Druhá kapitolka během měsíce...zázraky existují. Mám pocit, že z ní bude cítit melancholie, ve které se zrovna sama plácám, snad to nepůjde tolik znát. Momentálně se Kate řítí do finále, vlastně se celá série blíží ke konci. Odhaduji to na další maximálně čtyři kapitoly.

btw. přiložený pikčur je ze série letošních bannerů k této knížce, asi poprvé jsem se zaměřila i na  Katiny šupiny ♥ Zajímalo by mě, jak si je vlastně představujete vy? o_O

*Kate – základna SHIELDu*

Na základně nikdy nebylo tolik vzrušení, jako právě toho dne. Jakmile se Fury dověděl, jaké ultimátum jsem obdržela, okamžitě zahájil akci. Měl ji klasicky pojmenovanou nějakou symbolickou přezdívkou, ale nedokázala jsem jí věnovat příliš pozornosti.

Každý, kdo na základně zrovna byl, přesně věděl, co má dělat. Všichni, krom skromné skupinky, která se kolem mě vytvořila. Tiše mě sledovali, jak křečovitě svírám spící Blake, jako by mi ji někdo spěchal vyrvat z náruče. Steve seděl po mém boku a nepřítomný výraz měl zapíchnutý do stěny. Wanda seděla taky poblíž a hlídala, aby mi nikdo nelezl do hlavy. Pietro znepokojeně přecházel po místnosti. Byli přítomni i Grace s Connorem, kteří paradoxně zůstali v klidu, i když se jich celá situace bezprostředně týkala. Malé pozdvižení způsobil příchod Tonyho, ale brzy zabředl do naší tíživé nálady.

Až konečně dorazil ten, který mohl zodpovědět všechny naše otázky. Co budeme dělat? Jaký je postup? Máme šanci? Už tam jsou? Čekají?

„Kate, slíbila jste mi bouřku," zvolal, když vešel, „a experti mi tvrdošíjně tvrdí, že by to dneska byl zázrak!" Nezněl naštvaně, jenom nahlas řekl to, co jsme si mysleli všichni.

„Bouřka bude," hlesla Grace, aniž by odtrhla oči od okna, přes které jsme všichni sledovali jasně modré nebe. Fury nijak nereagoval, jak už bylo zvykem, když Grace zahlásila něco podobného.

„Evakuace města probíhá, ale bude to pár hodin trvat," oznámil po chvilce ticha, kdy nechal doznít děsivá slova naší bohyně.

„Aliance už tam je?" chtěl vědět Steve.

„Ne, ale musí být poblíž, ve zprávách říkali, že se z celého Manhattanu vznesli ptáci a zmizeli v dálce." Tón, jakým to řekl, zněl téměř pobaveně, ovšem jeho výraz byl vážný. Byla to zvláštní informace, kterou se rozhodl sdílet v takovou chvíli.

Následující tři hodiny byly utrpením. Zdály se být téměř nekonečné. Mluvilo se o naší blízké budoucnosti, o bitvě, která nás čekala. Nikoho ani nenapadlo vyslovit nahlas, že by se o ultimátu mělo začít uvažovat, přestože jsem si byla jistá, že to někoho napadlo.

Přítomnost Avengerů byla očekávána a nikdo z nás ani neuvažoval o tom, že by se bitvy nezúčastnil. Pro mě to znamenalo dilema, co uděláme s Blake. S námi jít nemohla, ale nechat ji někomu na hlídání pro mě bylo skoro nepředstavitelné – věřila jsem sice, že by se o ni snažili postarat, ale Patrickovo ultimátum mě varovalo, že má přístup k jejímu křehkému vědomí. Co kdyby se rozhodl ho zničit?

Chtěla jsem, aby s ní zůstala Wanda, ale její schopnosti budou proti Alianci nedocenitelné. Když pak mě to trklo.

„Můžeš s ní zůstat ty?" otočila jsem se na Grace s prosbou v očích.

„Kate..." zarazil mě tiše Steve, když můj návrh uslyšel.

„Co? S Patrickem si umí poradit lusknutím prstu," snažila jsem se mu vysvětlit zarputile.

Nic neřekl, snad aby Grace nerozhodil, ale jeho pohled mluvil jasně. Nevěřil, že se ovládne, kdyby se něco zvrtlo. Ale jinou možnost jsme neměli. Nechali jsme s nimi pár agentů a spěchali se nachystat.

Bylo to srdcervoucí loučení, nikdy jsem od ní nebyla na víc jak na pár hodin, takže když jsem se soukala do tmavých vyztužených kalhot, po tvářích mi tekly slzy, ovšem jakmile jsem si dopla rukavice, mé tváře byly suché a odhodlání veliké.

Když jsme nasedali do letounu, slunce už se začalo sklánět k západu, ale bylo léto a před námi byly hodiny a hodiny světla. Mimo kabinu pilota bylo ve stroji narváno, tlačili jsme se všichni na sebe a mlčeli jsme. Poznala jsem pár známých agentů a zahlédla jsem v tom davu i Tonyho a Wandu. Ostatní museli být na druhé straně prostoru, nebo letěli druhým letounem.

„Nasnáším tenhle klid před bouří," zamrčela jsem tiše, abych si ulevila.

„Já taky," opáčil Steve, ale na hlase jsem mu poznala, že se vymanil z melancholie a nasadil profesionální tón vojáka. A já se zastyděla, že jsem něco tak marnivého řekla v místnosti plné profesionálních agentů, kteří stejně jako já neměli budoucnost jistou. Napřímila jsem se v zádech a párkrát se prudce nadechla. Až dojde k boji, musím mít čistou mysl.

Přistáli jsme na střeše jedné Manhattanské výškové budovy, která skýtala příhodný výhled na celý Central Park, který jsem s jistotou opakovaně potvrdila jako místo střetu. Viděla jsem to ve svých vizích a ať už byly skutečné nebo ne, Patrick mě na ně odkázal při svém posledním vzkazu. Bylo by pěkně na pytel, kdybych se právě v tomhle spletla. Dobrý trapas.

Potvrzení se nám však dostalo téměř hned po přistání, když jsme shlédli z okraje budovy a pohled nám padl na mohutnou skupinu na jednom okraji zatravněné části parku. Stáli tam vesměs poklidně a čekali. Mohlo jich být víc než sto, vlastně jich bylo určitě víc než sto. Snad i dvě stě. Ta informace nás všechny šokovala natolik, že prvních pár minut nikdo nepromluvil. Když víte, že k sobě nabíral pouze lidi s neskutečnou mocí, je číslo 200 najednou mnohem divočejší.

Ovšem já osobně jsem netušila, kolik jich máme my, ale tolik asi těžko.

Letoun z tajné základny, který vezl všechny naše nadlidi, přiletěl chvíli po nás a přistál také na jedné z budov. Už jen fakt, že přiletěl jenom jeden letoun, ve mně nechal malou dušičku, protože se do jednoho vlezlo sotva k padesátce agentů. Začínala jsem propadat tiché beznaději.

Naštěstí se slova ujal Steve. Stoupl si na betonové zábradlí, což ve mně vyvolalo lehkou závrať, přeci jen to bylo zábradlí výškové budovy, a otočil se k našemu nepočetnému davu agentů a ještě menší skupince Avengers.

„Vím, jak ty počty působí," začal neochvějným pevným hlasem, „ale není třeba propadat panice. Ten jejich dav může být jakkoli vylepšený, jejich schopnosti můžou být opravdu mocné, ale jsou to pořád jen netrénovaní civilisté, kteří byli naverbováni silou."

Dav se zavrtěl, ale atmosféra už nebyla tak beznadějná, měl totiž pravdu.

„Pár vylepšených z naší strany jsem osobně potkal, jejich moc jde mimo moje chápání, ovšem při střetu budou Alianci těžkým protivníkem."

Jeho další slova nenásilně utnul přílet třetího letounu, tentokrát přistáli na budově po naší pravici a vyběhlo z něj pár desítek těžce ozbrojených agentů. Tušila jsem, že to je Furyho speciální jednotka, která je řízená přes sluchátka. Všichni okamžitě naběhli k okraji střechy, nachystali své zbraně a ztuhli. Odstřelovači.

A než se mé prozření mohlo dostat do povědomí nepřátel, všichni synchronně vystřelili. Rána to byla téměř jednolitá a nepředstavitelně hlasitá, někteří od nás, kteří přes své kolegy neviděli na druhou střechu, sebou škubli.

Všichni jsme se nahrnuli ke kraji střechy, abychom viděli, jakou škodu stihli napáchat. Dychtiví sledovat smrt nepřátel. K hrůze všech přítomných se střely zastavily na půl cesty. Desítky lesklých kulek se vznášely v prostoru, jako by se zastavily v čase. Ovšem i na tu dálku jsem si však všimla, že nelevitují nehybně a jejich hroty se pomalu ale jistě otáčejí naším směrem.

„Kryjte se!" zavelel Steve, načež se celá naše střecha i střecha s odstřelovači svalila k zemi a přetáhla přes sebe štíty. Já neměla nic, proto jsem se pouze přikrčila za betonové zábradlí.

Kulky se zasvištěním přeletěly nad naše hlavy, kde se opět výhružně zastavily. Když jsem si toho všimla, napadlo mě, že takové kulky se nemusí zastavit ani o moje šupiny. Přeci jen jsou to kouzelné kulky.

Když se střely zaměřily na každého z nás, už s námi měl být konec. V poslední chvíli je však zahalil rudý mrak a ony se jako lusknutím prstu rozsypaly na kovové piliny. Wanda.

Než jsme se posbírali, už byla u nás. Zornice měla roztažené adrenalinem a vlasy divoce rozevláté.

„To byl ten dědek!" zahřměla a zlostně shlédla ze střechy. Odtušila jsem, že myslí vůdce Aliance, toho s tou kouzelnou holí.

„Ještě že tu jsi," shrnula jsem situaci. „První pokus nevyšel, jaký je další krok?"

Než stihl kdokoli odpovědět, vzduch kolem nás zapraskal jako by v něm proběhla elektřina a ozvalo se hlasité odkašlání. „Jestli dovolíte, měl bych jeden návrh. Všichni se potkáme dole, abyste mohli vysvětlit, proč mi nevedete mé děti."

Zbledla jsem. Jak to udělal, že jsme jeho hlas slyšeli na takovou dálku, nebylo vůbec podstatné. Spíš mě děsilo, že všechno slyšel. Pokud to všechno ví, pak nemáme šanci sehrát na něj moment překvapení, nemáme možnost vymyslet strategii, aniž by na ni hned nepřišel.

Se Stevem jsem si vyměnila pohled. „Asi je čas na plán B," navrhla jsem neochotně.

Steve jenom přikývl a zamířil ke schodišti.

Šli jsme se jim postavit čelem, aniž bychom věděli, co nás tam dole čeká.

Pokud byla jeho horda jenom z poloviny tak mocná jako jejich vůdce, na naši výhru by si vsadil jenom blázen.

Jenom blázen by vsadil na blázny. 

___

Další kapitolka už je rozepsaná, jenom ten děj musím sladit s vizemi, které Kate průběžně dostávala, tak je to docela makačka. Ale dělám na tom.

Snad se vám část líbila a uvidíme se příště! ♥