Už od rána se Sasche vyhýbám jak nejvíce můžu, protože si nechci připustit, že bych se do ní zamilovala. Bojím se, že třeba není na holky stejně jako já a potom bych jsem se jí hnusila. Nebo by mě jednoduše nechtěla. Měla jsem tolik pochybností.

  ,,Iris, proč se mě celé ráno straníš? Stalo se něco?" vyptávala se, když jsem do ní omylem v kuchyni vrazila. Šla jsem si pro něco sladkého na zub, abych zahnala ty pochybnosti a nečekala jsem, že tam najdu Saschu, jak se snaží upéct muffiny. ,,N-ne, vše je v naprostém pořádku." To, že jsem se na začátku zadrhla Saschu rozhodně utvrdilo v tom, že se něco děje.

  Vzala si můj obličej do dlaní a detailně mě zkoumala. Tváře chytily růžový odstín a snažila jsem se dívat někam jinam než do jejích smaragdových očí. ,,Iris, mě můžeš říct, co se děje." ujistila mě a zvedla mi bradu, abych se jí podívala do očí. ,,Nemůžu." hesla jsem a snažila se od ní dostat alespoň o kousek dál. ,,Nemůžeš? Proč?" promluvila a pustila mě. ,,Nemůžu, protože by ti to nejspíš vadilo." řekla jsem, a když jsem si uvědomila, že jsem se téměř prořekla, dala jsem si ruku před pusu. Ještě bych jí to prozradila.

  ,,Mě by to vadilo? Takže to má spojitost se mnou?" zeptala se a já jen kývla. Musím pryč, problesklo mi hlavou a já jsem se pokusila odejít z kuchyně. V tom mi zabránila Saschina ruka držící moje zápěstí. ,,Vysvětli mi to, prosím." řekla prosebně a podívala se na mě s bolestivým pohledem v očích. Netušila jsem, proč se na mě tak kouká.

  ,,Co chceš vysvětlit? Červenám se pokaždé, když si v mojí blízkosti. Pokaždé, když se mě dotkneš, tak se mé srdce cítí jakoby chtělo vyskočit. Tobě to nedochází?" vykřikla jsem. Okamžitě mi došlo, že jsem jí to prozradila. Do očí se mi vehnaly slzy a já se rozběhla do chodby. Nebude mě už chtít nikdy vidět. Tahle věta mi neustále prolétala hlavou. Vzala jsem si kabát a nazula si v rychlosti tenisky. Ještě, než jsem zabouchla dveře, jsem uslyšela Saschu jak říká moje jméno.

  Byla jsem venku skoro celý den. Nevrátila jsem se domů ani na oběd, jen jsem se zastavila v nějakém fastfoodu a jídlo si zaplatila z drobných, které jsem našla po kapsách. Musel na mě být vážně krásný pohled. Středoškolačka v teplácích, teniskách a teplém kabátě chodí po ulicích jako duch. Jako bonus jsem k tomu měla rozcuchané vlasy a trochu zarudlé oči od pláče.

  Teprve až se začalo stmívat jsem se rozhodla, že bych se mohla jít podívat domů. Bojím se jít do vlastního bytu, paráda! Tiše jsem si odemkla. V chodbě jsem se vyzula a sundala si kabát. V celém bytě bylo mrtvo. ,,Takže odešla." povzdechla jsem si smutně. Zamířila jsem si to do ložnice, abych se mohla v klidu vybrečet. Můžete se mi smát, ale já tu holku vážně miluju. I když jí znám teprve pár dní.

  Před dveřmi do ložnice mě však zarazily vzlyky, které byly slyšet zevnitř. Takže neodešla řekla jsem si v duchu. Tiše jsem otevřela dveře. Ani si toho nevšimla. Pohled na ní mě zlomil. Ležela bezbranně v klubíčku uprostřed postele a tiskla se k mému plyšovému medvědovi. Něco mezi vzlyky šeptala, ale nebylo jí ani slovo rozumět.

  Přešla jsem k ní a posadila se na postel. Sascha zvedla hlavu a koukala se na mě jako na ducha. Omluvně jsem se ne ní usmála a chtěla jsem něco říct, ale než jsem stačila promluvit, rychle se zvedla a sevřela mě do pevného objetí. Nebránila jsem se, objetí jsem jí oplatila. ,,M-Myslela jsem, ž-že mě nem-máš rá-da." vzlykala mi do ramena. Konejšivě jsem ji pohladila po havraních vlasech. ,,Mám tě ráda. Více, než jen ráda." usmála jsem se na Saschu a položila se i s ní v objetí na postel. Začala jsem být unavená a pomalu jsem usínala. ,,Miluju tě." zašeptala jsem Sasche, než jsem definitivně propadla spánku.