Nikdy jsem nebyla na žádné oslavě. Nikdy jsem ani žádnou nepořádala. Celé dny jsem se musela učit, abych se dostala tam, kam jsem chtěla. Doufala jsem, že mě někdo pozve, ale většina lidí věděla, že bych tam nešla. Což nebylo pravdivé, neboť teď bych tam zavítala ráda.
Při každém procházení školou jsem čelila veškerému domlouvání párty, aniž by bylo myšlené na mě.
Líbil se mi snad největší pařmen na škole. Byl to typický bad boy, ale to se mi líbilo. Chodil do posilovny, do klubů, nikdy za svůj život nebyl v knihovně (kde jsem já trávila ten svůj), prostě typ, po kterém prahne každá roztleskávačka. Nebo knihomolka.
Nevěděla jsem, jak na něj mám zapůsobit. Vzhledem to určitě nešlo, neboť jsem měla modré oči a hnědé vlasy, krátké nohy, a vychrtlá jsem taky nebyla. Chytrá jsem byla dost, ale kluci jako on přece nekoukají na vnitřek. Ani, když jsem byla nejchytřejší z ročníku.
Mamka by mi nedovolila se líčit, ani si obarvit vlasy. Mně se to vlastně ani nelíbilo. Ale i když jsem na něj mávala, sedala si vedle něj, zdravila ho, nevšiml si mě.
A s tím se muselo něco dělat.
Největší problém byl asi v tom, že se ke mně hlásili samí nerdi, obklopovali mě, a zvolili mě předsedkyní naší třídy, což mě zařadilo do školské rady.
Z jejích spárů nebylo úniku.
A on? Uznávaný člen fotbalového týmu, který může mít každou, na kterou si ukáže.
Takže šance na zalíbení se mu je nulová.
Musela jsem něco udělat, aby si mě všiml. Aby se do mě zamiloval. No jo, ale co? Tuhle otázku jsem si pokládala snad každý večer.
A čekala na to, až nás osud spojí dohromady.