V minulém díle Parker vymlátil Patricka z Kate, načež se strachy rozbrečel. Steve byl seznámen s plánem ukrývání sourozenců z Peru. Rozhodl se proto zavolat Kate, což vyústilo ve vysklené okno. Pomalu už se situace vyostřuje a všichni tuší, že se střet nezvratitelně blíží.

ATLANTIK – VYKRADLI JI – ZMIZELA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – deset hodin ráno – přesně 12h od poslední návštěvy Patricka *

Byl pomalu čas na oběd a já přemýšlel, jestli zajít ven pro něco dobrého, nebo si udělat poslední pytlík čínských nudlí. Objednávat se sem sice mohlo, ale bylo kolem toho tolik tajných cavyků, že by to trvalo měsíc, než by mi jídlo doručili.

„Hej, chceš se jít najíst ven?" houkla jsem po Parkerovi, který už zas mastil hru děsivě rozhozen na pohovce. S takovou se mu na zádech udělá hrb a Tony mi vynadá, proč jsem nezarazila jeho přeměnu v Quasimoda.

„Jo, proč ne," odpověděl, aniž by mi věnoval víc pozornosti, než bylo nezbytné.

„Kam půjdeme?" chtěla jsem vědět, abych se psychicky mohla připravit na jeho věčné vybírání z desítek místní fastfoodů.

„Nevím, je mi to jedno," odmávl mě a dál mačkal čudlíky na konzoli. Překlad – obejdeme všechny podniky na Manhattanu a uvidí se.

„V kolik budeš chtít jít?" zkusila jsem to znovu.

„To je fuk," zahučel, příliš zaujatý modrou holkou na obrazovce, kterou nejspíš zachraňoval ze spárů zlého draka. Překlad – půjdeme, až dohraju, což může být kdykoli; až se tak stane, budu mrzutý, protože budu dávno hladový.

„S tebou je dneska řeč," povzdechla jsem si. Naštěstí pro něj mi zazvonil mobil, kdyby ne, drbala bych do něj tak dlouho, až bychom se nejspíš porvali. Hrála mi z kapsy znělka z Růžového pantera – můj běžný mobil, volající - Adrian. Vybrala jsem mu muzičku speciálně na míru, váže se k tomu vtipná historka, kdy se Adrian pokoušel o agentství a řádně pohořel (byly zahrnuty květiny, paralyzér a feromonová kolínská). To byste tam museli být.

„Ano?" ozvala jsem se do telefonu nadmíru stroze, přeci jen je divoká doba, kterýkoli z mých nepřátel mu mohl mobil sebrat. Upřímně bych se ale nedivila, kdyby mu ho vzali kamarádi, děti nebo třeba kočky.

„Tady Adrian, jsi ve městě?" zeptal se nezvykle vážně. Hned jsem větřila problémy.

„Jsem, proč?" Sama jsem si zněla trochu podezřívavě, ale určitě mě chápal, ačkoli jsem nevěděla, jak moc je zapletený do té akce s tajnými nepřáteli a mým vytlačením.

„Potřeboval bych hodit řeč, nezajdeme na oběd?"

„Proč? Co se stalo?" chtěla jsem vědět.

„Nechci to řešit po telefonu. Sejdeme za hodinu u Tety Anny?" navrhl.

Znepokojovalo mě, jaké tajnosti kolem sebe točil, ale byl to vzácný moment, kdy mi nikdo neplánoval upřít všechny informace. A Teta Anna je super podnik, dělají tam pečené brambory, co křupou jako brambůrky, a rybí nugetky mají tvar rybek.

„Jasně, mám ale Parkera," vzpomněla jsem si na poslední chvíli.

„No, tak ho vezmi. Zatím," rozloučil se a položil to. Překvapeně jsem koukla na obrazovku, jestli se mi to rychlé típnutí jenom nezdálo, protože Adrian je známý tím, že volá minimálně půl hodiny.

„Půjdeme? Musím se ještě stavit pro to objednané oblečení a pak se sejdeme s Adrianem," pobídla jsem ho, ale on dál seděl.

„Víš co, jdi beze mě, udělám si ty nudle," řekl a nevěnoval mi ani pohled. Už jsem se nadechovala, že ho vytáhnu ven, i kdybych se na hlavu měla postavit, ale pak jsem si to rozmyslela. Nehrozilo mu tady nebezpečí, a navíc budu rychleji tam a zpět, když mě nebude zdržovat s maskováním.

„Tak jo, nikomu neotevírej dveře," varovala jsem ho, než jsem se vydala ke dveřím.

„Uhm," houkl jen.

Začínalo to s ním jít z kopce.

* o hodinu později – Kate – restaurace Teta Anna*

Vešla jsem do růžově natřené budovy, která mi hned ve dveřích připomněla ty časy, kdy jsem tady chodila skoro denně. Smažená ryba a brambory. Nějakou dobu jsem na tom byla závislá. Podnik byl v době oběda narvaný k prasknutí, ale Adrian už tam seděl a zabíral box daleko od hučících zákazníků u pultu. Hned jak jsem ho uviděla, bylo mi jasné, že je s ním něco špatně.

„Nazdar, tak co je?" pozdravila jsem ho, když jsem si přisedla. Nugetky s brambůrky už byly na stole, takže jsem se do nich rovnou pustila. Dneska jsem nesnídala.

„Nemáš Parkera?" zeptal se, aby tak oddálil mou otázku.

„Hraje," řekla jsem jen, ale víc nebylo třeba.

„Aha," houkl tiše. Prsty jedné ruky si klepal do dlaně té druhé, trochu víc mrkal a vyhýbal se mému pohledu. Byl napnut jako kšandy.

„Tak co?" chtěla jsem vědět nedočkavě. Doufala jsem, že mi neprozradí, kde je Grace s Connorem, jak to po mně chtěl Patrick, ale nemohla jsem si pomoct, byla jsem zvědavá.

„Udělal jsem něco hloupého," přiznal po chvilce váhání a vpil se mi do očí.

Srdce mi poskočilo. V hlavě se mi spustila přehlídka strašných věcí, kterých se mohl dopustit. „Co?"

„Pozval jsem Lissu na večeři," vypálil a koukl na mě, skoro jako by čekal, že ho za to vezmu holí.

„Moji kamarádku Lissu? Lissu, se kterou jsem byla v zadržovací cele? Lissu, která má vlasy jako mrkev? Tu Lissu?" chtěla jsem vědět skoro strnule.

„Jo, přesně tu Lissu," hlesl a čekal, co bude následovat.

„No, a to je hloupost protože..." zaváhala jsem.

„Protože to nevyšlo," přiznal. „Byli jsme venku včera večer, ale bylo to celé trochu trapné. Hned na začátku jsem plácl, že mi bude stovka, ji to vyděsilo, pak nevěděla, co říct, tak jsem začal o tom, že vím, kdo je. Vydržela to asi čtyřicet minut, ale pak řekla, že musí jít. Že si zavoláme. No, ale nemáme na sebe čísla."

Rozesmála jsem se. Upřímně jsem se mu smála, protože se mi ulevilo, že to není nic horšího. Pro něj to ale byl konec světa, takže mě zlým pohledem rychle zklidnil.

Odkašlala jsem si. „Tobě to vadí, protože bys ji chtěl vidět znovu, co?"

„Bylo by to pěkný," přiznal opatrně.

„Tak jí zavolej a vysvětli jí, proč jsi tak stresoval, holky mají rády, když ukážete nejistotu," poradila jsem mu a ukousla rybičce hlavu. Číslo bych měla mít.

„Myslím, že jsem se maximálně znemožnil," zaskučel a zavrhl tak nápad s voláním.

„Takové věci se stávají pořád," odmávla jsem jeho starost. „Navíc Liss, je tolerantní. Jednou jsme spolu byly na oslavě narozenin, jeden kluk jí poblil boty a ona se o něho pak celý večer starala."

„Myslíš, že mám šanci?" zeptal se, v očích skoro dětská víra v každé mé další slovo.

„Určitě, jen to chce trochu snahy. Víš, svým zvláštním způsobem umíš být i okouzlující," snažila jsem se ho uklidnit, ale on mě hned vzal za slovo a lišácky se usmál.

„Jo?" Zaviklal na mě obočím, až mě donutil obrátit oči v sloup. Pokud jim tohle má vyjít, Liss se bude muset hodně snažit.

Už jsem ho chtěla zpražit, když dnes opět někoho zachránil telefon. Dneska je po mně opravdu sháňka. Vytáhl jsem ho z kapsy. A... Po tváři se mi rozlil pobavený úsměv.

„Ahoj, Liss," zvolala jsem do telefonu a vrhla po Adrianovi zlomyslný úšklebek. Jemu skoro zaskočila rybí nugetka. Nahnul se přes stůl, aby slyšel, co jeho nová láska povídá, ale schválně jsem se odvrátila.

„Ahoj, Kate, neruším tě u nějaké zkázonosné činnosti?" zeptala se, stejně jako vždycky, s lehkým popíchnutím. Dneska jí ale v hlasu hrála nejistota. A nebylo tajemstvím, co ji tak dostalo.

„Vůbec, zrovna jím rybí hlavu v trojobalu," vysvětlila jsem.

Ze sluchátka se ozval povzdech. „Víš, vážně máš talent pohoršovat jedinou větou."

„Jsem si toho vědoma. Proč voláš?" chtěla jsem vědět, přestože to bylo jasné.

„Víš, včera jsem u tvého táty narazila na Adriana a on mě pozval na jídlo," začala opatrně, „a já jsem šla, jen to bylo trochu divné."

„Aha, a dál?" chtěl jsem vědět s upřeným pohledem do Adrianova vyplašeného obličeje.

„Počkej, nejsi překvapená?" zarazila se zmateně, ale pak jí to došlo. „On už ti to vyzvonil."

„To si piš," zasmála jsem se.

„A co si o tom myslíš?" zeptala se nejistě.

„Že je to milé," řekla jsem jen.

„Víš, on včera říkal spoustu divných věcí. Třeba to s tím věkem a taky říkal, že hraje na flétnu, která udělá tsunami, co zaplaví Čínu, nevíš, co tím myslel?" zeptala se nakonec, dokonale zmatená jeho kecy. Když mi to kdysi taky řekl, reagovala jsem plus minus podobně.

„Zrovna tohle je pravda," zastala jsem se ho skoro nechtě.

„Takže patří do té vaší party?" zeptala se.

„Myslíš do supertajné organizace na ochranu planety?" opravila jsem ji škrobeně, až se zasmála.

„Jo, do té."

„Tak to bohužel patří, ale není tam pořád, není až tak důležitý," –Adrian mezitím šermoval rukama, abych okamžitě přestala mluvit v jeho neprospěch, „většinou sedí doma a dělá nezáživné věci jako obyčejní lidi. Před pár týdny se skamarádil se středoškoláky a po víkendech hrají Dračí doupě. Nebo nedávno se rozhodl, že chce vidět nejlepší balet ve městě. Jo a teď jsem si vzpomněla..." začala jsem se smát, ale Adrian mi narval půl nugetky do pusy a zacpal ji dlaní, abych už ani nepípla. Oči křečovitě dokořán na mě třeštil z pěti centimetrů, jako by mi posílal telepatickou zprávu plnou výhružek.

„Co je? On je tam s tebou?!" vyjekla Lissa.

„No, zrovna mi říkal, jak tě pozval na večeři," pousmála jsem se, když jsem dožvýkala.

„Proč jsi mi to neřekla?!" jančila dál.

„Protože jsem ho chtěla vytočit," přiznala jsem.

„A co říkal? Ale neříkej to tak, aby poznal, že jsem se ptala! Nemůžeš někam poodejít?" zmatkovala.

„Všichni tři jsme se zatím shodli, že moc mluvil," vytušila jsem.

„To už jsi odešla? Neznělo to, jako bys někam šla," podezřívala mě.

„Jojo, jsem úplně pryč," zalhala jsem, zatímco jsem se prala s Adrianovou dotěrnou rukou, která prahla po mobilu. „Myslím, že když mu dáš šanci, tak si ho oblíbíš, ale chce to trpělivost, pevné nervy, zlaté srdce a zásobu sedativ, až ti začne lézt na nervy. A bojí se výšek."

Když jsem s ní domluvila, Adrian už se nevzpíral. Zle na mě hleděl. Kdyby byl na jeho místě Banner a stejně tak mu rumplovala krkavice, asi už bych letěla napříč Manhattanem.

Spokojeně jsem se usmála a zakousla se do další nugetky.

*o jedenáct hodin později – Kate – cizí byt*

„A pak jsem se zvedla, chytila jeho hlavu a řekla: ,Tady Dora průzkumnice, ksichte!'" vyjekla jsem smíchy a pěstí praštila do stolu, až se mi víno rozlilo na kalhoty. Mí dva společníci, Oliver – princezňák, u kterého jsem bydlela, než jsem šla do hotelu; a Richrad – nějaký týpek, kterého jsem dneska potkala, se očividně bavili, ale měla jsem pocit, že se smějou hlavně tomu, jak mi nejdou vyslovovat slova a jak moc se pak směju. Ale upřímně mi to bylo jedno.

Abych vás ale trochu uvedla do děje. Když jsem přišla od Adriana, Parker pořád hrál. Pak jsme se poprali o konzoli, načež jsem to vzdala a vydala se na nákupy, kde jsem náhodou potkala Barta, známého od Kvída, kamaráda Adama, co je kamarádem Olivera, a on mi řekl, že dneska pořádá kamarád od Oliverova kamaráda party na bytě. Že prej jsem srdečně zvána. No, a tak jsem srdečně přišla. A pak se srdečně cinkla. Až jsem se dostala do stavu tancuj, dokud se nezpotíš jako prase, pak jdi všechny obejmout, na to si dej další drinčík a nakonec vyprávěj vtipné přísně tajné zážitky z SHIELDu.

„Teď jsem si ale vzpomněla na jinou akci, to jsme takhle byli uprostřed Atlantiku, sluníčko, moříčko, váneček, chápete? Plavíme se na lodi, málem tam umřeme, je to vzrůšo, chápete? A pak mě smetla tsunami!" opět jsem to vykřikla a začala se smát, až mi tekly slzy.

Kluci se sice začali smát, ale za moment jim úsměv trochu povadl. Pohledy měli upřené někam za mě, napůl překvapení a napůl znepokojení.

Když jsem se ohlédla, zasténala jsem. Bucky. Stál tam jako bůh pomsty, celý v černém a s pohledem sériového vraha na tváři.

„Který z vás idiotů ho zavolal?!" křikla jsem s pohledem převážně na Olivera, který se tvářil přímo ukázkově provinile.

„Chtěl jsem zavolat Steva, ale neměla jsi v kontaktech jména, tak jsem myslel, že Piškotek bude on," omlouval se honem.

„To je telefon v utajení, Steve je tam jako Tvarohová pusinka," vysvětlila jsem s pohledem, který dával jasně najevo, že když tohle nepoznali, je jejich existence zbytečná.

„Dostal jsem vzkaz, že jsi na káry," oznámil mi Bucky, který k nám došel a podřepl vedle mě.

Ale já měla ještě nedořešené věci s Oliverem, který mi takhle zkazil zbytek večera. Ne, že by se James neuměl bavit, ale za poslední rok nebo dva tak nějak potemněl. Jako by ho něco vážně dostalo. Něco, o čem mi nic neřekl. „Škrtám si tě ze seznamu hostů na můj pohřeb! Měla tam být vínová fontána!"

„Teď už můžeme jít?" zeptal se Bucky trpělivě.

„Teď už ano," svolila jsem a pomalu se zvedla. Věděla jsem, že jsem se docela zřídila, ale nechtěla jsem, aby to Bucky poznal takovým fofrem.

Nabídl mi rámě, já se zavěsila a prošli jsme zírajícím bytem, který můj odsun sledoval jako nějakou senzaci. Na chodbě bylo relativní ticho, takže jsem si mohla plně vychutnat, jak mi bombově zvoní v uších. Zapomněla jsem zmínit, že měli muziku úplně naplno, až se chvěl vzduch. V tichosti jsme sjeli výtahem a vypadli na ulici. Bylo něco před půlnocí, takže to venku ještě docela žilo.

„Užila sis večer?" zeptal se po chvilce, v hlase nenápadné pobavení.

„Bylo to tutu frutu, neboj," zablábolila jsem. Visela jsem na něm jako děcko, protože se mi nohy pletly a co krok to jiný směr.

„Kam tě mám doprovodit?" chtěl vědět, ale mé svéprávné já už bylo dávno pryč.

„Nesedneme na velociraptory a pojedeme na západ," zasnila jsem se a už si představila, jak jedeme pouští na ještěrech přímo k zapadajícímu slunci. Věděla jsem, co říkám, jenom mi zmizel filtr mezi mozkem a pusou. Každá představa byla rázem veřejná.

„Aha," řekl jen, naprosto nevzrušeně. Možná mu přišlo, že úplně blouzním, ale přesně tenhle výjev jsem viděla, když jsem se prala s Parkerem. Jel na dinosaurovi do zapadajícího slunce. Nebylo to z mé hlavy. Přísahám.

„Nepůjdeme tancovat?" zeptala jsem se s nadějí, když jsme míjeli frontu před jedním z klubů.

„Nemyslím," zničil mé sny a dál pokračoval volným tempem.

„Sedneme si do parku? Chci ti totiž něco říííct," protáhla jsem s cílem znít tajemně, ale musela jsem znít ještě víc opile.

„Můžeš mi to říct i tady," navrhl.

„To nesmím, i chodníky mají uši," zašeptala jsem a rozhlédla se.

„Tak mi to pošeptej," zkusil to znovu a zastavil se, aby na mě pořádně viděl. Stáli jsme mezi lampami tak, že na nás nedopadalo moc světla. Lidé už taky nebyli v dohledu, jako by se všichni příhodně někam uvrtali.

„Tak se nakloň," zašeptala jsem.

A on se naklonil.

„Blíž," pokračovala jsem, když mi přišlo, že je pořád daleko.

Sehnul se až tak, že mě jeho vlasy pošimraly na nose. Usmála jsem se.

„Pěkně voníš, piškotku," šeptla jsem, načež se narovnal a věnoval mi dospělácký pohled.

„To není žádné tajemství," opáčil, ale usmál se, protože asi čekal nějaké závratné nové informace.

A já takové měla. Navíc jsem věděla, že Patrick teď nemá šanci něco s mou myslí podnikat, ani do ní nakukovat. Co se stane pod vlivem, to zůstane zapomenuto jak pro něj tak pro mě.

„A taky slyším hlasy, ale to ty víš, a taky myslím, že jsou zoufalí, jo a vím, že Connor a Grace nesmí padnout... jakože do nich, teda k nim, jim do spárů,..., a taky Adrian chodí s Lissou, věděl jsi to? Jo a viděla jsem hadí holku a vůdce padouchů, je to děda, věřil bys tomu? Taky je mi jasné, že Patrick, víš, ten co mi vrtá v hlavě, není úplně spoko, jestli víš, o čem mluvím. A nejlepší na konec, mám normálně vidiny z budoucnosti. On mi to řekl a já myslím, že jsou fakt jako. Jakože to bude," dobreptala jsem a zavěsila se do něj skoro celou vahou. „Asi budu zvracet."

A jak jsem řekla, tak se stalo, klopýtla jsem směrem k boční uličce, kde se příhodně dalo skrýt do stínu velkého kontejneru, a vyklopila svůj žaludek do kupy kartónů vedle.

„Dneska jsi samé překvapení," houkl jenom a chytil mi volné vlasy, abych si je nepoblinkla. Na můj vkus je držel trochu moc pevně, jako by si plánoval, že mi hlavu zarazí do chodníku, ale nestěžovala jsem si.

Když jsme se narovnala, bylo mi mnohem líp. Uvnitř mi přestalo bouřit a mysl se začala krapet zaostřovat.

A pak se ve tmě cosi mihlo a náhle mi do obličeje mířila hlaveň. 

***

Tak co říkáte na dnešní kapitolu? Vím, byla taková rozfrcaná, ale zase to mělo trochu větší spád, ne? :) Snad se líbilo a potkáme se brzy u další. :))