Dnes se stala snad ta nejdivnější věc z celého tábora. Hráli jsme v lese něco jako orientační flašku, kdy jsme měli co nejdříve najít různá stanoviště bez toho, aniž by nás chytili vedoucí.
Každý stanoviště mělo svůj vlastní úkol, který jste museli splnit. Nejhorší na tom bylo to, že se to dělalo ve dvojici, takže i když jste tam doběhli první, museli jste počkat, až tam doběhne někdo další a splnit to s ním.
Damon běžel nevím kam, takže jsem musel vsadit na vlastní pěst a vydat se do hlubin lesa.
Větvičky mi křupaly pod nohama, listí létalo všude kolem mě.
Uslyšel jsem výkřik nějaké z dívek. Určitě ji chytil vedoucí. Naštěstí to bylo daleko ode mě.
Rozhodl jsem se tím nezabývat a běžel jsem dál.
Po chvíli jsem uviděl stanoviště. Byl to pařez, oblepený červenou páskou, na němž by měl ležet papírek.
Ten tu ale nebyl. Běžel jsem zbytečně.
Někdo ho musel odnést. Opřel jsem se o pařez, abych si odpočinul, protože jsem byl udýchaný, jak jsem pořád běžel.
"Hádám, že hledáš tohle" ozval se za mnou známý hlas.
"Vylekal jsi mě" namítl jsem, postavil se a otočil tak, abych viděl na svého spoluhráče.
Damon se ležérně opíral o kmen stromu, držíc v ruce papírek.
"Co tam je napsaný?" zeptal jsem se a čekal na odpověď.
Damon se ale jen odlepil od stromu, přišel ke mně, hluboce se mi zadíval do očí a políbil mě.

Svět se zastavil.

Už jsem pochopil, proč se na něj všechny dívky tak lepí. Člověk s ním má pocit, že je všechno jednoduché, že všechno jde.
Nebylo mi to nepříjemné. Naopak, chtěl jsem víc a víc.
Nevím, jak dlouho jsme tam stáli. Připadalo mi to jako věčnost.
Ale jako hezká věčnost.
Potom se ode mě Damon rozpačitě odtrhl.
"Úkol splněn" pokrčil rameny a vydal se dál.
Na papírku, který nechal ležet na kmeni stromu, bylo napsáno: Líbej se s prvním člověkem, který sem přijde.
Nic to pro něj tedy neznamenalo. Ale co tedy bylo to, jak jsme se přemístili ke stromu, abychom neztratili rovnováhu? To, jak mi prsty zajížděl do vlasů? Nebo jak jsem ho hladil po zádech a cítil, jak si to užívá?
Bylo toho hodně.
Vydal jsem se zpět k táboru. Potřeboval jsem vědět, zda to pro něj něco znamenalo.
Cestou jsem potkal Drarryho, jak se sami pojmenovali.
"Ahoj, kde jsou vedoucí?" zeptal jsem se jich.
"Nikoho nemohli chytit, tak šli do tábora, ale hra furt probíhá" ušklíbl se Draco a objal Harryho kolem pasu.
"Díky. Jinak, kdybyste měli zájem, když se vydáte rovně za mě, bude tam líbací úkol" řekl jsem jakoby mimochodem a vydal se k táboru.
"Skvělý, jdeme!" zvolal nadšeně Harry a už táhl Draca k danému stanovišti.
Ti nepotřebují nějaký úkol, aby k sobě byli připoutaní, pomyslel jsem si a usmál se. Nejdřív jsem si myslel, že jsou divní a nechutní, ale teď mi to přišlo sladké a roztomilé. Přece jen, když je někdo gay, tak to pro něj hodně znamená. A je v tom určitě víc citů než u klasického hetero páru, protože už jen dát to najevo stojí hodně úsilí. Nikdy si nemůžete být jisti, jak vás přijme okolí. 
Cítit něco k bratrovi? To je absurdní. A divné. A přesto jsem k němu něco cítil. Když mě políbil, bylo to, jako bychom byli jen my dva. A když odcházel, chtěl jsem, aby se vrátil. Jako by uvnitř mě něco umřelo a mohlo to zase žít jen tehdy, když ho zase uvidím.
Musel jsem ho najít.
Musel jsem ho najít a říct mu, co cítím.