Zdravím! Vánoční potřeba dopsat celou knihu se zvrtla v momentě, kdy přijeli příbuzní, ale docela jsem s tím pohnula a teď se tady pěkně plácám po ramínku. Teď už se dá přesněji říct, že Vás čeká tato kapitola, pak ještě jedna a pak už jenom jedna poslední (případně plus epilog, ale to ještě uvidíme). Čili fakt finišujeme. Proto doufám, že se bude kapitola líbit a doklušeme do zdárného konce. ♥

Přikládám muzičku, která celou tuto bitvu tak nějak inspirovala, není to sice pro každého, ale já v tom vidím to kouzlo brutální minulosti, tajemna, moci. Však uvidíte sami. V komentáři pak nechám další odkazy, které jsem u psaní musela poslouchat furt dokola, aby měla kapitola stejný  náboj celou dobu. 

Na obrázku Grace z novější série "bannerů". 

*Kate – Central Park*

Cesta po schodech dolů byla nekonečná, mohla jsem sice sletět ze střechy přímo na chodník, ale přišlo mi, že není vhodná doba trhat partu. A tak jsem pokorně skákala ze schodu na schod a v duchu se modlila, aby měl Fury nějaký geniální plán, protože zatím se mi zdálo, že se řítíme do záhuby. Bylo to i v jeho zájmu, nové hrozby se objevovaly na denním pořádku, takže by v následujících letech neměl žádné blázny, které by do ujetých akcí, podobných té dnešní, mohl posílat.

Avengers i agenti vyběhli ven a zastavili se na širokém chodníku. Před budovou bylo nezvyklé ticho, všichni lidé už snad byli pryč z dosahu bitvy. Stálo tam jenom pár aut, která neměla nadějné vyhlídky. Vsadila bych se, že budou na šrot ještě před západem slunce.

Ze sousedních budov se vyrojil zbytek naší skromné armády. Těžkooděný oddíl anonymních asasínů okamžitě vyrazil kamsi ulicí, aniž by kdokoli z nás tušil, jaký je jejich plán. Z druhé strany se z budovy trousila nesourodá skupina asi padesátky lidí, kteří museli být naši vylepšení. Byli tam muži i ženy, dokonce jsem zahlédla jedno dítě. Každý jeden z nich vypadal, jako by měl úplně odlišný příběh, a přitom se všichni tvářili poměrně stejně nejistě. To mi na klidu nepřidalo. Doufala jsem v arogantní polobohy a spravedlivá monstra, která jsou nažhavená trhat nepřátelům krční tepny. Tihle vypadali jako náhodní rukojmí, kteří se nachomýtli k přepadení banky.

Jediné dítě stálo s neochvějnou jistotou. Byla to drobná dívka s tmavými vlasy a asijskými rysy ve tváři. Svým způsobem se trochu podobala Grace, taková malá sebejistá bohyně. O její moci jsem nepochybovala, a to jsem ji ještě ani neviděla.

Jejich skupinka se neochotně smísila s tou naší a společně jsme vyrazili do houštin parku. Cestou jsem sledovala, jak se vylepšení rozhlížejí a hledají známé tváře. Když je našli, srotili se kolem svého favorita, který je pravděpodobně naverboval. Jenom u Steva bylo dobrých patnáct vylepšených. Ani jsem si neuměla představit, jak se asi zrovna cítí. Vede všechny tyhle lidi do nejisté bitvy, ke které je sám přesvědčil.

Když jsme vyšli ze stínu stromů, otevřel se před námi zatravněný prostor dost velký na to, aby nám prostor mezi Aliancí a námi dal falešný pocit bezpečí. Avengers se automaticky postavili do čela naší skupiny, takže jsem konečně viděla, kdo všechno je tu nakonec s námi. A že tu byli všichni. Kromě Steva, mě a Wandy jsem viděla Pietra, Tonyho, Buckyho, Natashu, Clinta i Visiona a dokonce Thora. A určitě byl někde v záloze i Bruce. Navíc tady byly i další známé tváře. Cítila jsem se hned o trochu líp.

Na druhou stranu jsem viděla i dav Aliance. Ze střechy se zdáli být malí jako mravenci, teď to spíš vypadalo, že se sešla pořádná demonstrace. Stáli rozmístěni nepřirozeně pravidelně a nikdo se ani nehnul. Chvíli bylo absolutní ticho. Zlověstné ticho. Stařec s holí si nás nevzrušeně měřil.

Náhle vzduch zapraskal a on k nám promluvil: „Už jste všichni?" Opět byl tak daleko, přesto jeho hlas zněl velmi blízko.

Nikdo ani nehlesl. Nečekala jsem nějak vydatný záporácký proslov s kontextem jeho činů zahrnující jeho dětství a pubertu, ale pohrdavé otázky byly nepříjemné snad o to víc. Cítila jsem, jak mi při každém jeho slově zrychlilo srdce, začaly se mi potit dlaně. Ultimátum znělo jasně, nedodáme děti, zemřu já i Blake.

Blake chránila Grace na základně a já jsem stála hned vedle Wandy, která jako by mi četla myšlenky, popadla mou ruku a pevně ji stiskla. Cítila jsem její přítomnost v hlavě, aniž bych to dokázala pořádně popsat. Jako by se mi usadila za očima a hleděla na svět přes ty mé.

Vzduch zapraskal. „Své děti nevidím a jejich moc necítím. Nejsou tady," oznámil vůdce Aliance. „Myslel jsem, že jsme se domluvili jasně." Na to pokynul Patrickovi po jeho pravici. Zadržela jsem dech a pohlédla na Patricka, který zrovna zavřel oči.

V tom mě do čela uhodila neviditelná síla, až jsem se zakymácela, a Wanda vedle mě zavrčela. To byl jeho pokus dostat se mi do hlavy. Ostatní si toho všimli a nervózně přešlápli. Odsud se to mohlo už jenom vystupňovat do extrému.

Patrick už se nesoustředil a netečně na nás hleděl. Věděl, že nemá šanci uspět, ostatně jako jeho pán. Ten znovu pokývl a já ani nepochybovala, že teď je na řadě Blake. Po zádech mi přeběhl mráz, potřebovala jsem vědět, co se děje na základně, ale musela jsem se spokojit s výrazem tyrana.

K překvapení všech se z ničeho nic Patrick složil k zemi a s příšerným uši trhajícím jekotem kolem sebe začal kopat. Neubránila jsem spokojenému výdechu. Věděla jsem, co Grace umí, po základně se vypráví, že když se jí člověk zadívá do očí, uvidí samotného ďábla. Sama jsem zažila jejího démona. Blake byla v absolutním bezpečí a Patrick už se ze země nezvedl.

Vůdce Aliance to sledoval s téměř pobaveným výrazem, nejspíš nic jiného nečekal. Vzduch zapraskal a jeho hlas se nám ozval těsně za krkem. „Pak tedy tradičním způsobem." V ten moment uhodil svou holí do země a ozvalo se prásknutí tak hlasité, že jsem sebou trhla. Byl to povel k útoku.

Vylepšení Aliance vyrazili téměř současně, někteří chůzí, jiní plným sprintem. Vyhlídla jsem si svého protivníka hned na začátku, běžel tak rychle, že už byl v polovině volné plochy a z rukávů se mu za běhu sunuly ozubené řetězy. Věděla jsem, že proti čistě fyzické síle mám šanci, proto jsem si ho vybrala. Vyrazila jsem z naší linie a vyrazila k němu. Periferně jsem zaznamenala, že někteří od nás i z Aliance vzlétají, jiní se rozbíhali kupředu jako já, jiní radši zůstali stát a čekali, co na ně zbude.

Asi deset metrů před střetem se můj protivník vybarvil, ostnaté řetězy vzplály. Neváhala jsem a vystřelila ze svých dlaní oslepující bílé světlo, které těsně minulo jeho hlavu. Čtyři metry. Vyšvihl rukou a řetěz vyrazil mým směrem. Myslela jsem si, že se mu vyhnu s rezervou, ale ucítila jsem na tváři nezvyklé horko z blízkého ohně. Prosmýkla jsem se mu bleskově mezi poletujícími řetězy a zastavila se za jeho zády. Byl ale rychlý a už se mi zase ohnivá čára řítila k tělu. Náš střet trval nečekaně dlouho, byl silný a rychlý, nezvykle agresivní. Zastavila ho až jedová jehla, po které se okamžitě skácel k zemi.

Druhého soupeře o status živoucího jsem si už vybrat nemohla, skočil mi odnikud na záda a pilovitými zuby se mi zahryzl do krku. Nebyla jsem si jistá, jak to dokázal, ale do výstřihu se mi vyvalil čůrek krve. Nezranil mě vážně, proto jsem ho zuřivě setřásla a na zemi dorazila jedinou ranou. Byl to napůl muž napůl Glum nebo tak něco. Jeho kůže byla mrtvolně šedá, hlava holá a končetiny dvojnásobně dlouhé. Vlastně jsem byla ráda, že jsem ho neviděla útočit. Jinak bych už nikdy neusnula.

Pozemní bitva se přesouvala v chumlu a nad ní jako supi poletovalo pár postav. Neblahé bylo, že se jednalo především o členy Aliance, kteří si vyhlíželi další oběť. Skokem jsem se odlepila od země a vyrazila jim vstříc, sotva jsem tak udělala, za zády se mi ozval ohlušující rachot a praskání dřeva. Když jsem se ohlédla, do tváře mi jako šíp letěl plně vzrostlý strom s košatou korunou, neměla jsem šanci se mu vyhnout, bylo pozdě. S prvním nárazem větve se ale něco stalo, vzduch se zavlnil, prostor se zohnul a vymrštil mě neřízeně o dobrých padesát metru jinde. Přistála jsem tvrdě na zemi a vteřinu vstřebávala, co se stalo. Tehdy jsem si všimla, že mrholí. Vzduch voněl mokrou hlínou a nedaleko se ozvalo zahřmění. Bylo to tady, přesně jako v mé vizi. Létající stromy, déšť, bouřka, prohnutý prostor.

Opravdu lítý boj hučel nelidským křikem, kov práskal o kov, ozýval se jekot, syčení i divoký smích. Tam bylo mé místo, uprostřed chumlu, vpadla jsem tam jako tornádo a překvapila nejednoho člena Aliance. Nebránila jsem se útoku na záda, tady o čest nikdy nešlo. Ne, když chtěli zabít Blake. Než jsem se prodrala do středu, měla jsem za sebou sedm vylepšených v různých stádiích bezvědomí. Kolem lítaly blesky, spršky hlíny a jednou davem prosvištěl orel. Viděla jsem nelidské bytosti a nelidské postavy, zrůdy i středověké bojovníky, viděla jsem ženu, co točila hadím tělem, levitující dívku, která všechny srážela proudy vzduchu, které jí tryskaly z prstů, jeden muž hořel, další neměl oči, zato ruce měl hned čtyři, všechny modré a svalnaté.

Někde po cestě mě minul Steve, který se s neskutečným odhodláním potýkal se snědou dívkou, která jeho rány chytala tak jednoduše, jako by o nich dopředu věděla. Kousek dál se jsem zahlédla Buckyho, na kterého dorážela bestie podobná té na lodi, nepozemské chlupaté stvoření s bílými chlupy od krve. Na druhou stranu jsem přeskakovala bezvládná těla některých našich vylepšených, jejichž zranění byla už na první pohled smrtelná.

Po nekonečně dlouhé chvíli, kdy jsem vířila od jednoho nepřítele k druhému, sázela a přijímala rány, jsem začala ztrácet dech. Nebyla jsem po celém těhotenství zrovna v kondici. Dokonce jsem si musela povolit šupiny. Prorazila jsem si cestu na kraj davu, kde jsem doufala v lehčí méně ambiciózní protivníky.

Do očí mě ale praštila drobná dívenka daleko od vřavy, na kterou se hnalo jakési zvíře. Něco mezi hadem a stonožkou s tlamou bez očí, zato s dlouhými tesáky trčícími přes pysk. V panice, že zrovna té malé by se něco stalo, jsem se na hada vyřítila a kovovými drápy mu rozpárala břicho.

Ta malá jako by si toho ani nevšimla, zírala nepřítomně před sebe, a palci bosých nohou mačkala mokrou trávu. Přiběhla jsem k ní, ale neodvážila jsem se ji nijak popadnout. Její podobnost s Grace mě přinejmenším odradila od takového prohřešku. Klekla jsem si před ni a zahleděla se jí do nepřítomné tváře. „Jsi v pořádku?" hekla jsem naprosto bez dechu.

Ona mi věnovala klidný pohled, naklonila hlavu na stranu a cizím jazykem něco pronesla. Ukazovala si přitom na nohy. Nechápala jsem. Znovu to zopakovala a naléhavěji si na nohy ukázala prstem.

„Něco tě bolí? Bolí tě nohy?" hádala jsem a byla jsem samozřejmě úplně mimo.

Znovu ukázala, tentokrát na mé boty. Dodala jakési gesto, které bylo skoro pantomimické a naznačovalo sundat.

„Mám si sundat boty?" zaváhala jsem. Nebyla jsem si jistá proč, ani jestli vůbec chci, ale něco v jejich očích mi řeklo, že bych se do toho měla pustit hned a šupem. A tak jsem si odepla přezky, povolila vázání, sundala ponožky a stanula před ní s bosýma nohama. Doopravdy jsem to ucítila, to, co mi celou dobu naznačovala. Země se pod námi chvěla, sice nepatrně, ale sílilo to. Jako by pod zemí bublal obří hrnec s hlínovou polívkou nebo tak něco.

„Co je to?" zeptala jsem se tiše, ale nerozuměla mi ani slovo. Nakonec jsem to měla sama zjistit, protože se mi zem pod chodidly rozkmitala jako před výbuchem sopky. Ani nevím, kdy jsem to stihla, popadla jsem malou holku za paži a v momentě, kdy se obří hmyzí zubatá hlava vyřítila na povrch, vyletěla jsem do vzduchu. Tlama monstra měla průměr aspoň dvaceti metrů a chystala se nás spolknout. Jak jsme uletěli si netroufám hádat, bylo to holé štěstí.

Přistála jsem opodál a malou pustila z křečovitého sevření. Vřava se trochu zmírnila, když si všichni všimli podzemního gigantického tvora, který se tyčil do výšky třiceti metrů, a to určitě nebyl ani zdaleka venku. Na moje nervy zabrnkala má drobná spojenkyně, když se vydala bestii vstříc. Vyrazila jsem za ní, že ji odtáhnu někam do křoví, aby tam bitvu přečkala, ale když zvedla ruce, na místě jsem se zarazila. Země se znovu roztřásla, tentokrát ale rovnou pod námi, cítila jsem, jak se tam dole věci pohybují a mění. Malá cizinka sebevědomě kráčela k pištící bytosti a s pěstičkami pevně zatnutými divoce mávala ve vzduchu. Chvilku to připomínalo karate, jindy zase nějaký domorodý tanec. Ať už to bylo cokoli, země pod námi popraskala jako skořápka vejce, na několika místech se propadla a podle jekotu bestie se pod zemí nedělo nic pěkného. V jednu chvíli se vzepjala a v záklonu se vyvrátila mezi chudáky stromy, aby je mnohatunovým tělem naprosto zdemolovala. A to bylo všechno. Takhle se zabíjí mega obluda.

Toto rozptýlení stačilo, aby se naše skromná armáda vypořádala s nepozornými vylepšenými Aliance rychleji, takže ani ne za dvacet minut už jich zbylo jenom pár. Byla to úleva, všichni už tušili, že vyhrajeme tento nepozemský boj.

Jenomže pak zapraskal vzduch a stařec se ozval znovu. „Vím, co si myslíte. Pletete se."

Pohledy všech, kteří už nezápolili s protivníky, se stočili k vůdci Aliance, který se potěšeně usmíval. Na to, že mu pomřela většina mocné armády, byl až příliš veselý. Tak nějak jsem tušila, že oprávněně. Nad námi se zlověstně zablýsklo.

Pozvedl svou pravděpodobně ukrutně magickou hůl a jedním koncem udeřil do země. Úder holí zapraštěl spolu s bouří. Země se rozechvěla. Hlína a prach se začaly zvedat ze země, tahaly s sebou stébla mokré trávy, květiny, keře. Jeho úsměv se rozšířil a hůl opět narazila do země. V ten moment se ozval praskot ze všech stran, nepozemské dunění z hloubky pod námi, kořeny se trhaly a kmeny stromů povstávaly vysoko nad nás všechny. Nikdy jsem neviděla nic tak neskutečného.

A pak udeřil holí potřetí. Mocněji než předtím. Začalo peklo. Ze země se zvedl celý Manhattan.

_______________________________________________________

Asi dvacet minut jsem hleděla do zdi a přemýšlela, jestli se píše "ze stínu stromů" nebo "ze stínů stromů". A čím déle jsem si to říkala v hlavě, tím menší smysl mi dává toto ďábelské slovní spojení, lidstvo a plasty v oceánech. Budu ráda, když dáte vědět, jak se to píše, jak byste to napsali vy. :')

Taky budu ráda, když dáte vědět, jestli jste u "popisných částí", kterých bylo hafo, neodpadli. Přiznávám, že to není pro každého. :D

Před námi poslední tři díly (nebo čtyři), snad to zvládneme v nějakém rozumném časovém horizontu :D ale minimálně do konce ledna bych chtěla další část venku. Zbytek uvidíme podle toho, jestli tu první nakonec zvládnu.