Zdravím! Trochu přiznání na úvod: nechápu se. Já mám napsaných xxx kapitol, ale nejsem schopna je vydat. Tak se omlouvám. Jdu do sebe. Budou pravidelně. Teď jsem to řekla, tak to platí!

V minulé kapitole: Kate byla Patrickem opět vytažena z reality, ale tentokrát jí ukázal vzpomínky, které jí vzal. Potkala tak staříka z Aliance, Hypnotizérku, Connora (kluka z Peru). Steve vyrazil na základnu, která byla přepadena za účelem provokace (podle nich) a setkal se s neporazitelnou dívkou. :)

btw. udělala jsem pro tuto příležitost vlatsní gif... poprvé z nějaké videa :D vzrůšo

ATLANTIK – UTEKLA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – zhruba v době útoku na SHIELD*

„Chtěl bych lososa s hranolky, čokoládové sušenky, dvě pepsiny, malinový dortík. Ty brambůrky máte solené i chilli? Nebo víte co, vezmu si oboje. K tomu prosím ještě buráky a arašídy a velké kakao. A pokud rozdáváte deky, jednu bych si vzal, prosím." Když Parker skončil, letuška se ani nepohnula. Zůstala na něj nejistě zírat. Podívala se na mě, jestli je ta jeho objednávka schválena platícím dozorem.

„Bude ti zle," namítla jsem a věnovala mu nesouhlasný pohled.

„Tak ať," odpověděl bez váhání a nasadil spokojený úsměv. Věděl, že dostane, co chce.

Obrátila jsem se zpátky na letušku, která už stihla nasadit profi úsměv. „Tak to a já si dám ten meruňkový koláč a kafe, prosím."

„Jistě, hned všechno přinesu," zašveholila letuška a popoběhla ke svému vozíku s jídlem.

„Prožereš tu roční výplatu," postěžovala jsem si, ačkoli jsem nečekala, že by to mělo dopad na jeho neskrývané nadšení. Co jsem mu u Tonyho oznámila, že ho mám na starost a je čas jet do New Yorku, nezavřel pusu. A to bylo sedm ráno.

„Vždyť jsi těžce za vodou," zasmál se a začal si sundávat boty. Vsadím se, že udělat to kdykoli jindy, mouchy by do sebe vrážely ve smrtelné křeči a letadlo by muselo nouzově přistát, ale nebyla to ani hodina, co se válel ve vaně. Pochybuju, že vůbec spal. Podezřívala jsem ho z vysosnutí kupy kofeinových pitíček.

„Mohla jsem místo toho třeba přispět na charitu," namítla jsem.

„Já jsem tvoje charita," řekl a samolibě se usmál. V ten moment naštěstí přiběhla letuška a začala nám podávat naše objednávky.

Jenom jsem si povzdechla. Vždycky, když jsem viděla nějaký film, ve kterém bylo pubertální děcko, jenom jsem se smála tomu stereotypu. Měla jsem pocit, že jsem se tak hrozně nikdy nechovala. Parker si to asi taky neuvědomoval, ve svých čerstvých šestnácti si určitě připadal jako mistr světa.

„Chceš si pustit film?" zeptal se mě, když si všiml, že jsem nějak podezřele potichu. Škraň si soustavně rval předraženým jídlem, takže aby vůbec mohl promluvit, musel si rozžvýkanou ňamku zasoukat až pod lícní kost.

Usmála jsem se. „Jaký?"

Očistil si dlaně do kalhot a zapnul tablety v sedadlech před námi. Sjížděl nabídkou níž a níž, až narazil na něco zajímavého. „Co takhle Pobřežní hlídka?"

Melancholie mi rázem vymizela z mysli. S jiskrou v oku jsem se na něj podívala. „Tvoje oblíbené? Ne, díky."

„Co se ti na tom nelíbí? Je tam moře, pláž, teplo, vkusné oblečení, smysluplné dialogy," protestoval a na prstech počítal, kolik zázraků v tom našel.

„Nemám náladu na hluboké výstřihy," odmávla jsem to a naklonila se k němu, abych do nabídky pořádně viděla. „Co Lví král?"

„Není mi pět," zabručel Parker.

„Ale občas se tak chováš," popíchla jsem ho. „Madagaskar?"

„Co máš za problém? Co třeba Most špiónů?" vybral, ale sám se netvářil moc nadšeně.

„Nah. Terapie láskou? O tom jsem někde četla," navrhla jsem zcela vážně, ale co jsem vlastně čekala od kluka jeho nátury a věku?

„To zní jako něco pro mě," zabrblal tiše, že jsem ho skoro přeslechla. Obočí mi povyskočilo.

„Copak, žádný objev po tvém boku?" Začala jsem se zlomyslně usmívat. Pár hodin letu před námi a já pro ně mám perfektní téma.

„Žádný objev nechci," odbyl mě a dál urputně projížděl nabídkou. Když dorazil na konec, jel zase zpátky. Vůbec nevnímal, na co kouká.

„To přijde." Pokrčila jsem rameny. Snažila jsem si vzpomenout na dobu, kdy mi bylo taky šestnáct. Bylo to už docela dávno, bydlela jsem tehdy ještě s Joffrym v tom smradlavém domě. Bylo to divoké období. Tony Parkera peskuje, když nespláchne záchod. Já si zajišťovala bydlení svým tělem a prací v pochybných podnicích.

„Kdy to přišlo tobě?" chtěl vědět a snažil se znít, že je mu to vlastně jedno. Ale cítila jsem, že si se mnou chce povídat o takových věcech. Co mu Tony zařídil, že se může většinu roku učit doma, mohl probírat vztahy leda tak s JARVEM.

„Víš, jak mě máma unesla a já u ní nějaký čas musela být? Předtím jsme se se Stevem docela bavili, padli jsme si prostě do oka."

„Ale dohromady jste se dali až potom, ne?" zeptal se trochu zmateně. Věděla jsem, že můj vztah je veřejně omílané téma. Přeci jen národní hrdina si našel přítelkyni. Jsme spolu už přes dva roky, ale kamkoli se hneme společně, lidi koukají.

„Nevím, co dělal, když jsem byla pryč, ale byl jako vyměněný. To on ten vztah vlastně začal," zasmála jsem se. Teď už mi to nepřipadalo tak zvláštní, ale ten den, kdy jsme zastavili matčinu pomstu, jsem potkala nového Steva.

„A teď jste ok?" chtěl vědět, ale když si všiml náhlé ponurosti na mém obličeji, rozhodl se rychle zaměřit pozornost na krabičku s dortíkem.

„Nic teď u SHIELDu není ok, ale to se vyjasní. Vždycky se to vyjasní. Musí," zablábolila jsem.

„Řekneš mi to?" zeptal se s jiskřičkou naděje v oku. Je zvyklý slýchat na tu otázku samé odmítání, ale zrovna dneska jsem měla náladu svěřit se. Navíc, co by s tou informací asi mohl udělat? Jasně, mám v hlavě Patricka, který mi mimochodem v noci tím snem/vzpomínkou/manipulací zamotal hlavu ještě víc, ale ten ví stejné info jako já, takže nezáleží, komu co řeknu.

„No, SHIELD teď řeší nějaké velké padouchy. Myslím, že mají hodně vylepšených a někdo je dobře financuje. Nevím, co je jejich cílem, ale zrovna teď hledají jiné nadané, které někam zašil SHIELD. Teď po mně chtějí, abych jim o tom něco zjistila, jenomže Fury nakázal, že se nic dozvědět nesmím a všichni pro to dělají maximum. Takže teď vlastně nevím, co dál, protože mi jeden z těch zlých vylepšených leze do hlavy, je to telepat nebo tak něco, a pořád mě otravuje. Nejlepší na tom ale je, že mi všichni lžou, a já ani pořádně nevím proč."

„Tak to jsi docela v klidu, na to, co se kolem děje," zhodnotil mě brácha a nabídl mi burák. Nemohla jsem než se usmát. Byl první osobou, které jsem to řekla takhle naplno, aniž bych se dočkala odsouzení nebo lži. Musím přiznat, že byla úleva se o to podělit. Přijala jsem křivý burák, který tak nějak přirozeně ukončil tohle depresivní téma. Od té doby, kdykoli jsem viděla burák, vzpomněla jsem si na Parkera a jeho tichou bezmeznou podporu.

*Steve – zhruba deset hodin po útoku – někde uprostřed Tibetu*

Co byl vyhlášen Bladhaund, na základně se to rozhučelo jako v úlu. Plánovaly se desítky akcí zároveň, všichni agenti byli v plné pohotovosti. Každému byl přidělen jeden nadaný kdesi ve světě, kterého jsme měli přesvědčit, aby bojoval za naši věc, případně varovat před Aliancí. Že jsem měl pochybnosti, bylo vcelku jedno, Fury měl svůj plán.

Za pár hodin už jsme s Wandou letěli do střední Asie, v rukách informace o našem cíli.

„Nechápu, že do toho chce zapojit i malou holku," poznamenala Wanda, když si znovu pročítala její složku. Phande, osmiletá holčička, která měla podle zpráv schopnost hýbat skalami, sice mohla působit jako posila, ale z morálního hlediska to bylo celé špatně. Přesto jsem byl na cestě k ní.

„Nemusí být v přední linii, umístí ji někde opodál a s ochranou," zauvažoval jsem. Jiné řešení jsem neviděl. Wanda mi ale věnovala pohled plný pochyb.

Když jsme přistáli na kamenité náhorní plošině obklopené skalisky, už nás tam čekali rodiče holčičky i přidělená agentka, která ji hlídala. Bylo hned poznat, že nás nevidí zrovna rádi. Když jsme vystoupili a přidali se k nim, sice nás pozdravili, ale vypadali, že by mě nejradši svrhli do propasti.

„Kapitáne, slečno," pozdravila nás agentka. „Slyšela jsem, že se situace v Americe vyostřuje. Hillová už volala."

„Agentko Saveryová," pokývl jsem.

„Řekla, proč přijíždíme?" zeptala se neochotně Wanda, když si i ona vyměnila pozdravy.

„Ano," odpověděla zachmuřeně Saveryová. „Pojďte za mnou."

Byl jsem rád, že se náš pobyt tady neprodlužoval. S rodiči v zádech jsem se cítil, jako bych jim šel unést dítě. Chtěl jsem to mít rychle z krku. Agentka poprosila rodiče, aby zůstali, a vyvedla nás z náhorní plošiny. Prošli jsme skalami a po tiché patnáctiminutové procházce jsme se dostali na menší plácek obklopený jen a jen kamením.

Uprostřed toho nehostinného místa seděla Phande, nohy měla složené pod sebou a tvář nastavovala obloze. Kdyby neměla zavřené oči, vypadala by jako obyčejné dítě sledující mraky. Tedy, byla tu ještě další drobnost, která tu představu kazila. Na dva metry kolem ní poletovaly kamínky a prach, vznášely se vzduchem plynule po neviditelných drahách a občas do sebe narazily.

„Ví, že ji chceme rekrutovat?" zeptal jsem se. Děti mám rád, ale ještě nikdy jsem nepřemlouval čínskou vylepšenou holčičku, aby se přidala do války na jiném kontinentu. Hádám, že všechno je jednou poprvé.

„Ne, to jsem nechala na vás," usmála se Saveryová.

„Bude mi rozumět?" chtěla vědět Wanda.

„Ne, ale budu překládat," nabídla se agentka a přišla k dívce blíž. „Phande?"

Dívka otevřela oči, ale jinak se ani nehnula. Kamínky stále poletovaly pomalu, stejně jako plyne řeka, než se vlije do moře.

„Řekněte jí, kdo jsme a co se děje v Americe," požádal jsem ji. Agentka něco tiše zašveholila, načež se Phande zamračila. Kamínky začaly poletovat rychleji. Po chvilce ticha taky něco zašeptala.

„Ptá se, proč jste tady." Obrátila se na nás Saveryová, v očích vzrušení.

„Protože potřebujeme pomoct," zkusil jsem to, ale věděl jsem, že tímhle ji nepřesvědčím. Chvilku povídaly zpěvavým jazykem, než se na nás agentka otočila se semknutým obočím.

„Říká, že odejít nechce."

Nervózně jsem přešlápl. Už jsem to chtěl zkusit znovu, když Wanda udělala váhavý krok vpřed. Phande ji ostražitě sledovala, ale nechala ji, aby si sedla hned naproti ní. Chvilku na sebe jen hleděly, načež Wanda přešla k věci. Natáhla ruku dlaní vzhůru a nechala si rudé záblesky běhat po kůži. To Phande nečekala, dost možná nikdy neviděla nikoho, kdo by uměl něco jako ona.

„Zeptejte se jí, jestli můžu," přikázala agentce, která hned zašveholila překlad. Phande těkala očima mezi čarodějkou a dozorem, ale zvědavost ji přemohla. Opatrně kývla a nechala Wandu, aby jí vyslala do hlavy, co potřebovala.

Jakmile se však rudá mlha dotkla jejího těla, balvany v širokém okolí vystřelily do vzduchu jako kulky a zůstaly viset až pár metrů nad zemí. Štěstí, že tím nikoho netrefila. Bůhví, co se jí teď dělo v hlavě. Ústa nechala dokořán, ale oči pevně zavřela.

Vyměnil jsem si se Saveryovou nervózní pohled. Nebyl jsem si jistý, jestli by nebylo lepší, kdyby prostě dál nechtěla odejít. Když mě to napadlo, bylo na změny pozdě. Phande držela Wandu za ruku a hleděla jí do očí. Volnou dlaň natáhla za sebe a chytila jeden z poletujících kamínků. Stiskla ho, až se celá zachvěla, a podala ho překvapené Wandě.

Na hladkém oblázku byly vytlačené dva symboly.

„Půjde s námi," řekla agentka a povzdechla si.

*Bucky – mezitím v New Yorku – bar The Dead Rabbit*

„Tak se koukni znovu do složky," houkl jsem tiše.

„Ty se koukni do složky," odsekl Sam, příležitostně Falcon.

Jenom jsem si povzdechl a prohrábl si vlasy. Seděli jsme u baru už dobrých dvacet minut, ale nemohli jsme se dohodnout absolutně na ničem. Žena, kterou jsme tady měli naverbovat, nás mezitím už dvakrát obsloužila, ale jelikož si Wilson pořád nebyl jistý, jestli je to ona, protože měla jinou barvu vlasů, seděli jsme tam jak pecky.

„Dáte si ještě něco?" zeptala se barmanka, náš cíl, a unaveně se upřela o pult. Bylo něco po poledni, takže jsme byli skoro jediní zákazníci, ale ona jako by už jela druhou směnu.

„Promiňte, jste Wilma Corr?" zeptal jsem se rovnou a ignoroval Samuelův zděšený pohled.

„Kdo se ptá?" zpozorněla a ustoupila od baru.

„SHIELD," odpověděl jsem, i když mi bylo jasné, že tím Wilsona akorát tak naštvu. Nebyl to sice cíl, ale příjemný bonus určitě.

„A třeba rovnou vybal i ten zbytek," zabručel a kopnul do sebe zbytek pomerančového džusu.

„Chystáme se zachránit svět, přidáte se?" zeptal jsem se.

Wilson rozhodil rukama, evidentně jsem nereagoval podle představ. „Chlape!"

Barmanku to ale nerozhodilo. Vzala, co jsem řekl, a přemýšlela. „Co z toho budu mít?"

Pokrčil jsem rameny. „Hlavní výhrou je přežití lidstva. Co byste chtěla?"

Zamyšleně přimhouřila oči. Automaticky vzala sklinku a začala ji leštit. „Chci u SHIELDu práci. Dobře placenou." Koukla, co my na to. Ale upřímně, měli jsme rozkazy naslibovat všechno v rozumné míře s tím, že se to vyřeší později.

„To by se asi dalo zařídit," potvrdil jí přání Wilson, který vypadal, že se uklidnil. „Je to všechno?"

Viděl jsem na ní, že je tam ještě něco, s čím váhá. „Šla by zařídit večeře s Kapitánem?"

Zatnul jsem zuby tak silně, že jsem si je skoro vylámal, jen abych se nezačal smát. Pokud jsem něco nečekal, bylo to tohle. Ženská to nebyla k zahození, něco po třicítce, postava dobrá a jakási bezprostřednost, která působila skoro lákavě, ale tušil jsem, že nebude Stevův typ.

„To nebude problém," usmál jsem se. Slyšel jsem, jak se Samuel zasmál, pokusil se to sice zamaskovat kašlem, ale neměl šanci.

„No tak dobře, ale víte, že ty moje čáry mají omezení," nadhodila. Celou dobu se tvářila, jako by s námi probírala něco banálního, ne účast v přicházející válce nadaných a vylepšených.

„To s tou bouřkou?" zeptal se Sam. „Že nad vámi musí zuřit bouře, abyste schopnosti mohla použít?" Překvapeně jsem na něj kouknul. Spis jsem jenom prolítnul – stihl jsem jméno a schopnost, víc mě nezajímalo. A to jsem si zrovna říkal, že metat blesky jen tak z dlaní musí být super.

„Jo, jinak nemám s čím pracovat," pokrčila rameny a odešla obsloužit dalšího na baru.

„Moc ses s ní nepáral," obvinil mě tiše, tak aby nás neslyšela.

Ani jsem se po něm neohlédl. Hádka by nám tady moc nepomohla.

Když se k nám vrátila, měla o poznání lepší náladu, ať už za to mohlo cokoli. „Co umíte vlastně vy dva, že vás poslali?"

Dobrá otázka. Sám jsem netušil, proč poslali zrovna nás. Spolu.

„On má kovovou ruku a já lítám," prozradil jí Falcon a neznatelně se pousmál.

„Má na to speciální baťůžek," přisadil jsem si. Víc než zlostné zafunění mého kolegy mě potěšilo, že ji to upřímně pobavilo.

„Jsou to velká kovová křídla," urovnával to urputně, ale představu už barmanka asi měla.

„V baťůžku," opáčil jsem se stále stejnou myšlenkou.

„Nechápu, proč tě poslali se mnou," povzdechl si.

„Nápodobně."

***

Trochu jiná kapitola, pokud se nemýlím. Tři různé pohledy už jsem dlouho nepsala a bylo to překvapivě osvobozující. Bucky je zlatík, to se psalo samo. Jinak se objevují první vylepšení, kteří se k SHIELDu přidají, co na ně říkáte? 

Moc děkuju za podporu u minulé kapitoly, doufám, že tahle nezklamala. :)

Další dílek by mohl být o víkendu, už je napsaný, ale zase aby mi hned zásoba nedošla. :))