Okay, vím, že mnohým se vývoj děje bez Avengers nelíbí. Tenhle díl se vám tedy nebude líbit tím tuplem, takže mi to ani nemusíte říkat :D jás  tím totiž nic neudělám no. Každopádně příští díl bude zlom, budou tam obě strany. A v devítce, jak už jsem řekla, se setkají. Kašlu na spoilery, už je mi to fakt jedno :D Dneska je mi všechno nějak jedno, asi tam budou i chyby ale who cares :3

1300 slov, zatím nejkratší díl série, přemýšlím, že bych vám ještě uprostřed týdne dala jeden, ale to záleží na tom, kolik toho teď napíšu :)

Řekla bych, vydržte tu pasáž bez ostatních, vím, jaké to je, jednu dobu jsem ff bez známých lidí úplně odmítala :) ... ale já to neřeknu 3:D

A ta písnička s dílem vlastně vůbec nesouvisí, ale u nás praží sluníško a tohle je tak letní song, až se mi chce brečet :'3 

*Kate*

Vzpomínám si na období, kdy mi bylo asi deset. Trávila jsem celé hodiny v jeskyni, kde byl držen Adrian, povídali jsme si, hráli si, ale hlavně mě učil. Nejednalo se o běžný školní předmět, na to jsem měla svého soukromého učitele, Adrian mi vyprávěl historky ze života. A jednou mi řekl moudro, kterého jsem se držela po celý život.

Nebezpečí je skutečné, strach je pouze volba.

To mi teď přišlo docela vhod. Mé tělo bylo unášeno zapáleným davem směrem k rozžhaveným uhlíkům, které pravděpodobně představovaly nějaký šílený druh zkoušky či libovolného rituálu, při němž se vyvolené osobě stane něco nepěkného.

Nemohla jsem proti nim bojovat, nezbývalo než doufat, že šupiny na chodidlech odkloní většinu toho tepla. Už jsme byli u mělkého důlku s tím oranžovým popelem, když mě ochromila definitivnost budoucnosti. Uhlíky jsou nebezpečí, strach je jenom volba. Můžu si zvolit klid, můžu svůj osud přijmout pokorně, protože jakýkoli pokus o útěk bude bez výsledku, jsou jich tu desítky.

Naposledy jsem se rozhlédla po přítomných a v davu zahledla něco zvláštního. Na úplném kraji stála žena se světlými vlasy a s kůží sice do zlata opálenou, ale bezpochyby bílou. Další analýzu už jsem nestihla, protože jsem byla prudce postrčena k uhlíkům.

Vkroč tam v klidu, řekla jsem si a opravdu se o to pokusila, bohužel jsem neodhadla hloubku toho důlku a náhlý propad mě zaskočil natolik, že jsem se zčistajasna ocitla na kolenou a dlaních v horkém popelu.

„Uuuu," ozvalo se sborové syknutí. No ještěže jste tak soucitní, pomyslela jsem si trpce. Třeba mě sem vůbec nemuseli strkat. Ovšem k mé radosti jsem cítila jenom příjemné teplo a tak jsem se vítězně zvedla, nasadila spokojený úsměv a ohlédla se na svého pacienta, který mi rukou naznačil, že mám jít až na úplný konec vejčité jámy.

„Dobře," vrkla jsem jeho směrem a do dlaní si nabrala ty nejčervenější kousky, které jsem míjela, užívala jsem si jediného příjemného moment za posledních čtyřiadvacet hodin, jediného vítězství.

„Hoří ti ruka!" vykřikl najednou někdo z davu, otočila jsem se, plná naděje, že se jedná o někoho od SHIELDu, ale byla to ta běloška z kraje davu. Stála teď na okraji jámy a vyděšeně na mě koukala.

„Já vím," odsekla jsem, jelikož jsem od ní cítila jakousi zradu. Rozhodně je americkým občanem, což jsem poznala podle přízvuku, a její chování se od těch divochů liší až příliš, než aby mě nechalo chladnou, že jim dovolola, aby mě svrhli do jámy.

„Musí tě to pálit," vydechla a zmateně se stáhla, když jsem na ni klidně zírala s plápolajícím rukávem. Popravdě jsem se zesilujícího ohně obávala, ale nechtěla jsem zrovna teď začít se zběsilým hašením.

Nic jsem jí na to neřekla a pokračovala v opatrné chůzi, přes drolivý povrch. Když jsem vystoupila na druhé straně vejčitého důlku, ozval se nějaký kmenový pokřik, nejspíš jsem testem prošla. Přiběhla ke mně žena s vodou a uhasila mi rukáv. Uctivě jsem se předklonila, jemně, nepředváděla jsem žádná pukrlata, jenom natolik hluboko, aby pochopila můj vděk. Chvilku se zdála být zmatená, než sekaně napodobila můj pohyb a rychle zmizela v davu.

„Pokopoko!" zavyl někdo v davu tak nahlas a ječivě, až jsem dostala strach, že ho tam někdo vraždí.

„Pokopoko!" křikli všichni synchronizovaně a bubny opět zlověstně rozvibrovaly vzduch. Ale už jsem se nebála, protože všichni zněli nadšeně. Zničehonic se přede mnou objevil pacient a podával mi dlouhý zlatý řetízek. Nechápavě jsem na něj koukla.

„Zana tuvo, mi farako," řekl a znovu mě pobídl, abych jeho dar přijala. Dav kolem byl najednou nějak moc potichu, všichni nenápadně sledovali, co se děje. Moje zmatení v ten moment se nedalo úplně přesně popsat, byla jsem totiž tak zmatená, že se mi z toho zasekl tok myšlenek.

Periferně jsem zahlédla jakýsi pohyb za pacientovou hlavou, byla to ta zrádná Američanka a naléhavě na mě trhala hlavou, ať si tu věc vezmu. Očividně se nepohneme z místa, když si toneudělám, takže není jiné možnosti. A tak jsem řetízek přijala.

Celý kmen tím jako kouzlem ožil a začal hromadně zapalovat vysokou pyramidu dřeva dále na plácku. Docela mě zajímalo, co dělají, ale byla jsem odtažena trojicí mladých žen do jednoho z menších domků na hranici džungle. Posadily mě na opracovaný pařízek a s blaženými úsměvy si mě prohlédly.

„Nazdar," pípla jsem s nejistým úsměvem na rtech, protože se mi jejich upřené pohledy ani trochu nelíbily. To jsem ale netušila, co přijde hned potom. Nejstarší z nich, ta s černými vlasy ve dvou dlouhých copech, popadla dřevěnou misku a jejím obsahem mi bleskově slepila vlasy do něčeho, co vypadalo na dredy v javorovém sirupu.

„Hej, počkej!" protestovala jsem, když jsem si uvědomila, co se děje, ale odstrčila mou ruku, přičemž na mě zanechala kousek toho hnusu. Natáhlo se mi, udělala jsem na hnědý flek na mé ruce dávivý zvuk a ušklíbla se. Nechci vědět, co to na mě patlá, nechci to vědět.

Potom se zapojila i druhá a na obličej mi černou, opět mazlavou, záležitostí začala cosi kreslit. Znechucením jsem radši zavřela oči a myslela na něco pěkného. Tak třeba by mě zajímalo, co teď dělají u SHIELDu. Steve musí mít strach, když jsem zmizela v oceánu, možná mě už přestali hledat, nemohou předpokládat, že po těch dvou dnech budu ještě někde splývat na hladině.

Ženy byly asi za deset minut kompletně hotové a dovedly mě k velkému kusu zrcadla, které bylo opřené o jednu z bambusových stěn. Určitě ho vzali z rozpadajícího se bunkru. Možná je opuštěný, ale třeba není vyklizený, napadlo mě. Když tam nechali věci jako ocenění a šperky, mohli tam nechat i počítače?

Nemohla jsem nad tím déle dumat, protože jsem se fakt hodně lekla. Přede mnou stála žena, nejspíš, která vypadala víc než divoce. Tmavé husté vlasy se jí na hlavě vzdouvaly v mohutných tuhých pramenech, občas propletené jednoduchými copánky a ozdobené šedými pírky. Její obličej ale vypadal ještě mnohem hrozivěji, světlé oči nebezpečně svítily mezi dvěma černými otisky dlaní a tmavým pruhem přes obě oči. Koukala jsem vyděšeně na svůj odraz a přemýšlela, proč mě sakra přetvořily v toto. Ženy ale vypadaly nadšeně a zvědavě na mě koukaly. No nechtěla jsem jim zkazit radost, tak jsem se nepatrně usmála.

„Tuva farata eka pakida," rozplývala se ta se dvěma copy a lehkým pohybem ruky mi naznačila, ať ji následuji ven z chatrče.

Venku už to žilo, všichni se smáli a vesele klábosili svým jedinečným jazykem. Byla jsem nekompromisně postavena kousek od ohně, nezbylo mi než doufat, že mě do něj nestrčí, jako další pošahanou zkoušku.

„Ani se nehni!" zašeptal mi náhle někdo do ucha, ale když jsem se otočila, nikdo tam nebyl, ovšem nepochybovala jsem, že se jednalo o tu blonďatou Američanku. Chtěla jsem se zeptat, co tím myslela. Když jsem se otočila zpátky čelem k ohni, stál pár centimetrů ode mě ten chlap, co jsme se ráno pošťuchali kvůli jeho zubu. Nestačila jsem ani polknout, když po mně skočil a drsně se mi přilepil na rty.

Chtěla jsem se rychle odtáhnout, ale držel mě pevně za krkem a na kříži, mohla jsem se s ním ještě začít prát, nebo ho kousnout do rtu, ale vytanula mi na mysli slova té Američanky, abych se nehýbala. Měla na mysli tuto situaci? Kterou jinou, musela mě varovat před touto. Co by se stalo, kdybych se začala vzpouzet? To nejspíš nikdy nezjistíme, protože jsem se rozhodla to přetrpět.

Pacient nebyl zas až tak špatný týpek, mohl se na mě přisát nějaký oplácaný strejda, ale on to byl docela pohledný muž. Sice mě zarážely jeho zvyky násilím líbat náhodné ženy, ale co už, snad se to nebude opakovat.

Odevzdaně jsem vydechla, smířená s faktem, že tohle je nezbytné utrpení před únikem. On si můj povzdech ale vyložil jako něco trochu jiného a přidal na intenzitě polibku.

Tak tohle se Steve nikdy nedozví.

Tak snad se vám i přes všechny ty chybějící lidi díl líbil, snad jste toho moc nepřeskočili, každý moment má nějaký význam do budoucna :)

Řetízek? Pusinka? What d fuk? A ta blondýna... well, nevím jak vy, ale já ji moc nemusím :D

Další díl buď dřív nebo v pátek, včera jsem byla až do jedenácti na procházce a pak jsem hned usla :D

Užijte si dnešek :3