Zdravím všechny! Krásné Vánoce, užívejte volna a pomáhejte uklízet! :D Chtěla jsem díl zveřejnit včera, ale mám zkušenost, že 24. nevím absolutně, co celý den dělat, než bude večer, tak třeba jste na tom stejně a kapitolka vám to čekání malinko ukrátí. :)

ATLANTIK – UTEKLA – PŘILÁKÁNA – SVATBA – PŘÍTOMNOST

*Kate – NYC – univerzita*

Mám ráda horkou vanu. Vždycky si zhasnu světla a jenom si užívám to všudypřítomné teplo. Člověk si takových drobností málo váží, ovšem čím divočejším se můj život stává, o to víc po koupeli toužím. Třeba zrovna teď. Utíkat o život před zvrácenou společností antihrdinů, nebo si napustit vanu? Mít v hlavě úchyla, nebo se naložit do bublinek?

„Utíkej, s touhle bojovat nechceš!" houkl Steve, popadl mě za ruku a táhl mě sprintem k východu. Nechala jsem se, protože jsem věřila, že má o situaci lepší informace.

„Co se děje?" chtěla jsem vědět, když jsme sbíhali schody před budovou.

„Aliance začíná vyhrožovat, musíme tě dostat pryč," oznámil mi stručně a očima zapátral po parkovišti. Sledovala jsem jeho pohled, načež jsem našla náš cíl. Miniaturní starý Fiat s nabouraným předním světlem a oloupanou kapotou. Uvnitř byly narvané čtyři osoby, které nás s očekáváním vyhlížely. Pietro na místě spolujezdce, Wanda a Connor vzadu a vedle nich dívka s divokými černými vlasy a podivným indiánským malováním, nejspíš Grace.

„V tomhle nikomu neutečeme," broukla jsem a chytila Steva za paži, aby se zastavil. Zamávala jsem na ostatní, ať jdou rychle za námi, a zamířila na druhý konec parkoviště, kde stálo moje auto. Mělo samozřejmě zapnuté krytí, takže vypadalo jako betonový květináč (aby mi nikdo neparkoval přímo do auta).

„Tímhle pojedeme?" zeptal se Pietro, když k nám dosvištěl. „Rád tě zase vidím, mimochodem."

Na klíčcích jsem zrušila zrcadlovou síť, takže květináč rychle vystřídalo moje černé žihadélko. „Taky tě ráda vidím." Usmála jsem se na něj.

„Rychle si nastupte, jsou nám v patách!" volala jsem na blížící se skupinu známých i neznámých. Wanda mě rychle objala, zopakovala něco podobného jako její bratr a rychle zaplula do auta. Connor se u mě zastavil a chtěl zapříst rozhovor, ale Steve, který už seděl uvnitř, ho odkázal na zadní sedadlo, takže se stihl jenom představit a zamumlat: „Dobrý batmobil." Grace za nimi neběžela, pouze rychle kráčela, ale nikdo jí na to nic neřekl.

Zírala jsem na ni a ona zírala na mě. Neslyšela jsem o ní moc, věděla jsem jenom, že je to mocná sestra Connora a Aliance na ni má zálusk. Všímala jsem si, jak se vzduchem nesla, oblečení i vlasy se hýbaly příliš pomalu na ráznou chůzi, takže to vypadalo, jako by se chvilkami vznášela. Tmavé kudrnaté vlasy s objemem jako z reklamy měla rozpuštěné a na pár pramenech jí visely drobné zlaté kroužky. Když se přiblížila, do očí mě praštilo, jak jsou ty její velké. Prostě výrazně větší s duhovkou tomu přizpůsobenou. Navíc jsem měla pocit, že se v té tmě mohutných zornic něco pohnulo.

Jak došla až ke mně, zpomalila.

„Dobrá úniková chůze," poznamenala jsem. Jestli takhle utíkali od Aliance i dřív, tak se divím, že se jim to nakonec podařilo.

Nic mi na to neřekla, jenom se na mě naposledy zhluboka podívala, až se mi postavily chlupy na pažích, a nastoupila si na zadní sedadlo.

„To bychom měli," zabručela jsem, když jsem sedala za volant. „Kam teda jedeme? Nejdou po nás, budou spoléhat na Patrickovu schopnost, takže žádné názvy nechci slyšet, říkejte mi jenom, kam zatočit a třeba se jim ztratíme."

Zrovna jak jsem to dořekla, přistála na kapotě žena. Ne ta, která scházela po schodišti, ze které měl Steve vítr, ale ta blondýna z ostrova. Hlavu měla lehce od krve a v očích běs. Ruce měla křečovitě sevřené v pěsti, ze kterých jí šlehal ledově modrý oheň.

„Beru zpět," pípla jsem a nastartovala. Motor zaburácel a já vycouvala s takovou prudkostí, že sletěla dolů a praštila se čelem do asfaltu. Byla to šleha, ale na litování nepřátel asi nebyla nejlepší doba. Navíc to bylo právě včas, stačila vteřinka a už by ohnivé drápy zaryla do plechu. Divoce jsem zatočila volantem a vystřelila z parkoviště. Auto mělo takovou sílu, že mi dalo práci dostat ho do správného pruhu, než nás něco sejme.

Jakmile jsme se zařadili do provozu, ohlédla jsem se po ostatních, jak to zvládají. Většinou se něčeho křečovitě drželi a hledali pásy.

Volnou rukou jsem začala dloubat do displeje v palubní desce, ale Steve to dlouho nevydržel.

„Prosím tě, dívej se na cestu, udělám to," oznámil mi a šátrající prsty odehnal zpět k volantu. Usmála jsem se. Nesnášel, když jsem se plně nevěnovala řízení. Kdyby jen věděl, co všechno už jsem u toho zvládla.

„Tak mi tam zapni hlášení o třístranné komunikaci. To je ta ikonka, co vypadá jako sluníčko," instruovala jsem ho.

Do ticha auta se ozval zvuk načítání a náhle promluvila Pipi, hlasové rozhraní auta. „Celý New York je pod mrakem, vzduch má sedmnáct stupňů celsia, vozovka devatenáct. V následující hodině je padesátiprocentní šance srážek."

„Dobré vědět," poznamenala jsem, ale víc jsem neřekla. Možná, kdybychom byli sami, trochu bych si rýpla, ale před přáteli jsem ho škádlit nechtěla. Rázně zadal druhou ikonku, která už konečně byla tou správnou.

„Osmdesát metrů za vámi, dvaatřicet před vámi a o blok východně," sdělila mi Pipi.

Povzdechla jsem si.

„Co to znamená?" zeptal se Pietro a naklonil se mezi přední sedadla. Nebylo to velké auto, vzadu se museli hrozně mačkat.

„Že jsou kolem nás tři auta, která spolu komunikují na zabezpečené lince. Takové věci používá SHIELD, ale ten to dneska asi nebude," vysvětlila jsem všem a předjela naleštěné BMW s takovým zrychlením, že to mé spolujezdce zatlačilo do sedaček.

„Můžeme se jich zbavit?" zeptal se opatrně Connor.

„Jasně, na tohle jsem čekala opravdu dlouho, mám na to výbavu," pochlubila jsem se, ale místo úlevy jsem od Steva zaznamenala znepokojený pohled. Radši jsem rychle pokračovala. „Tak kdo teda naviguje?"

„Počkat, ještě musíme pro toho druhého," zarazil náš plán Steve ponuře. „Aliance nabídla výměnu. Connora s Grace za tvé bezpečí a ještě někoho. Nevíme, o koho jde."

V autě se rozhostilo ticho, nervózně jsem vyčkávala, jak se situace vyvine.

„Myslíte, že už mají někoho v zajetí?" zeptala jsem se opatrně.

„To by se pochlubili ukázkou," odmítl mou myšlenku Steve s bleskovou rychlostí a dál přemýšlel.

„Měli bychom se nejdřív dostat pryč a zachraňovat potom," navrhla jsem.

„Nemůžeme tam někoho nechat, výhrůžky by určitě splnili a nemyslím, že by se ostýchali ho zabít," apeloval na mé svědomí, ale já chtěla jet pryč. Vážně. Tahle celá akce nebyla jenom o tom uniknout, začali s námi i hru na psychiku. Patrick mi v hlavě vylovil všechna tajemství a očividně je teď začínal obracet proti mně.

„Nemůžeme jezdit v kruhu. Navíc ani nevíme, o koho jde a kde ho hledat. Musíme se dostat od nich a pak nejlépe po dálnici na Washington a zmizet někde v maloměstech," rozhodla jsem, ale Steve mě probodl pohledem.

„Rozhodujeme o lidském životě, nemůžeme odjet," trval na svém.

Cítila jsem, jak se mi potí dlaně. Jak ho mám přesvědčit o tom, že to není třeba, že žádný zajatec není a nebude?

K překvapení všech to vyřešila Grace, která s ledovým klidem zasáhla do naší hádky. „To ona je za dva."

Málem jsem sjela z cesty, když jsem si uvědomila, co to právě vypustila do světa.

„Co tím myslíš?" nechápal Steve. Nabízela se mi jedna lež za druhou, ale už bylo pozdě, všem to pomalu začínalo docházet.

„Ten den, kdy jsi přišla na základnu. Byla bouřka a ty jsi zmokla," začala Wanda. Netušila jsem, kam tím mířila. „Sledovala jsem tě, chtěli po mně, abych zjistila, jestli je s tebou Patrick. Cítila jsem energii navíc a myslela, že je to on." Poslední slova jenom zašeptala, až se její hlas vytratil do naprostého ticha. Nikdo se neodvážil ani nadechnout. Následující minuta se vlekla jako věčnost.

Jako na trní jsem čekala, co řekne Steve.

Ten nevypadal, že by to úplně vstřebal. Zamračeně se na sedačce vytočil, aby na Wandu viděl. „Co říkáš?"

Wanda se ale zarazila do sedačky a neodpovídala, nejspíš vycítila, že tohle není její věc. Měla pravdu. Tohle bylo to nejhorší místo a nejhorší situace, kdy se to mohlo provalit. Nebyl na to čas, klid nebo nálada. Navíc jsem sama nevěděla, co si o tom myslet.

Steve se obrátil ke mně a chvilku sledoval, jak se plně věnuji řízení. Snad to tak vypadalo, protože jsem cestu vůbec nevnímala. Cítila jsem jenom jeho intenzivní pohled, pauzy mezi hlubokými nádechy. „Co tím myslí?" chtěl vědět, i když nejspíš jenom pro ujištění. Situace nemohla být víc jasná.

„Ten druhý je ve mně," pípla jsem, nutno dodat, že to znělo šíleně debilně.

Jenom prudce vydechl a opřel se zpátky do sedadla. V autě zavládlo absolutní ticho, jenom smyslné bručení motoru nám dělalo atmosféru. S každou další vteřinou jsem byla blíž k slzám, protože jsem nevěděla, co se mu zrovna honí hlavou. Zlobí se na mě? Bude mu to jedno? Co to s námi udělá? Cítila jsem, jak se mi derou do očí, ale snažila jsem se ještě chvíli mu dát.

„Jak dlouho to víš?" zeptal se tiše.

Přerývaně jsem se nadechla. „Tři dny." Začínalo mě štípat v nose a krk jsem měla stažený, jako by mě někdo škrtil. Pokud se rychle nevymáčkne, tak spustím svoje vodopády.

„Proč jsi to nikomu neřekla?" zeptal se s pohledem stále upřeným do provozu před námi.

Zmateně jsem se po něm ohlédla, jen na vteřinu, abych se ujistila, že jsem se nepřeslechla. Tohle je jeho první starost? „Děláš si legraci?"

„Věděla to jenom Aliance, to jí dalo hroznou výhodu," vyčítal mi tichým rozrušeným hlasem.

„Už se o ní můžeme normálně bavit? Měla jsem přiběhnout k SHIELDu a hned jim to oznámit? K čemu by to bylo?" bránila jsem se.

„Pohlídali bychom tě, takhle to byl hrozný risk. Kdyby tě unesli, měli by páku jako nikdy," trval dál na svém.

„Ani mi nepřipomínej to vaše hlídání. Zdrogovali jste mě, okradli a pak mi nonstopielně lhali, dělali jste ze mě blázna, až jsem tomu málem uvěřila! Za nikým jsem nešla, protože jsem nikomu nevěřila!" Nekřičela jsem, ale moc k tomu nechybělo, a po tvářích mi tekly slzy. „A sama jsem nevěděla, co si o tom myslet," hlesla jsem nakřáplým hlasem.

„Je mi to líto," šeptl Steve, očividně o chlup klidnější. „Nesouhlasil jsem s tím, ale v sázce bylo příliš."

„V sázce byli tihle dva. A teď jsou stejně tady," poukázala jsem na skutečnost, že všechny ty tajnosti měly sloužit k tomu, abych neprozradila polohu těch dvou děcek (tedy pokud vím), a ty týdny snažení takhle zahodil.

„Neměl jsem na výběr."

A opět nastalo ticho, jako by ho téma dva v jednom snad příliš šokovalo na jakoukoli reakci. Ale já ji potřebovala. Jakoukoli. Chtěla jsem vědět, že se k tomu nemusím stavět sama.

„A co ta druhá... záležitost? Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se, když jsem se uklidnila dost na to, abych mohla mluvit bez trapného ubrečeného tónu.

„Já vážně nevím," odpověděl bezradně, cítila jsem z něj, že je mu líto, že nepřišel s lepší odpovědí.

„Tak jaký máš pocit?" páčila jsem z něj, protože jestli mi okamžitě neřekne aspoň něco, zastavím a vysadím ho. Nekompromisně. Ale sedět vedle něj a nevědět aspoň střípek jeho myšlenek, to bylo peklo.

„Mám strach," řekl tiše, ale ostatní, přestože sjeli na sedačkách a dělali, že tam nejsou, hltali každé slovo. „Je nebezpečná doba, ty jsi jejich terčem, SHIELD nepomáhá, Aliance začíná útočit se svými neporazitelnými vylepšenými a teď do toho má patřit i to, ten... myslím jakože ty s...člověkem, dítětem, je to dítě, ne?" jakmile to řekl, sám se zarazil a zhluboka se nadechl.

„Doufám, co jiného by to jako bylo?" zarazila jsem se, ale myšlenky mi to okamžitě nasměrovalo do temných míst. „Myslíš, že mi tam Aliance něco dala, když jsem byla mimo?!" zhrozila jsem se.

"Cože?" hlesl Pietro za mnou, tak zmatený, až zapomněl, že tady jakože není.

"To jsem tím vážně nemyslel," bránil se Steve vehementně.

"Ale třeba jo, co když?" panikařila jsem, protože mi přišlo, že už je možné snad úplně všechno.

Ovšem i tentokrát zasáhla Grace. "Je to lidské dítě," oznámila do mého blábolení.

Radši jsem zmlkla. Zase jsem si všimla, že nesedíme sami a máme vzácné hosty. Rukávem jsem osušila mokré tváře a zapnula rádio, aby nepanovalo to ubíjející ticho. Ozvalo se neznámé country, které do pošmourného dne i nálady vnášelo nádech bizarnosti.

"Dvacet metrů za vámi, čtyřicet před vámi, patnáct metrů na východ," promluvila Pipi. To byly špatné zprávy, protože už nás skoro měli a já nepochybovala, že by se neostýchali udělat rozruch přímo v ulicích města.

"Takhle se jim nikdy neztratíme," povzdechl Pietro, ale pak se zarazil. Ve zpětném zrcátku jsem si všimla, že na sebe kývou s Wandou a něco si posuňky sdělují.

"Kdyby nebylo Patricka, unikla bys?" zeptala se opatrně Wanda opatrně.

"Ano," odpověděla jsem sebevědomě a pevněji stiskla volant. "Autům se ztratím, ale kamkoli vyrazíme, on může následovat."

"Tak do toho," pobídla mě nervózně.

Nervózní jako nikdy jsem po ní loupla pohledem a pak sešlápla plyn až na podlahu. Tlak mě zarazil do sedačky, ale dařilo se mi sítí ulic proplétat tak, abych se vyhnula zácpám a světlům (takhle v centru doslova zázrak). Po pár minutách, kdy nám Pipi oznamovala, jak naše pronásledovatele necháváme daleko za sebou, jsme vjeli do starší části města, kde jsem si nedávno zařizovala jisté záležitosti, na nic se neptejte. Budovy byly před spadnutím, volná prostranství pokrýval beton a zchátralá skladiště sloužila jako divoké ubytovny.

Ale přestože ty prostory byly určitě velmi atraktivní, můj cíl byl starý přístav, kde načerno kotvilo pár loděk.

"Co tady?" chtěl vědět Steve.

"Tudy utečeme z města," odpověděla jsem, ale nepodívala se na něj. Nah, ještě ne.

Nikdo ani nedutal, když jsem vjížděla na staré popraskané molo, prkna pod námi vrzala a tříštila se na kusy, ale čím rychleji jsem jela, tím menší vrásky mi to dělalo. Pomalu se totiž blížil konec.

Jakmile jsme byli už jen pár metrů od volného pádu, stiskla jsem knoflík vedle volantu a zavřela oči. Když jsme sjeli z okraje tou nevídanou rychlostí, všichni zalapali po dechu. Naše auto padalo a pod námi skřípal podvozek, jak se v něm něco překotně dělo.

Nebyl asi nejlepší nápad sjet z mola. Třeba by se to dalo vyřešit i líp.

Ale nezbylo než doufat.

Doufám, že se líbilo. Že je Kate s mimčem nejspíš není překvapení, bylo to pár kapitol zpět doslova řečeno. :D Ale taky to bylo někdy v září nebo tak, takže to třeba trochu překvapit mohlo. Určitě mi řekněte, co si o tom myslíte, jak to zvládnou - vychovat dítě v tomhl divokém světě, bude to kluk nebo holka? :)) hm? :D

Další díl je zatím v přípravě, ale určitě bude ještě letos (což není tak hrozné, jak to zní :D).