„Takže, kdo z vás dvou mi vysvětlí, co se tam sakra dělo?" zeptal se Kiran po nějaké době, co je oba odvedl k sobě do bytu. Nechtěl to řešit na chodbě, kde by je museli poslouchat všichni. Nemyslel si, že tohle půjde vyřešit bez křiku. Aneb jak to v jejich rodině bylo normální.

"Myslela jsem, že můžu přijít kdykoliv," rozhodla se oponovat Seline, aby uvolnila atmosféru. Z čehož šlo nádherně poznat, že byli z jedné rodiny. Dalo by se to přirovnat k psychóze, ale všichni přítomní už si zvykli na mírně nestandartní konverzace.

Kiran však tentokrát nevypadal ve své kůži. Stáhl si ze sebe dlouhý fialový plášť a pohodil ho na křeslo. Stoupl si ke své neteři a pohlédl jí do očí. Kdyby se přiblížil ještě o kousek, praštili by se navzájem čelem. Chvíli tak jen stáli, než se starší muž rozhodl promluvit: "Chtěla ses vloupat do apartmánu nejvyššího čaroděje a já ti mám věřit něco takového?"

„Jak sis mám sakra pamatovat, který je tvůj byt? Jsou všechny stejné," odpověděla mu stejným tónem, který na ni používal on. V tu chvíli se měl třetí člen jejich „hádky" chuť vypařit. Tohle si mohli vyřešit sami, bez toho, aniž bych tu zacláněl. Nejsem jejich terapeut, do anděla.

„Tohle nemyslíš vážně, že ne?" odpověděl, konečně se od ní vzdálil a sedl si do svého křesla. Mohlo by se totiž stát, že by mohl upadnout z pádných důvodů. A to nehodlal riskovat. Navíc viděl, že i Ezra má poněkud naštvaný výraz, což ho donutilo se trochu pousmát. Na chvíli totiž zapomněl, že v místnosti vůbec byl. I proto se ho rozhodl zapojit, navíc když byl první, kdo ho na chodbě viděl.

„A co ty? Jsi zticha, ale věřím, že bys k tomu taky něco chtěl říct."

„Já? Proč bych ..." Ovšem jediný pohled od Seline ho zastavil. Přelétl očima ke Kiranovi a všiml si podivného šrámu, který se mu táhl přes obličej. Pamatoval by si, kdyby měl něco tak vážného. Navíc dle podlití krví bylo jasné, že to tam neměl příliš dlouho. Proč nepoužil magii na to, aby se ošetřil? Nebo to snad nešlo? „Co se ti stalo?"

Jeho otázka přilákala pozornost i Seline. Přešla kolem křesla a stáhla mu kapuci z hlavy. Potvrdila tím jeho domněnku, že nic takového předtím neměl.

„Co kdybyste se štěňata starala o sebe? Měl jsem práci a pokud vím, vy v institutu máte taky. Takže buď mi řeknete, co jste tu chtěli, nebo vypadněte," řekl, ale dle tónu to znělo spíš jako kdyby na ně zavrčel.

Ezra chtěl udělat jeden krok vzad, ale nakonec se zastavil. Opravdu měl mít strach z někoho, jako byl Kiran? Sice by ho dokázal zabít, ale to i on jeho. Nebo si to alespoň myslel. Cítil na sobě jeho pohled, ale rozhodl se, že si pozornost nezasloužil. Překřížil si ruce na hrudi a čekal, až si to Seline vybaví. Nebyl tam jistě kvůli svému mozku, ale hmotě.

„Takhle to nefunguje. Navíc víš, proč jsem přišla," přitáhla Kiranovu pozornost zpět na sebe žena. Sice by se dokázala bavit nad tím, jak se ti dva snažili skrývat, že o sebe nemají zájem, ale neměla na to čas.

„Opět chceš rozkrývat to, co se stalo tvému otci." Okamžitě věděl, o co se jedná. Ne, že by ho to nějak překvapilo. Všechen sarkasmus se mu povedlo zahnat do kouta, protože pokud chtěla mluvit o jejich rodině, jednalo se o téměř posvátné téma. Opřel se a vykouzlil si skleničku, protože ji opravdu potřeboval. Nabídl by i jim, ale tušil, že by odmítli. Většina lidí nevěřila jeho alkoholu, že by je nezabil.

Seline se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy. Teprve poté promluvila: „Přišel mi dopis. Pokud nedodám důkaz, matka přijde o svá znamení a navždy ji vyženou z našeho světa. Plus to navždy poznamená rodinné jméno Hayweatherů."

„Chudák Ingrid, tohle si nezasloužila. Ale mě do toho má být konkrétně co? Víš, že já k vám do rodiny už jaksi nepatřím. A podle některých jsem ani nepatřil." Zasáhlo ho to, ale dokázal si udržet tvář. Během let byl na mnoha pohřbech, že ho to otupilo. U pár členů to byl sice on, kdo držel dýku v ruce s jejich krví na čepeli, ale to nyní bylo vedlejší.

„Kde je rodinný medailon," vypálila na něj a přiblížila se o dva kroky k němu. Koleny se dotýkali a bylo vidět, že to není příjemné ani jednomu z nich. Seline však musela sahat do metod, na které nebyla až zas tak zvyklá. Používala je na nepřátele a bohužel ho tak nejen nyní musela brát.

„Ztracený. Od té doby, co tvůj táta nežije. A navíc se ještě před tím zlomil, takže hledáš dvě poloviny," odpověděl a pořádně se napil, aby vyčistil hrdlo. Neměl k tomu už co dál říct, nepátral po něm. Na nic ho nikdy nepotřeboval. I když matka Seline k němu vždy chovala úctu, on ze své pozice nemohl nic udělat. Navíc, když teď už měl jiné problémy, které lovce zahrnovali trochu z jiného pohledu.

„Co se tehdy dělo, že nikdo neví, jak zemřel?" Zeptal se konečně Ezra a přilákal k sobě až příliš pozornosti. Něco málo věděl, ale tohle v knihách chybělo. Navíc by to rád slyšel od někoho, kdo tu dobu opravdu zažil.

„Bitva mezi vlkodlaky a lovci. Ne moc pěkná věc, ale snažili se všechno urovnat, aby se dostali do takové fáze jako s upíry a námi, čaroději. Během toho padlo hodně lidí, ale jejich těla se našla. Jediná dvě ne. Mého bratra a ženy. Myslím, že to byla z rodu Lightwoodů."

„Lightwoodovi? Co ti s tím mají společného?" stihl se jako první zeptat Ezra, protože mu to jméno bylo nějaké povědomé. Ale nedokázal si vzpomenout. Jako kdyby někdo v jeho mozku vypnul přívod krve do paměti. Kiran mu však přerušil proces vzpomínání tím, že jej přerušil a pokračoval dál.

„Kromě toho, že díky její smrti vymřeli? Byli zastánci toho, že se všechno musí řešit po dobrém. A jak nakonec skončili. Proto jsem rád, že Seline je stále naživu, aby mohla dál nést jméno svého rodu."

„Tak počkat, já jsem poslední?" zděsila se žena. Tohle jí někdo zapomněl říct. Neměla v plánu se vázat, tohle by však znamenalo, že jejich rod zanikne. A to nešlo. Byla její povinnost rod zachovat.

„Máš ještě bratrance, ale ten zatím nevypadá, že by se do ženění příliš hnal. Spíš ho baví lovit démony a hrát si se stélou svého přítele." Zasmál se vlastnímu vtipu. Nesmál se jemu, neměl k tomu žádný důvod. A když zvedl zrak a podíval se na své dva návštěvníky, viděl, jak je jeho přirovnání zmátlo.

„Myslím, že tady jsme skončili," řekla nakonec Seline, protože akorát ztrácela drahocenný čas.

Nebyla však jediná, která měla vymyšlený nějaký plán. Kiran se je snažil zastavit od odchodu, a proto řekl polohlasem: „Pokud se chceš dostat do bytu nejvyššího čaroděje, pod soškou vedle dveří je spínač." Doufal, že ji to zaujme natolik, že se jí na chvíli bude moct zbavit. Jenže jeho neteř ho okamžitě prokoukla.

„Ezro, jdeš?"

Ovšem, než se mladík stačil zvednout, ucítil podivnou moc, jak ho drží na místě. Koukl se proto na Kirana, kterému z prstů vycházel rudý kouř. Druhou mu naznačil, aby byl v klidu.

„On nikam nejde. Chci si s ním promluvit v soukromí. A navíc je pojistka, že se sem vrátíš, drahoušku. A pokud by se něco zvrhlo, budu ho moct s nejvyšším čarodějem za tebe vyměnit."

Seline nad tím jen zakroutila očima, otočila se nad podpatku a šla využít příležitosti. Protože nejvyšší čaroděj o jeho otci mohl něco vědět. Přece to někdo musel uklidit. A lovci to nebyli, to zjistila už poměrně dávno.

„Proč jsi chtěl, abych tu s tebou zůstal?" zeptal se Ezra po nějaké doby, kdy si byl jist, že Seline opravdu nestojí za rohem a neposlouchá je. Vlastně by ho to nepřekvapilo, ale na svou odpověď by věděl odpověď mnohem radši. Přece jen nevypadal, že by zrovna trpěl, když si ho tu musel nechávat. Právě naopak.

„Fascinuješ mě, nejsi jako ostatní lovci, a to už jsem jich potkal pěknou řádku," poznamenal a dál se věnoval své znovudoplněné skleničce. Led bouchal o stěny a mazal podivné ticho, které následovalo.

„Ne, že bych to slyšel poprvé. A také nevím, zda ti poděkovat, nebo uhodit," řekl své obavy snad poprvé nahlas. Rozpor mysli se však netýkal jen jeho.

Kiran se zvedl, odložil alkohol a přešel až k němu. Chtěl být na odpověď tak blízko, jak jen mu to mladík dovolí. I když měl v mysli momentálně tornádo, kterého se ho snažilo zachránit, před dalším skokem do neprobádaných vod dalšího z lovců.

„Co to na tobě je tak zajímavého, že mám chuť tě zadupat do země a zároveň políbit?" Udělal ještě jeden krok, díky čemuž se dostal tak blízko, že se jejich paže dotýkaly. Napětí vzrostlo natolik, že oba začali dýchat mnohem rychleji. Nepřemýšlelo jim to, ale žádná kouzla nebyla potřeba. I když to tak na první chvíli muselo vypadat.

„A co ti brání?" Zašeptal. Víc totiž skrz vyschlé hrdlo nezvládl. Nevěřil tomu, že to opravdu řekl nahlas, ale už to nešlo vzít zpět.

Kiran přivřel oči, jestli to myslí vážně. Když však nespatřil ani jedinou známku pochybností, vzal ho pod krkem a políbil. Cítil, jak se mladíkovi ulevilo a zároveň mu vzdechl do úst. Oba děsilo, jak moc je to k sobě přitahovalo. Dokázali by spolu splynout, jejich duše se dotýkaly.

Najednou se však Kiran oddálil a polibek ukončil. Už ho jen držel pod krkem. Zacházelo to moc daleko. Stále si pamatoval, jak to dopadlo naposledy. Historie se nesměla opakovat.

„Jestli to řekneš živé duši, tak tě zadupu do země, jasné?" Sice neměl na mysli několik lidí, ale už nechtěl specifikovat. Navíc se jednalo o automatickou odpověď, kdy z něj mluvilo jeho lovecké já. Líbat se mužem? A dokonce napůl démonem? Nepřípustné. Odlišná barva kůže už byla jen třešničkou na dortu, ovšem tam už to nebylo tak horké jako kdysi. Především se jednalo o špatné vzpomínky, navíc nechtěl, aby se Ezra upisoval peklu. Na což už mohlo být pozdě.

„Jak si přeješ," hlesl zmatený lovec, kterému se lehce klepala kolena. Vyrval ho tím z myšlenek, které se až nebezpečně podobaly těm jeho. To, co se stalo před chvílí bylo něco, co vážně nečekal. Tedy představoval si mnoho závěrů, které se mohly stát, ale tohle bylo i nad jeho představivost.

Odkašlal si a promluvil, tentokrát už s vyrovnanějším hlasem: „Skleničku? Přece jen vypadáš, že ji potřebuješ. A navíc jsem s tebou skutečně chtěl mluvit. Než se to... zvrtlo."

„O čem?" Zeptal se zařazený Ezra. Neměl to prohodit? Nejdřív si promluvit a teprve poté líbat? Jak mohl vědět, že mladík nyní dokáže udržet pozornost?

Nad jeho reakcí se však Kiran jen zasmál. Takto ho vykolejit jediným vřelým gestem. Obešel ho a mezitím mu dýchl na krk. Chtěl vidět jeho reakci, ale kromě oklepání už se mu žádné další nedostalo.

„Jdeš přímo k věci, to žeru," neutahoval si z něj, jak se na první pohled mohlo zdát. Ezra to i tak přesto viděl. I proto se zhluboka nadechl a dokázal říct jen jednu věc: „Kirane!"

Měl pravdu. Poodešel kousek dál a jeho tvář zvážněla.

„Vím, jak na tebe působím, navíc jsi mi to i sám před chvílí ukázal. Jenže všichni mají pravdu. Měl by ses ode mě držet dále. Jinak se spálíš. A to by přece byla taková škoda."

„Hodláš mě děsit poté, co jsi byl před chvíli ještě tak vášnivý?" Nerozuměl tomu. Copak jemu se to nelíbilo? Stál na místě a nevěděl, co by měl udělat, aby změnil jeho mysl. Dalo se s tím vůbec něco udělat, probíhalo mu v hlavě jako jediné.

„Ne. Varuji tě. Musíš vidět i skrze oponu citů. Tvou rodinu to může podepsat neskutečným způsobem a skončí jako ta naše. Rozpadne se, ztratí svůj přepych. Navíc je mi jasné, že už máš vybranou manželku s vysokým postavením, aby se zachoval rod. Podle starých tradic lovců," vysvětloval mu všechny důvody a situace, které se mohly stát. Nechtěl mu stát v cestě, pokud se rozhodne, že něco na něj bylo už moc. Ale musel znát všechna rizika. Sice nevěděl, co by dělal, kdyby se to skutečně stalo, ale to už bylo něco naprosto jiného.

„Začínám si myslet, že si se mnou jen hraješ," odpověděl mu mladík a rozhlížel se kolem sebe. Ovšem Kiran ho chtěl ujistit, proto ho vzal pod bradou a mírně ji nadzvedl.

„Kdyby ano, nic z toho bych ti tu neříkal. V tom mi věř, Ezro," jeho jméno řekl tak jemně, že to připomínalo dotek sametu. Obmotával si ho kolem prstu, což nebyl jeho původní záměr. Ovšem i jeho srdce na to reagovalo mírným poskočením.

„Zvážím tvá slova a rozhodnu se sám, kdo mi, za co stojí," odpověděl mladík a zvedl zrak směrem ke dveřím. Objevila se v nich Seline, celá uřícená a hlavně netušila, co se mezi nimi právě stalo. Ne, že by něco nezaslechla, ale nechtěla se v tom vrtat. Navíc jí to ani nenáleželo, aby se do toho pletla.

Ezra prošel kolem ní a věnoval jí věcný pohled. A jak byl zamýšlený, vzal to raději po schodech, aby nemusel potkat další čaroděje. Protože jich pro jeden den opravdu dost. V hlavě měl zmatek jako snad ještě nikdy. Navíc stále cítil teplo na svých rtech, které ho nutilo přemýšlet nad tím, co se vlastně stalo.

A taky nad tím, jak se ho od sebe snažil odkopat, aby mu nezničil život. Jenže už když si házel mincí, měl rozhodnuto. Pokud byl Kiran ochotný to zkusit, byl i on. Což však zahrnovalo vše, co říkal. Hodlal to však riskovat. Cestu zpět hledat nehodlal.

Najednou se ozval jeho telefon, který používal opravdu málo. Většinou nebyl potřeba. Jakmile si všiml číslo volajícího, bylo mu to jasné. Alespoň se mohl přesvědčit, zda byl čistý vzduch.

„Kde sakra jsi? Jsem v tunelu a hrozně to tu smrdí, jak kdyby tu někdo hnil."

„Běž beze mě, doženu tě." S ničím dalším se svěřovat nehodlal. Přece nebyl malé dítě, aby musel informovat o své pozici.

„Počkám na tebe u institutu, musíme se vrátit spolu," po jejích slovech okamžitě položil, otočil směr, kterým šel a vyběhl schody zpět. Vrazil do bytu, jako kdyby se nechumelilo. Zmatený Kiran nestačil ani zareagovat, když ho Ezra vzal vestičku a přitáhl k sobě. Políbil ho znovu a poté se mírně usmál.

„Myslím, že budeš mít hodně práce se mě zbavit," šeptl, když se snažil popadnout dech. Nejen ze schodů, ale také z návalu emocí, které se v místnosti opět objevily. Cítil, jak se Kiran zasmál, na což navazovala i jeho slova.

„Nic takového neplánuji, ale dobré vědět," odpověděl mu a znovu ho políbil. Jako odpověď mu to naprosto stačilo.