„V tom bytě nic nebylo. Sakra práce," rozčilovala se Seline, jakmile se sešli před institutem daleko od bytu Kirana. Přes své naštvání ani neviděla, že její společník byl podivně zamlklý.

Teprve až když vcházeli do budovy, otočila se a dloubla mu prstem do hrudníku. Zrovna se nadechovala, aby něco řekla, když si všimla třpytek na jeho rameni. Takže to vyšlo, pomyslela si a cítila se jako vítěz.

„Pustíš mě dovnitř, nebo na mě budeš jen čumět," zeptal se a chtěl se vypařit. Protože tušil, že se ho bude vyptávat. Vždy to tak bylo. A taky nebyl příliš dobrý lhář, co se pocitů týkalo.

Nestihl se však ani pohnout a Seline se k němu naklonila, aby mu mohla něco pošeptat: "Příště si dej bacha, zda na sobě nemáš kousky druhého člověka." Řekla směrem k mladíkovi a smetla mu třpytky z ramene. Neměla v plánu se mu smát, ale přišlo jí vtipné, jak se najednou snažil oklepat. Jako kdyby zmínila, že snad měl lepru, nebo něco takového. „Mimochodem, mám ti začít říkat strejdo? Nebo radši teto?"

„Sakra," bylo jediné slovo, které ze sebe dostal. V jeho mozku vybuchla bomba, protože teď už se z toho jistě nevykroutí. Dokonce začal hledat cestu, jak se jí vysmeknout a nezranit se přitom. Případně neudělat něco, z čeho by poznala, že byl nervózní. I proto ženě hleděl do očí a zkoumal, co plánovala dál. „Ty jsi fakt blbá, bože můj, Seline," dostal ze sebe nakonec nějakou odpověď.

Dokud do Seline nevrazil jeden z lovců. Oklepala se poměrně rychle a nevšímala si zvýšeného hluku, na který si po letech už dávno zvykla. Lovci stále někam spěchali. To nebylo nic nového. Odkašlala si a promluvila, aby ho uklidnila: „Za to se nemusíš stydět. Kiran se nechal přeměnit ve velice pohledném věku."

„To není..." nedokázal však najít žádnou výmluvu, kterou by to popřel. V hlavě mu vybuchla další mini bomba, kterou už nešlo zastavit. Nemyslel na sebe, spíše na ni. Sakra, vždyť to byla jeho nejbližší příbuzná. Vážně si nedokázal představit, že by se od něj vrátil a měl by si s ní o tom povídat. Něco takového prostě nešlo.

Seline ho vzala kolem ramen a vedla ho dovnitř. Usmívala se, i když vlastně prohrála. I když ne tak docela. Mohla se ho sice ptát, o čem se bavili, ale věděla, že nyní by to nedávalo smysl. A vlastně se jednalo o jediný důvod, proč měla potřebu se smát. Dokud si nevšimla až neobyčejného chaosu, který se v institutu konal. Plná místnost tam, kde obvykle nikdo nebyl? Více než podivné. Pustila Ezru a rozhlížela se kolem. Potřebovala si odchytnout někoho, kdo by byl ochoten jí něco říct. A podle jejího výrazu se to zatím nedělo.

Až teprve když chytila malou dívenku za ruku a stáhla ji ke stěně, vypadala, že si mírně oddechla.

„Co se tu sakra děje?" Byla první otázka, kterou ze sebe dokázala dostat celou. Dostávalo se k ní tolik vjemů, že je nezvládala vnímat. Mírně se oklepala a poté se konečně mohla věnovat svému dočasnému informátorovi. Nebo si to alespoň myslela.

„Ve městě je pohroma. Podsvěťani a démoni spojili své síly. Jsou proti nám," odpověděla jí vyděšená dívka. Nejdříve si myslela, že se nepřátelé dostali až do institutu, dokud neviděla Selinin obličej. Trochu se uklidnila, a dokonce bylo i vidět, že začala pomaleji dýchat.

„Cože? Vždyť existují smlouvy," řekla, protože si myslela, že proti tomu se přece dalo bránit. Po několika bitvách se s upíry, vlkodlaky a všemi podsvěťany domluvili. Seline se zatajil dech, chytila se za ruku a začala se mírně třást. Nemohlo to tu být přece znovu. Už ne. Prstem si tiskla místo na ruce, kde měla speciální runu, o které příliš lidem neřekla. Nebyla napsána v běžné knize a jen nevelká skupina věděla, co vlastně znamenala. Zrádce, bylo jediné, co v hlavě slyšela.

Dívenka i Ezra se dívali nechápavě, ale čekali, co se bude dít. Přece jen se to dalo jistě nějak vysvětlit. Ezra však vykasal rukávy a všiml si, jak mu jedna z run tmavla a pálila. Tohle nebylo vůbec dobré. Navíc když se jednalo o tu úplně první, kterou dostali během slibu svému lidu. Měl chuť vzít do ruky stélu, ale vlastně ani nevěděl, co by měl udělat. Nic takového ještě nezažil. Vztáhl ruku k Seline, ale než se dotkl jejího ramene, zablokovala ho. Jedním zavrtěním hlavy mu řekla víc než slovy.

Jeden z nich stále však měl co říct. Ta, kterou si odchytili, aby jim řekla, co se dělo. Promluvila, tentokrát více nahlas a s pohledem na hodiny na opačné straně místnosti: „Poslední se projednávala před několika minutami. Mělo by..." nestihla to však doříct. Najednou se kolem nich ozval alarm. Začal chaos, ve kterém jen oni byli vybaveni okamžitě vyrazit a zabít nestvůry, které je ohrožovaly.

„Poslední smlouva ztratila svou platnost," hlesla Seline podle toho, jak alarm zněl. Znala ho až moc dobře, ale probouzelo to vzpomínky, které nyní nepotřebovala. Nejednalo se o nic příjemného. Navíc to znamenalo, že se z její vlastní rodiny právě stal nepřítel. Do prdele práce, může být dnešek ještě horší? Nadávala si sama pro sebe a nevěděla, co by měla dělat dřív.

Ezra ji chytil za ruku a vypadalo to, že alespoň jeden z nich si dokázal udržet klidnou mysl. Najednou se však za nimi objevila ředitelka. S kamennou tváří na ně pohlédla a odehnala malou dívenku.

Okamžitě věděli, co to znamenalo. Lovci vyráželi na akce, kterých se nezasvěcení nesměli účastnit. Což zahrnovalo především děti, případně ty, kteří nesměli z budovy odejít.

„Seline, Ezro. Skvělé, že jdete. Dole na předměstí bylo nahlášené napadnutí upírem. Zbytek bude řešit další problémy." Amara vládla celé situaci. Nebylo běžné, aby na sobě měla svou zbroj, která chránila nejen trup, ale také krk. Vypadalo to, že to má opravdu pod palcem. Vtiskla něco Ezrovi do ruky a poté se vrátila ke stolu, aby mohla od navigovat ostatní. „A až se vrátíte, bude potřeba se vystřídat u dětí, nemůžeme je poslat pryč. Je příliš pozdě."

„Jdeme?" Zeptal se nakonec. Neměli by ztrácet čas. Seline byla starší, ovšem nečekal, že z jejích úst uslyší něco podobného. Jediná věta, která měnila spoustu věcí. Mince se obracela.

„Ty jsi tu velitel. Takže veď," odpověděla mu a pousmála se. Věděla, jak to nakonec venku bude, ale za pomoc mu musela něco vrátit. Navíc to nebude trvat dlouho a on i sám dostane nějakou jednotku, které bude velet. A na to se musel připravit. Mít runy byla jedna věc, starat se o další lovce v terénu druhá.

Otočila se, vzala si nějaké věci od mladíka, který se zjevil vedle ní. Hodila po Ezrovi kabát, který měl speciálně vyztužený krk proti kousnutí po případně škrábnutí. Roky je skladovali, kdyby bylo třeba je znovu použít. Podobný měla i ona sama, ale vylepšený kouzlem od Kirana. Někdy se ta jeho moc hodila. Ale nyní to bylo spíše ke škodě. Měl stát na jejich straně a místo toho se dělo toto. Podívala se ještě jednou na Ezru, jestli mu to vlastně docházelo. Mohlo to pro něj být nebezpečné, scházet se s někým, kdo porušoval smlouvy.

Na to však nic neřekl. Jakmile vyšli z institutu, aktivovali si runu, díky které je obyčejní lidé neuvidí. Přece jen by je asi neuklidnilo, kdyby viděli běžící lovce s meči. Nebylo to příliš daleko, i proto je ani neschovávali. Rozhlédli se, kdyby se je pokusili napadnout už přímo před budovou. Naštěstí za nimi okamžitě vyběhli stráže, a tak se o to nemuseli dál starat.

„Co se tu sakra stalo?" Poznamenala Seline, jakmile se dostali na místo. Připomínalo to spíše jatka. Nejen, že byla všude krev, ale také zbytky těl. „Co navrhuješ?" Otočila se k mladíkovi a nechala ho trochu se rozkoukat. Mezitím i ona skenovala okolí, kdyby se náhodou objevili znovu.

„Prohledat to tu, předpokládám, že tu nikdo živý nezůstal. Ale něco tu přece zůstat muselo."

„To zní rozumně. Takže?"

„Ty se mrkni tamhle a já půjdu na druhou stranu. Nebo co ode mě chceš sakra slyšet?" rozkřikl se a namířil jejím směrem meč, který zářil. Ovšem trochu jinak, problikával, stejně rychle jako mu bilo srdce.

„Nic."

„Chováš se ke mně jako kdyby mi bylo deset. Jenže Seline já sakra nemůžu za to, že tvoje máma je ve vězení a tvůj strýc je takový debil, že se přidal na špatnou stranu. Mám svůj život, jsem lovec stejně jako ty," nevydržel to už s nervy. Všichni kolem něj chodili po špičkách, ale už toho měl dost. Navíc mu ani nepřidávalo, že měl ještě starosti navíc. Kdyby to věděl, než se Seline zeptala, aby s ní šel, nikdy by to neudělal. Ale už bylo pozdě brát cokoliv zpět. A některé věci ani nechtěl.

„Nechci, abys..." nedokončila to, protože to Ezru ještě víc rozčílilo. Znovu se po ní rozkřikl a konečně to dostal z hrudi pryč. Jako kdyby se jednalo o velký kámen.

„Abych co, Seline? Vyklop to, konečně."

„Abys dopadl jako všichni, které jsem kdy měla," ztišila svou odpověď, protože to nebylo něco, čím by se zrovna chlubila. Už jen to, jak Kiran řekl, že byla poslední. Dloubl tím do bolavého místa, které nyní tepalo a bolest se nedala zastavit.

„Jak to myslíš?" řekl už měkčím hlasem. Cítil se blbě, že na ni tak zakřičel, ale pokud to bylo nutné, bral to tak. Viděl na ní, že neměla daleko k slzám. Chtěl ji obejmout, ale tím by situaci nejspíš ještě zhoršil. Nebyla na podobné věci stavěná, to věděl už dlouho.

Seline se otočila zády a hleděla přímo do jednoho polo rozbitého okna, které nevedlo přímo ven, ale jen do nějakého výklenku. Nebylo to neobvyklé. Mohla však zaměřit zrak někam jinam než na svého společníka. Teprve poté mu byla schopna odpovědět: „Měla jsem malého bratra. Není to poprvé, co byl slyšet podobný alarm, Ezro. Rozcupovali mi ho přímo před očima. A táta? Skončil nejspíš podobně," odpověděla a zvedla k němu zrak. Nevyčítala mu nic z toho, co řekla.

„Promiň, nevěděl jsem..." Nedořekl to, Seline ho zastavila jedním pohybem ruky.

„Ale ne, máš pravdu. Vidím v tobě Elliota. Mého malého brášku, protože vím, že Kiran je schopen mnoha věcí," trochu svou odpověď popletla, ale nakonec to vyznělo podobně jako měla původně na mysli. Bála se, že ho její strýc zraní natolik, že o něj také přijde. Ať už ztrátou na životě, nebo že raději zmizí, aby se s jejich rodinou už nikdy nemusel potkat.

„Kiran?" Odpověď ho překvapila, ne-li přímo praštila do obličeje. Něco podobného z jejích úst ještě neslyšel. Okamžitě si však vzpomněl na polibek, který zažil předtím, než Seline vtrhla do bytu. A také na ten, o kterém už nevěděla. Rozpálilo mu to tváře, což v té tmě nebylo vidět. Nebo v to alespoň doufal.

„Už poprvé jsem viděla, že na něm můžeš oči nechat. Nebýt takový jaký je teď, líbil by se ti. Skvělý lovec, kterého se démoni báli. Je nebezpečný, Ezro. Pokud se na tebe usměje, zlomí ti srdce. Pokud mrkne, vyrve ti ho přímo z hrudi. Ale věřím, že Kiran sám už tě před sebou varoval. Je to jeho styl komunikace," zasmála, když si představila, kolik prchlivých lidí za ty roky u Kirana viděla. Stačilo zmínit, že je nebezpečný a většina už se nevrátila. Ezra byl však jiný. Lovec, ne poseroutka. Což jí dokázal i svou odpovědí, která následovala.

„Vím, jak nebezpečný je," s posledním slovem se mu zlomil hlas. Přesvědčoval sám sebe nebo ji? Nebylo mu to jasné. Jedna slza mu stekla po tváři, a proto se raději otočil, aby mu nebylo vidět do tváře.

„Doufám v to," hlesla nakonec, a přece jen se vydala do temné půlky. Nechala tam Ezru o samotě. Nevěřil, že se tato situace opravdu stala. Před několika lety si přál, aby se mu Seline konečně otevřela a nechala si pomoct. Jenže teď nevěděl, zda to za to vůbec stálo. Měl svou kamarádku rád, ale tohle bylo trochu moc. Ale co věděl bezpečně, že nehodlá skončit jako Elliot. I jejich jména byla blízko. Jako kdyby se jednalo o něco naplánovaného.

Vydal se svým směrem a stélou si aktivoval runu, která fungovala jako noční vidění. Také si vytáhl svůj meč a protočil jím i zápěstím, aby se trochu protáhl. Nečekal však, že najdou nějaké pozůstalé.

Před institutem se mezím shromáždili téměř všichni, kteří se útoku chtěli účastnit. Upíři si to zamířili podzemními chodbami, protože teprve zapadající slunce by z nich udělalo hromady prachu.

V samotném čele stál S... (nejvyšší čaroděj) a hned vedle něj kráčela Valeria s Kiranem. Muž se zadíval na armádu, která obklopila budovu a cítil zadostiučinění. Dokázal přemluvit všechny, aby se obrátili ke svým chlebodárcům zády. I když ne všichni bojovali dobrovolně.

Kiran se otočil na čaroděje, kteří se příliš dopředu nehrnuli. Někteří se dokonce objímali a na jejich tvářích byly vidět slzy. Nechtěli to dělat, ale pod výhružkou smrti jim nic jiného nezbylo. Pokud někdo věděl, jak se zbavit nesmrtelných čarodějů, byl to ten nejvyšší. A když se on sám obrátil směrem k peklu, museli i všichni ostatní.

„Jsi připraven na odvetu?" zeptal se Kirana nejvyšší čaroděj. Bylo vidět, že lehce váhal. Přece jen nebylo úplně běžné, že se podsvět spojil proti těm, kteří se je snažili chránit. Své odpovědi se však nedočkal a postupně ztrácel trpělivost.

„ÚTOK!" nařídil a Kiran konečně viděl jeho pravou tvář. Poznával v něm nejvyššího démona pekel. Rozhodně v sobě neměl ani kousek z anděla. Pouze zlo, které nedokázal rozlišit. A svůj hněv dokázal přenést i na něj. Zavřel oči a soustředil se na zahnání svého svědomí do pozadí. Pokud se tomu kousku jeho já tak dalo říkat.

„Budeme vládnout celému městu," dostal ze sebe jedinou větu, u které si věřil, že nic neodhalí. Cítil na sobě pohled Valerie, která se rozběhla se svými lidmi. Vlkodlaci a upíři byli první na mušce. Přesně jak se očekávalo. Z myšlenek ho však vytrhnul opět ten jediný, který v jeho hlavě neměl co dělat.

„Takhle se mi to líbí. Běž ničit, bratře," hlesl a sundal mu ruku z ramena. Jen tam stál a díval se na zkázu, která se v institutu děla. Ale to ještě nevěděl, že Kiran měl vlastní úsudek. A ten zahrnoval přeskakování ze strany zla na dobro. Záleželo na tom, na koho narazí.

Směrem k místům, kde by se mohli nacházet Seline s Ezrou, tak přívržence nevyššího čaroděje zabíjel. Ale když se před ním objevil samotný hlídač Amary, neměl na výběr než si vybrat druhou stranu. Navíc mu konečně mohl vrátit to, že byl u toho, když ho vyhazovali z institutu. Vytáhl svůj lovecký meč, který sice měl nechat v institutu, ale jak by jen mohl? Jeho rodina měla na starosti zbrojnici a vyrobila ho pro něj.

Nerozzářil se, i když mu v krvi stále tekla i andělská krev, ta démonská ji ovšem ředila natolik, že se to tak nedalo brát. Musela být čistá, a to nyní nebyla. Ale i tak cítil, že se meč stával prodlouženou rukou. Grip mu stále zůstával, i když bez magické pomoci. Mohl díky tomu použít svou vlastní. Obklopil meč rudou září.

„Mělo mě napadnout, že jsi za tím ty. Vlastně mě to ani nepřekvapuje a jsem rád, že jsme tě vykopli na ulici," utahoval si z něj a myslel, že se mu dokáže dostat pod kůži. Bylo však vidno, že zapomínal, s kým mluvil. Navíc, kdyby se soustředil, všiml by si, že Kiranovi z očí zmizela jiskra, kterou tam obvykle měl. Dokázal vypnout své svědomí a vidět jen nepřítele.

„Stále mám víc hrdosti než ty v jednom prstě," odpověděl naprosto netečně. Nezáleželo mu na něm a i kdyby, v hlavě ho už viděl mrtvého. Což také hodlal splnit, jakmile se přestane vykecávat. Přiblížil se k němu a sekl jeho směrem. Trefil se mu však pouze do ruky, což ho nezpomalilo. Právě naopak to vyvolalo u strážce ještě další řeči.

„Tak teď jsi mě pobavil. Ty a hrdost? Celé své rodině jsi dělal takovou hanbu, že museli být rádi, že jsi přijal démonské jméno."

„Abys věděl, není démonské. Jedná se o jméno jednoho z mých předků. Příště místo učení arogance, bys mohl vytáhnout hlavu z prdele a něco se dozvědět. I když... Na to už nebude příležitost," v podstatě mu řekl, co se s ním snaží udělat, ale dostalo se mu jen smíchu. Jako kdyby to muž ani tak nechápal. Přestávalo ho to bavit, jenže zabít ho čistou magií by nebylo ono. Chtěl cítit, jak jeho tělo chřadne.

„To si můžeš vykládat komu chceš."

„To je pravda, navíc pravda zemře spolu s tebou, i kdybych se už nikdy neměl mezi lovce vrátit."

Znovu se napřáhl a tentokrát znovu posílil meč o magii. Neměl vůči němu sebemenší šanci. Sekl jej do boku a z místa okamžitě začal vycházet rudý kouř. Kiran se nijak nesmál, spíše se soustředil na výpad, který zraněný lovec zkoušel. Měl dost času na to, aby se mu dokázal vyhnout. Než však stihl zasáhnout znovu, něco v něm se probudilo. Dal mu poslední naději, aby se zachránil.

„Opravdu chceš skončit mrtvý?"

Na což se mu však dostalo pohrdavé odpovědi, kterou vlastně i čekal. Odplivl krev na zem a promluvil: „Radši zemřu než navždy žít s tím, že jsi to byl ty, kdo mě nechal žít, Luciene."

„Tak a dost. Nemáš právo mi tak říkat," dořekl, upustil meč na zem a veškerý svůj hněv vložil do svých dlaní. Netrvalo dlouho a objevily se šlahouny, které začaly obmotávat muže. Chtěl se jim bránit, ale jakmile jeden přesekl, objevil se další. Nezáleželo mu na tom, kdo byl. Jen na tom, aby už nedýchal. Probouzel se v něm démon a on ho nechal plné rozvinout.

Jakmile padl na zem mrtvý, Kiran popadl svůj meč a schoval jej zpět pod svůj plášť. Netečně překročil tělo a pokračoval dál. Rozhodně už se cítil mnohem klidnější, ale jeho mozek ovládla démonská část, která s nefilim neměla žádné slitování.

Když však uslyšel hluk ode dveří, za kterými bydlela Seline, rozeběhl se. Míjel bojechtivé lidi, ale nevěnoval jim pozornost. Chaos, který zavládl, mu naprosto vyhovoval. Nikdo totiž nevěděl, na jaké straně vlastně stál. I díky tomu, že ho v institutu všichni znali. Odhodil jednoho upíra ode dveří a ťal mu meč srdcem. Další si už útok raději rozmyslel a utekl. Okamžitě vykopl dveře a vehnal se dovnitř.

Na první pohled to však vypadalo, že byla místnost prázdná. Dokud neuslyšel tiché vzlyky. Udělal několik kroků vedle postele a spatřil skupinku, která se za ní schovávala. Jedním švihnutím ruky dveře zavřel, aby za nimi nikdo nevběhnul a teprve poté se staral, kdo to vlastně byl.

„Kde je sakra moje neteř?" zeptal se těch, kteří se krčili za postelí. Všiml si, že se převážně jednalo o děti a neschopné bojovat. Kolem nich byla podivná obranná sféra. Takže někdo z naší strany jim přece jen pomáhá. Jeden malý chlapec se zvedl a došel až skoro k němu, kam mu to sféra dovolila.

„Unesli ji. Měla s námi zůstat," vydrmolil a chtěl se vrátit zpět, ale zůstal zírat na Kirana. Jako kdyby ho fascinovalo, co viděl. Nechtěl ho nijak děsit, ale také tam nemohl jen tak nečinně stát.

„Doprdele... Tohle jsi neslyšel, jasné?" Po těchto slovech se otočil a z místnosti odešel. Zavřel za sebou a slitoval se nad nimi. Oni za nim nemohli. Luskl a pohybem ruky dveře zapečetil. Doufal, že natolik dobře, aby to skutečně ty s démonskou krví odpuzovalo. Nejen nechtěl, aby ten pokoj zlikvidovali, ale ti vevnitř potřebovali chránit. A děti nezabíjel, zas takový netvor zase nebyl. Věděl, že někteří se tomu však nebránili.

Najednou mu docvaklo, kdo by za tím mohl být. Pokud měl Seline, jistě měl i její chodící stín, pomyslel si a zakroutil nad tím hlavou. Kličkoval mezi bojujícími lidmi, dokonce minul i nejvyššího, který na něj něco pokřikoval. Ovšem jeho zajímala jen jedna věc. Proč sakra Valeria splnila příkaz bez toho, aniž by se na něco ptala? Tohle se jí příliš nepodobalo. Zvlášť když ona vedla upíry k tomu, aby nevyvolávali zbytečné konflikty s těmi, proti kterým nemohou vyhrát. Co se změnilo?