Zdravím! K nevíře, co? :) Zjistila jsem, že se mi dobře píše ve vlaku, úplně se mi to sypalo z prstů. Mám rozepsanou i další kapitolu a mám takový pěkný cíl, celé to dopsat přes Vánoce.

Je mi jasné, že tak 99,9% z vás už nemá tušení, o čem předchozí kapitoly byly. Bohužel jsem měla stejný problém, ale už s tím nic neuděláme. Snad se tedy najde aspoň někde, kdo bude pokračovat pauze navzdory. ♥

ATLANTIK – ÚTĚK – SVATBA – BEZPEČNÝ DŮM

*Kate*

Začala jsem pěstovat čočku. Měla jsem sice jenom čtyři semínka, která jsem ukradla během hádky Wandy a Tonyho, kteří se jednou rozhodli vařit společně, ale muselo to stačit. Vysadila jsem je do vaty a každý den rosila a zalívala. Kdysi jsme v ústavu něco podobného dělali, ale tentokrát jsem byla odhodlaná vypěstovat rostlinku, a ne půlkilovou vrstvu plísně.

Jakkoli se experiment zdál být primitivní, po týdnu semínka změnila barvu a miska s vatou začala divně smrdět. Čočka nerostla.

Co ale rostlo byl můj obvod v pase. Jakkoli jsem se to těch pár měsíců snažila skrývat pod čím dál volnějším oblečením, mé tváře jako slabikáře nenechaly nikoho na pochybách, že kynu jako o závod. Upřímně mě to zaskočilo. Normálně jsem mohla pojídat jedno nezdravé jídlo za druhým v libovolném množství a nepřibrat ani gram. Ale hormony zakolísají a velryba je na světě.

Moje výkyvy nálad byly ještě silnější než dřív, horská chata se tak zdála být menší a těsnější. Tony odjel po svátcích domů a vrátil se až na začátku března. Wanda s Pietrem tady kvůli mně museli zůstat, kdyby se Patrick rozhodl, že podnikne další výpravu do mé mysli. A pak tady byli Grace s Connorem, nejklidnější obyvatelé našeho obydlí - cokoli se dělo, jejich náladou to ani nehnulo. Eva, přidělená doktorka, každou chvíli odlétala k SHIELDu, aby řešila krize svého oddělení. A konečně Steve. Ten se mi snažil být oporou, jak jen to dovedl, i když to pro něj občas znamenalo tvrdou srážku s mým vnitřním bojovníkem.

Nebudu vás nudit malými válkami, které se děly na denním pořádku, nebudeme zabředávat do vnitřních zmatků celého osazenstva, které by mohly inspirovat Shakespeara k napsání sérii tragédií. Věc se měla jednoduše takto – na jedné straně stál SHIELD, který pomalu vyčerpával svůj seznam nadaných nelidí, kteří byli ochotni bojovat za jeho věc, na straně druhé zlomyslně vyčkávala Aliance a její řady neohroženě rostly každým dnem. Důvody Aliance shromáždit tak smrtící sílu mohly být různé, sama jsem odhadovala, že se s nimi pokusí dostat ke Grace a Connorovi, kteří jsou potomky jejich vůdce. To, že se jim k němu nechtělo, nejspíš nehrálo roli, protože to sami dali několikrát najevo a jeho odhodlání nepolevilo. Nevěstilo to nic dobrého.

Já jsem se schovávala tady, protože jsem byla Aliancí zvolena za největšího zvědavce a rejpálka u SHIELDU, takže jsem byla napíchnuta vědmákem, který ze mě tahal různé informace. SHIELD to samozřejmě věděl a schoval mě pod Wandinu moc, což byl vůči Alianci neodpustitelný výdrb, ale nemohli s tím nic dělat. Pouto bylo k ničemu.

Mezi listopadem a červnem nastalo to děsivé období, kdy se ani jedna strana neměla k akci a k nám se nic nedoneslo. Věděla jsem jenom to, že nikdo nevyhrál ani neprohrál, protože to už by si pro nás přijela jedna ze stran.

Pokud jste si dali práci s kalkulačkou, bude vám jasné, co se v červnu změnilo. Konec devátého měsíce. Přečetli jsme o té osudné chvíli snad patnáct knih, ale když to konečně přišlo, umíte si představit, jak Steve jančil. Já jsem to vesměs zvládla. Sice jsem nadávala jako zedník, proklínala, co mi pod ruku přišlo, ale jinak se má psychika nijak nehroutila. Alespoň myslím. I když těžko říct, ruku do ohně bych za to nedala.

SHIELD byl té lásky a hned po oznámení první kontrakce k nám vyslal létající špitál. Takové letouny jsou často používány, když se něco zvrtne při akci a je třeba polní nemocnice přímo na místě střetu. K úlevě nás všech jsem tedy nemusela zalehnout na konferenční stolek v obýváku.

Co ale následovalo bylo nepopsatelné, zapomeňte na bolest, krev a vysílení. Z ničeho nic jsem v náruči držela malého Steva a malou Kate zároveň, nový život, malou Blake. Moje priority se jako lusknutím prstu zaměřily jejím směrem, nebylo nic důležitějšího než ona. Její čerstvá přítomnost probouzela nadšení i paniku. Viděla jsem Tonyho poprvé nekrytě plakat. Steve v jeho obětí byl taky šok. Ovšem Furyho pozdější přítomnost vnesla do celé věci nepříjemné otázky.

Steve s Blake zrovna přecházel kolem mé postele a něco jí tiše mumlal do ucha, když se dveře obytné buňky otevřely a vstoupil Fury. Ve tváři měl nezvykle jemný výraz ladící se situací, přistoupil k nim a upřel na Blake zvědavé oko. Věděla jsem, co to znamená, zajímalo ho to, co jsem se bála vyslovit nahlas.

„Testy už jsou hotové?" zeptala jsem se tiše. Steve překvapeně vzhlédl.

„Ano," přikývl Fury a spojil si ruce za zády.

„Jaké testy?" chtěl vědět Steve.

„Mnohé, potvrzovali jsme si teorii," odvětil Fury zbytečně záhadně.

„Teorii o tvé genetické informaci," pověděla jsem Stevovi. „Víš, spekulovali jsme o tom, jestli se to na Blake projeví."

„A?" zajímal se Steve.

„Řekněme, že Blake převzala určité geny, které nejsou u jiných dětí běžné. Na druhou stranu se vůbec nemusí projevit, na to si všichni počkáme," odvětil klidně Fury.

„Jak je to vůbec možné?" hlesl Steve a strnule na Furyho hleděl. Nejspíš ho ani nenapadlo, že by jeho upravené tělo mohlo upravovat dál.

Na to nikdo odpovědět nedokázal. Jistě, existovaly teorie, ale to bylo všechno. Potrvá celé měsíce intenzivní práce, než se někdo dopracuje konkrétnějších výsledků. Nyní zjistili pouze to, že modifikovaný gen supervojáka je v nějaké formě i u Blake.

Do bezpečného domu v horách už jsme se nikdy nevrátili, naším novým domovem byla základna SHIELDu. Mělo to vlastně hned dva důvody. Prvním byla Blake, která zůstávala pod dohledem odborníků, kdyby se u ní objevilo něco nečekaného. Se Stevem jsme s tím souhlasili, i když jsme si naše první měsíce s drobkem představovali trochu jinak. Ta představa nestála za ten risk.

Druhým důvodem byla podezřelá aktivita Aliance. A tím podezřelá myslím žádná. Správně bych neměla nic vědět, ale jelikož Patrick mi do hlavy nevlezl už několik měsíců, začaly se ke mně dostávat některé informace.

Aliance byla pod přísným sledováním, ale už nikoho neverbovala a nezabíjela. Její aktivity najednou kompletně zmizely. To mohlo znamenat spousty věcí, ale obecným názorem bylo, že mají dostatek nelidí a připravují útok. SHIELD reagoval zalarmováním vlády a všemožných organizací, aby se připravili na nejhorší. Hned poté Fury začal na tajnou základnu stahovat všechny, které se mu podařilo naverbovat. Víc jsem ovšem nevěděla.

Každý den jsem trávila s Blake a lidmi, kteří nám dělali společnost, když byl zrovna Steve s Furym. Nebylo to nepříjemné, ale v každé tváři jsem viděla napětí, které jsem sama cítila.

Grace s Connorem byli ubytování ve vedlejším pokoji, nikoli na tajné základně s ostatními, takže kdykoli jsem se cítila mizerně, mohla jsem jít za nimi. V přítomnosti jejich doslova božské moci jsem nabývala dojmu, že dokud jsou s námi oni, máme šanci.

Jednou jsem s nimi seděla v pokoji, Blake spala a všichni mlčeli. Já jsem přemýšlela, Connor sledoval sklenici s vodou tak zaujatě, jako by mu něco vyprávěla, a Grace mi zírala přímo do obličeje, tak jak to ostatně dělala vždycky.

Věděla jsem, že má odpovědi na mé otázky, ale bála jsem se zeptat.

„Nemusíš," oznámila mi do půl hodiny piplaného ticha. Ani mě nevyvedlo z míry, že mi viděla do hlavy. Dělala to úplně pořád.

Chvíli jsem váhala, jestli mám opravdu podlehnout a zeptat se aspoň na nejpalčivější otázku.

„Co se s vámi stane, když vás otec chytí?" zeptala jsem se nakonec. Nedávalo mi to spát. Nejdřív jsem si myslela, že ten jeho proslov o rodině, která má držet spolu, měla minimálně pravdivé jádro. Ovšem ta jeho jistota, že s ním dobrovolně zůstanou, byla mimo realitu. Takže byl buď blázen, nebo s jejich svolením ani nepočítal.

Její obrovské černé duhovky se zaleskly ve světle lampy. „Vstřebá naši moc a zničí naše těla," řekla klidným hlasem. Srdce mi poskočilo hrůzou, tušila jsem to, ale doufala jsem v lepší variantu.

„Takže když se dostanete do jeho blízkosti, hned vás vysaje?" chtěla jsem vědět. Jí to vyptávání očividně nevadilo, protože odpověděla téměř okamžitě. Muselo pro ni být těžké čekat, až někdo vysloví to, co ona v jejich hlavě viděla už dávno.

„Určitě se o to pokusí. Ale jeho moc je velmi podobná té naší, proto nedokážu říct, jestli bych mu byla schopna odolat či nikoli."

„Takže teoreticky bys ho mohla zničit," vydechla jsem překvapeně. Jeho ambice mě přesvědčila, že je mnohem silnější než dva naši svěřenci. S možností, kdy by se mu postavili, jsem ani nepočítala.

„A ani bys počítat neměla. Nyní máte šanci jej zničit. Kdyby pojal naši moc, všechno by se změnilo. Už by ho nezastavilo vůbec nic."

„Chápu," hlesla jsem. „Víš, kdy dojde ke střetu?"

Její oči se vpily do mých a já si pozdě uvědomila, co se děje. Svět se mi zhoupl a já se propadla do dobře známé vize. Bouřkové nebe, Central park, mokrá tráva.

Se zavrčením jsem se vytrhla z představy a vrátila se zpátky na postel. Za těch pár měsíců, kdy se mnou Grace komunikovala tímto stylem, jsem se naučila, jak ji ve své mysli odstrčit. Nedělala jsem si ale naděje, že bych snad byla schopná ji zastavit, kdyby na vizi trvala.

„Budu sledovat radar," vytušila jsem a sklonila se k Blake, která se začala budit.

Celý SHIELD věděl, že má sledovat radar. Předpověď počasí nikdy neměla takovou sledovanost, jako v následujících týdnech. Věděli jsme, že se to odehraje v Central parku, nejhorším místě pro tak brutální bitvu, kterou jsem ve své vizi viděla. Logickým krokem by bylo evakuovat celý Manhattan před každou bouřkou nebo trvale, ale umíte si to představit? To je přes milion a půl lidí plus ti, co tam dojíždějí za prací nebo tam jenom nejsou registrováni. Mluvíme tady o obrovské organizační zátěži, do které se nikomu moc nechtělo. Každopádně evakuační plány byly připraveny pro několik různých druhů pohrom a všichni čekali v pohotovosti.

Ovšem nikdo netušil, jak se vlastně o začátku dovědí. Stane se v parku nějaký masakr? Zavolají nám? Vyšlehnou do nebe pekelné plameny? Spekulovala jsem s ostatními o různých možnostech, ale nikoho nenapadlo, že to celé začne u mě.

Šla jsem zrovna po chodbě základny, houpala jsem s klimbající Blake a se Stevem jsme se vydatně smáli vtipné situaci, u které byste museli být, abyste ji pochopili. Nic mě nevarovalo, zničehonic se mi zatmělo před očima, cítila jsem, jak mi Blake padá z náruče a já se řítím k betonové zemi.

Dopadla jsem na bok na černý vysoký koberec, daleko od svého spícího těla. Netušila jsem, kde jsem se to ocitla, ale nebylo pochyb o tom, že jsem se propadla k Patrickovi. Nebyla to vize, kdy bych viděla nějakou variantu budoucnosti, prostě si mě ten hulvát přitáhl k sobě. Vlezl mi do hlavy.

Stál na druhé straně dlouhé místnosti a hleděl, jak se sbírám na nohy. Vypadal jinak než posledně. Tehdy z něj zářilo vzrušení a určitá síla, teď vypadal, jako by prodělal nemoc a jeho síla byla nelomena. Navzdory tomu se na mě usmál.

„Proč?" zeptala jsem se jen.

„Na příkaz mého pána," řekl jen.

Nastalo ticho.

„Máš mi něco vyřídit?" chtěla jsem vědět nedočkavě, určitě mi do hlavy nevlezl jenom tak.

„Ano," odpověděl, ale nepokračoval. Doháněl mě tím k šílenství. Proč se najednou tolik zdráhal?

„Tak?"

„Mám ti vyřídit, že se setkáme dnes večer na místě, které dávno znáš. Nedojde ovšem k boji, který jsi viděla, pokud nám vydáte Grace a Connora. Pokud je přivedete, ty i Blake budete žít. Nepřivedete a zpřetrhám naše pouto," vypadlo z něj jedním dechem.

Po zádech mi přeběhl mráz. Jeho pouto lze přetrhnout pouze smrtí jedné strany. Proto mě SHIELD ukryl do bezpečného domu v horách, aby mě nemohl zabít, když už ze mě nemohl dostat žádné informace. Omezovala jsem tak jeho schopnosti, protože mi řekl, že pouto může mít navázáno pouze jedno. Ale to, co mi teď řekl, naznačovalo, že má snad dvě.

„Co to říkáš?" hlesla jsem tak tiše, že být v reálné místnosti, neslyšel by mě.

„Když jsem se dotkl tebe, měl jsem přístup do celé tvé osoby. A později i do tvého plodu. Než se Blake stihlo vytvořit vědomí, už jsem ji měl ve své moci."

Mlčela jsem, do očí se mi začaly hrnout slzy vzteku. Mohl si to vymyslet, ale jak bych to mohla riskovat? Věděla jsem, co všechno dokáže s hlavou člověka udělat, na vlastní kůži jsem pocítila, jak nebezpečný umí být.

„Jak jsi to mohl udělat?" zašeptala jsem na pokraji nepříčetnosti. Věděla jsem, že není kamarád, že se mě snaží zničit, ale nemyslela jsem si, že by byl schopný tohle skutečně udělat. Vyhrožovat novorozenci.

„Jako bych chtěl," odfrkl si, ale to už se místnost rozvlnila a já byla propuštěna.

Jakmile jsem procitla na chodbě základny, pohledem jsem vyhledala Blake. Měla jsem takový strach, že jsem nemohla ani dodechnout.

„Spadla?!" vyjekla jsem a v panice jsem si ji vzala od Steva, který byl bílý jako stěna.

„Ne, stihl jsem ji chytit," řekl, ale starost mu to nedělalo. Strach v jeho tváři spustilo zlé tušení, že jsem právě dostala pozvánku do bitvy. A měl pravdu. Dostala jsem ultimátum, které se dost dobře nedalo splnit, aniž by padly velké oběti.

Předáme-li naše bohy, spolkne je a apokalypsa nás nemine.

Nepředáme-li je, zemřu já i moje dcera.