Nakonec však rovnou do upíří věže nešel. Mohla se přemístit, což by mu nijak nepomohlo. Navíc proč by si vybírala místo, které bylo hned na očích. I proto se raději vrátil zpět k sobě domů, kde se okamžitě vrhnul do práce. Netušil však, že na něj bude čekat překvápko.

Seline seděla na sedačce a hleděla před sebe. Byla celá od krve, a dokonce ani nezvedla zrak, když viděla vejít svého strýce do místnosti. Jen se dál dívala na své ruce. Klekl si před ni a položil ji ruku na koleno. Nepostřehnutelným kouzlem se snažil zjistit, zda neměla nějaká vážná zranění.

„Proč jste to udělali?" zeptala se a sebrala mu všechen vítr z plachet. Neměl na to odpověď, která by ji potěšila. A ani nemohl říct svůj názor, protože věděl, že by jej nejvyšší čaroděj mohl slyšet. Měl uši úplně všude.

„Co se přesně stalo?" snažil se odvést téma jinam, i když ne tak úplně.

„Bariéra rupla a dovnitř se vehnali upíří s vlkodlaky. Nečekali jsme je, ale alarm nás upozornil na to, že smlouvy již nejsou platné. Vyděsilo mě to, a tak jsem s Ezrou shromáždila všechny děti a nemohoucí a vehnala je do svého pokoje. Jedna čarodějka mi pomohla a dala přes ně ochrannou sféru. Jako kdyby většina ani bojovat nechtěla, ale museli," při každém slově se jí klepal hlas, stejně jako celé tělo. Neváhal ani vteřinu a vyslal do jejího těla zklidňující emulzi. Bolelo ho vidět v podobném stavu, především protože věděl, že to nebylo poprvé.

Kiran ji chytil za ruku a použil tentokrát vnitřní mluvu. Musela to vědět. Ani já nechtěl, Seline. Nejvyšší čaroděj se zbláznil a všechny nahnal, aby mu pomohli. Neměli jsme jinou možnost.

Když slyšela jeho hlas ve své hlavě a došla jí slova, která právě řekl, vytřeštila na něj oči. Nečekala, že by byl někdo takový podobné věci schopen. Zhluboka se nadechla a plynule přešla k jinému tématu, aby neměl problém. Ale v očích to stále zůstávalo. Obvyklé racionální myšlení se pomalu vracelo, což mu ukázalo, že jeho přístup zabral. I když v to nedoufal.

Seline doufala, že záchrana mladíka bude vhodnější téma. Navíc to bylo stejně důležité nejen pro ni. Alespoň co dokázala odpozorovat.

„Podařilo se mi utéct, ale když jsem se otočila, Ezra byl pryč," na očích viděl, že litovala, že ho ztratila z dohledu. Jenže nemohla za to. I proto překonal své vlastní zásady a vzal ženu do objetí. Potřebovala to, i když to nedávala verbálně najevo. Když to udělal, položila mu hlavu na hruď. Měl pravdu, což ho trochu uklidnilo. Nebyl na to zvyklý, ale byl ochoten se to naučit, pokud by to znamenalo, že by se alespoň trochu přiblížil Ezrovi. Právě mladík byl zdrojem emocí, které nyní cítil. Zaplavovaly každou buňku jeho těla a jejich intenzita spalovala co jen mohla.

„Viděla jsi někoho?" zeptal se tiše směrem dolů. Vypadala tak nevinně, jako když byla malá a schovávala se před svou matkou. Pláště, které občas Kiran nosil, využívala jako schovku. Jenže od té doby vyrostla. Možná až moc. Vzpomněl si na svého bratra, který by měl svému dítěti pomáhat. Ale pokud nemohl on, bylo to na něm. Což bylo trochu děsivé.

Ovšem Seline na jeho otázku jen zakroutila hlavou. Musel si tedy pomoct sám. Tušil, že by jej mohla mít Valeria, nebo jiný z jeho blízkých, protože ti nejlépe věděli, že se je pokusí najít a mladíka zachránit. Což byla přesně jejich hra. Upíří, lépe řečeno. Takhle si rádi lovili své oběti. A on úplně nesplnil příkaz, který mu nejvyšší dal. Právě naopak se snažil držet Ezru co nejdále. Ale ani varování k ničemu nevedla. I proto se dostali do nynější situace.

Žena se mu během zamyšlení vysmekla a přešla pomalu celou místnost, aby si srovnala v hlavě, co vlastně chtěla udělat. Nevyužívala situace, ale minimálně to mohla zkusit.

Kiran se probíral svými myšlenkami, čehož Seline využila, aby se trochu vzpamatovala. Dokonce si věřila natolik, že promluvila směrem k muži a chtěla ho o něco poprosit: „Kirane, mohl bys?" Začala svou otázku, ale jakmile uviděla jeho pohled, raději pozvedla obočí a ruku dala na hlavu svého meče. Věděla, s kým jednala. A to i přesto, že ještě před malou chvílí měli normální rodinnou náladu.

„Ten poslední, co za mnou takto přišel, skončil mrtvý. Copak se nepoučíte z toho, co vám říkají mocní? Že s ďáblem se nemáte zaplétat?" Aktivoval své sarkastické zbraně, které měl natolik citlivé, že by je dokázal vytasit kdykoliv. A tohle bylo více než nečekané. Zvlášť poté, co se stalo před chvílí.

„Taky mě to zrovna netěší. Ezra se ztratil a mocní už jsou v tuto chvíli nejspíše mrtví. Sám jsi to jistě viděl, co se v institutu děje. A myslím, že jsi jediný, kdo ho nyní dokáže najít," dořekla a konečně se na něj podívala. Oči podlité krví ho mírně děsily. Věděl však, že tohle nemůže nechat jen tak. Pokud jí na něm tolik záleželo, byla to jedna z poslední části její rodiny. A o to ji nemohl připravit. Kdyby se však zeptal někdo jiný, odmítl by to. Ale i tak musel hrát nedostupného, především proto, aby si získal čas, který využíval k dostání se do její mysli. Potřeboval veškeré informace a nevěděl, zda by byla ochotna mu je dát. Ani sám nevěděl, jak by se na podobné detaily mohl ptát. Nebyl zachránce, spíš ten, co unesené obvykle držel. Nebo alrspon si to o sobě myslel.

„Co je mi do ztraceného štěněte?" Sám s tím označením nesouhlasil, ale vlastně nevěděl, co jí Ezra všechno řekl. Proto musel pracovat s tím, jako kdyby se z toho nic nestalo. Dokonce už i dokázal pojmenovat, co k němu cítil, ale nyní to bylo všechno v prachu. Pokud mu někdo ublíží, bude si to vyčítat. Tušil, že se něco takového může stát. Ale tak rychle? To by ani jeho samotného nikdy nenapadlo.

„Viděla jsem, jak se na to "štěně" koukáš. Navíc měl na sobě tvoje třpytky, když se od tebe vracel. A navíc, když jsem přišla, poprvé jsi neměl výraz jako kdyby ti někdo kroutil mečem v břiše. Nebo potřebuješ ještě více důkazů, pokud mi tu chceš lhát?" Předkládala mu důkazy, které sám nechtěl vidět, což v něm spustilo nevídanou reakci. Opona sarkasmu padla a objevil se ten Kiran, který se za ní skrýval.

„Minimálně je to snazší," přiznal nakonec. Bolelo to, neskutečně. Ale co jsem mohl dělat. Krom toho, že bych ho našel. Koho jsem se snažil obalamutit, ptal se sám sebe. Bylo vidět, že Seline už všechno dávno věděla. Nebyl čas na odhalování citů, což se od něho ani neočekávalo, ale žena to stejně poznala.

„Takže je to pravda. Ezra pro tebe něco znamená," vydechla svou odpověď, protože by to mohlo znamenat, že jí pomůže. Nebo třeba i to, že se opět vrátí na jejich stranu a pomůže jim. Jenže když zvedla zrak a podívala se mu do obličeje, mírně se zhrozila. Strýc rozhodně nevypadal jako někdo, kdo se právě rozhodl přidat na stranu dobra. Udělala dva kroky do strany a doufala, že od něj byla dost daleko.

„Co tímhle zamýšlíš? Tenhle se ztratil, najdu si jinou hračku," odpověděl nakonec, protože nesnášel výslechy. A ona jako jedna z mála by to měla vědět. A místo toho se ho pokoušela nahnat do kouta, odkud by neměl kam utéct. Kiran se však rozhodl bránit. A to dost ofenzivně. I kdyby sám sebe měl přesvědčit, že pro něj nic neznamenal.

„Dobře, jak myslíš," hlesla a otočila se na podpatku. Než však jeho byt opustila, položila něco na stolek. Věděla, že ji pan bezcitný sleduje. Neměla nikoho jiného, koho by poprosila o pomoc. Ale musela se připojit k boji o svůj domov.

„Mimochodem, postaral jsem se o to, že děti ve tvém pokoji podsvěťani nechají na pokoji." stihl zakřičet ještě dříve, než by ho už nemusela slyšet. Zvedl obočí a zhluboka se nadechl. Co tohle bylo sakra za podivný den? Samozřejmě to nemohl nechat jen tak. Cítil podivný pocit vzadu v hlavě, zároveň mu hlásek napovídal, že už podělal tolik věcí, ale tohle nesměl.

Jakmile se za ní zabouchly dveře, položil skleničku s whisky a zamířil si to rychlými kroky přímo ke stolečku. Malý předmět, u něhož nedokázal rozlišit, o co se vlastně jednalo. Cítil z něj však mladíkovu energii. Mírně se pousmál. Znamenalo to totiž, že by to mohlo jít použít při jeho hledání. Alespoň pokud nebude skrytý nějakým kouzlem. O čemž pochyboval, protože všichni čarodějové měli být u institutu se Sarumanem.

„Ty pako, kde jsi," zašeptal a vložil předmět do dlaně. Luskl prsty a trvalo jen chvíli, než předmět zahalil rudý dým. Hledal jakékoliv stéblo, kterého by se dalo zachytit. Dokonce si o sobě začínal myslet, že jeho srdce rozkvétá. Z čehož si odplivl, protože ta myšlenka ho nepřímo děsila každý den. Byla to jedna z podmínek. Nesměl se znovu zamilovat. A přesně to se dělo. Do mysli se mu tlačila jediná velice čerstvá šťastná vzpomínka, která ho zahrnovala. Měl spoustu z dětství, ale ty nepočítal. Bral ho jako kamaráda své neteře. Ale z toho už dávno vyrostl. Z ošklivého káčatka do oslnivého mladíka.

Kiranovi z oka vyklouzla jedna ze slz, kterou se snažil potlačit. Oči však neotevřel. Stále se ho snažil najít, i když onen proces nebyl zrovna příjemný. Nutilo ho to myslet nejen na něj, ale také na vše, co se stalo předtím. Vše, co zahrnovalo milostný život, což by přirovnal k mírnému mučení.

Bral je všechny jako aférky. Proto i speciální skříňka schovaná na bezpečném místě. Jejich počet však raději zapomněl. Neznamenali pro něj nic, krom jednoho, kvůli kterému se z něj stal takovým, jakým byl dnes. A když Ezra dospěl, stalo se to znovu. Vyčítal si, že tomu nemohl zabránit. Vždyť se přece jednalo o někoho, koho znal celý jeho život.

O chvíli později se mu něco zjevilo. Kouzlo začínalo vydávat svá tajemství a slyšel křik. Nejdříve ženský a poté mužský. Místo ale nepoznával. A bylo těžké se na něj zaměřit. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. V pozadí byl nádech levandule na povrchu železitého pachu.

Prudce otevřel oči a malý předmět padl na zem. Z vyhledávací magie vytvořil kouli a mrštil ji do prostoru. Hněv, který mu nyní proudil tělem vlastně ani nechápal. Ale pokud to znamenalo, co si myslel, tak i na něj už to bylo příliš zlomyslné.

Žít na hraně zákonů, to mu nevadilo, dokonce se tím bavil. Tohle však bylo přes čáru. A věděl jen o jednom známém, který si vychutnával hlas smrti tím nejkrutějším způsobem. Pocítil na jazyku železitou pachuť, která mu ještě z kouzla zůstala. Krev. A nejspíše i věděl, kde se právě nacházeli. Nebo v to alespoň doufal, protože se mohli vrtnout úplně kamkoliv, kam měla Valeria přístup. Upířích doupat bylo po městě docela dost. Vlastně až trochu moc, pomyslel si Kiran.

Portálem by se na ono místo nedostal, proto musel zkusit zkratky lovců. Využít svého druhého světa. Magii vyměnil za rozzářený meč a vydal se na cestu. Nikoho dalšího nepotřeboval a kdyby jo, institut není blázen. Své lidi by neohrožoval. A taky měli momentálně jiné problémy, než hledat své zatoulané či unesené lidi. A tak to bylo na něm.

„Proč to musí být zrovna Valerie, vždyť měla být u institutu s ostatními," nadával si tiše mezitím co pokračoval ve své cestě. Měl alespoň čas přemýšlet.

Opravdu měkl a jen si to neuvědomoval? Byla pravda, že pokud by měl svěřit svou bezpečnost, byl by to právě Ezra. Což už o něčem vypovídalo. Mírně se zarazil, ale poté mu došlo, že před svou starou známou by měl myšlenky držet na uzdě. Protože ona nikdy nehrála podle pravidel. Nebo minimálně těch lidských. A proč by také měla, když považovala lidi jen za hračky k zakousnutí?

„Valerie, vylez," zakřičel, jakmile se dostal k místo, o kterém věděl, že tam měla svou rezidenci. Měla jich sice víc, pro případy nouze, ale tady to měla nejraději, pokud se něco semlelo. Párkrát už tam také byl, ale to už bylo hodně dávno. Znovu se tam narodil, pokud se to tak dalo nazvat. A z toho dne si už také moc nepamatoval, snad kromě bolesti.

„Ale ale koho pak to tu máme. Postrach lovců i čarodějů osobně," vysmívala se mu, protože jako jedna z mála podsvěťanů ho znala lépe než zbytek. Díky čemuž se stávala horším protivníkem, než se mohlo zdát.

Žena elegantně dokráčela až k němu, i když se zdálo, že se spíše vznášela. Kiran ji však v na délku svého meče zarazil. Zblízka byla ještě nebezpečnější. Nyní stále mohla použít drápy, ale tesáky měla dost daleko. A tak mu to i vyhovovalo.

„Nepřišel jsem si hrát," upozornil ji skrz zaťaté zuby. Pozoroval ji, jak jen mohl, protože byla rychlá. Stačilo by jedno zaváhání a opět by se ocitl v mocných pařátech. A nejspíše na koberečku u nejvyššího čaroděje osobně.

Žena se zamračila a vytvořila smutný výraz. Poté tiše promluvila: „Ale když já se tak hrozně nudím. Když někdo žije tisíce let, potřebuje nějaké hračky. A můj oblíbený kamarád nemá čas. Ani kousnout mě nenecháš?" dořekla a usmála se, aby byly vidět tesáky. To jediné stačilo k tomu, aby Kiran zvedl obočí. Copak jí nedocházelo, co vlastně dělala? Tu poslední větu úplně vypustil, protože už tak si myslel, že ztratila zdravý rozum. Asi přebytek krvinek v těle, pomyslel si.

„A proto unášíš lovce stínů během bitvy? Jen kvůli tomu, abych přišel? Takhle nízko jsi neklesla, že ne? A mého krku se za žádnou cenu už nedotkneš. Žádnou částí těla. Jednou v životě mi to stačilo," varoval ji předem, i když už to na něj nemělo takové účinky jako když byl pouhým lovcem. Z přemýšlení ho však vytrhl její smích. Obcházela ho jako lev v kleci. Prohlížela si ho z každé strany a teprve po nějaké chvilce promluvila: „Takže je to pravda. Lucien nám začíná opět měknout. Kdysi s tebou byla větší zábava."

„Neříkej.mi.tak. On zemřel už hodně dávno. Byla jsi u toho, když se ze mě stal podsvěťan. Navíc to bylo přímo tady, v této budově. Ty nic neděláš bez toho, abys měla nějaký záměr. Znám tě už pár let, Valerie." Ztrácel s ní nervy, i když přesně věděl, že něco takového bude zkoušet. Zkoušel na sobě nedat nic znát, kromě hlasu.

„Ale brouku, já to tak nemyslela. Jen mám o tebe starost. Víš, jak to dopadlo minule," nahodila výraz s tónem, že měl opravdu chvíli pocit, že svá slova myslela vážně. Poté se však znovu zasmála a dopověděla své myšlenky. "Máš pravdu, vybrala jsem si tohle místo záměrně. A stejně ti trvalo docela dlouho nás odhalit." Chytila ho za ruku s mečem, využila jeho chvilkovou neopatrnost.

Kiran udělal krok dozadu a vymanil se z jejího sevření. Moc dobře věděl, o čem to sakra mluvila. Ale to byl jiný případ. Byl naivní a nezkušený. Vletěl na špek jednomu lovci, který ho však jen využil a odhodil jako použitý kapesník. A když se ho snažil zachránit od sebe sama, tak zemřel.

Ale to už také byla historie. Minimálně padesát let stará. Musel si kontrolovat tlukot srdce, aby nic nepoznala. Protože při jakékoliv zmínce se mu obvykle nahrnula krev do hlavy a chvíli netušil, co se vlastně dělo. Což už se nestalo od té doby, co mladík zemřel. Ovšem, když se mu to nyní objevilo v hlavě, ležel na zemi Ezra místo jeho tehdejšího partnera.

"Přestaň mi lézt do hlavy, pijavice," zavrčel a doufal, že to na ni bude platit. Neměla to dělat, prosil ji o to už několikrát. Jenže tentokrát to bylo jiné. Záměrně bodla do místa, kde by to cítil, jen proto, aby si jí všiml. Což se jí nepodobalo.

"Au, takhle hnusně jsi mě ještě neoznačil," dořekla a chytila se za hrudník. Kromě úsměvu na tváři se tvářila hrozně zraněně, ale nic jiného tomu nenapovídalo.

Kiran se nenechal obelstít hrou, kterou hrála. Především proto, že ji znal až příliš dlouho. Dokázal by říct, kdy to myslela vážně. Zkoušela na něj taktiky, které obvykle používala na obyčejné lidi, jako kdyby zapomněla, co vlastně byl zač. Anebo si to užívala, to už nějak nedokázal rozpoznat. Vzdalovala se mu nejen jako kamarádka, a to jen proto, že začal objevovat a pociťovat emoce. Najednou si připadal, jako kdyby koukal do zrcadla ukazující vzpomínky. Tak takhle mě lidi viděli.

"Ještě nikdy jsem tě tolik nesnášel," musel se zhluboka nadechnout, aby to vůbec dokázal vyslovit. Příčilo se mu to v krku, ale ne kvůli tomu, že by k ní cokoliv cítil. Nyní ho zraňovalo jen to, že zdržovala vstup a hledání toho, pro koho si přišel. I proto očima zkoumal místnost, kudy by se mohl dostat pryč.

"Tohle měl ten tvůj chlapec u sebe. Myslím, že bys to možná chtěl zpátky," během slov vytáhla cosi z kapsy a udělala několik kroků k němu. Což neměla dělat. Natáhl k ní znovu meč a ona mu jej pověsila na ostří. Skrze zbraň pocítil další vlnu emocí a především energii, která z něj vycházela. Byl blízko, hodně blízko, pomyslel si Kiran.

"Kde to sakra vzal?" hlesl tiše a věděl, že upířím uším tohle nemohlo uniknout. Měl co dělat, aby se nerotřásl, natož aby hlídal svá ústa. Sklopil meč a vzal si náhrdelník. Schoval jej do dlaně a zhluboka se nadechl. Čekal, co si na něj žena připravila dál. Určitě měla připravené další dějství. Stejně jako klasické divadelní představení.

A nespletl se. Opřela se o krb a roztáhla ruce. Sváděla ho, nebo alespoň si to myslela. V hlavě se připravovala na další část. Musela hrát svou roli báječně, protože nic menšího by jí neprošlo.

"Valerie, dost už," řekl tiše a pohlédl na dveře, ze kterých se odhrnul závěs. Navíc uslyšel křik, který se nacházel nedaleko. Připadal si, jako kdyby mu někdo vrazil dýku do břicha. Jestli se takhle cítí zamilovaní, tak to radši oželím. Jenže myšlenky a činy byly něco jiného. Nepohnul se ani o píď, jen dal obě ruce do pěstí, jinak by to totiž nedopadlo příliš dobře. Měl toho už dost.

Ovšem upírka měla času, kolik chtěla. Najednou však vytáhla telefon a přiložila si ho k uchu. Promluvila s pohledem upřeným na Kirana: "Jistě, pane. Provedu." Jakmile jej položila, neměla stejný výraz. Netušil, co jí, kdo řekl, nebo kdo volal, ale muselo to být vážné. Tipoval jen sám pro sebe, kdo to mohl být. Bála se ho.

Netrvalo však dlouho a vrátila se zpět do fazóny, kterou měla předtím. Mírně lámajícím se hlasem znovu promluvila: "Můžeš se ho zeptat sám, ale nevím, zda budeš chtít vidět i tu druhou. Nevím, co jsi dělal ve svém životě špatně, ale nějak tě dobíhá tvoje minulost." Natáhla ruku směrem ke dveřím a doufala, že to načasovala přesně.

O chvíli později se ve dveřích objevil největší upír, kterého Kiran kdy viděl. Musel měřit stejně do výšky jako do šířky. Neměl z krvesajů strach, ale jemu by se do cesty připlést nechtěl. Doufal, že se jako další objeví Ezra, ale stále musel věnovat i kousek pozornosti Valerii, která by se mohla až nebezpečně přiblížit a z něho by se stal chodící pytlík krve.

Odvrátil zrak a podíval se na ni. Konečně se dokázal dostat zpět do místa, kde mu nemohla ublížit. Ani se mu dostat do hlavy. Mentální bariéru, kterou by dokázal propálit jen jeden člověk, který však už roky ležel na hřbitově. Klidným hlasem začal slovní protiútok: "Zrovna ty máš co mluvit. Stále si pamatuji, jak jsi za mnou běhala, když jsem byl ještě lovec," každým slovem jí vracel laskavost, kterou mu projevovala. Momentálně měl Valerie plné zuby, zvlášť když vytahovala minulost. Proč by nemohl on. Kiran udělal několik kroků k ní a pohladil ji po tváři. Doufal, že se v tu chvíli neobjeví mladík, protože by to pak musel celé složitě vysvětlovat.

„Dobrý pokus, tohle už mě přešlo dávno. Ne, že by mě to s tebou nebavilo, ale zas tak zábavný jsi nebyl," vysmála se mu do obličeje, když byla nedaleko od polibku. Tuhle hru mohli hrát oba. Ano on k ní už nic necítil, ale použil by to, kdyby mu nedala na výběr.

Poklepala ho po tváři a poté mu do dlaně vtlačila věc podobnou té, kterou mu zanechala Seline a díky čemuž ho dokázal najít.

Vytáhl z kapsy to, co si přinesl s sebou. Předmět, který ještě před chvílí držela v ruce, poznával až příliš dobře. Kdyby tehdy nepřijal dar nesmrtelnosti, předal by jej svým dětem. Jenže takhle byl on jediným vlastníkem rodinného dědictví. Tedy pokud jeho sestra kdysi neměla nějaké děti. Ale o těch nevěděl, především proto, že se od něj distancovala. Dokonce si i nechala změnit jméno. Alespoň co tak věděl, když se po tom jednou pídil. Chvílemi zapomínal na Seline, kterou částečně bral jako svou dceru. Jenže nechtěl ji s osudem jejího otce zatěžovat. Zjistila by, že na své dědictví ani neměla nárok, a to by ji mohlo zlomit.

I tak to však znamenalo, že byl jediný držitel magického talismanu. O kterém stále netušil, co dělá. I proto jej nechával v trezoru ve svém bytě. Jak se k němu sakra dostal, pomyslel si briskně a mírně naštvaně Kiran. Schoval je a poté luskl prsty. Předtím se však dotkl Valerie. Zpomalil kolem nich čas, aby se jí mohl na něco zeptat, na čemž záleželo hodně věcí.

„Neřekla jsi jim nic, že ne?" zeptal se s pohledem upřeným na ženu. V kapse se dotýkal věcí, které mu přišly, že nyní vážily tak minimálně půl tuny.

„Bojíš se, že prozradím tvá tajemství?" zeptala se a přiblížila se k němu blíž. Kiran přivřel oči a přemýšlel, co měla sakra za lubem. „Nejvyšší čaroděj tě jen chtěl nalákat a vidět, zda se chytneš. Nic jiného, Kirane. A nespletl se."

Jediná věta, která dokázala rozpustit magii zastavující čas kolem nich. Nedokázal se už soustředit, i proto se vše vrátilo do normálu.