Nakonec neměly moc možností, jelikož potřebovaly vědět co nejrychleji nejvíce věcí, potřebovaly by televizi, nebo tak, kterou mohou v klidu ukrást. Na druhou stranu si, i když se vším znechucením, potřebovaly si zvyknout na lidi. Po dlouhé diskuzi a hádce uprostřed silnice, která málem nedopadla dobře, se dohodly následovně.

Začnou pracovat v nějakém baru, hospodě, nebo kavárně. Tam toho zjistí nejvíc, vydělají si a budou u lidí. Upřímně si, ale řekněme. Byla to pro ně ta nejhorší a nejotravnější věc že všech možností.

„Zatraceně, kdo má vědět že se přechází po těch pruzích na zemi a ne prostě tam kde se ti chce?” rozčilovala se Tokimeka a nekompromisně procházela davem.

„Asi proto, aby se jim nic nestalo, však víš. Trochu do nich kopneš a je po nich,” zakřenila se Kataki; Nezáviděla jim, bylo vtipné se dívat jak jednoduše zemřou.

Její sestra na to neměla co říct, musela jí dát za pravdu. Chvíli obě šly a rozhlížely se po nějaké baru, či něčem podobném.  Povedlo se jim najít bar, v docela zapadlé uličce. Jmenoval se „U Boha”. Bylo jasné koho myslí, jenže ho nemohli pojmenovat „U Kiry”, bylo to nepsané pravidlo. Mohli vás za to i zavřít.

Ačkoliv byl den, v ulici byla tma a výklenky ulice byly skryté v neprostupném stínu. Nápis na dveřích rudě zářil a házel na okolí své světlo.

Vešly dovnitř. Obě znechuceně nakrčily nos nad pachem alkoholu, byl všude, ale co se dalo dělat? Kolem se vznášel jemný našedivělý kouř, který se neměl jak dostat ven. Jejich zrak s uspokojením našel velkou obrazovku na zdi. Zrovna zde běžely nějaké zprávy.

„Nazdar kočky, nechcete si užít?” vstal jeden řádně opilý muž doprovázen hojnou podporou přátel.

„Nechceš odprejsknout?” zasyčela šedovláska a nasadila hrozivý pohled. Muž polknul a zaplul zpět na místo. Srab. Úšklíbly se.

Radši zamířily, k baru kde na ně už čekal muž a pohlédl na ně: „Tak co to bude?”

„Chceme tu pracovat.”

„To nejde jen, tak... Musíte si promluvit se šéfem a ten nemá čas,” namítl muž a přejel je pohledem.

Tokimeka se k němu naklonila přes bar. „Zaveď nás k němu.”

„Říkám že nevím jestli to půjde,” zamračil se napruženě, „pokud si nechcete nic objednat, tak prosím odejděte.”

Kataki si teatrálně povzdechla, potom se pomalu otočila a udělala krok pryč. Než však stačila uběhnout jediná vteřina, jako blesk se otočila zpět a její štíhlé bledé prsty se ovinuly okolo nešťastníkova hrdla. Nečekal to a vyšlo z něj pár přidušených stenů, ona se na něj křivě usmála a přitáhla si ho k obličeji.

„Říkala jsem, že chceme mluvit se šéfem,” zašeptala a stín zakryl její obličej ze kterého byly vidět jen úzké černé oči bez špetky slitování.

Muž se strachy zajíkl a přidušeně zašeptal:„J-jistě.”

Pustila ho a jako by nic se usmála: „Tak jdeme.”

Jeeej tak jsem zas tu zas! A s delší kapitolou... Všimla jsme si že je dělám strašně krátký, takže...😂.
Jak se líbí edit Kataki?