„Hodláš nám pomoct, bastarde?" ozval se vyčerpaný hlas nedaleko postávajícího muže. Jediná věta, díky které ztratil koncentraci na svého nepřítele, který toho využil ve svůj prospěch. Dráp ho zasáhl přímo do ramene a zanechal po sobě hlubokou ránu.

Během toho, co se bránil podivným monstrům dokázal zachytit úšklebek druhého člověka na kterého křičel. Už ve chvíli, kdy svou otázku vyslovil, mu bylo jasné, že tohle nemělo cenu. A pokud chtěl přežít, tak na něj spoléhat nemohl. Ale zatím mu jazyk neodpadl, což bylo více než zvláštní. Zrovna od něj by to čekal.

Své odpovědi se však nedočkal. Musel se vyhnout upířím drápům, které se až příliš přiblížily jeho tělu. Sice si s nimi rád hrál, ale momentálně byl dost oslabený. Jejich předchozí boj s podivnými nohsledy je vyčerpala, i proto prosil nezapojeného muže, zda se nechtěl přidat. Přehodil si meč do druhé ruky a vytáhl podivnou věc. Vypadalo to jako granát, ovšem když jej odjistil, kývl na ostatní. Přidali se vedle něj a čekali, co granát provede s jejich nepřáteli.

Byla to chvíle, kdy se mohli na chvíli zastavit. Pomlácení, několika z nich dokonce odkápla krev na zem, ale i tak stáli v pozoru. Přesně jak je učili. Dávali na sebe pozor, protože skrz mlhu, kterou granát vytvořil, se mohlo cokoliv přiblížit.

Hlavní člen skupiny kývl hlavou směrem pryč. Ovšem dostalo se mu zasyčení od několika členů. Ozval se však jen jeden, který byl zároveň i blízkým přítelem velitele: „Nestore, nebudeme utíkat, zvlášť když se slečinka ještě nezapojila."

„Vážně od něj čekáš pomoc? Tak mu rovnou připrav dýku, aby tě bodl do zad. Protože on nic jiného neumí. Vlastně by mě nepřekvapilo, kdyby se k těm příšerám připojil," dořekl tichým hlasem a utřel si zakrvácenou pusu. Na rukavici jí měl ještě více, dočkal se tedy akorát toho, že si ji rozmazal kolem úst. Najednou připomínal jednoho z nich. Aniž by se snažil.

„Umíráte snad? Kdyby jo, neměl bys tolik řečí a věnoval se svojí zábavě," odpálil ho a jen luskl prsty, aby jej umlčel. Sice křičící muž stále otevíral ústa, ale nic slyšet nebylo. Žena vedle Nestora však neměla nervy na jeho hraní a vydala se směrem k němu. Sama vládla nejen meči, ale také kuši. Nebylo divu, že ji vytáhla a neváhala několik speciálních šipek poslat směrem k němu.

„Tohle nebylo příliš milé. A vlastně ani chytré. A to jsem se zrovna nadechoval, že bych vám pomohl. Ale teď? Vlastně se mi už ani nechce. Užijte si to a s přeživšími se uvidím doma."

Zašel za roh, kde se opřel o nejbližší zeď a zapálil si cigaretu. Nejednalo se o žádnou obyčejnou hořící tyčinku, ale směs bylin, která byla mezi nimi velice oblíbená. Navíc působila i na jejich druh, pro lidi by byla nejspíš smrtelná. Pokud by našel odvahu a někoho, kdo by mu cigaretu zapálil svým ohněm.

Muž opřel hlavu o zeď a vydechl kouř za uklidňujících zvuků vřeštících nestvůr. Někdo měl Mozarta, Beethovena, jenže nad podobnou symfonii nebylo. Znovu popotáhl a čekal, kdy se jeho mysl začne dostávat do meditativního stavu. Jenže to přerušil výkřik, který rozhodně nečekal.

Rychle zahodil nedopalek na zem a vběhl zpět. Do boje se jim připletl normální člověk, což rozhodně nebylo dobré. Povzdechl si a za pomoci své magie se dostal až k člověku, aby ho odtamtud mohl dostat. Nerozhlížel se po ostatních, ani lovcích, ani kořisti. Musel přece konat dobro. Alespoň po pět vteřin každý rok svého života.

Vzal dívku do náručí a rozběhl se i s ní pryč. Nemířil si to však mezi lidi, jeho dílo nebylo dokonáno. Nesměla si nic pamatovat. Což byla chvíle, kdy se snažil dodržet kodex. Lidé nesmí mít o nestvůrách ponětí. Jinak by to vyvolalo válku, která nebyla potřeba. Zastavil se až o pět uliček dále. Postavil ji na zem a nechal trochu vzpamatovat.

Viděl, jak se zhluboka nadechovala a raději jí přikryl ústa. Potichu dodal svou výhružku: „Zakřič a zlomím ti vaz." Teprve poté ji dal pryč. Už tak mu dýchala do dlaně, a to se mu ani za mák nelíbilo. Propnul prsty, aby je rozhýbal a poté lusknul. Mírně se naklonil směrem k dívce, která však udělala krok dozadu. Musel ji udržet na jednom místě. I kdyby to měl udělat silou.

„Nebudeš si nic pamatovat. Šla ses jen proběhnout a narazila na divokého psa. Rozhodně se nejednalo o bojující lidi. Rozumělas?"

„Upíři a lidi, co bojovali s meči," odpověděla mu tichým hlasem o něčem, co už si neměla pamatovat.

„Tak počkat. CO?" Překvapila ho její tichá odpověď. Jeho kouzla nefungovala, což se ještě nikdy nestalo. Nemohl ji nechat odejít a tohle byla jediná varianta, která nezahrnovala žádné násilí.

Stačil jediný pohled dolů a dívka se pokusila utéct. Čímž mu nedala na vybranou. Vytáhl meč a rozběhl se za ní. Byl rychlejší, i proto, že využíval obou svých původů. A také proto, že měl delší nohy. Chytil ji za paži a přitáhl k sobě. Nechtěl se zašpinit. Trhnul rukou a dívka se točila dokola. Stačilo jedno přesně namířené rozmáchnutí, aby padla k zemi. Bez známek života a jediným poraněním byl dlouhý řez na krku.

Schoval meč a z obou rukou se mu začala objevovat rudá mlha, která tělo pohltila. Nebylo zase tak těžké tělo ukrýt, ale u obyčejných lidí si musel dávat extra pozor. Sice byl tak rozpálený, že by byl schopen zavraždit i další lidi, ale musel se držet zkrátka. Tělem mu kolovala démonská krev, která měla podobné stavy na svědomí.

Jakmile měl hotovo, zamířil si to zpět do institutu. Vzal to přes svůj byt, protože se potřeboval převléct. Věděl, jak lovci dbají na svůj vzhled, jinak by to neudělal. Jedno desetiletí dokonce žil v jedněch šatech bez převlékání. Pouze na noc se svlékal, aby je nechal vyvětrat. Ale to byla jiná doba. Navíc díky svým činům byl už tak sledovaný přísnějším okem než všichni ostatní.

Stačilo otevřít dveře hlavního štábu a věděl, že budou problémy. Především proto, že uslyšel hlas člověka, který se mu snažil dělat ze života peklo. A nemohl se mu divit, když mu dával záminku.

„Kirane. Co to sakra mělo znamenat?"

„A teď máš na mysli co konkrétně?" zeptal se ho s mírným úšklebkem, protože naprosto přesně věděl, o čem to mluvil. Z Nestorových úst by to však slyšel mnohem radši. Především proto, že ho klít neslyšel už strašně dlouho.

Nevyčítal mu, že poté co jeho vybrali do vůdčí pozice, on a jeho rod šel mírně stranou. I když pokaždé když s ním mluvil, měl chuť to zmínit. Především dnes. Ovšem jeho tok myšlenek přerušil až Nestor.

„Takovou radost ti neudělám. Ale co udělat můžu, je nahlásit tě. Navíc by mě moc zajímalo, co se stalo s tou dívkou, kterou jsi odnesl." Překřížil ruce na prsou a čekal na odpověď. Pohledem by mu dokázal vypálit díru do mozku, kdyby se jednalo o obyčejného lovce. Na kterého by jeho urážky možná platili.

„Problémy nám dělat nebude," bylo jediné co k tomu dodal a vydal se směrem do své ložnice. Cítil na sobě velitelův pohled, ale nezajímalo ho to. Proč by taky. Nejlepšího bojovníka si nikdo nevyhodí. Uškodil by pouze sám sobě. Nebo na to alespoň spoléhal.

Než došel do chodby u pokojů, musel si dávat pozor na znamení po zemi. Jednalo se o ochranné runy před narušiteli. obyčejně si jich nevšímal, ale od svého pádu do temnějšího světa se run musel vzdát. Sice by je rád vyzkoušel, ale pouze jako mírnou možnost poškození. Nezabilo by ho to, i když tím si také na sto procent nebyl jistý. A navíc pokud by chtěl, stále u sebe měl svoji stélu. A s tou si mohl namalovat znamení tolik kolik jen chtěl. Vlastně ani nevěděl, proč ji nosil s sebou. K ničemu mu nebyla. Možná jen jako připomínka, že nebyl jen napůl démon, ale také anděl.

Zabouchl za sebou dveře a odhodil ze sebe svršek. Chtěl si to zamířit přímo do koupelny, ale místo poklidného večera uslyšel zaklepání na dveře. Aniž by je otevřel, věděl, že se bude jednat o problémy. Pokrčil rameny a vydal se k nim. Polonahý je otevřel a čekal na reakci.

Vypracované svaly, s jizvami po různých zraněních, ale také od znamení, která mu zmizela. To vše mohl vidět příchozí, pokud by jeho torzo zkoumal podrobněji.

„Klepala, tvá mistrovská naštvanost?" laškoval a opřel se o rám dveří. Viděl na ředitelce institutu, jak jí tváře chytili odstín červené a snažila se to zakrýt. Na obličeji jinak nedávala vůbec nic znát.

„Kirane. Pustíš mě dál?" zeptala se krátce a vypadalo to, že měla v ústech sucho. I proto přemýšlel, zda by se měl obléct, či ji nechat dál se trápit. Tentokrát zvítězila ta zábavnější varianta. Zůstat tak jak byl. Přece jen byla to ona, kdo rušil. Ne on.

„Ale jistě, milerád," odpověděl, mírně se uklonil a poté vytvořil místo, aby mohla velitelka institutu vejít dovnitř. Zavřel za ní dveře, ale své místo neopouštěl. Především proto, že žena vypadala jako lev v malé kleci. Přecházela po pokoji a vypadalo to, že bojuje sama se sebou. Užíval si to. Nikdy nekončící představení plné zvratů a zápletek. Toho by si čistě ve světě čarodějů neužil. Všichni byli tak děsivě vážní. Až na ty, kteří se vzepřeli a bojovali po boku samotného zla.

Kiranovy myšlenky však žena přerušila mírný zakašláním. Potřebovala získat jeho pozornost. Veškerou, nejen vrchní vrstvu pokrytou sarkasmem.

„Víš, že tvé přestupky toleruji. Dokonce i to, že jsi snad jediné nefilim, kterému v těle proudí magie. Ale zrovna moc mi to neulehčuješ. Bavila jsem se s nejvyšším čarodějem a myslím, že pro tebe najdeme nejlepší variantu. A to i přesto, že máš nejlepší výsledky, pokud odečteme ten zbytek." Dokončila svou řeč. Ruce měla za zády. Tak proto byla tak vážná, když přišla. Najednou to dávalo dokonalý smysl.

„Amaro," hlesl a doufal, že ji dokáže obměkčit. Vedli podobnou diskusi už poněkolikáté. Jakmile do procesu však zasadila nejvyššího čaroděje, věděl, že ani on tu už nic nezmohl.

Amara se natáhla k posteli a hodila po něm triko. Což bylo další známkou toho, že to myslela vážně. O několik okamžiků později to ještě doplnila svými slovy.

„Tentokrát ne, Kirane. Překročil jsi všechno, na čem jsme se dohodli. Navíc mi bylo jaksi sděleno, že si v institutu držíme napůl démona, který opět porušil náš kodex a zabil dalšího člověka. Jako kdyby ses o to chtěl podělit."

Nestore, ty hajzle. Věděl odkud vítr vane. Moc lidí to totiž nevědělo. Magie byla jedna věc, démonská krev už věc druhá. A to i přesto, že nikdy nechodily odděleně.

„Tvoje babička kvůli tomu nedělala také opletačky." Ovšem ve chvíli, kdy to vyslovil, věděl, že se jednalo o poslední kapku. Sám si podepsal ortel smrti. Zničil jejich rodinné jméno. I přesto, že zbylo už jen pár lidí, aby si jej pamatovali. Amara byla jedna z nich.

„Nejsem moje babička," hlesla a odkašlala si. Kiranvěděl, co bude následovat. Napovídalo mu její postavení těla. Rozkročené nohy aruce za zády. Skrývala nervozitu, v jejích očích si však mohl číst jako votevřené knize. Ale i tak si na to počkal. „Vykazuji tě z institutu lovcůdémonů. Podsvěťani nemají v našich řadách co dělat, ani pokud se původnějednalo o váženého člena rodu Hayweather. Navíc i tvé záznamy o porušení kodexujsou četné. Sbal se a do hodiny opusť budovu institutu."