Tadaaa! Po dlouhé době další díl. Ve zkratce - nastoupila jsem na vysokou, ale uvědomila jsem si, že to není ta správná, takže jsem skončila, dlouho hledala práci, měnila ji, z toho problémy s rodiči, do toho ještě problémy s přítelem (protože vztahy na dálku jsou fakt sranda), pár dní jsem jenom ležela a nevěděla, co dělat... celý tenhle proces neberu tragicky, je to prostě jenom ta složitější cesta a něco z toho bude, něco mi to dá. Ovšem (mimo jiné) mi to dalo vhled do vnitřních pochodů při těžších situacích, nedůvěře v okolí atp... a celá kniha KIDS byla rázem špatně podána... :D Dostávám se z toho všeho, tak snad to pár z vás ještě nevzdalo a uvidíme se i dál, teď už totiž jdeme do akce. ♥

V minulém díle: Kate se trochu víc připila a dostala se do několika nepříjemných situací. Bucky se pro ni stavil a nechal ji u sebe přespat (překazil si tak randíčko). Kate bylo ráno hodně zle, ale myslím, že to přežije. Steve trávil den na základně a potýkal se s flirtující agentkou. Connor a Wanda si rozumí, porovnávali své schopnosti. Celá kapitola skončila ohromným výbuchem, který byl nějak spojen s Grace. :)

ATLANTIK – UTEKLA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate - NY* 

   Venku bylo krásně. Slunce padalo do poloprázdných ulic osázených stromky, ve kterých se hemžili drobní ptáci a vyřvávali si hlasivky. Vzduch už byl ale chladný, přeci jen byla polovina října a podzim se začínal hlásit ke slovu. Já si toho ale všimla jenom mlhavě, mou mysl zaměstnávalo něco jiného. Zbraň v mém obličeji včera večer a tak podobně.

Bucky usoudil, že jsem pořád zelená, takže mě musí doprovodit aspoň kousek domů, což jsem z opatrnosti brala jako pokus o odhalení mého úkrytu, i když i mně se to zdálo trochu přehnané. Avšak preventivně jsem šla na západ, přestože bych měla jít na sever.

A on to prokoukl. „Vedeš mě špatným směrem," řekl a vlastně se ani neptal. Bylo mu to jasné. Oba jsme zastavili a pohlédli na sebe.

„Nemůžu to riskovat, je to poslední bezpečné místo," šeptla jsem na svou obranu a doufala, že se ho to nedotkne.

On přikývl, že rozumí, ale odvrátil zrak. „Nebudeme ti mít jak pomoct, kdyby se něco stalo."

„Pokud se něco stane, vy to budete vědět první," zabručela jsem se vzpomínkou na Patrickova varování, že středem všeho chaosu v budoucnu bude právě SHIELD.

Tím jsem ho zaujala. „Co tím myslíš?" chtěl vědět a nasadil jeden ze svých podmračených pohledů alá vážná situace.

„Víš, že ti nemůžu nic říct," houkla jsem a zase se rozešla, kousek dál je zastávka metra. Sama jsem si nebyla jistá, proč bych mu to nemohla říct, ale tušila jsem, že bych neměla. Cítila jsem se pořád, jako bych měla hlaveň mezi očima, Patrick všechno sledoval. Možná chtěl, abych jim všechno řekla. Možná to bylo přesně to, co jsem udělat nesměla. Nevím.

„Buď opatrná!" křikl ještě za mnou, protože už mě nechával jít.

Zvedla jsem ruku a mávla, ale neotočila jsem se. Už jsem totiž vcházela do ponurého podzemí.

*o tři dny později – Kate *

Když se Tony vrátil z líbánek, hned mi nechal do školy poslat vzkaz, že můžu vrátit Parkera. Zapomněla jsem zmínit, že jsem zase začala chodit na přednášky... každopádně brácha se mi vracet nechtěl. Zašli jsme spolu na jídlo, do kina, na hokej. Prostě jsme se pořádně rozloučili, než jsem ho vyslala do Stark Tower. Sama jsem tam ale nevešla, věděla jsem, že bych se jenom spálila o svá očekávání.

Místo toho jsem hned po posledním zamávání mé charity vyrazila ke škole. Půlka října a já tam byla tak dvakrát. K mé radosti to bylo přes celý Manhattan v dopravní špičce, při takových příležitostech máte krásnou příležitost ponořit se do hloubi svého nitra.

Do školy jsem dorazila skoro o hodinu později a hned u hlavních dveří jsem narazila na skupinku mých spolužáků, jak kouří svou společenskou cigaretku. Někteří z nich jsou nekuřáci, ale při příležitosti popovídat si s ostatními se nebránili malému hříchu.

Normálně bych se u nich zastavila a nezávazně (bez cigarety) poklábosila o životě, ale dělo se mi v něm tolik věcí, že jsem je jenom s pokývnutím minula a zaplula do budovy. V chodbách bylo ticho, vysoké stropy staré budovy byly kousky prosklené a propouštěly aspoň trochu světla do všudypřítomné potemnělé velkoleposti.

Myšlenkami nepřítomna jsem našla učebnu, docela malou místnost s dvacítkou židlí okolo mohutného stolu ve tvaru písmene U, a posadila se na místo nejblíže u dveří. Řekněme, že je to už zvyk.

Zbytek studentů přišel jen o pár minut později a profesor s nimi. Všimla jsem si, že se k nám od mé minulé přítomnosti přidala nová studentka. Všimla si, že na ni koukám, a přes tlusté obroučky brýlí se na mě usmála. Světlé vlasy měla svázané do pevného copu a na očích měla úplně rovnou linku. Byla to zvláštní kombinace, na jednu stranu působila jako jedna z těch holek, které berou špatné líčení jako hrdelní zločin, na stranu druhou se oblékla tak nevkusně, jak jen jí to svědomí dovolilo. Kdo nosí do školy růžové manšestráky se zeleným flekem od trávy na koleni?

„Tak můžeme začít," prohlásil profesor a spráskl ruce. Přednáška začala, ale nedokázala jsem se soustředit na jediné slovo. To ty brýle. Byly moc velké a její linka moc perfektní. Nesedělo mi to. Možná je to nějaký nový styl alá pěkný šprt, ale bylo to spíš jako na karneval. Maska. Převlek.

Koutkem oka jsem se na ní podívala, seděla hned naproti mně. Profesor však hovořil po mé pravici a obličeje všech jednotně mířily k němu. Nechtěla jsem být nápadná.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a rychle otevřela manuální nastavení šupin. Jen tak mezi námi, kdyby se tenhle ovladač dostal do špatných rukou, měla bych docela slušný problém. Nosím ho s sebou, protože disk na mých zádech nedokáže pojmout všechny speciální vlastnosti.

Přes šupiny v palci jsem zařízení propojila a z nabídky vybrala „Letiště", což je vlastně něco na způsob rentgenu (spíš je to detektor elektrické energie, ale vymyslete tomu krycí název) – zobrazí mi v čočce vše, co jede na elektřinu. Mobily, počítače, štěnice. Kamery v brýlích.

Když jsem si to uvědomila, moje mysl se rozhučela. SHIELD nebo Aliance? Pozorování nebo útok? Nebezpečí vysoké nebo extrémní? Útěk, boj nebo vyčkávání? Kdo udeří první? Je jich tady víc? Kde parkuju? Jaké zbraně můžu použít? Kde je nejbližší východ?

Navzdory hluku v mé hlavě místnost zůstala tichá jen s tlumeným výkladem profesora.

Když jsem se na holku podívala znovu, už jsem si nedávala takový pozor a můj pohyb přitáhl její zrak. Zíraly jsme si z očí do očí, jako když na sebe hledí dvě kočky. Srdce nám bušila, vzduch v plicích byl náhle horký.

Věděla to, vytušila, že jsem ji odhalila. Levý koutek jí povyjel vzhůru. Někoho mi připomínala, už jsme se musely potkat. Ten pocit, jako by tam ta vzpomínka byla, jenom potlačená, zastřená dalšími událostmi. Blonďatá žena. Blondýna.

Pomalu se natáhla pro tužku a na volný list papíru před sebou nakreslila kruh. Zamračila jsem se, i tohle mi připadalo jako deja vu. A když přidala i čtyři čáry protínající se ve středu kruhu, docvaklo mi to. Vzpomněla jsem si na tu noc na ostrově, na tu blonďatou Američanku mezi domorodci, která tehdy nakreslila do hlíny kruh a čáry. Byli to oni. Aliance. A byli tady pro mě.

  *Steve – tajná základna – Kanadská tajga*  

Běžel jsem útrobami základny a nechal se vést Connorem. Sám bych asi zamířil k pokoji, kde Grace trávila celé dny, ale Connor utíkal na opačnou stranu. Věřil jsem jeho schopnostem a následoval ho.

Jako vítr jsme dorazili až do jídelny, kde to podle očekávání vypadalo jako po výbuchu. Strop se v jednom místě sesypal, všechny stoly ležely poházené u stěn mezi židlemi, lustry se houpaly a poblikávaly. Agenti, jeden ještě s mokrou lžičkou v ruce, se krčili u stolů, maximálně zaskočeni náhlou akcí. Uprostřed všeho dění opět Grace.

Měli přísně zakázáno dělat jakýkoli povyk, kdyby se něco podobného přihodilo, takže teď všichni jenom tiše dřepěli a čekali, až se situace zase zlepší. Upřímně mě příjemně překvapili.

„Co se stalo?" chtěl vědět Connor a rychle k ní došel. Ona ale neodpověděla. Pramínky tmavých vlasů jí poletovaly okolo obličeje, jako by byly ve zpomaleném víru, v hlubokých velkých očích jí doslova jiskřilo. Ať už se stalo cokoli, musela to být síla.

A pak se bez varování rozkřikla na mě. „Ty!" Rychlými kroky došla až ke mně a z příliš velké blízky mi pohlédla do očí. Nevypadalo to, jako by mě chtěla vyděsit, ale oční kontakt jsem nevydržel dlouho. Jako by ve tmě těch duhovek něco žilo, něco hrozného.

„Tak co?" naléhal Connor náhle netrpělivě.

„Něco ti tají!" houkla a stočila pohled k náhle neklidným agentům. „Musíš to vědět, bitva přijde. Bude s ní nebo za ni, ale udá se." A víc nejspíš nepovažovala za důležité.

„Co se mi neřeklo?" houkl jsem pevně na agenty, kteří se pomalu hrabali na nohy. Nikdo ale nevypadal, že by mi to chtěl nějak osvětlit.

„Pane, máme rozkazy z velení, je mi líto," řekl jeden. Vrhl jsem na něj zlý pohled.

„To ti teprve bude líto," zabručel pro sebe Connor, ale sám nic neudělal. Vteřinu poté na chudáka agenta ukázala Grace rukou a neviditelnou silou ho zvedla do vzduchu. Agent sebou škubal, ale byl lapen.

„Řekni to, nebo tě seznámím s nimi," navrhla výhružně a svou oběť si přitáhla až k obličeji. Teď jí viděl přímo do očí, tak jako já před chvílí. Ale podle všeho viděl mnohem víc, protože začal křičet.

Už jsem chtěl zasáhnout, ale Connor mě zastavil zdviženým prstem. A já mu věřil.

Když se v místnosti rozhostilo ticho, napětí bylo skoro hmatatelné. Agent byl jemně postaven zpátky na zem, rázem s prázdným výrazem. A pak, povolný jako beránek, prozradil tajemství, které plánoval zadržet za každou cenu: „Pane, Aliance poslala zprávu, ve které navrhuje výměnu Kate za sourozence. Je zde vážné riziko, že splní mnohé výhružky, když na obchod nepřistoupíme. Tato informace byla předána pouze několika agentům, aby se připravili vás v případě potřeby zadržet. Váš zásah je přísně zakázán."

Když to dořekl, v místnosti zavládlo ještě urputnější napětí. Doslova jsem slyšel, jak mi buší krev v hlavě - to se mi adrenalinem rozproudila. Něčeho takového jsem se obával už dlouho a najednou je to tady. A oni mi to ani nechtěli říct.

„Chci vidět tu zprávu!" houkl jsem do ticha a pohled upřel na lidi přede mnou. Jediná loutka nečekaně akční Grace se měla k činu, ale rozběhla se k ní většina přihlížejících, abych se ke zprávě nedostal. A v ten moment se vzduchem zaleskla rudá mlha a všechny je zastavila na místě. Wanda.

„Ukaž ji!" zavrčela Grace a zase ho mávnutím ruky rozmluvila.

„Zpráva byla po zhlédnutí zničena, není žádný způsob, jak ji přehrát," odpověděl pokorně agent.

„Uvidíme," odfrkla si Wanda za mými zády a přistoupila až těsně ke mně. Jednou rukou stále držela všechny přihlížející a druhou teď střelila po agentovi, krvavý blesk se mihnul vzduchem, načež přiložila prsty k mému spánku.

Najednou jsem byl v místnosti s počítači a z pohledu cizího člověka do jednoho z nich něco zadával. Na liště dole na obrazovce se po pár vteřinách objevilo blikající okénko. Požadovalo heslo, které osoba znala a bryskně ho zadala.

Obrazovka ztmavla a pak spustila video, kterého jsem se tak obával. Byl na něm záběr do malé místnosti, snad zasedačky, ale když jsem uviděl, kdo v ní sedí, bylo mi jasné, že je to učebna. A Kate v ní zrovna měla přednášku.

Působila roztěkaně, neustále si hrála s propiskou a pohledem občas zabloudila i přímo ke kameře. Nakonec jsem si uvědomil, že o ní ví. Pak ale video skončilo a na černé obrazovce zůstal jenom krátký text: „Dva za dva, střed Central Parku, 6PM." Načež celá projekce skončila.

Všichni na mě s očekáváním zírali. Svým přátelům, kteří se za mě postavili, jsem vděčně pokývnul, že můžou složit své neobvyklé zbraně. I agenti bez hnutí čekali, co udělám. Ale mě spíš zaměstnávala ta zpráva. Dva za dva. Grace a Connor na jedné straně obchodu, Kate na druhé. Kdo ještě?

Na tom ale nezáleželo, ne teď, když je třeba nasadit pevnou masku a dostat se z Kanady do města přes odpor celého SHIELDu.

„Beru si tryskáč a zaletím pro ni, k žádnému obchodu nedojde, když nebudou mít páku. Co byly ty hrozby, kterých se tak bojíte?" zeptal jsem se jich.

„Obecné ohrožení, mohlo by dojít k útokům na veřejnost, na významné osobnosti a instituce," oznámil mi kdosi, načež jsem mu věnoval skeptický pohled.

„A myslíte, že když jim dáte Connora, Grace a nejspíš i Kate a toho dalšího, že k tomu nedojde? Jenom budou mít větší výhodu, budou nás mít v hrsti."

„Pane, je to ale neřízení přímo od ředitele, nepochybně mají plán!" křikl jeden z agentů, když jsem se otočil na patě a vyrazil ke dveřím.

„Já znám ty jejich plány, sto let jsou stejné a málokdy vychází!" houkl jsem na něj přes rameno a v doprovodu přátel vyšel na chodbu.

„Tak jo, vy dva zůstanete tady a vy dva je pohlídáte," zaúkoloval jsem je všechny. „Do žádných sporů s agenty se nepouštějte, nic nezničte, brzy budu zpátky."

„Agenti jsou v bezvědomí," oznámila mi Wanda s klidnou tváří. Věnoval jsem jí nesouhlasný pohled, ale vlastně mi tím zajistila volnou cestu do Ney Yorku, a tak jsem nic neříkal.

„Jdeme s tebou," oznámil mi Connor a sladil se mnou krok.

„Nepřipadá v úvahu, jenom bych jim hrál do karet," zamítl jsem jeho plán rozhodně.

„Bude mít po celém městě spoustu svých lidí, a i jeden ti dal zabrat, pokud si dobře vzpomínám," zastoupil mi cestu Pietro, ve tváři nezlomné odhodlání. Na jednu stranu jsem byl rád, že mě chtějí podpořit, ale nejradši bych je někam zamkl, aby z toho nebyly ještě větší problémy.

„Nemůžu vás vystavit riziku," zbořil jsem tu špetku naděje, která se za moment mého váhání stihla v každém zrodit.

Vykročil jsem od nich, odhodlaný zamávat jim z letounu, ale Wanda mě chytila za loket. Opatrně jsem na ni pohlédl, protože jsem tušil, že najde ta správná slova, aby dosáhla svého.

„Je to naše rozhodnutí zachránit naši kamarádku," řekla jen, a aniž by čekala na odpověď vyrazila do chodby. Přesně o tom jsem mluvil. Vzala mi vítr z plachet.

O hodinu později jsme za sebou měli pět set kilometrů, hodinu letu a jeden velmi nepříjemný hovor s Furym, který byl na první pohled podrážděnější než normálně. Ani přes klidné argumentování mi zásah nepovolil, ale když mi řekl, že jeho plánem je obsadit místo agenty a čekat, dokud Aliance neudělá první krok, rozhodl jsem se mu neustoupit.

Nebudu zabíhat do detailů, ale skončilo to tím, že tam jedu a on je proti a pravděpodobně na mě hned pošle bandu agentů.

„Co budeme dělat?" zeptal se Pietro, když Furyho tvář zmizela z obrazovky.

Povzdechl jsem si. „Sledují nás, takže u nás budou skoro hned po přistání. Buď si promluvíme, nebo zapojíme trochu síly." Snažil jsem se mlžit, ale hned pochopili.

„Takže holky udělají svoje kouzla a projdeme," přeložil to Connor.

„Všichni uděláme svoje kouzla. Pokud se vám ale nechce, nastavím autopilota, aby vás dopravil zpátky do Kanady," ujistil jsem je, ale odpovědí mi byly čtyři odhodlané obličeje. Dokonce i Grace upustila od naprosté ignorace a zdála se být ochotná se zapojit. To na celé situaci bylo asi nejzvláštnější. Proč by se měnila? Proč teď?

Odpověď na to jsem dostal ale až mnohem později.

Přistáli jsme na prázdném parkovišti v horší části města, kde jsme zapnuli maskování. Všichni jsme se srotili u vrat a nervózně dýchali ve spícím stroji. Bylo šero a zvenku se neozývaly žádné zvuky, ale agenti mohli být poschovávaní v opuštěných budovách okolo.

„Připraveni?" zeptal jsem se a stiskl tlačítko ve zdi. Technika zahučela, zapískala a sklonila rampu k zemi. Parkoviště se zdálo prázdné, ale vycházeli jsme veleopatrně.

„Dva lidé tam a tři tam," ukázala Grace do dvou směrů. Když jsme se všichni připravili k útoku, dodala: „Bezdomovci."

„Tos mě vyděsila," odfrkl si úlevně Connor a zasmál se.

„Půjdu to okouknout trochu víc dopředu," navrhl Pietro a zmizel.

„Dobře," souhlasil jsem, naprosto zbytečně, protože už byl stovky metrů daleko. Ostatní se ale nikam nechystali, takže jsem prohlásil: „Vyrazíme, než nás najdou."

Stihli jsme pět kroků a Pietro byl zpět s hlášením o čistém vzduchu.

O pár ulic dál jsme si půjčili auto s tím, že ho vrátíme, než na to majitel vůbec přijde, a zapojili se do pomalého provozu na jedné z hlavních tepen.

„K univerzitě dorazíme asi za čtyřicet minut," prohlásil jsem, když jsem předjel pomalého Forda. „Půjdu dovnitř a vy zůstanete v autě."

„Tohle už tady bylo," zhatila můj plán Wanda na sedadle za mnou. „Ve škole jich bude víc, půjdu aspoň já."

„Půjdu s tebou," hlásil se hned Pietro.

„Nemůžou tady zůstat sami," opáčil jsem.

„Umíme se o sebe postarat," oponoval Connor.

„Byl by to zbytečný risk," přidala se Wanda.

„To záleží na úhlu pohledu," prohlásil důležitě Connor.

Povzdechl jsem si, vystoupil z auta a práskl za sebou dveřmi. Doufal jsem, že to bude dostatečně rázným sdělením, že mají zůstat sedět na zadku.

V hlavních dveřích jsem se ještě nenápadně ohlédl, jestli jim to došlo. Všichni seděli nasáčkovaní ve staré fiatovské pandě někdy z osmdesátek. Spokojeně jsem se usmál. Konečně poslechli.

Budova to byla obrovská a majestátní. Trochu jako v muzeu, člověk měl pocit, že za každým rohem už musí být exhibice mamutů.

Problém byl, že jsem netušil, kde má Kate přednášku. Jestli má stále tu stejnou, nebo už se přesunula. Ale měl jsem za to, že je video čerstvé, většinou to tak u podobných případů bývá. Příjemce je pak pod větším tlakem. A že jsem byl pod řádným tlakem. Unesli ji snad už? Jak to mám zjistit? JAK JI VŮBEC NAJDU?

A když už jsem začínal být zoufalý, vysvobodila mě z toho samotná Kate. Dveře kousek přede mnou vyletěly z pantů s takovou silou, že se roztříštily o protější stěnu chodby. Třísky prosvištěly vzduchem a stejně tak i postava. Přistála v hromádce dřeva a už se nezvedla.

Z místnosti vykoukla Kate celá vydivočená z akce. Slyšel jsem, jak se za ní lidi vzpamatovávají z šoku a vyděšeně povykují.

„Jdou po mně!" křikla a skočila mi kolem krku.

Měla pravdu, ze schodiště na konci chodby už sestupovala osoba, kterou jsem si pamatoval.

Nepřemožitelná žena.

Vylepšený člen Aliance, proti kterému byl každý boj předem prohraný.

Polknul jsem. 

Stevovy pohledy mi berou možnost něco drze komentovat, což mi docela chybí, ale nechci mu to cpát násilím, každopádně jeho zážitky jsou třeba. Další díl už jsou spolu a bude se toho hodně napřímo řešit. :) Je už napsaný, takže by měl být do 7 dnů! Snad se uvidíme.

Moc děkuju všem, kteří se mnou zůstávají, jsem ráda, že to nemusím dokončit sama. :D :)) ♥

"zobrazí mi v čočce vše, co jede na elektřinu." upřímně nevím, co jsem tou čočkou myslela, ale nechala jsem to tam, protože jsem se docela zasmála. Fakt nevím, co to je za výraz, psala jsem to docela dávno. :D