrala odvahu, narovnala se a vykročila. 

Naposledy se ještě ohlédla zpátky na Mariu, ale ta stála v nehybné pozici jako mramorová socha čekající na další pokyn. Grimhilda pochopila.

Byl čas jít.