,,O osm let později..."

Jak roky plynuly Grimhilda věděla že si již muže nenajde. Na trůn usedl před sedmi lety nový král a s královnou slavili narození jejich dcerky, princezny Sněhurky. Lidé jásali  a princezničku si zamilovali. Jako by se stala středem vesmíru. Byla to velká sláva a ani když královna umřela nevyvěsili černé vlajky. Dalo by se říct že si toho nikdo ani nevšiml.  Možná byla Grimhilda jediná v království co vůbec něco takového zaregistrovala. Vlastně jí byla k smíchu. Jako by nějaká královna ani neexistovala. Říkalo se že zemřela dva dny po porodu z neznámých příčin, což bylo nepřijatelné a politování hodné. Malá Sněhurka bude vyrůstat bez matky. Smutné. Avšak Grimhildu takové královské záležitosti nezajímali, jelikož nebyla královna.

 Zatímco jinde slavili, u nich na statku vládl smutek. Po tolika letech otec zemřel.  Ačkoliv Grimhilda neprojevovala žádné city, někde hluboko uvnitř jí topily vlastní slzy. Její oba bratři se dávno oženili a bydleli každý jinde, ale na otcův pohřeb se dostavili i se svými ženami. Sestry se provdaly až na Grimhildu a Lilianu. Po pohřbu se přestěhovali do jiného města, prodali všechna svá zvířata kromě jednoho koně, krávy, a pár slepic.

Měli dost peněz na to aby nemuseli několik let pracovat ale ne tolik na to aby žili v luxusu. Avšak konečně dostaly nějaké věno. Pro Lilianu které bylo šestnáct to bylo skvělé, avšak Grimhildě to bylo již k ničemu. Za nedlouho jí mělo být osmadvacet. A i přesto že se na ni chlapci se zálibou dívali, po zjištění jejího věku ztráceli rychle zájem.

Domeček ve kterém měli žít byl maličký. Z venku byl zelený, pokrytý popínavými rostlinami. Vše bylo ohraničené dobrým vysokým, dřevěným plotem, který Grimhildě nejvíce připomínal kůly s ostrými špičkami probodávajíc oblohu. Přejela po nich prstem, divila se že se neřízla. Cítila se v bezpečí za tou hrozivou hradbou. 

Uvnitř byla klasická světnice ovšem s ložnicí navíc. Na zahradě venku byly dva malé záhony na zasazení květin a ohrada ve které byly všechna zvířata, kromě slepic, které byli v nedalekém kurníku. Tráva byla uschlá celé to místo působilo staře. Město dům zřejmě zrekonstruoval po nějakém požáru či povodni a nalákal lidi na nízkou cenu. A povedlo se. Nalákali na tuhle barabiznu zrovna její rodinku. Jak vtipné. Z myšlenek jí vytrhla matka, která dala Grimhildě ruku na rameno. Cukla sebou. Doteky jí byly nepříjemné, nesly sebou příliš mnoho emocí.

,,Tohle je náš nový domov, nový start.'' Nový start pro matku. Ne pro ni. Grimhilda věděla že chce zapomenout na smrt otce a chápala ji. Ale nebyla zvyklá na takové prostředí. Měla ráda soukromí, přála si být neviditelná. Jako by ji na každém kroku sledovali dychtivé oči sousedů, vyhlížejících z okna. Nebylo jí to příjemné, ale snažila se na to nemyslet.

,,Lilian a já to tu zatím zabydlíme a ty by jsi se mohla jít podívat po městě co říkáš?"podívala se na Grimhildu prosebnýma očima. Lilian jak jí říkala matka kývla a tiše zalezla do domku, jako vždy nic nenamítala. Nejspíše šla vybalovat věci a zabrat si tu nejlepší postel v domě. 

Po chvilce váhání se Grimhilda  rozhodla že klidně zabije pár minut procházením ulic než trávit čas zíráním do zdi či na její až příliš dokonale obyčejnou  sestru.

,,Fajn."odsekla a zabloudila očima ke své matce. Šedé vlasy jí spadaly do čela už tak posetými vrásky. Na svůj věk byla tak krásná a elegantní, skoro jako šlechtična. Když jí vtiskla do dlaně peníze, Grimhilda vyšla rázným krokem vstříc ulicí vedoucí městem. Matka na ni ještě něco volala ale Grimhilda ji už neslyšela. 

Mohli bychom vám popisovat ty budovy, některé menší, jiné větší. Jezírka v parku, stánky s různorodým zbožím, spoustu lidí, obchodníky, nebo třeba maličkosti jako zapadlé uličky ve kterých se skrývajíc nejúžasnější tajemství. Ovšem ani jedno Grimhildu nezajímalo. Chtěla to mít prostě rychle za sebou. Po nikom se neohlížela, nikomu nezírala do očí. Jen šla a mlčky poslouchala. Obchodníci křičeli a lákali ty tupé ovce na předražené šperky nebo potraviny které za nic nestály. Grimhildě to bylo k smíchu. Obešla další blok aby se vyhnula náměstí, bála se totiž těch očí které ji následovali celý život. Když se dostala na konec města,  ulevilo se jí.  Mířila k lesům, daleko od civilizace, daleko od očí. Došla na kopec obehnaný ze všech stran nepropustnými jehličnany, na takový malý plácek. Z jedné strany a správného úhlu, bylo vidět do daleka, až k horám chránící hranice. Grimhildu vždy zajímalo co je za nimi. Snila o tom že jednoho dne tam odejde a dosáhne klidu. Jenže jedna věc hyzdila její výhled. Před horami se nacházel palác ve kterém žili král a princezna Sněhurka. Ne že by byl ošklivý, ba naopak. 

Křišťálový palác, jak ho nazvali se třpytil na míle daleko, odrážel sluneční světlo a jeho architektura byla nesmírně složitá. K nebi se tyčilo několik věží z niž nejvyšší bývala údajně komnata královny. Byla uprostřed a král ji nechal vystavět pro její bezpečí.  Musel ji tolik milovat...

Z myšlenek Grimhildu vyrušilo hlasité šumění trávy za jejími zády. 

,,Děvče neruším?"Grimhilda sebou škubla.Otočila se a pohlédla na ženu co ji oslovila jako děvče. Stará vrásčitá stařena, shrbená, schovaná pod kapucí černého pláště z hadí kůže, chodící o holi s košíkem v ruce. Měla na svůj věk až nepřirozeně dlouhé bílé vlasy, připomínajíc mraky na obloze. Na na zádech zřejmě od pohledu velmi těžký batoh, a na nohou ošoupané hnědé škrpály.  Grimhildě se ulevilo. Jen pouhopouhá poutnice. 

,,Ne, vůbec ne, totiž co ode mne potřebujete?" Grimhilda se snažila nedat najevo nelibost a jízlivý tón si pro jednou odpustila. Starým lidem se má prokazovat úcta. To byl základ slušného inteligentního chování. 

,,Hledám cestu k paláci, nevíš náhodu kudy? Vypadáš jako místní." Grimhilda by se ted měla pousmát ale místo toho se více zamračila.  Ukázala za sebe na místo kde se ještě před chvílí kochala pohledem. Stará poutnice přikývla. Grimhilda čekala že začne zase blábolit a děkovat ale stařena místo toho začala šátrat rukama v košíku. Vytáhla jedno jediné, bezchybné, červené jablko, v němž se odrážela Grimhildina vlastní tvář.

,,Díky děvče, vezmi si, stejně potřebuji odlehčit zátěž." řekla s hrozivě krásným úsměvem na rtech. Grimhilda zaváhala. Možná si ho neměla brát. Možná měla začít utíkat pryč a nikdy se nevracet. Možná by měla. Jenže místo toho jablko přijala. Co by se asi tak mohlo stát? Vzala ho ze stařenčiny nastavené vrásčité ruky a s chutí se zakousla. Bylo šťavnaté, lepší jablko snad Grimhilda nikdy nejedla.  Stará poutnice se rozzářila jako slunce  a Grimhilda je uviděla. Temně fialové oči ve kterých se odrážely plameny. Zatočila se jí hlava a ona klesla na kolena. Stařenka se k ní naklonila, pohladila ji po vlasech a naposledy se na ní podívala.

,, Nechť je ti jablko osudným."Stáhla si kapuci do obličeje a než se Grimhilda nadála, zmizela za její dohled. Grimhilda zpanikařila. Ulehla do trávy s blaženým výrazem ve tváři, ale v jejím mozku se rozezněly poplašné zvony. Nemohla se hýbat, nemohla křičet. Oči se jí začaly klížit a ona ztrácela kontrolu nad svojí myslí. Možná bude jednoduší se na to vyspat? Ne! Co se děje!? Těmito rozpolcenými pocity se nechala úplně pohltit.  Najednou všechny emoce ustaly. Upadla do bezvědomí,  blažené temnoty spánku.