Ve třídě jsem seděla pokaždé ve druhé lavici. Bylo to to nejvýhodnější místo.
Ale neměla jsem přehled na někoho, na koho bych dost ráda viděla. Na Nicka. To byl ten vyvolený, který se mi líbil. Měli jsme spolu spojené téměř všechny hodiny. Většina učení mu ale nešla a testy opsal z taháků nebo od ostatních. Několikrát za to šel k řediteli, ale většinou mu to prošlo nejen díky tomu, že jeho rodiče byli jedni z hlavních sponzorů školy.
Teď se ale učitelka opravdu zlobila.
"Nicholasi, můžete prosím přestat mluvit se sousedem a věnovat se učení? Pokud vím, tak vaše známky nejsou ideální" řekla přísně.
"Klid, to se doučím později" odpověděl tím ledabylým způsobem, který se mi líbil.
"To určitě. Nemyslete si, že vás bude rodina chránit napořád. Buď mi teď řekněte správnou odpověď, nebo budete vyloučen z mých hodin" usmála se na něj naše učitelka.
Nick se podíval na tabuli, sledoval ji asi dvacet vteřin, ale potom to vzdal.
Učitelka si zklamaně povzdechla.
"Lucien, můžete prosím říct správnou odpověď?" zeptala se s nadějí.
Chvíli jsem přemýšlela, že odpovím špatně, ale nakonec jsem řekla správnou odpověď a doplnila ji o další detaily. Musela jsem se dostat na dobré zaměstnání.
"Děkuji vám. Aspoň někdo tu je chytrý" usmála se na mě a pokračovala. "Nicholasi, došla jsem k závěru, který si zasloužíte. Nevyhodím vás, ale budete mít každý pátek až do konce školního roku doučování. Aspoň nebudete moct na oslavy."
Nick se podíval po svých přátelích, kteří jen pokrčili rameny.
"Omlouvám se, ale najít si tu někoho na doučování je velmi obtížné. Netuším, zda někoho seženu" podíval se na učitelku s hraným smutkem.
Ta se jen triumfálně usmála a potom promluvila.
"Ale proč byste si někoho hledal na doučování? Bude to Lucien."