Tak takhle to tedy bylo. Zkouška. Že ho to nenapadlo dříve. To však stále neměnilo nic na tom, že musel dostat Ezru pryč jak nejrychleji to půjde. Pokud sem totiž povolá nejvyššího, tak to ani pro jednoho nedopadne příliš dobře.

"Co za něj chceš?" zeptal se nakonec, když se dokázal normálně nadechnout. Všechno kolem něj se mírně rozmazalo, nedokázal normálně myslet. Ale věděl jedno, že ho z tohoto místa musí dostat. Za každou cenu. A už ho nikdy nepustit zpět. I když o tom druhém už mírně pochyboval, protože nedokázal předvídat budoucnost. Takové síly byly mimo jeho okruh. Tok myšlenek mu přerušil ženský smích. Nebyla to Valeria, ale jedna, která se objevila hned za mužem svou velikostí připomínajícím gorilu.

"To ti na něm až tolik záleží?" zeptala se Valeria a hodila pohledem po ženě. Velela všem svým upírům a nikdo ji nesměl zpochybňovat. Ani hrát hru, kterou ona sama začala. Stejně jako čarodějové měli Sarumana nejvyšším, tak upíří měli ji.

Kiran zvedl zrak a tentokrát to byl on, kdo se přiblížil. Periferně si všiml dvojice, jak se začali přibližovat, ale po chvíli se zastavili. Pohledem zavadil o ženinu ruku, která je zastavila. Mírně se pousmál. Byli jako dva tygři, kteří bojovali o přízeň. Zastavil se jen několik centimetrů od ní. Kdyby natáhl ruku, dotkl by se její alabastrové kůže.

"Ne, ale mé neteři ano. Takže mi ho vydej," použil přísnější tón, který vyústil v nenávistné vrčení, které se ozývalo za ním. Už ho to přestávalo bavit. I proto jednou rukou za zády vypustil uspávací plyn, který nebyl cítit ani nic podobného. A jen čekal, jak se to vyvrbí.

Jakmile slyšel tvrdé dopadnutí, věděl, že to zabralo. A bez téměř jakékoliv námahy.

"Zkus to znovu a tentokrát zkus nelhat," zareagovala pouze na jednu část jeho věty. Především proto, že cítila, že ten Kiran, který v něm byl, pomalu umíral. Nepohla se ani o milimetr. Hleděli si do očí, dokud muž neuhnul. Kolem nich by se mohla dít apokalypsa, vtrhnout tam lovci a stejně by je nic nedokázalo vytrhnout.

"Valerie," hlesl nakonec, protože ho dostala. Zavřel oči a dvěma prsty si stiskl kořen nosu. Musel přemýšlet, ale stejně mu ona slova nešla přes pusu. Jak by to také bylo možné, když se zapřísáhl, že svoji nesmrtelnost nezasvětí lásce.

"Chci za něj pravdu," šeptla mu do ucha. Čímž aktivovala smršť myšlenek. Potřeboval si je srovnat, i proto se na chvíli odebral do jednoho z křesel nedaleko. Nikdo ho nenásledoval. Především proto, že žena zamířila ke svým druhům. Byli pro ni jako děti. Některé z nich proměnila ona sama.

Nebylo divu, že se místností rozhostilo ohlušující ticho. Valerie dýchat nemusela a Kiran jen mělce. V jejich soustředění je nemohlo nic vyrušit.

Kiran měl v hlavě nepořádek. Jako kdyby zapomněl všechna slova světa. Nedokázal složit jednu kloudnou větu. Vzpomněl si však na slova své neteře. Což zastavilo vír a všechno najednou dávalo potřebný smysl. Nemělo cenu se skrývat, navíc pokud by to mladíka mělo stát život. Podepřel si hlavu a pohled upřel do prázdného krbu.

"Položil bych za něj život. Jsem nepoučitelný vůl, co se opět zamiloval do lovce," řekl tiše směrem k ženě, která skrčená kontrolovala dvojici. Ona slova ji dokázala zastavit ve chvíli, kdy se škrábla do ruky, aby jim nalila trochu své krve do žil. Ale než to stihla udělat, překvapení ji zastihlo nepřipravenou. Rána se mezitím zacelila a nezanechala po sobě jedinou stopu.

Valeria se pousmála a zvedla se. Prsty si prohrábla vlasy, jako kdyby na tom jediném záleželo. Vyhrála. Dostala z nedostupného muže jasnou odpověď. A bez toho, aniž by použila špetku svého šarmu. To bylo poprvé. Navíc u Kirana se jednalo o zázrak v měřítku zrození prvního člověka.

"To mi naprosto stačí. Věděla jsem, že to zvládneš," odpověděla hrdě. Chtěla dodat ještě něco, ale raději to spolkla. Jedinými slovy však donutila muže zvednout se z křesla a vrátit se k ní.

"Pusť ho. Hned. Dostala jsi, co jsi chtěla," řekl a na očích mu bylo poznat, že pokud by své slovo nesplnila, skončila by jako ti dva upíři. A to už ji nebavilo. Její hra byla u konce.

„Jak si přeješ," dořekla a několikrát tleskla. Na druhé straně místnosti se objevil Ezra doprovázený dvěma dalšími upíry. Museli obejít dva ležící, ale zvládli to. A jakmile dovedli zásilku, Valeria jim nakázala odnést ty dva pryč. V bezvědomí pro ni byli na nic.

Kiran chvíli bojoval sám se sebou, ale jakmile viděl mladíkovy smutné oči, musel ho obejmout. Nechtěl ho pouštět, ale musel se přesvědčit, že na těle neměl žádná zranění. Vzdálil se na délku paže a prsty ho pohladil po tváři. Čímž nejen ukázal své city, ale také vyslal kouzlo, které mu mělo ukázat všechna zranění. Oddechl si, když nic nenašel. Kromě několika modřin, které mohl mít odkudkoliv. Snížilo to však jeho hněv, který ho stále sžíral. Stačila k tomu mladíkova blízkost, i když vzadu v hlavě cítil, že dokud nebudou pryč, může se vše ještě zvrtnout.

"Běžte, než si to rozmyslím," upozornila je příkře, protože nevěděla, kdy se tam může ukázat nejvyšší čaroděj. A pokud se tak stane, tak aby byli už dávno pryč. Kiran se k ní otočil a pohledem jí poděkoval.

Ovšem bůh ví, co s ním Valeria všechno dělala. Rozhodl se proto zastavit v jednom sídle, které sdílel ještě s jedním čarodějem, který tam však často nebýval. Aby si mohl odpočinout. A taky bylo načase, aby mladíkovi ukázal kus svého srdce.

„Jdeme," zavelel Kiran, když si odkašlal. Došlo mu, co se jim snažila naznačit.

„Saruman bude na výsost potěšen," řekla ještě předtím, než oba zmizeli. Náramně se bavila, i když by to nepřiznala. Ale také žárlila, především proto, že zrovna láska byla věc, která jí chyběla. Sice stále některé city měla, ale ne už tak intenzivní, jako když jí ještě bilo srdce. Ne, že by si na tu dobu tolik pamatovala, ale střípky stále měla.

„Drž pec, Valerie," řekl a zvedl k ní prostředník. Štvala ho víc, ale momentálně měla přesilu. I když byla obklopena jen těmi nejbližšími. Zbytek se ještě stále pral za jejich nadvládu. Což mu připomnělo, proč ji tak nenáviděl. I proto jakmile vyšli na ulici, otočil se a celou budovu zapečetil. Ta mrcha nikam nepůjde, už takhle toho napáchala víc než dost.

„Kam jdeme?"

Tohle bylo opravdu to jediné, co ho zajímalo? Jeho domov už byl nejspíše vyvražděn, ale nakonec se zeptá jen na tohle? Vlastní vůbec zdravý rozum? Nebo já, že jsem ho tam nenechal? Kiran nevěřil svým uším. Na tohle už si připadal příliš starý.

„Takhle tě Seline nemůže vidět. Navíc se potřebuji ujistit, že ti ty pijavice neublížily."

„Proč jsi pro mě vlastně šel?" aby svá slova ještě podpořil, chytil ho za ruku a zastavil. Potřeboval mu vidět do obličeje. Ne, že by mu to dokázalo prozradit více než jeho vlastní slova.

„To se na to fakt musíš ptát? Nebo ti to mám znovu ukázat?" Kiran nevěřil svým uším, čemuž odpovídal i výraz. Nervózní úsměv, kterým zakrýval zbytek emocí. Ale mladík ho i tak dokázal překvapit svou odpovědí, při které se obličejem přiblížil skoro na dotyk nosů.

„Slova jsou fajn, ale nechám se překecat i k ukázce, když se tak nabízíš."

„Tvl, do čeho jsem si to zase namočil rypák," nadával si, ale nevěděl, že ho mladík slyšel. Zasmál se a odpověděl mu. Čímž ho mírně vyvedl z míry. Vždy si o něm myslel, že byl nevinný, ale opak se stával pravdou.

„Holt, co jsi políbil, to už si musíš nechat no," hlesl a políbil ho. Lidí okolo si nevšímali, stejně vypadali jako pár i bez toho. Hněv se v Kiranově těle začal přetvářet do touhy. Myšlenky měl pouze na to, že by ho opřel o zeď a... Takhle nemohl myslet, i proto ho raději zastavil.

„Dojdeme do toho bytu a pak budeme pokračovat, jasné? A mimochodem, nejsi žába, abych tě získal na zbytek života," odpověděl mu, než se opět vydal směrem k jeho druhému domovu.

„Jsem horší."

„Mám chuť tě hodit zpět do té upírské věže."

„To neuděláš."

„Ne, protože bych pak skončil rozporcovaný od Seline a já nechci, aby ze mě vyrobila sushi rolky."

„Ale Seline sushi nejí," poznamenal, protože byl u toho, když se jí pokoušel kousek dát. Stále bylo zvláštní sdílet vzpomínky. Ale aspoň donutil Kirana zpomalit a jít vedle něj, jako normální člověk.

„A o tom to je, hodila by je potom vlkodlakům, protože ti jsou schopni sežrat úplně cokoliv," doplnil svou předchozí odpověď, aby to lépe vysvětlil. Bez jediného pohledu navíc našel jeho ruku a chytil ji. Ani nevěděl, co ho to popadlo, ale viděl to na lidech, kteří procházeli kolem. A když už to mělo bolet, tak pořádně. Srdce mu kvetlo a krvácelo najednou.

„Ah," nedokázal říct nic jiného, protože jeho tvář mírně zčervenala. Takového muže neznal. Seline se vždy nějaké lásky musela doprošovat, ale najednou ji dokázal projevovat sám. Něco se muselo změnit, cítím to, pomyslel si mladík. Mírně ho stiskl a propletl si s ním prsty.

„Takže už sakra mlč, nebo si to celé ještě rozmyslím."

A skutečně neotevřel ústa, dokud nebyli za dveřmi, které svou tloušťkou připomínaly spíš vstup do krytu. A ono to vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Kiran vešel dovnitř jako první a lusknutím prstů rozsvítil všechna světla v místnosti. Minimálně to tam vypadalo jako tak, jak si pamatoval. Jen lehce zaprášené. Na což vypustil kouř, který byl však nyní žlutý. Nepotřeboval nikoho zabíjet ani nic podobného. Navíc to více odpovídalo jeho náladě.

„Kirane, čí to je?"

„Vítej v mém druhém sídle. Sice to mám napůl ještě s jedním vandrákem, ale v podstatě sem nejezdí," vysvětloval Kiran svou situaci. I kdyby ho vzal do domu někoho cizího, mohlo mu to být naprosto jedno. Bylo to místo, kde se mohl připravit na setkání se Seline. A být spolu o samotě, což dokázalo potlačit myšlenky na hrůzy, které se děly v institutu.

„To vidím," hlesl Ezra a přejel prstem po římse blízko vchodových dveří. Nedostal se příliš daleko, ale už se mu to místo hnusilo. Stále totiž nevěděl, co se sakra bude dít. I když mírnou představu měl. Rozhodně byl rád, že už nemusel sdílet celu s tou ženou, která tam s ním byla. Z myšlenek ho však vytrhnul hlas Kirana, když se snažil něco vysvětlovat.

„A možná jsem mu byl před lety na pohřbu, to je taky dost možné. Ale minimálně si udělej pohodlí," dořekl a dalším kouzlem, při kterém mírně vrtěl nejen boky, ale používal také paže, se zbavil přebytečného a otravného prachu.

Mladík se však vydal přímo za ním. Měl pár otázek a spousta z nich se nedala převést do slov. Nebo se o to alespoň nechtěl pokoušet. Popadl ho za plášť a otočil k sobě. Jenže Kiran nebyl včerejší, i když by se mohl zdát opak. Bylo mu jasné, že za zavřenými dveřmi se na něj vrhne. I proto ho pohledem zastavil nedaleko sebe. Oči mu zrudly a bylo vidět, že měl poprvé strach. Ne z toho, co se mu chystal Ezra udělat, ale z toho, jaký zmatek to v něm spustí. Dlouhá desetiletí se s tím učil bojovat a nyní stačil jediný polibek od lovce a všechno bylo zpět.

Ale nejen na něm bylo vidět, že se něco dělo. Ezra se zarazil a do očí se mu nahrnuly slzy. Nechápal, o co se snažil. Přimhouřil oči, aby se mohl více soustředit na jeho oči. Jako malý se učil, že něco podobného bylo znamení toho daného čaroděje. Jeho pozornost se však najednou zaměřila jinam, na jeho ústa. Do té doby si nevšiml, že se snažil něco říkat. Jako kdyby jej dokázal odizolovat, což se ještě nikdy nestalo. Minimálně v instutu by se to náramně hodilo. Na to však nyní myslet nechtěl, nebo nemohl. Jedno z toho bylo pravdivé.

„Už chápeš, co jsem ti říkal tím, že je to pro tebe nebezpečné? Upíři, vlkodlaci, všichni ti půjdou po krku," zkusil stejnou taktiku jako ve svém bytě. Tentokrát už však měl munici, kterou mohl použít. Jako kdyby měl ten únos naplánovaný. Nechtěl ho opustit, ale pokud se jednalo o jedinou taktiku, jak ho dostat do bezpečí, tak byl ochoten to podstoupit. Případně mu vymýt mozek a poslat ho úplně do jiné země. Jenže svět lovců se nacházel všude. Instituty byly po celém světě, stejně jako nepřátelé, i proto tato možnost nepřipadala v potaz.

„Stále je mi to fuk," řekl skrze zaťaté zuby Ezra a stále se snažil dostat z pasti, ve kterého držel Kiran. Nebylo to zase tak jednoduché, jak se zdálo. Jako kdyby mu držel každou buňku ve svalech, ale zároveň byl obmotaný neviditelným provazem.

Kiran se uchechtl. Proč musí být všichni tak tvrdohlaví, pomyslel si. Prohlížel si mladíka a snažil se přemýšlet, jak by se mu mohl dostat pod kůži. Nechtěl okamžitě přistupovat ke svému záložnímu plánu, protože by to znamenalo, že to vzdal. Když je nemůžeš porazit, tak se k nim přidej, opakoval si v hlavě.

„Ezro, no tak. Poslechni jednou tu věc, co ti sedí na krku a ovládá tvé tělo," promluvil jiným tónem než obvykle. Smířlivý Kiran byl součást plánu, ale měl pocit, jako kdyby mu to vycházelo z hrudi. Nepřipadal si jako kdyby říkal něco, co nebyla pravda. Snažil se ho zachránit, k tomu však potřeboval, aby si sundal růžové brýle, které získal, když si pustil city k tělu.

„Stalo se, jinak bych se minule nevrátil," ujistil ho Ezra, protože měl pocit, že byl jediný, komu to připadalo jako jasný signál. Možná se však spletl a všechno si jen špatně vybavil. Pohlédl mu však do očí a pochopil, že tohle bylo přesně to, o co se snažil. Odkopnout ho od sebe, aby ho udržel naživu. Jenže to nemohl. Už to fyzicky ani psychicky nezvládal se od něj držet dál.

„Ty jsi fakt cvok. Nejsi ty náhodou můj příbuzný?"

Na to už však mladík nic neřekl. Jen se zahleděl okolo sebe a čekal, dokud ho Kiran nepustí. Měl svá tajemství, která si nechával na chvíli, kdy je bude moct použít.

Tentokrát to byl starší z mužů, který se k němu přiblížil. Otočil si ho k sobě a pohlédl mu do očí.

„Jsi dospělý a můžeš si dělat co chceš. Už tě zastavovat nebudu," hlesl nakonec poraženě. Měl ve své hlavě rozpravu, která by nahlas zněla asi dost bídně. Nečekal však, že mladík zareaguje tak rychle. Políbil ho a přitáhl si ho k sobě. Už od toho jejich polibku v bytě myslel na to, zda se to někdy povede znovu.

Kiran ho vzal do náručí a odnesl k pohovce bez toho, aniž by ho přestal líbat. Rozhlížel se nepotřeboval. Znal to místo nazpaměť, takže to ani nepotřeboval. Vlastně ani netušil, jak se mu cestou podařilo zbavit kabátu. Ezra se nechtěl zvednout, a tak ho překročil a hodlal svést jinak. Ještě nezapomněl lusknout prsty, aby se světla mírně utlumila a vytvořila jim příjemnou atmosféru.

„Jsi si opravdu jistý?" vypadlo tentokrát z mladíka, čímž muže překvapil. Byla to jedna z otázek, která měla padnout dřív, než se dostali do této fáze. Kiran však kývl a pomocí magie je zbavil oblečení, které jim akorát překáželo. Jejich těla splynula v jedno a bylo jasné, že po této zkušenosti už se lovce opravdu nezbaví. Andělské části v obou tělech se mezitím spojily i na spirituální úrovni a Ezrovi se na těle rozzářilo několik znamení. Především to, které dostal jako první. Jako kdyby poznávalo srdce dalšího lovce.

Jakmile bylo poté, mladík usnul. Dalo to Kiranovi čas se vzpamatovat. Venku se rozpoutávala válka mezi lovci a podsvětem a tu jednoho z nich svedl. Měl by se za sebe stydět. Jenže nic z toho necítil. Omotal si kolem těla jeden ze svých šálů, které si nechával všude možně po bytech a vydal se do kuchyně. Cítil, jak mu vyschlé hrdlo dělalo potíže. Přinesl vodu i jemu, společně s talířkem plným sušenek. Nic rychlého nenašel.

Poté si všiml bundy, kterou měl odhozenou na židli nedaleko něj. Nechtěl mu prohledávat věci, ale musel ujistit Seline, že byl naživu. Sice mírně mimo, ale to už bylo mimo plán, jehož část jí ani říkat nehodlal. Otevřel jej a všiml si, že měl telefon plný různých poznámek. Jako první ho však zaujala složka s jeho jménem. Otočil hlavou k sedačce, kde mladík stále spokojeně spal. Otevřel to a začal číst.

Zůstával mu rozum stát nad tím, co všechno dokázal zjistit. Nejen o něm, ale také zbytku rodiny. Hádal, že Seline o tom neměla ani tušení, jinak by ho neprosila o rodinný medailon. Jakmile však narazil na svoje staré jméno, měl dost. Co o něm ještě nevěděl? Třeba měl za úkol ho špehovat a Kiran už si ho pustil takto blízko.

„Kdyby ses mi nehrabal ve věcech, hodně bych to ocenil," ozvalo se od majitele mobilního telefonu. Rozespale se zvedl na lokty a malým polštářkem si zakryl své přirození.

„Jak dlouho už mě zkoumáš?"

„Co?"

„Ty tvoje poznámky o mé rodině. Ptám se jak dlouho."

„Několik let. Vlastně od té doby, co jsi proti mně začal mít narážky. Chtěl jsem vědět, kdo skutečně jsi," dořekl a zvedl se. Potřeboval mu to vysvětlit, ale také viděl, že to překonalo určitou mez, kde ho mohl naopak ztratit. Oba scénáře ho děsily.

„Myslíš, že mě z tohohle znáš?" Optal se muž, který od něj nestal ani půl metru. Nebylo divu, že mladík bál a naprázdno polkl.

„Ano," vyšlo z něj nakonec. Chtěl zvednout ruku a pohladit ho po tváři, stačil však jediný pohled a radši to zavrhnul.

„Řekni mé jméno," zavrčel směrem k němu.

„Kiran Thorne, čaroděj. Původně Lucien Hayweather. Jeden z nejobávanějších lovců své doby. Vím to a nikdy bych to proti tobě nepoužil." Poté ztichl a čekal, co se bude dít poté. Netušil však, že uzná svou porážku, mírně se pousměje a chytí ho pod bradou.

„Normální lidé by už dávno utekli, ale ty mi předložíš všechny své argumenty, a ještě poslušně čekáš, zda se naštvu nebo ne. Ty opravdu musíš být blázen."

„Blázen do tebe," vdechl mu do obličeje slova, o kterých věděl, co znamenají. Nepoužíval je často, netušil však, že narazil na někoho, kdo je používal ještě více sporadicky než on.

„Mentální případ."

„Mě neurazíš."

„A to se tak snažím."

Ezra ho políbil na tvář a s posbíraným oblečením se vydal do koupelny. Potřeboval se připravit na návrat do jeho bytu. Nebo alespoň si myslel, že tam mají namířeno. A nejspíš tam čekala Seline, protože by nemuseli zastavovat jinde. Byl nejblíž a Kiran byl nadržený jako puberťák, takže to vlastně dávalo smysl, zasmál se svým myšlenkovým pochodům. U sebe však nevěřil, že byl něčeho takového vůbec schopný. Teorie byla jedna věc, ale uspokojit čaroděje? O tom se mu ani nesnilo.

Zavřel se v koupelně a hodil si rychlou sprchu. Až v zrcadle si všiml svého úsměvu. Doufal, že se mu ho povede odstranit dříve, než dorazí zpět, jinak se dočkají akorát smršti otázek. Rychle na sebe hodil věci, ale všiml si podivné malé skříňky za umyvadlem. Podíval se ke dveřím a poté ji otevřel.

Manžetové knoflíčky s netopýry? To nosili... Uvědomil si rychle, že tohle patřilo k slavnostnímu úboru upírů. Jak se to sem sakra dostalo? Raději to položil zpět, odkud to vzal a konečně oblečený a čistý se vydal zpět za svým společníkem. Milencem? Nevěděl, co z toho bylo vlastně správně. Možná všechno dohromady a zároveň nic.