Můj obdivuhodný dobrý skutek v autobuse rozpoutal něco jako válku. Mí "přátelé" se začali bouřit a nechápali, s jakou chátrou se to zahazuji. Daná skupina spolužáků začala polemizovat, zda jsou populární lidé opravdu tak špatní a zda není mně podobných lidí více.

Z hnědovlasé kamarádky z autobusu se vyklubala dívka, která se mnou údajně vždy chodila do třídy. Napůl jsem tomu nevěřila, protože bych si jí přece někdy musela všimnout, ale něco uvnitř mě mi napovídalo, že jsem se přece nikdy o lidi sedící v předních řadách nezajímala.

Najednou jsem si začala uvědomovat, jak jsem byla hloupá. Ano, líbilo se mi mít moc, být na vrcholu žebříčku, ale k čemu vám to je, když vás více než půlka školy nenávidí za to, že oni mezi těmi oblíbenějšími nejsou?

Můj autobusový čin taktéž pobouřil lidi, kterými bych se normálně obklopovala, tudíž mi má nová kamarádka nabídla, abych si ve třídě sedla k ní. Nabídku jsem velice ocenila a využila jí.

Téměř celé dny jsem přemýšlela o Alexovi a o tom, co mi řekl. Že v hloubi duše jsem jiná, než jak se prezentuji na povrchu. Možná v tom něco bylo. Možná pár mých posledních činů neudělala ta dokonalá Mary, kterou ve mně všichni viděli. Možná to byla Maxine, dívka jako každá jiná, obyčejná, ale ne špatně obyčejná. Dívka, která neřešila, když se jí smázl kousek bronzeru z tváře, protože to přece nebyl konec světa. Někdo na úrovni vrstevníků. A vůbec, celá ta věc s vrstvami byla absolutní blbost. Ano, možná o těch populárních věděl každý, ale téměř nikdo je neměl rád. Nepopulární lidé jim podlézali, aby byli taky aspoň trochu známí, nebo abychom je nešikanovali. Nevzhlíželi k nám, protože by nás považovali za bohy, ale ze strachu. Řekla jsem si, že od teď se nebudu považovat za "lepšího" člověka a že nedám méně populárním lidem žádnou záminku, aby se mě báli.

Sám Alex můj rozvoj viděl a přesto, že on sám byl dost populární, přirozeně se bavil s nerdy a knihomolkami. Motivoval mě v mém cíli tím, že mě chválil za každou hezkou věc, jakou jsem udělala. Třeba jak jsem nechala skupinku dívek sedět u mého stolu v jídelně, protože ony si neměly kam sednout a musely by jíst nejspíš na zemi. To se normálně nestávalo. Jednou to byl stůl pro populární lidi a tím taky měl zůstat, žádné míchání s neznámými lidmi. Nebo jak jsem nynější nejlepší kamarádku Caitlyn doprovodila do knihovny, protože nechtěla jít sama. Kdybyste viděli, jak to tam bylo obrovské! V tu chvíli jsem spatřila několikrát více knih než za celý svůj život dohromady.

Alex se mi začal opravdu líbit. Ne jako další kořist. Jako někdo, se kterým bych klidně dokázala chodit několik let. Byl milý, vtipný, chytrý,... Jenže mě pronásledovala myšlenka, že by mě nechtěl ani za nic. Přeci jen jsem bývala zlá a ačkoli jsem se to teď snažila napravit, jak se dalo, minulost jsem nemohla zapřít.

Také o něj měla zájem pomalu každá druhá a čím jsem byla speciální, aby si vybral zrovna mě?