Zdravím! Po opravdu dlouhé době další díl. Své citové výlevy nechám na konec, každopádně děkuji konkrétně tobě, kamaráde, že ses vrátil... :)

ATLANTIK – UTEKLA – SVATBA – PŘÍTOMNOST

*Kate – NYC – volný pád*

V životě je pár momentů, které se vám zdají jako věčnost. Hodina v rozpadajícím se autobuse kdesi na polní cestě, když máte zrovna plný močák. Ta chvilka, než učitel vybere, kdo půjde k tabuli. Nebo třeba čekání na zastávce v mínus desíti a vánici. Můžu vás ale ujistit, že padání k hladině v autě k nim vážně nepatří.

Když jsme z mola sjeli, všichni mí spolujezdci zatajili dech, vzájemně se na sebe přitiskli a s absolutní důvěrou čekali, jak je z toho vysekám. Celé to trvalo jen pár vteřin, auto se třáslo a hučelo, jak se jednotlivé části dávaly do pohybu, ale pomalu jsem začínala pochybovat, že se můj zázračný plán stihne uskutečnit. Špatně jsem to odhadla. Zavřela jsem oči.

A pak se auto ve vzduchu zastavilo, všemi to prudké zastavení smýklo, jelikož se nikdo nepřipoutal, každopádně jsme byli živí, zdraví a v suchu. Voda plná špíny velkoměsta se čeřila jen pár centimetrů pod koly, která se během té chvíle obrátila z vertikální pozice do horizontální, jestli se chytáte.

Nikdo ani nedutal. Nechala jsem jim čas, aby zpracovali, že se auto vznáší ve vzduchu. Mezitím jsem zařadila (samozřejmě nově na úplně jiném principu) a rozletěla se na druhý břeh, kde už nás snad nebudou moci sledovat jinak než přes mé spojení s Patrickem.

„Wando? Jsme mimo jejich dosah, co teď?" zeptala jsem se po chvilce ticha, kdy se nikdo neměl k řeči, ať už za to mohlo napětí mezi mnou a Stevem ohledně dítěte nebo celá ta druhá věc s honičkou a létajícím autem.

„Někde zastav, nebudeš moct řídit," hlesla.

„A kdo bude pilotovat? Můžu já?" nabídl se nadšeně Connor, ale Steve ho nenechal snít dlouho.

„V žádném případě," usadil ho nekompromisně hlubokým hlasem.

„A co místo spolujezdce?" zkoušel to dál.

Steve se na něj unaveně díval ve zpětném zrcátku, zatímco jsem parkovala poblíž opuštěné továrny, jako by se už na větší odpor nevzmohl. Jakmile jsem dosedla na zem, auto ztichlo.

„Kdy jsi měla čas postavit létající auto, jak vůbec?" zeptal se nakonec Steve, nejspíš mu to nedalo.

„Víš, že Coulson měl taky jedno? Fury měl před pár měsíci snahu nějak mě zabavit mimo SHIELD, a tak mi poslal jeho plánky, technické detaily i postupy při výrobě. Prostě všechno. A řekni ne létajícímu autu," pousmála jsem se a vystoupila ven.

Jakmile jsem zabouchla dveře, ucítila jsem ho. Byl jako duch schovaný za mými zády, hlas u mého ucha. Svět se roztočil, rozzářil... a najednou jsem nestála před starou továrnou, ale v obrovské hale plné hučících agentů. Hned jsem poznala, že SHIELD to není. Tmavé uniformy byly sice podobné, ale na hrudi všem svítil bílý kruh s několika čárami. Abych byla upřímná, trochu to připomínalo návod, jak nakrájet pizzu... jen říkám.

„Proč jsem tady?" chtěla jsem vědět, ani jsem se na Patricka neotáčela, věděla jsem, že je hned za mnou.

„Protože musíš vidět, že útěk není řešení. Všichni tihle lidé po vás půjdou, i když mi k tobě zamezí přístup," varoval mě a jeho hlas zněl skutečně plný obav, ale nenechala jsem se obměkčit.

„Risknu to," odsekla jsem, plně pohlcena děním kolem. Agenti běhali, plánovali, pokřikovali instrukce. Vyráželi do akce. Na lov.

„Jsou jich stovky, z toho desítky s mocí, kterou si ani neumíš představit. Půjdou nejdřív po vás s cílem získat Grace s Connorem, bez ohledu na tebe nebo dítě. Vydej je teď a ušetři to malé," lámal mě, ale to vážně netrefil – vyhrožovat něčemu, co bylo uvnitř mě, co už si teď uzurpovalo mou pozornost a lásku. "Můžeš ušetři tolik životů, když je vydáš hned."

Jeho naléhání jsem přehlížela. Raději jsem se zeptala na něco, co mi neustále vrtalo hlavou: „Proč jste nás nechali vyklouznout z města? Být tam jenom trochu víc agentů, měli byste nás všechny."

Stihl se usmát, načež se svět opět prolomil a já se probudila ležící na chodníku před opuštěnou továrnou. Až tehdy jsem si uvědomila, jaká už byla venku zima. Beton mě studil přes tenké tričko, na pažích mi naskakovala husí kůže z chladného průvanu, který se proplétal mezi budovami. Těžké mraky nad námi se začaly protrhávat a během chvilky začalo mrholit.

„Není ti nic?" zeptal se už asi potřetí Steve, který se nade mnou skláněl a křečovitě mi mačkal ramena. Ostatní taky stáli na dešti a s lehkou úzkostí sledovali, jak se zvedám ze země. Jediná Wanda se měla k věci, rudými nitkami se vázala k mému tělu a nejspíš tak odháněla Patricka.

„Ukázal mi jejich centrálu, stovky agentů, desítky s mocí," vydechla jsem, „jak se něco tak obrovského zrodilo, aniž by si SHIELD všimnul?"

„Neblázni, SHIELD o Alianci ví roky. Vznikli už někdy v osmdesátkách," vyvedl mě Pietro rychle z omylu a založil si paže.

„Na to ještě bude čas," skočila nám do hovoru Wanda, „teď se musíme dostat na bezpečné místo. Kate, Patrika od tvé bdělé mysli udržím jenom chvíli, bude lepší, když usneš."

„Mám teď usnou?" podivila jsem se s neskrývaným zmatením. To jenom mně bušilo srdce jako o závod z nedávných událostí? Opět jsem však byla mimo mísu. Wanda už nic neřekla, jenom mi sáhla na čelo... a pak už mě přivítala tma.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem bydlela ve státním ústavu pro ztracená a odložená děcka. Bylo mi tehdy asi patnáct – čili nějakou dobu poté, co mě matka opustila, a nějakou dobu před příchodem Tonyho. Poměrně často se mi vrací jeden den. Byla zima, což na Floridě znamená příjemných pětadvacet stupňů. Po nebi pluly mraky, stromy kolem budovy šuměly, děti pokřikovaly a vychovatelky je marně mírnily.

Seděla jsem sama pod stromem, nechala si po tváři běhat stíny koruny nade mnou, v ruce jsem svírala Barrieho Petra Pana. Knihu jsem však už dlouhou chvíli nečetla a raději po Zemi Nezemi pobíhala ve svých představách. Zavřené oči zapomněly na vysoký plot a vydávaly se do srdce pralesa. Slyšela jsem přibližující se kroky, ale ani jsem nemusela otevírat oči. Helen, jedna z chův, měla kovovou skládací berli (v mládí si při pádu z koně přelámala nohu, ale to je na delší příběh), která při každém kroku unaveně zavrzala.

„O čempak sníš, jestli to není tajemstvím?" zeptala se a posadila se na lavičku vedle. Já radši seděla na zemi u kmene a zabíjela mravence, kteří na mě zabloudili.

„O tom, že bych nikdy nevyrostla," prozradila jsem jí a podezřívavě na ni pohlédla. Vždycky se ke mně chovala mile a já za tím hledala zradu.

Upřímně se zasmála, tak jak to dělávají hodné babičky ve filmech, když jim děti připadají opravdu roztomile naivní.

„Dětství je úplně jiný svět, to přiznávám, ale i v dospělosti tě čeká mnoho dobrého, o tom není pochyb." Vědoucně se na mě usmála a holí mě šťouchla do kolene. „Ale musíš si hlídat svůj ostrý jazýček."

Ignorovala jsem její výchovnou poznámku. „Až budu dospělá, budu muset pracovat."

Znovu se zasmála, snad ještě srdečněji. „Budeš si moct dělat, co jen budeš chtít." (Ignorujme, že to byla sprostá lež, a pokračujme.) „Najdeš si zaměstnání, které tě bude bavit, získáš nové kamarády, založíš rodinu, budeš cestovat na krásná místa."

„Nechci děti ani rodinu," odfrkla jsem si, vzala knížku pevně do rukou a pohled zabodla mezi slova, aby pochopila, že to je mé konečné slovo.

„Až to přijde, nebude ti na světě nic dražšího," opravila mě.

„Helen, já si čtu," odháněla jsem ji.

„Mladá dáma si čte," zasmála se, ale vstala. Na ten den vzpomínám hlavně proto, že jsem o pár hodin později ze zařízení utekla a Helen už nikdy neviděla. Spousta dětí v takových případech nedopadá dobře – zapletou se do špinavých věcí a často končí ve vězení nebo na ulici. Chtěla bych ji najít a říct, že tehdy měla pravdu, že si najdu dobrou práci, že získám kamarády a založím rodinu (i když je to pořád trochu čerstvé téma). Ale už tehdy byla dost stará a deset let je dlouhá doba.

Ale nemyslete si, že vás budu jenom nudit zážitky z dětství. Pokud to není zrovna to, co jste chtěli slyšet, pak vás ta temnější stránka mého násilně vyvolaného spánku snad spíš zaujme. Má mysl rozhodně nebyla bdělá, ale ani jsem se nepropadla do úplného nevědomí. Na čele jsem cítila ohromný tlak, jako by mi tam někdo skládal sloupek cihel – čím dál těžší, čím dál drtivější. Chvílemi jsem měla pocit, že se mi hlava rozskočí, že víc tlaku už nezvládne. A když už jsem si byla jistá, že to je ten moment, kdy ze mě cihly udělají další oběť zbytečné války, všechno ustalo.

„Určitě?" uslyšela jsem hlas, ale jako bych byla pod vodou.

„Jsem si jistá, necítím jeho přítomnost. Navíc jejich pouto není GPS, pokud víme," ujišťoval druhý hlas obavy toho prvního.

„Dokud Kate neví, kde jsme, on to nemá, jak zjistit," promluvil třetí. Teď už jsem hlasy slyšela zřetelněji a tohle byl bezpochyby Connor.

„Znáš ji," zapochyboval Steve.

„Neznám," opáčil Connor, „pokud neumí číst souřadnice z hvězd, pak by neměl být problém."

„Kdy přijedou ostatní? Člověk by řekl, že už tady bude Fury běsnit," zasmál se Pietro

„Postavím na čaj," vydechla unaveně Wanda a odešla. Ostatní ji následovali, aby mohli vést rozhovor a snad mě u toho nebudit.

To už jsem námahou otevírala oči, tlak sice zmizel, ale vyčerpal mě natolik, že jsem neměla sílu promluvit. Ležela jsem na staré oranžové sedačce uprostřed obýváku, který se dal shrnou jedním slovem – dřevo. Dřevo, dřevo, dřevo. Kam se jenom člověk podíval – zdi, strop i podlaha, stůl a židle, sošky na krbu. Okna byla malá a pestrobarevné záclonky povlávaly v průvanu. Cítila jsem, jak je v místnosti chladno, tak chladno, že jsme museli být opravdu daleko na severu nebo někde v horách.

Znavené ticho prorazil náhlý vpád dveřmi. První můj instinkt byl vyskočit na nohy a postavit se Alianci, ale byl to Tony s tak strhaným obličejem, až mě píchlo u srdce. Za jeho zády jsem zahlédla pár zasněžených stromů, rychle jsem se odvrátila.

„Jak se cítíš?" byla jeho první slova, když si ke mně sedl. Za tu dobu, co jsme se neviděli, mu mezi obočím přibyla vráska. Ve tmavých vlasech se mu rozpouštěl sníh a jeho oči hřály. Nevím úplně jistě, proč mě ten výjev tak dojal (možná hormony, možná vyčerpání), každopádně se mi slzy vylily na tváře a stekly do uší.

„Víš to?" pípla jsem s obavami.

„Všechno vím, neboj," povzdechl si, podebral mé malátné tělo a pevně mě objal. A já konečně pocítila úplnou úlevu, asi jako když si dáte tři piva a kafe, načež musíte vystát frontu k záchodkům až za roh, protože nějaká frajerka objímá mísu. Pak tam sedíte dlouho předlouho a piva tečou a vy se smějete úlevou a všechno je hned lepší a nic už vás netrápí a...

Mohlo by se zdát, že dál už není, co vyprávět. Jsem v bezpečí kruhu nejbližší rodiny, přátel plus dvou vtělených bohů. Nepřítel nás nemá jak najít a my tak můžeme ladit plány na jejich porážku. Ovšem ráda bych vám připomněla, že jsme uprostřed pustiny v následující sestavě – psychicky nestabilní a nervy drásající těhule, budoucí vyděšený otec, nepřizpůsobivý a provokativní budoucí děda, deprimovaná čarodějka, hyperaktivní mutant, Percy Jackson a bohyně destrukce z Latinské Ameriky.

Co by se asi tak mohlo pokazit?

************************************

Tak než začnu s příběhem... víte, co je fakt sranda? Tenhle příběh už píšu třetí rok :D tři roky! To je fakt čistá lenivost. Ach jo.

Moc děkuju všem, kteří vyjádřili podporu v minulých částech, vážně mě to žene kupředu, i když se to nemusí zdát, měla jsem trochu náročnější období, které ještě zdaleka není u konce.

Budu moc ráda, když se mi k dílu vyjádříte v jakékoli formě, vždycky si toho moc vážím. :) A kdyby někdo našel nesrovnalosti s minulým dějem, tak dejte vědět :D Až to celé budu opravovat, tak se to slad vyhladí, ale teď netuším, co všechno už se tam dělo, ach jo ...

Mějte se krásně! :)