Safírokotě

Ráno Safírokotě jako každé kotě vstalo. Mělo před sebou další hravý den, neplánovalo nic jiného než se prát se sourozenci a dalšími kamarády.
Safírokotě se protáhlo a ihned vyběhlo ze školky. Byla to útulná a příjemně chladná jeskyňka.
Malou kočičku zasáhlo do očí ostré světlo. To se jí stávalo každý den. Tlapkou si přejela několikrát přez obličej. Zastavila s ní když zaslechla dupání tlapek svých kamarádů. Když jí jeden z nich předběhl, skočila rošťácky po něm. Zakousla se do modré srsti Modroočka. Ten překvapeně zapištěl a ohnal se po ní tlapkou.
Safírokotě nepouštělo. ,,Já jsem Divoká Bouře a ty vetřelec!" Zavrčela přez srst Modroočka.
,,Fajn..." Ozvala se Modroočkova odpověď. Drápkama Safírokotěti udělal malý škrábaneček na tváři.
,,Ty..." Kočička se musela Modroočka pustit. Když po ní skočil, vyhnula se a ihned zaůtočila. S Kocourkem se svalili z malého kopce.
Safírokotě co nejrychleji vstalo, tak rychle, až odletěl písek. Modroočkovi to trvalo déle, tak toho Safírokotě využilo. Napjalo tlapky ke skoku. Do hry se najednou nečekaně připojila i Střeluška, která bojové hry moc nemusí. Kočička skočila a mrštně se přetočila ve vzduchu. Dopadla vedle Modroočka a hned ho svalila opět na horký písek.
,,Modroočko! Slíbil jsi mi, že mě naučíš lítat! Už čekám celý úplněk a ty jsi se mi ještě ani neozval!" Střeluška rozhněvaně prskla. Safírokotě poznalo, že Střeluška si vlastně ani hrát nechce.
,,Ach, ty pštrosí mozku... To že tě naučím lítat byla ironie... Kočky lítat neumí."
,,Jak jsi mohl?" Zavrčela.
,,Střeluško, od kdy jsi tak... Tak..." Safírokotě nemohlo najít to správné slovo.
,,Netrpělivá? Ode dneška. Modroočko je prostě lhář a já jsem naštvaná."
,,Ale Střeluško, znáš Modoroočka. Největší průšvihář klanu. Byl by zázrak kdyby ti někdy nelhal."
,,No jo, ach ty kocouři." Střeluška hrábla tlapkou do písku a odešla. Až teď si Safírokotě všimlo, že už před chvílí odešlo i Modroočko.
Kočička zavětřila a ucítila Bezovou Jehličku. Když se rozhlédla, zahlédla jí. Se svojí hlídkou zastavili před doupětem velitelky. Safírokotě přišlo blíže. Schovalo se před jedním velkým pískovcem a poslouchalo.
,,Nějaké novinky?" Zeptala se velitelka.
,,Ano." Řekla Rudá Hvězda znepokojeně.
,,U Vodního daru jsme zahlédly ješterohada." Řekla Uhelná.
,,Potkali jsme velitele klanu Živé skály." řekla zase Bezová. Podle hlasu Safírokotě poznalo, že je vyděšená.
,,A nejspíše bude bitva." Řekla Rudá Hvězda. Bitva? To je super! Můžu zachránit klan!
Malá kočička přeběhla ke keřům kolem tábora. Velitelčina reakce jí vůbec nezajímala. Kočky si kotěte nevšimli. Běžela jak nejrychleji uměla k Vodnímu daru. Vůbec nevěděla, co je to ten ješterohad. Chtěla to zjistit, ale docela se bála. Znělo to hrozivě.
Safírokotě se rychle napilo.
Najednou cítilo něco divného. Po chvíli rozhlížení to zahlédlo. Byla to surikata.
Kotě se přikrčilo, odrazilo a utíkalo za hlodavcem. Běželo docela dlouho.
Kočička zastavila když surikata zmizela v díře v písku. Okolo bylo více takových děr. Páchlo to tady. Safírokotě se rozdýchalo a lehlo si do písku. Bylo tak vyřízené.
Slunce jí hřálo do zrzavé srsti a krásně se leskla. Kočička byla vyřízená a přišlo jí, jakoby celý den nepila. Po chvíli dýchání horkého vzduchu se rozhlédla. Nedaleko vedla snad nekonečná rýha v písku. Já to dokázala! Hranice s klanem Živé skály! Kočička neváhala a rozeběhla se tam. Nabrala energii a myslela jen na to, že zachrání klan. Přemýšlela, co dostane za odměnu. Možná nějaký rubín, nebo mi každý den přinesou jídlo do doupěte... Kočička pokračovala ve své dobrodružné cestě.

Tak co myslíte, že se stane příště?

Moc se omlouvám za mojí neaktivitu. Připravuji se na zkoušky na gymnázium a tak nějak nezvládám psát na wattu.

Budu ráda za každý hlas, za komentář i za opravu. Jasmi. ❤