Bydlel jsem v domě jednoho tichého městečka v Americe a nemohl jsem si nějak zvlášť stěžovat. Bydlel jsem sám ve velkém domě a vydělával jsem si psaním esejí pro vysokoškoláky. Psaní mě holt vždycky bavilo, ale nebyl jsem ten typ co by zase psal nějaké knihy a něco podobného. Náhodou jsem za to vydělával dostatečně peněz a někdy jsem si přivydělával redakcí knih, i když tento druh práce se mi moc nezamlouval, protože knihy často prostě byly příliš dlouhé.

V posledních dnech se mi ale dařilo psaní esejí hůř a hůř – nebyly podle mě příliš kvalitní, i když mi studenti s vděčností psali, že jsou se svojí známkou spokojeni, ale věděl jsem, že je něco špatně a měl jsem pravdu. Přesněji, věděl jsem čím to je.

Před asi měsícem a půl jsem se setkal s jednou osobou.

Vracel jsem se ten večer domů z kurzů němčiny, kde jsem občas učil místo nemocných lektorů. Ulice, kde jsem bydlel byla velice tichá a bylo slyšet jen tiché bubnování deště o můj černý deštník a o temnou cestu, po které jsem kráčel. Než jsem ale stačil přejít ke svému domu, který se zas tak moc od ostatních nelišil, spatřil jsem, že můj soused, který bydlel naproti mně, stojí pod přístřeškem a hledá klíče ve své pracovní tašce, ve které nejspíš nosil svůj notebook. Nakonec ale zanadával, i když jsem to přes šplíchání kapek o zem neslyšel a vypadalo to, že se chystá bílé dveře svého domu vyrazit pořádným kopancem. Rychle jsem ho ale zastavil, aby to nedělal a on se otočil za mým hlasem.

První myšlenkou, která se mi v hlavě objevila, bylo něco typu proč jsem si ho nevšiml už dřív? Už kolikáté úterý bydlím v téhle ulici, ale nikdy jsem nepostřehl svého tak nádherného souseda. V tu chvíli jsem ovšem nepocítil nic co by se blížilo pocitu jménem láska. Byl jsem jim prostě okouzlen a to bylo vše.

Bez váhání jsem ho pozval k sobě, aby se vysušil a zkusil se podívat ve své tašce po klíčích na světle. V ten večer jsem neměl žádné jiné důvody ho zvát dovnitř, než mu prostě jen pomoct. Teď by to samozřejmě bylo jinak.

S hledáním klíčů jsem mu musel nakonec pomáhat, když si pak můj drahý soused uvědomil, že si je zapomněl v práci. Chtěl za nimi jet, ale já ho jen zastavil se slovy, že už je příliš pozdě a že může přespat u mě. Nevěděl jsem, proč to dělám, ale v tu chvíli mi to přišlo jako logické řešení.

Trošku jsme se rozkecali u šálku černého čaje a já konečně zjistil jeho jméno. Jmenuje se Levi Ackerman a je o trošku starší jak já a pracuje jako profesor v Akademii věd. Byl jsem tím v celku překvapen, protože jsem si takového muže představoval spíš pracovat v nějaké modelingové agentuře. I on byl zaskočen mým povoláním a když jsem se ho dotázal proč, odpověděl, že málo koho z tak mladých lidí baví psát někdy až moc dlouhé eseje. Přišlo mi to dokonce jako kompliment.

Další den ráno jsem cítil nějakou zvláštní prázdnotu, když opouštěl pohodlí mého domova, ale nemohl jsem nic dělat. K tomu, řekl jsem si, že když mi dal svoje číslo, můžu mu kdykoli napsat, nemám co ztrácet a bylo to i tak. Pár krát jsme si něco napsali, pár krát jsem se stavil u něj, on u mě a pár krát mi dokonce pomohl s napsáním několika esejí.

Po čase jsem zjistil, že pan Ackerman není zrovna otevřený typ a nějak zvlášť přátelský. Všiml jsem si, že nemluvil extrémně moc a nikdy jsem neviděl, že by měl návštěvu. Taktéž v jeho domě nevisely žádné rodinné fotografie. Místo nich tu měl pověšené obrazy krajin, moře, domů, bulvárů či hor. Zdráhal jsem se ho na něco ohledně jeho rodiny ptát, jen jsem si prostě tipoval, že zemřeli nebo s nimi pan Ackerman nekomunikoval.

Každopádně, časem jsem začal chápat, že se se mnou děje něco, co mě jakýmsi způsobem vyvádělo z míry. Přistihl jsem se, jak často nahlížím nepatrně z okna svého domu, jestli náhodou v domě naproti neuvidím pohybující se postavu pana Ackermana. Snažil jsem se svůj zájem potlačovat, ale nešlo to. Stejně jsem vždycky nepřítomně zabloudil k oknu a začal hledět na jeho dům.

Jednoho dne jsem se ale přes jednoho studenta, který právě v Akademii věd studoval, dozvěděl, že má pan Ackerman narozeniny. Byla to taková zábavná náhoda – právě pan Ackerman totiž opravoval esej, kterou mi pomohl napsat, ale vraťme se zpátky. Šlo o to, že jsem si ani nevšiml, že by si pan Ackerman někoho pozval domů nebo měl nějaký večírek, prostě nic. Nechtěl jsem to ale takhle nechávat, protože, konec konců, počítal jsem s tím, že pan Ackerman je můj v celku blízký přítel a tak jsem se rozhodl něco udělat. Problém ale byl v tom, že jsem nevěděl co přesně má pan Ackerman rád a z těch věcí co jsem věděl, se toho nic moc pořídit nedalo. Kvalitní čajový servis by vyšel draze, nějaké čisticí prostředky mu kupovat nebudu – přišlo mi to jako velice nevhodný dárek a knihu... ani jsem pořádně nevěděl jaký žánr knih čte. Nakonec jsem se rozhodl pro bledě modrou košili od Lacoste. Sice byla drahá, ale aspoň ne jako čajový servis.

A už to bylo několik dní co jsem mu ji dal. Pan Ackerman měl narozeniny hned po Vánocích a od té doby jsme se neviděli. Chtěl jsem ho pozvat na Nový rok k sobě domů, ale nakonec jsem jel stejně za rodiči. Bylo mi trošku líto pana Ackermana, který nejspíš Nový rok strávil sám.

Momentálně jsem seděl u svého černého netbooku s rukama pod bradou a dokola četl jednu a tu samou větu v knize, u které jsem právě prováděl redakci. Byla to neuvěřitelná nuda, že i pozorovat plazícího se hlemýždě by bylo zajímavější.

Znuděný jsem nepatrně vyhlédl z okna a zarazil se. Myslel jsem si, že mě šálí zrak nebo že jsem vypil až moc piva, což byla blbost, protože jsem pivo pil naposledy na Nový rok, protože jsem viděl něco co jsem vážně nikdy neviděl a nikdy jsem si nemyslel, že to uvidím.

V domě naproti právě okolo okna sem a tam procházel pan Ackerman jen v košili, kterou dostal ode mě s vyhrnutými rukávy a v nadkolenkách. V nadkolenkách. V nadkolenkách. Ta myšlenka a obraz se mi zasekly v hlavě jako nějaká fotografie.

I z té dálky jsem si mohl všimnout dokonalých noh, že by mu je každá žena snad mohla závidět. Nikdy jsem si nemohl pomyslet, že by tak dokonale pasovaly muži, ale pan Ackerman sám měl něco takového ženského (drobná postava, hebké černé vlasy, bledá sametová pleť, štíhlé nohy, ladné prsty... kdy jsem si toho všeho vlastně všiml?) a kdejaký hetero muž by mu stěží odolal.

Chodil sem a tam, s brýlemi s černou obroučkou na nose, s telefonem přitisknutým u ucha a vypadal v celku vytočeně, když mluvil s tou danou osobou po telefonu. Že by jeho přítelkyně?

Srdce se mi hned sevřelo prudkou žárlivostí. Ne, ne, ne, Erene, klid, věnuj se své práci. Bohužel to ale nešlo. Každou minutu jsem se musel podívat z okna, jestli tam pan Ackerman stále pochoduje sem a tam v bledě modré košili do Lacoste a těch nadkolenkách.

K mému neštěstí pak ale pan Ackerman nebyl vidět ani v jednom z oken a já, abych zahnal tu představu, se začal víc soustředit na svojí práci, i když to zase dopadlo tak, že jsem četl jeden a ten samý řádek dokola.

Usoudil jsem, že pro dnešek mám práce dost, i když jsem opravil asi jen deset stránek z knihy o tři sta šedesáti stranách. Když jsem ale vstal od stolu, abych se mohl jít do obýváku kouknout na nějaký film, pocítil jsem nepatrnou bolest a těsnost v rozkroku a došlo mi, že jsem se nejspíš vzrušil při pohledu na tak eroticky oblečeného pana Ackermana. Vzal jsem to s klidem. Netušil jsem totiž, že je v tom něco víc a namířil jsem si to zpátky do svého pohodlného pracovního křesla, kde jsem nejčastěji masturboval.

Usadil jsem se pohodlně s nadějí, že mě nic nevyruší, když se ozval zvonek u dveří a já na židli přímo nadskočil. Kurva, kdo a proč zrovna teď?! Vyhlédl jsem nepatrně z okna, abych viděl narušitele mého malého občasného rituálů a moje erekce ztvrdla ještě víc, protože před brankou mého domu stál ten, kvůli němuž byla erekce způsobena – sám pan Ackerman. Měl na sobě stále tu košili ode mě a černé rifle. Kladl jsem si otázku, jestli si nadkolenky taky sundal nebo je má skryté pod džínovou látkou černých riflí.

Nemohl jsem ho nepustit dovnitř, ale pak by si všiml boule, která mě nepříjemně tlačila v kalhotách. Rozhodl jsem se tedy jen dveře pootevřít, abych se ho zeptal co potřebuje.

„Nazdar, Erene. Neruším?"

Když jsem spatřil jeho obličej, viděl jsem, že jeho líce byly lehce rudé a vypadal naštvaně, což mě donutilo dělat si starost.

„Dobrý den, n-ne že by jste rušil... Co se stalo?" přesměroval jsem rozhovor, ale on se jen nepříjemně zamračil.

„Takže ruším? Musím si s tebou promluvit."

Do prkna, nechci ho nechávat tady stát, ale taky ho nechci pouštět dovnitř, i když... Sakra, to nejde.

„Pojďte dovnitř."

Tušil jsem, že když pan Ackerman vejde dovnitř, ani se na mě nepodívá a tak se i stalo. Jelikož už můj dům znal v celku dobře, zamířil hned do kuchyně a já, snažíce se vypadat v pohodě, se vydal za ním. Celou dobu, zatímco jsem připravoval čaj, jsem k němu stál otočený zády, takže měl výhled jen na má záda a na mé pozadí, ale boule, která stále nepolevovala, si nevšiml a i když jsem si pak čelem k němu sedal, díval se někam do strany a zase si nic nevšiml.

„Tak, co se teda děje?" zeptal jsem se ho a natáhl se pro cukr. Cítil jsem se trošku trapně, kvůli své erekci a kvůli tomu, že je kvůli němu, ale rozhodl jsem se teď věnovat pozornost jeho slovům.

„Potřebuju, aby jsi předstíral, že jsi můj přítel."

Málem jsem přímo na něj vyprskl svůj čaj, kterého jsem se zrovna napil. Ty vole, tak to jsem nečekal.

„A-a proč?" Utřel jsem si kapesníkem mokrou bradu od čaje, když nečekaně začal jeho černý Samsung vyzvánět, hned ale vyzvánět přestal, protože se na obrazovce objevilo Zablokované číslo.

„Kvůli tomuhle kokotovi jménem Erwin." Rty se mu zlostně semkly do úzké linky a mobil odsunul víc stranou.

„Váš bývalý?"

Nejspíš s nim volal, když jsme ho viděl v okně v těch nadkolenkách... Kurva, proč jsem si na to vzpomněl.

Pročistil jsem si hrdlo a nepatrně se narovnal, jak mi erekce způsobovala doslova větší potíže. Pan Ackerman si ale pořád ničeho nevšiml.

„Jo, kretén jeden zasraný." Zaslechl jsem, jak si přehazuje nohu přes druhou nohu a pak (do prčic) zavadil o můj rozkrok a já tiše zasténal.

Stříbrné oči se na mě upřely a já už vážně nevěděl co mám dělat, co mám říkat a prostě jsem na něj bolestně koukal.

„Ti stojí?"

Jak jednoduchá a bolestná otázka. Zmohl jsem se jen na přikývnutí a chvíli jsme se na sebe ještě dívali jako na nějaké obrazy. Pak ale uvolněně povzdechl a opřel se o opěradlo černé látkové židle.

„Nebudu tajit, že jsem neviděl jak na mě z okna civíš."

Napjal jsem se ještě víc a překvapeně na něj valil oči.

„Tvl, Erene, logicky – když ty vidíš mě, vidím i já tebe."

Wait what?

„Takže jste to dělal naschvál? Schválně jste se procházel před oknem jen v téhle košili, brýlích a nadkolenkách?"

Dal oči v sloup, jakoby mi trvalo věky, než mi to došlo a já se nezmohl na nic než si promnout oči a kousnout se do rtu. Skvělý! Do hlavy mi ale přišel jeden v celku dobrý nápad.

„Tak když jste to dělal schválně, vemte zodpovědnost na sebe, pane Ackermane. Pak si promyslím, jestli bych chtěl předstírat, že spolu chodíme." Úšklebek mi začal pohrávat na rtech.

Pan Ackerman se na mě díval kamenným výrazem, než vstal a přiblížil se ke mně. Jeho ruce se rozprostřely na opěradle za mnou, o které se tímto způsobem opřel, že jsem byl mezi jeho rukama a díval se mu přímo do očí.

„Je fajn, když jde všechno podle plánu," pronesl a přiblížil se k mým rtům. Na chvíli se ovšem zastavil. „A přestaň mi vykat a říkat pane Ackermane. Říkej mi prostě Levi." Teprve pak se jeho horké rty přitiskly na mé a chvíli si s nimi jen tak letmo pohrával, než jsem mu své ruce obtočil kolem pasu a donutil ho pootevřít rty víc, aby se naše jazyky mohly spojit.

„Pojď nahoru," pobídl jsem ho, udýchaný z nezvyku se líbat. Byla to pekelně dlouhá doba, co jsem se s někým líbal. Teď jsem ale měl jeho rty a jeho samotného celého pro sebe, abych si s ním dělal co chci. Je jen můj.

V ložnici jsem ho hodil na postel a když už jsem na něj chtěl doslova skočit, zastavil mě.

„Počkej. Otoč se a začni se svlékat," rozkázal mi a já na něj nechápavě pohlédl.

„Proč se mám –"

„Prostě se otoč a svlíkni se," zopakoval ještě jednou a já tak tedy učinil.

Na chvíli jsem úplně zapomněl na svoji nepohodlnou erekci, kterou jsem vytáhl ze svých boxerek a uvolněně povzdechl. Po chvíli mi ale stejně zase přišla bolavá.

„Otoč se," prolomil šustění oblečení hlas Leviho a když jsem se otočil, musel jsem se nutně něčeho chytit. Sakra, Bože můj, všichni svatí na Nebesích, do prčic, kurva, ah.

Levi seděl na posteli v bledě modré košili s nohama mírně pokrčenými v těch černých nadkolenkách. Nedočkavě jsem si olízl rty a zalezl k němu.

„Nehraješ férově," řekl jsem s letmým úsměvem. Sledoval jsem jeho stříbrné oči, plné vzrušujících pocitů, mezi kterými jsem spatřil ten konkrétní pocit. V tu chvíli mi došlo, že ho miluju, že ho chci, že chci být s ním, že ho chci mít jen pro sebe. „Miluju tě," vyřkl jsem nahlas svoji myšlenku a odvrátil jsem pohled stranou. Dostal jsem najednou takový pocit, že jsem to říkat neměl, že to... Ne, proč to popírat, když to pravda je? Proč popírat to, že tohodle člověka miluju celým svým srdcem Bůh ví jak dlouho? Nemělo smysl to nadále skrývat.

Přitiskl na mé tváře své horké bledé, lehce zpocené dlaně a donutil mě, abych se na něj podíval.

„Neodvracej pohled, když říkáš slova lásky."

Svatý Bože...

„Já tebe taky miluju." A na důkaz mě letmo políbil na rty a zase na mě pohlédl očima, plnými různých pocitů, mezi kterými ale převládala láska.

Nechtěl jsem ale aby se odtahoval a tak jsem ho znovu zběsile začal líbat a brzy mezi námi místo romantické atmosféry panovala vzrušující a přímo horká. Chtěl jsem si ale hrozně pohrát s jeho nadkolenkami a košilí, kterou jsem pomalu, knoflík po knoflíku začal rozepínat, aby se odhalilo jeho sametové alabastrové tělo, které jsem začal zasypávat polibky. Ruce mi bloudily zkoumavě po jeho těle, než se zastavily u okraje černých nadkolenek a pak pod ně hravě zajely. Zdá se, že tam, kde se látka dotýkala těch krásných štíhlých noh je kůže citlivější, protože erekce, která se mi třela o hruď, začala vypouštět na svém konečku pre-ejakulát.

Polibky jsem si postupně dělal cestu níž a níž a místo jeho žadonícího penisu jsem se zaměřil na lem nadkolenek, hlavně na vnitřní straně stehen. Zuby jsem za okraj zatáhl a pak ho pustil. Z úst Leviho se vydral slastný sten. Začal jsem ho okolo lemu kousat a něžně líbat, že už brzy měl obě vnitřní strany stehen u lemu celé v cucflecích. Moje ruce ale nezůstávaly bez práce – hladily jeho nohy, skryté v nadkolenkách, než se přesunuly na jeho chodidlo, které začaly lehce masírovat.

„Sakra, Erene..." zaklel Levi a teprve v tu chvíli jsem spatřil, jak pevně v rukou svírá polštář pod zakloněnou hlavou.

„Postav se na čtyři," přikázal jsem mu a čekal jsem, až vyplní můj rozkaz.

Pomalu se otočil a postavil se na čtyři, akorát ho ruce moc nedržely a proto se opřel o lokty.

Měl jsem krásný výhled na jeho krásný malý zadeček s jeho otvorem, který se chvěl netrpělivostí, ovšem okraj jeho nadkolenek pořád vypadal k sežrání, hlavně, když byl na straně, které jsem se ještě nedotkl.

Už zase jsem místo okolo lemu nadkolenek pokusoval a líbal, než jsem zase okolo něj nenechal několik cucfleků.

„Doprkna, Erene, pře – ahhh!" V tu chvíli se hlas Leviho zlomil, protože jsem se polibky přesunul k jeho otvoru a začal ho jazykem hravě olizovat. Otvor mi vycházel vstříc a měl jsem pocit, že mě každou chvíli chce pohltit a tak jsem jeho pozvání přijal a ponořil do Leviho svůj jazyk.

Z úst Leviho se draly steny, povzdechy a občas i nadávky a pak jsem se rozhodl trošku věnovat i jeho oteklému penisu, ze kterého už pre-ejakulát tekl přímo proudem.

Jeho chlouba byla na první dotek neuvěřitelně tvrdá a horká a ani jsem se nedivil, když jsem si celou tu dobu tak zabraně pohrával s nadkolenkami.

Prsty jsem přejížděl po celé jeho délce a na pár sekund jsem se pak zastavil u jeho žaludu, který jsem nemilosrdně obkroužil palcem. Cítil jsem jak se tělo Leviho začalo chvět a tak jsem ho nechal slastně vyvrcholit na bílé povlečení. Jeho penis ale díky laskání malé dírky, do které jsem se chystal proniknout, zase otekl a zdálo se, že Levi vůbec před tím nevyvrcholil.

„Erene, prosím!" zavřískal Levi a já už nebyl v tom stavu, abych jeho žadonící hlas i tělo ignoroval.

Potřeboval jsem ho stejně tak, jako on potřeboval mě, jinak to už prostě nešlo.

Otvor se díky mým hrátkám zdál dostatečně roztažený a já, bez meškání a bez kondomu do něj pronikl. Sten, který se vydral ze rtů Leviho se lišil od těch co jsem slyšel doposud. Byl tak dech beroucí a erotický, že jsem se držel, abych se do něj hned neudělal.

Začal jsem s pomalými přírazy, abych našel to správné místo, kde udělám svému milenci dobře. Poslouchal jsem jeho povzdechy a zároveň si užíval ten slastný pocit sexu s člověkem, kterého miluju.

Když jsem pak pocítil ono místo, začal jsem přirážet rychleji a pořád na to samé místo, abychom s Levim brzy oba vyvrcholili. Deprimovalo mě ale to, že jsem mu neviděl do obličeje, tak jsem ho nemilosrdně otočil a spatřil jsem načervenalý obličej se slzami v očích a se slinami, tekoucími z těch hříšných úst. Musel jsem ho ihned políbit. Měl jsem pocit, že když to neudělám, už ho nikdy nepocítím takhle znovu.

Jeho nehty se mi zuřivě zaryly do zad a já pochopil, že už stejně brzy jako já, vyvrcholí a tak se i stalo. Naráz jsme vyvrcholili a já mu svým sevřením roztrhl nadkolenky. Jen fialovo-červené prstence na obou nohách dávaly jasně najevo, že tam byl jejich lem.

Udýchaní jsme leželi vedle sebe s propletenými prsty, než jsme si konečně oddychli a já si Leviho přisunul blíž, aby mu nebyla taková zima.

„Řekni mi ale proč sakra nadkolenky?" nadávalo mi pokoj. Chápal jsem tu košili, ale nadkolenky fakt nepochopím.

„Protože na ně máš úchylku. Sám jsi mi to řekl, když jsi se jednou opil."

Nepamatoval jsem si ale den, kdy jsem se naposledy opil.

„Na mé paměti jsem se ale před tebou nikdy neopil."

Levi na mě hleděl, jakoby to byla úplná samozřejmost, což jsem absolutně nechápal.

„Bylo to dřív, než když jsem si zapomněl klíče v práci. V ten den, kdy jsme se poprvé setkali, mě Erwin znásilnil a já nebyl schopný se dostat domů a seděl jsem pod deštěm skoro nahý. Ty jsi byl opilý a pomohl jsi mi domů a při tom mi o sobě navykládal milion věcí."

Hned jsem se zarazil u slova znásilnil. Měl jsem chuť si hned toho týpka najít a zlomit mu vaz. Levi se mého nasraného pohledu všiml a hned na sebe upoutal mojí pozornost tím, že mě políbil na tvář.

„Klid, Erwin už dávno sedí za mřížemi," vysvětlil, ale přišlo mi to stejně nelogické.

„Ale dneska ti volal, ne?" pootočil jsem hlavu, abych na něj líp viděl a zároveň si prohlédl každý detail jeho nadpozemsky krásného obličeje.

„Volal mi z basy. To číslo mám radši bloklé," vysvětlil a byl jsem rád, že mi to všechno dávalo smysl.

„Takže nebudeme předstírat, že spolu chodíme?" Koukl jsem na něj a bylo to poprvé za celou dobu, co jsem spatřil jeho vyděšený výraz. „Myslím to tím, že teď už spolu chodíme, ne? Takže to nemusíme předstírat," vysvětlil jsem a Levi si bez odpovědi schoval svůj obličej na mé hrudi.

„Jo, chodíme, ty pako."

Zmohl jsem se jen na úsměv.

When you walked around your house wearing my sky blue Lacoste and your... knee socks.