Tak tohle... tohle je divný díl, ale tak uvidíme. V dalším díle pochopíte, co to všechno znamená. Jak na ostrově tak u SHIELDu... myslím :D Tak snad se vám bude líbit, příští díl přidám v pátek (měla jsem hodně blbé tři dny, takže jsem se do přidávání moc neměla -.- :) Má to 1700 slov :)

Prudce jsem otevřela oči.

Omamná látka přestala působit během jedné vteřiny, což by bylo jistě zarážející, kdybych se právě nenacházela v chatce z bambusu plné kožešin, pírek, lapačů snů, míčů ze zvířecích vnitřností a plápolajících pochodní.

Oči jsem bleskově zase zavřela a snažila se probudit, protože tohle nemůže být pravda. Je to jenom sen, noční můra. Doopravdy spím doma v New Yorku, hned vedle je Steve a tiše oddechuje. Nebyla žádná pošahaná tsunami a já nebyla unesena divokými ostrovany.

Když jsem je znovu otevřela, k mé smůle k tomu všemu ještě přibyl skoro nahatý týpek s trsem trávy na rozkroku. Asi už je pozdě předstírat spánek, co? Je sice tma, ale on na mě čučel tak upřeně, že to nemělo cenu ani zkoušet.

Obezřetně jsem se posadila a zjistila, že ta věc, na které ležím, je pokrytá ovčí vlnou. No, leželo se na tom rozhodně příjemně, jen doufám, že ta ovce ještě žije. U takových lidí se bojím cokoli odhadovat.

Mladý muž s tmavě hnědou pletí, zajímavě pomalovanou hrudí a s bílým otiskem ruky na tváři na mě jenom strnule koukal. Nervózně jsem se rozhlédla, než jsem zase pohledem zakotvila na něm. Všude byla tma, jediné světýlko, poskytovala ta pochodeň, zapíchnutá do suché hliněné podlahy.

„Co chceš?" otázala jsem se značně nevrle a pomalu si stoupla, nechci ho přeci zbytečně provokovat. Ovšem ta rána na zádech nepřestala přes noc bolest, takže se vřelost k nepříteli ani nedala očekávat.

„Užuku," pověděl mi a já se usmála.

„Jen pokračuj, myslím, že si budeme skvěle rozumět," zabrblala jsem. Zauvažovala jsem, že bych na něj mohla vytasit svou zaprášenou španělštinu, ale pravděpodobnost, že by mi se svým užuku rozuměl... no, rozhodla jsem se to nechat.

„Mu užuku lava," řekl trochu víc jako pro debila, ale stejně jsem mu nerozuměla.

„Ne-vím," protáhla jsem a skřípla zuby. On si toho všiml a nadšeně zakýval.

„Užuku!" křikl a poplácal se po tváři. Chvilku jsem na něj zírala. Dělá legraci? Pokud tedy užuku znamená zub, jsem já snad jejich novým zubařem? Proč jinak by tady byl a snažil mě nasměrovat k jeho chrupu? Povzdechla jsem si, rozhodnutá chvilku hrát tuto hru, než se dozvím víc.

„Aaaah, užuku!" plácla jsem se do čela a odhodlaně k němu přistoupila. Zdál se být trochu zaskočen mou náhlou energií.

„Pusíto otevříto," řekla jsem mu svou lámanou ostrovanštinou a dlaněmi naznačila akci, kterou po něm požaduji.

„Pufíto oteritó?" zeptal se zmateně a ignoroval mou prosbu. Bylo až rozkošné, jak se snažil má slova napodobit, ale nesmím zapomenout, že mě vlastně unesli a stále nevím, co se mnou nakonec zamýšlí udělat.

„Ne, ale to je jedno. Udělej á," přikázala jsem mu a názorně předvedla. Trochu svá ústa otevřel, ale když jsem mu chtěla sáhnout na tvář, abych si ho nastavila, ucuknul a něco podrážděně křikl.

„Já," řekla jsem rázně a řádně se praštila do hrudi. Třeba pochopí.

„Být poslána bohy." Rozmávala jsem svými pažemi a ukázala k nebi, protože upřímně netuším, jak si zde představují boha.

„Vy," vystřelila jsem prstem k němu, zdál se být zmaten.

„Mít bebíto na svém užuku," řekla jsem s úsměvem a poplácala se po tváři.

„Užuku, užuku!" radoval se z krátkého momentu porozumění, který, bohužel pro nás oba, skončil stejně rychle, jako přišel.

„Já," opět jsem se praštila do hrudi a přistoupila blíž k němu. „Potřebovat tvojí pusíto otevříto!"

Už jsem byla hodně blízko a než jsem si stihla uvědomit svůj omyl, píchla jsem ho prstem do hrudníku. U nás na pevnině je to normální gesto, tady nejspíš výzva k boji, nebo něco podobného, protože na mě bez váhání skočil a odhodil mě a druhou stranu mého bambusového domku. Záda na mě křičela, ale než jsem bolest stihla projevit i zvukově, už byl u mě.

Udělal dva rychlé kroky a byl připravený mě snad i zabít, a tak jsem popadla jedinou věc, která mi přišla pod ruku a praštila ho s ní do hlavy. Úder nic moc, bez šupin to není úplně ono.

Něco křuplo a já se zhrozila, že jsem mu prorazila lebku s... co to vlastně bylo? Dovolila jsem si vteřinu na prozkoumání předmětu v mé ruce. Byla to cena, taková ta těžká kovová věc, skoro jako Oskar a tak. Jenže tahle byla asi pětkrát mohutnější a těžká jako kráva.

Není tedy divu, že ode mě domorodec překvapeně ustoupil, nejspíš překvapen mou nečekanou obranou. Chvilku koukal do blba, stejně jako ten pan prdík na pláži, načež si promnul čelist a vypliv na podlahu krev. K mému údivu se k flusu krve přidala i bílá stolička.

No, tak teď asi umřu, polkla jsem. Vrhl na mě temný pohled, zorničky naprosto neviditelné v černé duhovce. Jak mám poznat, jak se cítí? Žádné naštvané drobné tečky, ani překvapené kotouče, žádný výraz v nich neměl.

No a pak se usmál.

„Ku zu ku aftahatar!" křikl radostně a já jen doufala, že to neznamená: Jupí, opečeme si tu holku na ohni!

„Co je?" pípla jsem, když se ke mně nečekaně natáhl a chytil mé předloktí. Netrvalo ani dvě vteřiny, než jsme se ocitli venku, na měsíčním svitu, někde na nevelké zatravněné plošině mezi džunglí.

Mým očím chvilku trvalo, než si novému druhu tmy přivykly, ale když jsem své okolí uviděla, zaváhala jsem, jestli by nebylo lepší zasadit se o trvalý pobyt v chatrči. Kolem se nacházel minimálně tucet stejných příbytků, jako byl ten, kam bych nejradši zase utekla. Když je tu tolik domů, musí tu být hodně lidí, napadlo mě. No a přesně v ten moment se snad odevšad začali trousit místní obyvatelé obalení různým množstvím trávy.

Rozhlédla jsem se na všechny strany, kudy by se dalo utéct, ale oni byli úplně všude. Tolik domků tu ani nebylo. Zatím to vypadalo, že se zničehonic objevují mezi stromy.

Můj pacient něco radostně křičel na ostatní, nejspíš se to týkalo jeho užuku, který vítězně třímal vysoko nad hlavou. Ostatní ponechali svou opatrnost v džungli a zvědavě přišli až k nám. Někdo mě píchl do žeber, tak jsem polekaně uskočila za záda svého pacienta, kterému to očividně vůbec nevadilo, zdálo se, že jejich kmenem právě otřásá nová událost.

Najednou mě dav strhl s sebou a já musela klopýtat s nimi, nějdřív mě někdo táhnul, pak se vyměnil s někým, kdo mě tlačil do zad, vypadalo to docela přirozeně, jako bych s nimi opravdu chtěla někam pospíchat.

Doběhli jsme na nějaké vyvýšené místo, protože jedna pasáž našeho postupu byla snad kolmo do kopce, ruce i obličej bych měla jistě dořezaný nebýt šupin, tolik ostrých větví se může opravdu vyskytovat opravdu jenom na zapomenutém ostrově. Moje oblečení to ovšem poznamenalo, černé elastické tričko i kalhoty byly roztrhané, jakoby na mě skočila smečka hladových koček.

Náhle jsme prudce zastavili a všichni se stáhli do stran, kromě mého pacienta a mě, i když dnes by mi vůbec nevadilo, do davu se zařadit.

„Užuku tu afuku, mu kafike," řekl pacient rychle někomu před námi. Jakmile jsem se tam podívala, málem mě klepla pepka. Stáli jsme před obrovským trůnem z kostí, kožešin a peří. Byl metr nad úrovní země a vedly k němu schůdky, jednotlivě nasvícené miskami s ohněm. Jasně, asi se ptáte, proč mě ten trůn tak vyvádí z míry. No, ten trůn ani ne, ale chlap, co na něm sedí. I přes vrstvy barev a peří bylo jasně patrné, kdopak náčelník je. Prezident.

Nic na slova ostrovana neřekl a jenom na něj pokýval prsty, z čehož jsem i já, cizinec, pochopila, že mě má přivést blíž. Neodporovala jsem, prezident je přeci naší prioritou.

Když jsem stanula metr před ním, můj pacient mě srazil na kolena a na prezidentovo odmávnutí se vzdálil z našeho stupínku.

„Kdo jsi?" zeptal se mě prezident tiše, bělma mu pod černým nánosem na tváři bíle zasvítily.

„Kate Stark, jsem od SHIELDu, byli jsme vysláni zachránit vás," šeptala jsem rychle a snažila se v jednu větu zabalit vše, co potřeboval vědět.

„Stark? Tak mě zachraň," řekl a upřel na mě zoufalý pohled. Ha, to samé bych mu vlastně chtěla říct taky. Zajímalo by mě, jestli zopakoval moje příjmení z důvodu, že zná Tonyho záchranářskou činnost, nebo si mě spojil se zbraněmi, které kdysi nesly stejné jméno. Jo a jen tak mimochodem bych se ráda dozvěděla i něco o tom, jak se sakra stal prezident Spojených států amerických náčelníkem domorodého kmene ostrovanů.

„Jo, jasně. Jen potřebuju vědět, co se mnou teď chtějí udělat," řekla jsem s pokorně sklopenou hlavou, protože na nás zbytek kmene zvědavě čučel.

„Pochytil jsem jenom pár slov, ale asi budeš náš nový léčitel, toho chlapa už týden bolel zub a poslali ho za tebou," řekl s úplně vážnou tváří. Panebože, tohle je určitě hodně propracovaný vtípek mých kamarádu, že? Zpoza toho keře vyskočí Adrian a Bucky, kteří budou brečet smíchy z mé naivity. Steve bude stát opodál s nesouhlasným, ovšem pobaveným, výrazem a Tony ten asi bude nadšený.

„Nový?!" zašeptala jsem tak nahlas, jak jsem si dovolila. Jeho věta zněla příliš zlověstně, i když jsem si to mohla jenom představovat.

„No..." začal, ale zavrtěla jsem lehce hlavou.

„Víte co? Nechci to vědět, musíme se odsud dostat," ujasnila jsem nám priority, ale upřímně jsem netušila, co budeme dělat.

„Dobrý nápad," přikývl souhlasně a já nabyla pocitu, že jsme jeden tým.

„Nějaký návrh?" zeptala jsem se po pár tichých vteřinách, kdy nejspíš očekával dramatický přílet vrtulníků, ze kterých by vyskočili vojáci se samopaly a vytáhli nás na lanech do bezpečí.

„No, možná by se dalo zavolat z tama," řekl a nenápadně kývnul hlavou někam za mě. Nenápadně jsem pootočila hlavu, pouze natolik, abych zahlédla obrovskou bílou budovu skrytou mezi stromy.

„To je prezidentský bunkr?!" vyjekla jsem tiše. Pokud jsme na tom stejném ostrově, ze kterého měl být prezident zachráněn, je velká šance, že se dokážu spojit s někým zvenčí. Ale jak to, že nás ještě nikdo nenašel?

„Ano, ale tenhle je starý a rozpadlý, na jiném ostrově," prozradil mi tiše, protože se k nám pomalu připlížil můj pacient, netrpělivý z dlouhého čekání, nervózní z cizí řeči.

„Naka, kafike?" zeptal se ho a prezident na něj vrhnul své zlé hnědé oko. Docela drsný týpek, až se vrátíme, bude za hrdinu, jak to všechno tady zvládl. Jak dlouho tady vlastně je?

„Aka, naka paka uka tuka," řekl s neochvějnou jistotou a odmávl nás všechny pryč. Fakt originální, tohle vůbec neznělo vymyšleně. Moje pusíto otevříto bylo rozhodně lepší.

K mému údivu však všichni pochopili a hlasitě zajásali, odněkud se začaly ozývat výhružné bubny. Vyděšeně jsem se otočila na prezidenta, ale jenom ústy naznačil prosbu o pomoc a pak mi zmizel z dohledu.

Odvedli mě skrze temnou džungli na nějakou odlehlou mýtinu, po jejímž obvodu hořely ohně, co mezi stromy vytvářely běhající stíny. Uprostřed prostranství byl vyhloubený mělký důlek plný žhnoucího uhlí. Dotaz, proč ho tam dali, byl zbytečný. Tahle paráda je vybudována na mou počest.

Ty uhlíky jsou pro mě.

Takový no... nic moc se tam neděje, příští díl je takový lehce osvětlovací a další by tedy mohlo dojít k setkání ne? Pak už svatba! :oo

Tak jo, kdo si myslí, že ty uhlíky zvládne? Ale hlavně, proč je sakra šamanka, jak se tam ocitl prezident a proč z něho udělali svého náčelníka?! :D Sama ještě moc nevím -.- :D

Další v pátek :)