Šla jsem po chodbě, když jsem najednou uviděla mojí další oběť. Samozřejmě jsem dělala, že ji nevidím. Byla jsem přece ta nejlepší, takže jsem nemohla dopustit, aby si někdo myslel, že po někom toužím.
"Max, počkej!" ozvalo se za mnou a oběť ke mně jako k páníčkovi doběhla.
"Co se děje?" zeptala jsem se bez zájmu, aby si nemyslel, že má nějakou větší šanci. Což měl.
"Já bych tě začal sledovat, ale nepřijala jsi mi žádost" zastavil se a já taky.
"Pokud jsem ti nepřijala žádost, asi mi na tobě nezáleží. Ani nevím, jak se jmenuješ" namítla jsem.
"Jsem Alex" odpověděl.
"Hmm, a co já s tím?" odporovala jsem arogantně a pokračovala v cestě.
On mě doběhl, přitiskl ke zdi a hluboce se mi zadíval do očí, až se mi zastavil tep.
"Maxine, já vím, že jsi taková jen na povrchu. Že máš milou duši. Prostě to vím" řekl mírně ustaraně a stále měl ruku tak, že jsem nemohla odejít. Bylo mezi námi tak patnáct centimetrů, že jsem mohla cítit jeho dech a on můj.
Už jsem myslela, že se políbíme, když v tom ustoupil a já mohla jít dál.
"Maxine?" zvolal za mnou.
Otočila jsem se.
"Mysli na to, co jsem řekl. Prostě to vím a někdy by ses mohla otevřít" řekl mile a lehce se usmál.
Už teď jsem věděla, že mám pro něj slabost.
Už teď jsem věděla, že má pravdu.