Zdravím! Slíbila jsem týden a je to tady! Počítala jsem s tím, že to moje šílené vydávání spoustu z vás umlčí. Konečně je to tady. Takže chci za jeden krásný komentář poděkovat lunarika, protože bez tebe bych byla vážně v depresi. :)) Menší zájem však neznamená, že to nedopíšu, jsem v to pevně rozhodnutá. A cíl není až tak daleko. :))

ATLANTIK – VYKRADLI JI – ZMIZELA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – temná ulička – Manhattan – chvilka před půlnocí*

Pokud jste nikdy nezažili drama v opilosti, asi vám těžko vysvětlím, jak jsem se v ten moment cítila. Na jednu stranu jsem byla celá malátná, moje mysl pokulhávala za činy a veškeré myšlenky zaměstnávala radost z toho, že už mi není tak šoufl, protože jsem přebytečný alkohol vyklopila ke kontejneru.

Na druhou stranu mi do obličeje mířila zbraň, což jsem tak nějak postupně zpracovávala. Držel ji nervózní týpek a mračil se jako saň, jako by ta zbraň nebyla dostatečný důvod ke strachu. Ne, že bych měla zrovna strach, vážně mi to ještě úplně nedocvaklo.

„Navalte věci!" křikl po nás a střídavě mířil na mě a na Buckyho. Ten na něj koukal skoro nevzrušeně. Sledovala jsem to z chodníku skoro jako divadlo. Nebylo to vlastně nic jiného. Já mám šupinky a Bucky výcvik a kovovou ruku.

„Jaké věci máš na mysli?" chtěl vědět a nehybně stál.

„Mobily, peněženky!" hekl na upřesnění zloděj a zbraní píchl Buckyho do hrudi, aby ho popohnal. V ten stejný okamžik se dlaně mého parťáka obmotaly kolem nebezpečného předmětu. Jenom jsem mrkla a pistolka už měla nového majitele.

„Žužo," houkla jsem ze země. „Ale nezabíjej ho, Piškotku."

„Když poběžíš hodně rychle, třeba si to rozmyslím," houkl vyděšenému klukovi přímo do obličeje a zbraní pokynul, aby vyrazil do temnoty uličky. Padouch dnešního večera neváhal ani na vteřinu, klopýtavě vběhl do tmy, slyšela jsem, jak uběhl aspoň takových padesát metrů, než zastavil a otočil se.

„Nevrátil bys mi tu pistoli, prosím? Musím ji vrátit," houkl zpátky k nám s nadějí.

„To si dělá srandu," broukl si pro sebe Bucky a pak bez dalšího rozmýšlení zbraní zamířil a po chudákovi vystřelil. Ze tmy se ozvalo žuchnutí.

Začala jsem hysterčit. „Tys ho sejmul!" zaječela jsem a postavila se na nohy. Pro sebe jsem si zabručela: „To je zlý Piškotek."

„Nemířil jsem na něj," ohradil se a zamířil k tělu v uličce. Chlápek tam vážně ležel. Sehnuli jsme se k němu a šťouchli do něj prstem. Ano. Oba.

„Je po něm?" chtěla jsem vědět.

„Ne, jenom se počůral a omdlel," oznámil své závěry a narovnal se. „Říkal jsem ti, že jsem na něj nemířil."

„Věřila jsem ti," bránila jsem se vehementně.

„Jasně," zabručel. „Jdeme, než tu začne někdo čmuchat," zavelel a sviňským krokem mě hnal z uličky.

„Jaká je asi šance, že přepadneš zrovna kovohnátka, hmm?" zeptala jsem se s přiblblým smíchem. Kovohnátek bylo trochu atypické, ale nemyslím, že by mu to vadilo. „Nebo slavící holku v kovovém obleku?"

„Kovohnátek je vzácnost, slavící Kate ani ne," okomentoval mou myšlenku, čímž si vysloužil ránu klouby do žeber. Ne že by si toho všiml. Táhl mě spícím městem stejně neochvějně. Pistoli vyhodil o pár bloků dál, přesně v moment, kdy k uličce s pachatelem přijela hlídka. V téhle oblasti je policajtů jako myší.

„Takže jdeme k tobě?" ujišťovala jsem se o dalších x bloků dál, protože mě nožky pálily od dlouhé chůze a už jsem se nemohla dočkat, až se někam svalím a zaberu.

„Pokud mi neřekneš, kde se skrýváš, tak asi nemáme na výběr," opáčil klidně.

„Neprozradím," ujistila jsem jeho i sebe.

A tak jsme tedy šli k němu. Bydlel ve starém domě v lehce pochybné čtvrti, ne jako Oliver, ale docela podobně. Byt měl v nejvyšším patře, do kterého jsme se společnými silami dodrápali. Odemkl nám a vpustil mě do jeho království.

„Útulné," poznamenala jsem si pro sebe, přestože to nebyla úplně pravda. Vypadalo to tu jako u Steva, než jsem se k němu nastěhovala. Žádné barvy, žádné dekorace ani květiny, všechno jen tak, aby se v tom dalo nějak žít.

„Normálně bych ti nechal postel, ale mám tam bordel, tak budeš muset přežít gauč," řekl narovinu, možná trochu moc mumlavě. Jindy bych si asi všimla, že je za tím něco víc, ale v ten moment jsem neváhala a padla tváří na sedačku. Točila se mi hlava.

Bucky zmizel v ložnici, pak přešel do koupelny, potom zase do ložnice a ještě asi třikrát, než mě to probralo. Něco hledal. Nadzvedla jsem se na loktu a koukala na jeho zmatené pátrání. A pak můj zrak upoutalo něco, co do jeho bytu nějak nepasovalo. Leželo to na stolku hned před gaučem. Malinké bílé. S kraječkou. Kalhotky.

Vzala jsem je za okraj mezi dva prsty a natáhla k mému příteli. „Hledáš tohle?" zeptala jsem se s vědoucím úsměvem. Viděla jsem, jak se zhluboka nadechl, jako by se stalo přesně to, co nechtěl. „A máš u toho i vzkaz," všimla jsem si a naklonila se nad papírek. „Stojí tady: Musela jsem, budu na tebe myslet...'"

Bucky se přiřítil, vytrhl mi prádélko z ruky a papírek taky rychle odstranil z mého dosahu. Bylo to krapet osobní, to musím uznat, ale bylo mi to tak nějak volné.

„S tím pitím bys měla něco dělat," zabručel a odkráčel zpátky do pokoje.

„Promiň, že jsem ti narušila pěkný večer!" houkla jsem ještě za ním.

Čekala jsem, že se ještě vrátí a bude další rozhovor, ale usnula jsem. A on stejně nepřišel.

Druhý den ráno mi bylo zle. Tak zle, až mě napadlo, jestli mi třeba nepraskl žlučník nebo tak něco. Hlavu jsem měla pořád jako v kolotoči a srdce mi bušilo jako o závod. Včera jsem to trochu přehnala.

Bucky už byl ale čilý a nejspíš dávno vzhůru, protože seděl u stolu a četl si noviny. I Steve si rád čte noviny, ale Bucky u toho vypadal zvláštně. Zatažen do slov si nevšiml, že jsem se probudila. Mhouřil na text oči a mezi obočím se mu dělala vráska, jako by četl o nějakých masakrech. U toho pomalu žvýkal porci míchaných vajíček.

Dovolil mi chvilku ho pozorovat, než ke mně zvedl zrak. Usmál se. Musela jsem vypadat jako hnijící malina. „Dobré ráno, máš hlad?" pozdravil a natáhl se pro starodávný hrnek s uraženým uchem.

„Mám pocit, že umřu," zasténala jsem.

„Nedivím se, včera jsi pila jako doga," oznámil mi vesele a usrkl z hrnku.

Povzdechla jsem si. „Už nebudu tak pít," prohlásila jsem a ruku si přehodila přes oči.

„Jo, jasně," broukl pochybovačně. Nedivím se, že mi nevěřil. Je to běžná fráze alkoholiků.

„Myslím to vážně. Kdybych šla včera sama, tak by mě ten kluk mohl i sejmout," uvědomila jsem si. „Z takové blízky by mohl trefit slabé místo šupin."

On mlčel, nejspíš jsem vystihla i jeho obavy. Jen tiše sledoval můj myšlenkový proces a žvýkal.

Než abych si ale přiznala, jak moc mě to ve skutečnosti děsilo, vstala jsem s ohledem na jeté tělo a svalila se na židli vedle něho, jenomže ta povolila a já skončila na starých prknech. A on se mi tiše smál. Moc dobře věděl, že je ten nábyteček v rozkladu. Asi pomstička.

„Za tohle shoříš v pekle," zabručela jsem.

„Vajíčka?" nabídl mi, očividně spokojený.

„Ano, prosím." Posadila jsem se prostě na podlahu a opřená a troubu hned vedle stolu se pustila do talířku, který mi podal. Nebylo to špatné jídlo, ale vyloženě jsem cítila, jak každé sousto bojuje o každý centimetr postupu.

Tři jsem zvládla bez problému, ale čtvrté už jsem nemohla ani polknout, žaludek se mi kroutil jako šlapka u tyče, načež se vzepjal a já musela hodit kostrou, abych stihla doběhnout na záchod včas.

„Stačilo říct, že ti to prostě nechutná," houkl za mnou James.

Chtěla jsem opáčit, že názorná ukázka nebude na škodu, ale měla jsem moc práce s mými vnitřními pochody. Klopila jsem, až mi v žaludku nic nezbylo, ale ani to mě nezastavilo...

Něco mi vážně nesedlo.

*Steve – tajná základna uprostřed kanadské tajgy*

Nebyl to ještě ani den, co jsme se ukrývali, a já už zažíval nudu druhého stupně. Základna to byla jiná, než jaké bývaly kdysi – tahle připomínala spíš podzemní hotel než vojenský objekt. Chodby byly sice pořád neútulně šedé, ale jednotlivé pokoje byly zařízeny snad ještě líp než u nás doma. K dispozici jsme měli knihovnu, tělocvičnu, kuchyň i info místnost. Ale nějak jsem se v tom nedokázal uvelebit.

Seděl jsem na pohovce v jakési zdejší verzi obýváku a četl starou dobrou klasiku, ale myšlenky mi pořád utíkaly. Jednou ke Kate, pak hned k Alianci...

Connor se bavil s agenty, kteří nám tady dělali společnost, a vypadal, že se dobře baví. Samozřejmě byli vybráni pouze ti, kteří budou schopni udržet sourozence z Peru v dobré náladě a mimo spory, přesto se mi zdálo, že jeden z nich na Connora tak trochu zle hledí.

„Jak se vůbec může někdo přihlásit na Akademii SHIELDu?" zeptal se Connor, který podobnými dotazy zaplnil už pár hodin. Asi ho to vážně zajímalo. Ale když poslouchal agentovu odpověď, pohled mu sjel na druhou stranu místnosti. Seděl tam ten, co působil jemně řečeno nevrle. Zrovna si do sklenky nalil vodu a chystal se ji vypít, ale jak sklenici nakláněl, voda se od jeho rtů odtahovala.

Pohledem jsem střelil ke Connorovi, který měl oči přimhouřené soustředěním a vůbec se nesnažil skrývat svůj záměr. Zavřel jsem knihu. I zbytek místnosti si toho všiml a rázem zmlkl.

Paradoxně jako poslední na to přišla samotná oběť zlomyslného žertíku. V ten moment se voda spustila k jeho nosu.

„Connore!" houkl jsem vážně. Kupodivu se voda zastavila na agentově špičce nosu, vzhlédly ke mně dvě překvapené oči. Napadlo mě, že třeba není zvyklý na odpor, když poslední roky puberty strávil jako částečný bůh. „Je to snad nutné?" zeptal jsem se, když vodu vracel do sklenice. Nezdál se naštvaný nebo snad vzpurný, byl prostě jenom upřímně překvapený.

„Hádám, že ne," odpověděl s lehkým úsměvem. Pokývl jsem a zase si otevřel knihu. Snažil jsem se působit rozhodně, ale na jeho intenzivním pohledu, který vám hleděl až do nitra, bylo něco znepokojivého.

Stihl jsem přečíst dvanáct řádků, než mě opět někdo vyrušil.

„Dáte si čaj, kapitáne?" zašveholila jedna z agentek, která se zrovna vynořila z chodby se dvěma hrnky. Překvapeně jsem zamrkal. Potkali jsme se dnes a prohodili dvě slova. Tohle jsem jemně řečeno nečekal.

Každopádně čaj už byl hotový a odmítnout ho by bylo nezdvořilé. „Jistě, děkuji."

Podala mi hrnek a posadila se na můj gauč. „Vůbec není zač. A pokud bude křupat, stačí zamíchat. Znáte to, než se rohypnol rozpustí..."

Zastavil jsem hrnek na půl cesty ke rtům a nejistě na ni pohlédl. Ona se sice usmívala, ale když si všimla mého zmatení, zdálo se, že začne panikařit.

„Nic v tom samozřejmě není! Byl to jenom vtip," hájila se rychle, náhle rudá až po kořínky. A pak jí ruka vystřelila, popadla můj hrnek a napila se z něj. „Vidíte? Je to jenom čaj." Načež mi hrnek vrátila, jako by už byl očištěn.

Upřímně jsem nevěděl, jak na to reagovat. Pohledem jsem přejel po místnosti, abych našel známky nějakého hromadného žertíku, ale agenti se zdáli být jenom pobavení a snad i trochu překvapení.

„Nelsonová," ozval se jeden z nich, „kde máš sluchátko, Mick tě chce v kuchyni." Poklepal si na ucho, ve kterém měl své zařízení, skrze které mu vzkaz nejspíš přišel.

Agentka se s křečovitým úsměvem zvedla a urychleně odešla.

„Ty mladé holky," povzdechl si tiše jeden z agentů a vrátil se k dloubání do displeje svého tabletu.

„Tak tomu říkám záchrana v poslední vteřině," zasmál se Connor.

„Spíš trochu pozdě," zabručela Wanda z opačného koutu, kde už nějakou chvíli seděla a zkoumala ten kámen, co dostala v Tibetu. Rudá mlha ho obklopovala a oblázek jí tak obíhal kolem dlaně. Vypadala, že ji Phande pořád trápí. Už jsem chtěl vstát, připojit se k ní a možná to trochu probrat, ale Connor mě předběhl. Vyskočil ze židle, rozhodně došel až k jejímu křeslu a posadil se na zem vedle něj.

„Cítil jsem z tebe něco zvláštního, ale ještě jsem tě to neviděl dělat," vydechl okouzleně a strčil do kamínku prstem. Wanda ucukla, snad aby mu neublížila, ale on se jenom pousmál. A stejně jako u všech, i u Wandy se mu podařilo okouzlit při prvních slovech.

„Taky umíš zajímavé věci," opáčila opatrně, ale rudou mlhu nestáhla, dál si s ní pohrávala, jako by ji předváděla.

„Oproti tvým věcem jsou to karetní triky," řekl skoro šeptem. Zamračil jsem se, jejich rozhovor náhle nabral intimní nádech, až jsem se cítil nepatřičně, že jsem vůbec ve stejné místnosti.

Connor rozevřel dlaň poblíž té její a nechal čaj z jejího hrnku vzlétnout jako obláček. Wanda ho dychtivě sledovala; pomalu se přenesl až k její mlze a když se obě síly setkaly, oba se zprudka nadechli.

Odvrátil jsem zrak. A než se mohla stát další nepatřičnost, základna se otřásla v základech. Jakoby výbuch. Někde blízko.

Všichni byli na nohou téměř okamžitě a jejich pohledy se stočily ke dveřím, čekali možná nepřítele, co vběhne do futer a začne boj, ale Connor nás všechny vyvedl z omylu.

„To je Grace," hlesl jen a vyběhl. 

***

Doufám, že se líbilo, ale i jakoukoli kritiku ocením. Tak se nebojte aspoň trochu vyjádřit... prosím :D *snaží se neznít jako socan*

Další díl za týden, ale možná vydávání posunu na nějaký víkend se stejným dávkováním. :))

Díky za přečtení a pěkný zbytek týdne! :)