Zdravím! Po týdnu další kapitola. Víte co je vtipné? Tahle kniha vznikla někdy v březnu 2017 :D a nezvládla jsem ani třicet dílů za tu dobu... chjo.

V minulé kapitole Kate letěla s Parkerem do NY, Steve byl v Tibetu pro holčičku, která ovládá kamení. Bucky se Samem šli verbovat servírku, co ovládá blesky, když je nad ní bouřka. Nic jiného se snad ani nestalo...

*Kate – hodina po příletu do NYC*

Nebyl ještě ani čas na oběd a já už přemýšlela, že se nechám sterilizovat. Představa, že bych měla s dítětem strávit osmnáct let, mi hnala skoro slzy do očí. A to jsem měla Parkera na starost jenom pár hodin. V letadle mluvil. Na letišti mluvil. V taxíku mluvil. Na nádraží, kam jsem si šla vybrat nouzovou skříňku, opět něco povídal. Když jsem mu vysvětlovala, jak si nasadit na obličej síťku, která byla nepostradatelnou součástí mého maskovacího rituálu, zase něco brebentil. Jakmile jsme se ztráceli v metru, musela jsem mu důrazně vysvětlit, že bude nejlepší mlčet, což vydržel asi patnáct minut.

A žvanil i před hotelem, kde jsem měla svůj velmi pečlivě utajený apartmán. Přišla jsem tam s rolí padoucha, která mě do určité míry chránila před personálem i ostatními. Tam se to vždycky jenom hemžilo lidmi, kteří vyrazí lovit, jen co cítí krev.

„Teď poslouchej," utnula jsem rázně jeho vyprávění, „tady bydlím, ale na stupnici do deseti má tenhle byt utajení jedenáct, chápeš? Vystupuju tam jako stará Kate, abych měla klid, takže až tam vejdeme, jenom mlč a tvař se drsně. Zvládneš to?"

Nepochybně jsem ho tím zaujala, protože se mu v očích zalesklo vzrušení. Kdo by neměl rád takové akce?

„Samozřejmě, jsem připraven," prohlásil a postavil se zpříma jako voják. Zaváhala jsem, ale co mi zbývalo? Lepší už to asi nebude. Sama jsem si na šupinách navolila své temné líčení a nasadila pohrdavý obličej. Vešli jsme do haly jako nějací gangsteři.

Všechno by bylo fajn, kdyby u recepce nestál gangster opravdový. Slíbila jsem Tonymu, že se o Parkera postarám, a přestože potkat tak nebezpečného muže ho neohrožuje na životě, preferovala bych, kdyby k tomu nedošlo.

„Berte," pozdravila jsem ho, když jsme se míjeli. On na mě jenom pokývl, ale i to byl docela výkon.

Na recepci jsem se legitimovala a pronesla heslo „našla jsem štěně", které mělo jednoduchý význam – mám hosta, nešťourat. Nacpala jsem nadšeného bratra do výtahu a zmáčkla lososové tlačítko do mého bytu.

„Zatím lepší než Disneyland," ohodnotil naše dobrodružství rychle, než jsem ho stihla umlčet.

Těšila jsem se, že hned jak přijdu, skočím na gauč a natáhnu se. Celý flákací plán však zmizel, když se mi hned po otevření dveří výtahu naskytl pohled na vysmátého Alana, majitele hotelu. Už zase.

„Alane," pozdravila jsem ho s úsměvem a nechala se obejmout. Nevím, jestli si pamatujete, ale Alan je objímač. Byla jsem pryč snad jen pět dní, ale on se choval, jako bych se vrátila z války.

„Kate, rád tě zase vidím. Koho jsi to přivedla?" zeptal se a úsměv ještě rozšířil. Parker se sice snažil tvářit chladně a do určité míry ho Alan znepokojoval, ale byl prostě šťastné dítě.

„To je Parker, bratr," představila jsem ho. „Parkere, tohle je Alan Mauser, je to jeho hotel."

Parker nastavil ruku jako dospělák, ale Alan ho přátelsky objal. A jelikož byl Alan trochu menší než já a já byla o hodně menší než Parker, vypadalo jejich objetí komicky. Idylku přerušilo slabé zapípání z drahého saka Mausera. Asi zpráva, ale on se na to ani nepodíval.

„Už budu muset jít, ale kdybys cokoli potřebovala, víš, kde mě najdeš," broukl ještě mým směrem a laškovně mrkl. Naštěstí nečekal na mou reakci, protože ta by ho asi moc nepotěšila, a vběhl do výtahu. Upřímně jsem netušila, proč mě přišel přivítat.

„Zvláštní pán," ohodnotil celou situaci Parker a rozešel se do bytu. „Tony říkal, že ses jim ztratila z radaru. Všichni si mysleli, že bydlíš v nějakém kanále."

Upřímně jsem se zasmála. Ke kanálu to tady mělo opravdu daleko. „To byl plán B."

Pobaveně po mně blýskl očima. „Takže tady celé dny jenom sedíš a koukáš na telku?"

„Většinu času jsem v garáži, mám tam rozdělaný takový projekt."

„Jo? Co stavíš?" zeptal se neohromeně, nejspíš zvyklý od Tonyho, že se pořád něco staví.

„To je přísně tajné."

O pár hodin později, když slunce zapadlo a na město padla tma, rozhodla jsem se, že je třeba jít trochu na vzduch. Parker strávil celý den u jakési videohry, takže přestal mluvit, což mě po prvotní úlevě začalo trochu znepokojovat.

Vzala jsem ho do své dílny v podzemních patrech, kde jsem pracovala na svém vymazleném autě. Ono už bylo vymazlené původně, ale přidávání neobyčejných vlastností je prostě můj koníček.

„Ty máš Ferrari FF v černé barvě," zašeptal přidušeně a pěst si přiložil na pusu, aby snad nepištěl. Dřepěl u auta ještě dřív, než jsem stihla cokoli říct. Nahlížel tónovanými skly a přejížděl po něm prsty. „A to sis stěžovala, že si v letadle kupuju dvoje buráky."

„Nekoupila jsem si ho, dostala jsem ho od Tonyho loni na narozeniny," objasnila jsem to, ale tím jsem ho jenom ještě víc rozdivočila.

„Tohle že táta dává na narozky?!" vyjekl nevěřícně.

„Snad jsi viděl jeho garáž ne? Jednou za čas si tam dělá místo pro nové kousky."

„Už jenom pět let a budu mít Ferrari," zasnil se a toužebně si povzdechl. Nechtěla jsem mu kazit radost, a tak jsem radši mlčela. Třeba si Tony vzpomene, že má zase moc žihadel, až přijde ta chvíle.

„Zrychlí to z nuly na sto za čtyři vteřiny, chceš se projet?" navrhla jsem.

„A není to nebezpečné po městě? Co když nás chytnou policajti?" zaváhal, ale bylo mi hned jasné, že pojede, i kdybych mu řekla, že za to dost možná skončíme v zadržovací cele.

„Má to maskování, nejsem včerejší." Protočila jsem oči a sáhla po klíčcích. Jak jsem se jich ale dotkla, luplo mi v hlavě a začala jsem ztrácet rovnováhu. Svět jsem viděla dvojmo, až zmizel úplně. Jenom jsem cítila, jak padám k zemi.

Nebylo pochyb, že za to mohl Patrick, který se rozhodl zajít na návštěvu. Když se mi obraz zaostřil z barevné mlhy na skutečný prostor, bylo mi hned jasné, jakým směrem se bude náš hovor odvíjet. Stála jsem na střeše jedné z výškových budov, ze které byl perfektní výhled na čerstvě zničené město. Z různých míst stoupaly husté komíny tmavého kouře, popel se snášel jako sníh a desítky sirén rezonovaly v ulicích. I z takové výšky jsem slyšela, jak v dálce někdo křičí. Dav.

„Zase bude proslov o tom, jak zničím svět?" houkla jsem za sebe, protože přesně tam dotěrný narušitel stál.

„Nezničíš ho ty. Za všechno, co se tady stane, může SHIELD. Ty tomu ale můžeš předejít," odpověděl a přišel za mnou. Nedíval se na mě, ale někam do dálky. Jedině tak jsem si mohla všimnout poměrně čerstvé jizvy, která se mu táhla po spánku. Neptala jsem se a on o tom nezačal.

„Co se tady stane?" chtěla jsem vědět. Tušila jsem jen, že to nějak souvisí s tou mojí skutečnou vizí, kdy bojujeme proti létajícím stromům, kde se ohýbá prostor neskutečným způsobem. Kde dost možná spousta z nás zemře.

„Boj mezi organizacemi, i když v první linii budou hlavně noví rekruti. Zapomeň na boj s Hydrou, zapomeň na teroristy a pomatence. Tohle bude válka, ve které obyčejní lidé nebudou mít šanci." Jeho odpověď mě zrovna nepotěšila. Nebylo těžké si představit, co tím asi myslí. Viděla jsem u SHIELDu tučné složky s vylepšenými, i když jsem nikdy nenahlédla. Vzhledem ke špiónovi v mé hlavě to bylo jedině dobře.

„A jak bych to mohla zastavit zrovna já?" zeptala jsem se obezřetně. Už z principu jsem očekávala, že se mě pokusí zmanipulovat.

„Vše se točí kolem dvou lidí. Sourozenců, o kterých jsem ti už říkal. Connor a jeho sestra Grace. Oba teď padli do rukou SHIELDu, který jejich ohromné moci vůbec nerozumí. Když nám zjistíš, kde je drží, k žádnému boji nedojde." Povídal, ale zněl tak nepřesvědčivě, až se mi chtělo smát.

„Pořád mi zníte jako velcí záporáci," shodila jsem jeho snahu bez mrknutí oka.

„Viděla jsi, co se stane, když se střetneme," varoval mě.

Zlostně jsem zafuněla. „Ne, viděla jsem jenom to, co jsi chtěl, abych viděla!" rozkřikla jsem se na něj, až se polekal. Bylo těžké udržet si v takových dobách chladnou hlavu.

„Mýlíš se," povzdechl si, „ty vize přicházejí od tebe, je to tvůj dar, který jsi získala při svých výletech do vesmíru."

Ignorovala jsem jeho snahu přesvědčit mě. „Tak si to vyjasníme, ty chceš, abych zjistila, kde jsou ti mocní sourozenci, jinak budou lidi trpět. Ale sami s nimi máte divoké plány, takže moje odpověď zní ne. A byla bych ráda, kdybys mě už neotravoval."

Vypadal smutně. Taky bych byla, kdyby mi po týdnech snahy někdo ukázal prostředník. Ale bylo mi to jedno. No, a pak mě někdo lisknul. Dost silně na to, aby mi rána vytočila hlavu.

Ublíženě jsem se na něj podívala, ale vypadalo to, že i on dostal jednu ránu přes buclatou tvář.

„Co to bylo?" chtěla jsem vědět.

„Nevím. Je to tak nahlas. Přestaň!" křikl, oči zuřivě dokořán. Já ale nic neslyšela. Ještě chvíli se kroutil, mačkal si spánky a pevně tiskl víčka, pak mě ale pustil ze svých spárů. Vzduch se zavlnil a vyplivl mě zpátky v garážích.

A tam na mě křičel celý problém. Dlaň už letěla k mé tváři, že mě praští znovu, ale v poslední vteřině jsem Parkerovi chytila zápěstí. K mému překvapení mu tekly slzy po tvářích. Takhle jsem si ho pamatovala z doby, kdy jsem ho poprvé unesla jeho matce. Byl tak malinký, ztracený a brečel.

„Nevěděl jsem, co mám dělat," vysvětloval a drtil mi při tom ruku i rameno.

„Už je to dobrý, je pryč," uklidňovala jsem ho a objala jeho chvějící se tělo. „Vytáhl jsi mě z tama."

„Když se ti převrátily oči v sloup a spadla jsi, měl jsem strach, že umřeš," stěžoval si dál a funěl mi na krk. Do očí se mi nahrnuly slzy. Roky jsem se snažila zapomenout, že právě moje matka mohla za smrt té jeho, ale při téhle srdcervoucí příležitosti mi to nějak vytanulo na mysl.

„To byl ten telepat. Dal jsi mu pěknou nakládačku," pochválila jsem ho, ale byl moc v šoku, aby ho to potěšilo. Povzdechla jsem si. „Neboj, plánuju si umírání až na důchod."

„To není vtipné," řekl, ale slyšela jsem mu v hlase úsměv.

„Pojď, projedeme se. Potřebujeme trochu na vzduch," navrhla jsem a vyhrabala se na nohy.

Když stál, zdálo se, že je o trochu klidnější. Utřel si mokré oči a pousmál se.

„Stavíme se na jídlo?" zeptal se. Musela jsem se zasmát, protože náplasti z jídla jsem používala nejraději.

„Pro svou charitu cokoli."

*Steve – základna SHIELDu na sever od NYC*

„Co se bude dít teď?" zeptal se mě Connor, když jsme se blížili ke dveřím, za kterými už čekala polovina SHIELDu. Nevěděl jsem, co bude předmětem schůze, ale jelikož jsem musel vytáhnout z úkrytu Connora s Grace, měl jsem neblahé tušení.

„Nevím, to nám řeknou oni," odpověděl jsem a hlavou kývl před sebe.

„Je tam hodně lidí," podotknul, čímž mě upozornil na to, co se stalo minule, jak Grace roztrhala sklo ve svém okolí a pořádně vyděsila pár agentů.

„Všichni už si dají pozor, o to bych strach neměl," odpověděl jsem upřímně. „Jenom blázen by si tam na vás otvíral pusu."

„Otvírat pusu? To se ještě používá?" uchechtl se Connor a automaticky se ohlédl po sestře, aby sdílel pobavení, ale ta se za námi táhla jako smrt. Pořád mě vyvádělo z míry, že se z blondýny změnila na perskou kněžku nebo co.

„Víš, někoho mi připomínáš," řekl jsem Connorovi .

„Já vím, taky jsem ji potkal, i když jen krátce." Pousmál se a sladil se mnou krok.

„Jo, já vím," povzdechl jsem si, možná až příliš útrpně, protože pak působil ještě zachmuřeněji. „Až tohle skončí a vy se někde potkáte, myslím, že si padnete do oka."

„Takže mnou nehodí o zeď?" zeptal se s úsměvem. Nepochyboval jsem, že by se ubránil, a tohle byla jenom teoretická záležitost.

„Proč by s tebou házela o zeď?" zeptal jsem s upřímným smíchem.

„Agent, co nás hlídal, to říkal." Pokrčil rameny. „Takže se běžně nemstí, jo?"

„Většinou to hází za hlavu. Pokud vím, tak byla jenom jedna osoba, které nedokázala odpustit."

„A co se dělo?" zeptal se s pochybami vepsanými do tváře.

„No, zabila ji," odpověděl jsem a zarazil se nad tím, proč mu to vlastně všechno říkám. Skoro jako by měl schopnost i nad mou náladou, ale to už byla čistá paranoia. Byl prostě příjemný kluk.

„Povzbudivé," broukl. Všiml jsem si, že ho to trápí daleko víc, než cokoli jiného.

Ale jakmile jsme vešli do řídící místnosti, tyhle myšlenky se rozplynuly. Můj úkol byl udržet je v klidu a dál od problémů. Třicet lidí, kteří ztuhli, hned jak jsme vešli, tomu ale nepomáhali.

„Můžeme začít," zvolala Hillová, takže se všichni poslušně srotili do půlkruhu kolem velké obrazovky. Fury chyběl, to bylo zvláštní, ale asi to nebyla dost důležitá porada, aby se zúčastnil. „Protokol Bladhaund nám za pouhý den získal dvanáct spojenců. Zatím jsou doma, ale během dnešní noci se přesunou do výcvikového centra, kde se jim pokusíme zajistit dostatečnou výstroj, a kde si budou moci zdokonalit své schopnosti. Než to rozpustíme, všichni přítomní dostanete složku se všemi novými členy, abyste se s nimi seznámili a nemuseli zjišťovat až během střetu, kdo je na čí straně.

Jedna žena, která se k nám přidala, umí pracovat s bouřkou, ale pokud dojde k boji, nemůžeme pokaždé čekat, až se nějaká objeví. Rozhodně ne přes zimu. Proto se chci zeptat vás dvou, Connore a Grace, uměli byste to ovlivnit?"

„Říkali jste, že s Aliancí nebudeme muset bojovat," zlobil se Connor a se střípkem strachu v očích se ohlédl na sestru. Ta vypadala, že je ve vlastním světě, ale měl jsem pocit, že poslouchá.

„A to stále platí, nemusíte být ani v dohledu," vysvětlila Hillová neskutečně klidně, na to, že žádala dva vtělené perské bohy (nebo tak něco) o takovou laskavost.

Connor přemýšlel. A čím déle to trvalo, tím větší napětí v místnosti panovalo. Skoro jsem slyšel myšlenky všech přítomných, kteří se sice snažili působit klidně, ale měli obavy, jak na to budou reagovat jejich dva svěřenci.

„Já bych ji mohl jenom přitáhnout, kdyby byla blízko, ale vytvořit ji jen tak z ničeho neumím," řekl po hodné chvíli. „Co ty?" zeptal se své zamlklé sestry.

Ta se na něj nebezpečně podívala těma velkýma živýma očima, ale nic neřekla.

„Tvrdí, že se o to ráda pokusí," oznámil všem s širokým úsměvem. Nikdo ani necekl, všichni čekali na nějaký zvrat či vtip.

„Určitě?" ujišťoval jsem se a věnoval mu podezřívavý pohled.

„Určitě," potvrdil s jistotou. Nikdo mu moc nevěřil, ale doufali jsme, že měl pravdu. Nic jiného se ani dělat nedalo.

Hillová si nejspíš pomyslela to samé, protože pokývla a pokračovala. „Dobře, v tom případě se můžete přemístit do úkrytu. Kapitán a sourozenci Maximoff vezmou Grace s Connerem stranou od dění."

„Na jak dlouho?" chtěl jsem vědět, protože mi přišlo zbytečné dělat jim chůvu, když nám Aliance hrozí válkou. Navíc, když se o sebe umí postarat sami.

„Na jak dlouho bude potřeba," odpálila lhostejně a podala mi nějaké papíry, ale pak se zarazila. „Radši bych jí zavolala."

Pokývl jsem a vyšel s mými svěřenci na chodbu. Ve složce, co mi dala, byl kompletní plán akce. Budeme někde uprostřed divočiny na tajné základně. Pokud nedojde ke změně, tak klidně i měsíce. Neudržel jsem povzdech. Až tohle dokončíme, vezmu si dovolenou.

„Pojďte, půjdeme k hlavnímu vchodu, potřebuju si tam něco vyřídit. Odlétáme zítra mimochodem," zavelel jsem a rozešel se chodbou.

„Jdeš jí zavolat?" zeptal se zvědavě Connor.

„Ano," odvětil jsem.

„Řekneš jí, že mě to moc mrzí?" pokračoval.

„Ne, neví, že existuješ," zavrhl jsem jeho nápad, ale on neskončil.

„Já myslím, že už jí to řekli. Ten děda, který to vedl, vypadal sice mile, ale pokud mu nehraje do karet, tak dost možná zuří," uvažoval nahlas. O starém pánovi v čele už víme, ale stejně jsem o něm nerad slyšel.

„To asi nezjistíme," uzavřel jsem to a vytáhl z kapsy mobil, co mi Kate dala, než jsem odešel. Bylo uložené jediné číslo, přesně jak říkala. Vzpomněl jsem si, co říkala o té explozi, ale proto jsem taky mířil ven.

„Už to zvoní?" vyzvídal Connor. Nesouhlasně jsem na něj kouknul, aby mi nechal prostor, ale on jako by to vůbec neviděl. Taková zvláštní verze Kate.

„Halo?" ozvalo se najednou z telefonu.

Nervózně jsem se nadechl a vydechl. „Kate, to jsem já."

„Jo, všimla jsem si," pousmála se.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se, protože za ten den se toho mohlo udát spoustu.

„Jo, koukáme s Parkerem na telku, děje se něco? Proč voláš?" ptala se v hlase náhlou nervozitu.

„Nic se neděje, jen budu muset na nějaký čas odejít. Může to trvat pár týdnů."

„Aha," řekla jen.

Chvilku jsem čekal, jestli něco nedodá, ale mlčela. Měl jsem pocit, že se mi vzdálila, a to jsme v tomhle cirkuse jenom chvíli. Co se stane, až budu pryč i pár měsíců, jsem si nechtěl ani představovat. „Můžu ti ještě zavolat?" zeptal jsem se nakonec.

„Další je ve schránce 1449 na Centrálním, zvládneš to i bez klíčku, ne?"

„Asi jo," potvrdil jsem. „Budeš mi chybět."

„Ty mně taky. A nechci tě znepokojovat, ale už voláš dvacet osm vteřin," upozornila mě, jako by nic. Dvě vteřiny do výbuchu! Ani jsem hovor netípnul, jen jsem přístrojem hodil ze všech sil skrze okno. Sklo se za hlasitého tříštění vysypalo na podlahu.

„Hmm, to muselo být intenzivní loučení," okomentoval to Connor překvapeně. Nepochybně to celé slyšel, ale rýpnout si musel. Zbytek haly taky koukal, ovšem úplně bez kontextu.

„Bylo to nebezpečné," řekl jsem jim. A tak se všichni obrátili k prázdnému oknu, nejspíš příliš zmatení, aby nějak jednali. Sám jsem si nebyl jistý, jestli je ta bomba vůbec pravá. Ale čekali jsme.

„No," začal asi po minutě ticha Connor, „tohle je trochu trapas. Už se těším, až Kate poznám."

Moc děkuju všem, co jsou odhodláni se mnou tenhle příběh doklepat, vážně bych bez vás byla v rozpacích. :)) Další díl bude okolo dalšího víkendu :))