Dívka s platinovými vlasy vyběhla z pokoje. Za ní běžela hnědovlasá dívka. Nemohla jí dohonit, protože narozdíl od své sestry měla šaty a střevíčky. ,,Cornelio, počkej!" zakřičela udýchaně její sestra. ,,Ne, je to tak, jak jsem řekla!" protestovala Cornelia. ,,Je to tvoje povinost!" zakřičela hnědovláska ostřejším tónem a zastavila. ,,Ne, ne a milionkrát ne! Gabrielle, já nechci tohle dělat! Je to nesmysl!" vykřikla Cornelia a také zastavila. Otočila se čelem ke svojí o dva roky starší sestře a podívala se do jejích blankytně modrých očích, ve kterých se zračilo pochopení. ,,Já ti naprosto rozumím, ale musíme to udělat." odmlčela se. ,,Taková je role princezny."

  ,,Já ale o ten titul nikdy nestála." vydechla Cornelia zlomeně. Věděla, kam tahle konverze půjde. ,,Prostě jsi se narodila jako královská dcera a musíš se tak chovat." Obzvlášť na slovo ,musíš' dala Gabrielle velký důraz. Cornelia zavrtěla odmítavě hlavou a znovu se rozběhla. Byly v přízemí, takže když spatřila otevřené okno do zahrady, neváhala a vyskočila ven. ,,Corn, nedělej to!" slyšela dívka poslední slova než se ztratila v labyrintu z keřů a květin.

  ,,Proč jsem dopadla takhle?" ptala se sama sebe Cornelia mezitím, co se proplétala mezi keři růží a snažila se vyhnout co nejvíce trnům. Došla až na zapomenutý kraj zahrady, kde se nacházelo malé jezírko s bílými lekníny. Dívka tam vždy chodila, když se chtěla schovat před okolním světem a řečmi její matky a sester o tom, že by se už konečně měla začít chovat jako princezna. Ale to ona nechtěla.

  Na věži odbila čtvrtá hodina odpolední a to bylo pro Cornelii znamení, že by se co nejrychleji měla vydat zpět do zámku. Neřešila, že během běhu jí trní na několika místech poškrábalo až do krve a její oblečení by ani ty nejlepší švadleny z celého království nedokázaly spravit. Dívka proběhla několika sály a chodbami, než se zastavila u svého pokoje. Otevřela dveře a ani se nenamáhala je pořádně dovřít a zamířila ke skříni, odkud vytáhla troje šaty.

  ,,Zase nestíháš?" ozvalo se za ní pobaveně a Cornelia se otočila. Když mezi dveřmi spatřila jednu ze svých sester, ušklíbla se. ,,Samozřejmě. A jak hádám, tak ty také ne, Miri." Mirabella jen kývla a sledovala, jak si Corn nemůže vybrat šaty na dnešní svačinu v jednom ze zahradních altánků. ,,Proč si prostě jedny nevybereš a neoblečeš si je." zaúpěla Mirabella po několika minutovém čekání a pozorování své nerozhodné starší sestry. ,,Všechny jsou až moc... holčičí." povzdechla si Cornelia. ,,Jsi princezna, musíš..." zarazila se Miri, když na ni Corn vražedně pohlédla. ,,Já už půjdu, už tak jdu pozdě." omluvila se Miri a zmizela z pokoje. Dívka si prohrábla prsty své platinové vlasy a povzechla si. Tohle pro ni bude ještě náročnější den, než čekala.

  Cornelia si nakonec oblékla černé jednoduché šaty s krajkou, které si pečlivě schovávala před matkou pod postelí. Byly pro ní málo honosné a zdobené, ale pro Corneliu byly ideální. Její matce se také nelíbila jejich barva - černá se podle ní ke Corneliiných platinových vlasech prostě nehodí. Ale dívka na to měla svůj názor.

  ,,Kde jsi tak dlouho?" To byla první otázka, kterou slyšela Cornelia již z dálky od své matky. Je pravda, že se dívka o pár desítek minut zpozila, ale prohlížení obrazů, které cestou viděla bylo zajímavější, než rodinná sešlost v zahradě. ,,A jak to vůbec vypadáš?" Další otázka, na kterou dívka neodpověděla. Jen se posadila na své místo vedle Mirabelly a mlčela. Čekala totiž, až se začne mluvit o určitém tématu - o zítřejším plese...

Omlouvám se, že kapitola nevyšla ve středu, ale nějak jsem na to zapomněla. Příští středu se můžete těšit na další kapitolu :)
Vaše Hane <3