Jen, co jsem se ráno vzbudila, jsem šla vyfotit něco na svůj instagram.
Na ulici jsem viděla dívku, jež fotila květy nějaké divné kytky. Fuj. A tohle chce zveřejňovat. Nedivila bych se, kdyby měla málo followerů.
Nesnášela jsem takové ty basic lidi, kteří nemají názor a všichni chodí v tom hnusném, červeném nebo žlutém, pruhovaném tričku s vodorovnými pruhy. Já nosila pruhy svislé. Taky mi vadilo, když měl každý na instagramu stejnou pózu na fotce. Například s deštníkem v dešti. Dělalo se mi z toho zle.
Se svým černobíle pruhovaným trikem (jehož pruhy byly svisle) jsem vyrazila na louku, která za městem byla. Nechtěla jsem chodit tak daleko, ale co. Za ty liky to stojí.
Když jsem byla u louky, došlo mi, že mě nemá kdo vyfotit. Abych nemusela uznat vlastní chybu, zavolala jsem jednomu z těch pošuků, kteří pro lidi jako jsem já udělají první poslední.
"Kde jsi? Jasně jsem řekla, že mě budeš fotit!" zaječela jsem do mobilu, jen co to zvedl. Ani jsem neznala jeho jméno.
"To si nepamatuju, neříkala jsi to" odporoval mi jeho rozespalý hlas.
"Tak nepamatuješ, jo? Chceš, abys byl znemožněný do konce své ubohé kariéry před každou holkou ve škole?" řekla jsem sladce a usmála se do mobilu.
"Ne, prosím! Ne! Hned tam budu" ozvalo se a on zavěsil. Bylo vidět, že ho to vyvedlo z míry.
A byl vyvedený z míry ještě víc, když mi asi po dvou minutách volal znovu, kde že se máme sejít.
"U louky za městem, pokud jdeš od mého domu severozápad" oznámila jsem.
"Ale ty bydlíš na druhé straně města a od nás pryč to je na severozápad..." odmlčel se, protože mu asi došlo, jakou chybu teď udělal.
"Když řeknu, že OD NÁS to je na severozápad, tak to znamená, že to je od nás na severozápad, jasné? Od vás to je prostě na východojih!" začala jsem zase ječet.
"Jihovýchod.." ozvalo se tak potichu, že jsem to skoro přeslechla.
"Prostě přijď! Do pěti minut, jasné?" řekla jsem rázně a típla hovor. Nechápu, jak si může dovolit mi takhle odporovat. Vždyť já mám vždy pravdu. VŽDY!
Kdybych hovor neukončila, určitě by začal namítat něco ve stylu, jako že od něj to je mnohem dál než tři minuty. Tomu jsem naštěstí nebyla vystavená.
«Nudila jsem se, tak jsem si z kapsy vytáhla piknikový košík a začala jíst meloun.»
Když ten člen podřadné rasy konečně dorazil, seřvala jsem ho, že přišel pozdě.
"Ale říkala jsi, že do pěti minut" řekl zoufale. Byl pěkně udýchaný, a to jel na kole.
"To jsem ti říkala před třemi minutami. Jsi tu pozdě" usmála jsem se.
Neodporoval, nemělo to cenu. Měla jsem zase pravdu.
Vysvětlila jsem mu, jak chci vyfotit a jak má stát. Potom jsem mu přikázala, aby mi upletl věneček z řepky. Nevěděl, jak, takže jsem to na konec musela udělat sama podle nějakého návodu v mobilu. I tak bych řekla, že jsem to upletla sama.
Když mě vyfotil tak, jak jsem chtěla, nechala jsem ho jít. Nechápu, jak může existovat až takhle opožděná osoba.
To já jsem dokonalá. A nestěžuji si na to.