Zdravím po dlouhé době! Maturita je za mnou, dopadla nad očekávání (vážně to není tak vyhrocené, jak se může zdát) a jak už mám ve zvyku, když se mám učit, jdu psát. O svaťák jsem tedy napsala pět kapitol... tak snad budu schopna je nějak rozumně vydat. :)

Písnička...idk, proč všichni pořád zpívají o vztazích... nemůžou třeba notovat o nějaké vražedné misi? Představte si, že to hraje třeba na svatební afterparty, všichni podřimují, pár lidí usnulo na trávníku, všechno zavání dobrou party. :3 :))

V minulém díle se Kate smířila se Stevem a s tím, že jí lžou, uvědomila si, že to asi bude mít nějaký důvod. A toho týpka, co jí lezl do hlavy, zmlátil starý pán svou holí. :)

ATLANTIK – UTEKLA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – dvě hodiny od incidentu s vrtulníkem*

Tu podivnou noc se mi zdálo, že jsem na moři. Plavím se na dřevěném voru a pobrukuji si nějakou dětskou písničku. Cítím sůl na rtech i žhnoucí slunce na temeni. Působí to jako něco víc než jen pouhý sen. Ale v tu chvíli mi to nepřipadá zvláštní.

Na ruce mi sedí moucha a asi čeká, až umřu. I já na to pokorně čekám, naprosto vyřízená po všech stránkách. Oči mám zavřené, ale vím přesně, co bych uviděla. Bezvětří a voda klidná jako zrcadlo. Nemám šanci uniknout.

„Není to sen," řekl náhle někdo. Prudce jsem otevřela oči. Přede mnou seděl muž se známou tváří. Muž z metra, co mou mysl okupuje už celé týdny.

„Nejsem překvapená," opáčila jsem tiše a odvrátila od něj pohled. Temná voda pod námi působila jako propast.

„Není to ani umělá představa," pokračoval dál s upřeným pohledem. To mě zaujalo dost na to, abych mu zase věnovala většinu své unavené pozornosti.

„Tak co?" chtěla jsem vědět a podívala se mu do očí. Od jeho poslední návštěvy se v nich něco změnilo. Lesklý kobalt už postrádal svou ostrost. Vyčetla jsem v nich obavy a smutek.

„Je to tvá vzpomínka. Když se loď při tvé poslední akci převrátila," řekl jen a podíval se kamsi za mě. Ohlédla jsem se a skoro hned vyskočila na nohy, protože jsme pluli přímo u lodě, kterou jsem s Buckym prohledávala. A ta se teď nebezpečně nakláněla, protože tsunami už byla tady.

„Tohle není má vzpomínka!" křikla jsem na muže. Nestála jsem tady, neviděla jsem vlnu přicházet odsud. Můj společník se ale jenom pousmál a zmizel. Vzduch se rozvlnil a já spadla pod hladinu, tentokrát na přesně tom místě, jako tehdy. Už jsem nebyla jenom pozorovatelem, osobně jsem plavala ke dnu pod drtící váhu vody. Bucky byl kousek přede mnou, ale rychle jsem ho ztrácela z dohledu.

Když první vlna přešla přes naše hlavy, tělem mi smýkla o dno. Když jsem slibovala Buckymu, že se tady schováme, netušila jsem, že zrovna plujeme nad písčitou oblastí. Ale byly tady nějaké kytky, tak jsem se chytila aspoň těch. Tohle celé jsem si ale pamatovala jinak. Vždyť ty skály tam přece byly!

V hlavě mi bušilo, ve spáncích tepalo, oči i bubínky chtěly explodovat. A navrch všeho plíce pálily jako čert. Šupiny mě nechránily, kvůli tomu poranění na zádech. Ale přežila jsem. Začala jsem se hrabat k hladině, když mi nohy chytila ruka. Vyděšeně jsem se po ní ohlédla, už tak příliš dlouho bez vzduchu, ale nic jsem neviděla. Mé kotníky však byly semknuté u sebe neviditelnou silou, která mě táhla zpátky ke dnu.

Začala jsem křičet do vody. Kvílela jsem a pištěla o pomoc. Pak mi ale došlo, že se před každým zaječením můžu nadechnout. Už jsem myslela, že blázním, když se se mnou síla rozběhla po dně, letěla jsem rozvířenou vodou jako kulka, nepochybně proti proudu, který velká vlna vytvořila.

Jakmile jsme začali stoupat k hladině, tělo pozvolna zpomalovalo, až mě vlny samy vyplavily na pláž. Celé jsem to nebyla schopna pochopit.

„Výborně, synu," ozvalo se kousek dál po pláži. Bleskově jsem se k únoscům otočila. Ovšem nebyla to skupina, kterou jsem zrovna čekala. Podivná čtveřice stála v řadě a sledovala mě. Děda o holi se na mě usmíval, kluk mladší než já koukal znepokojeně, menší oplácaný chlapík, ve kterém jsem poznala toho myslohrabce, měl prázdný pohled. Čtvrtým členem byla mladá žena, která se spokojeně usmívala.

„Kdo jste a co chcete?!" křikla jsem na ně a postavila se na nohy. Záda pálila, jako by v nich pořád byl zaražený dráp té bestie.

„Chceme tvou pomoc, nic víc," uklidňoval mě stařík. A zapřený o hůl popošel pár kroků blíž.

„Proto jste mě chtěli zabít?" vypálila jsem zlostně a přenesla váhu na špičky, kdyby to chtěli zkusit znova.

„Zachránili jsme tě, tedy tadyhle Connor má největší zásluhu," zasmál se dědek a ukázal na toho kluka. Ten se zatvářil nejistě, jako by se nemohl rozhodnout, co ve mně vidí.

„Před čím? Vlnu jsem přečkala," namítla jsem.

„Jistě, tu první ano," řekl jen stařec a pokrčil rameny.

Vytřeštila jsem oči. Bylo jich víc?! Kde je v tom případě Bucky? Zachmuřila jsem se, jako by mi unikalo ještě něco.

„Určitě přemýšlíš nad Stevem, co? Mate tě, že jsi na něj zapomněla. Pořád nevíš, kdo to je," poznamenal děda a popošel ještě blíž. „Za to mohl jed té bytosti, kterou jsi tak nevybíravě popravila. Musím přiznat, že mi bude Felix trochu chybět. Byl to dobrý chlap, tvrďák, ale jako zvířeti mu to nemyslelo. Věčná škoda. Budeme vzpomínat," tesknil stařec dál a dál.

„Co mi to udělal?" přerušila jsem ho neurvale.

„Vzal ti toho nejbližšího," řekla ta žena. Ladně vstala a pohodila černým copem, který se jí stáčel až k pasu. Šla ke starci, minula ho a popošla až skoro ke mně. Koukala mi přímo do očí a blížila se jako lvice. V jejích zelených duhovkách jsem se pomalu ztrácela. Nedokázala jsem ani mrknout. Nemohla jsem se pohnout. Její pohled mě přikoval k zemi. Nevydala jsem ani hlásku, jen vnitřně zděšená zírala na ni.

„Působivé, že?" zaradoval se stařec a hbitě popošel až k nám. „Našel jsem ji před lety na Kubě, okrádala tak pouliční prodavače."

Hypnotizérka. To by Fury koukal, kdyby tu teď byl. Poslední dobou hodně pátral po vylepšených nebo nadaných, jak jim říkal. Takový úlovek by ho těšil. Pak tady byl ten, co ovládá vodu na deset způsobů, ten by taky ohromil. A všichni víme, co umí myslohrab.

„Patricka už určitě znáš," představil mě. „Byl bys tak laskav?"

Chvíli jsem ztratila přehled o dění kolem, protože jsem byla pořád chycená Hypnotizérkou a zbytek mi z periferního vidění zmizel.

Pak se u mé tváře zjevil Patrick, přiložil mi ruku na lícní kost a přiložil palec na čelo. Co se dělo potom už jsem neviděla. Opět jsem seděla na voru, naproti zkrouhnutý Patrick.

„Co jsem to viděla?" zeptala jsem se roztřeseně.

„To byla tvá poslední vzpomínka, kterou jsem ti vzal. Potom jsi nějaký čas strávila v bezvědomí. Já zkoumal všechna zákoutí tvé mysli, abych našel sestru tomu chlapci, co ovládá vodu – Connorovi."

„Ale proč bych zrovna já měla vědět, kde je?" nechápala jsem.

„Protože ji mají oni a ty nám musíš..."

V ten moment jsem se prudce posadila v posteli. Někdo zuřivě bušil do dveří takovou silou, až jsem si všimla, že se prohýbají. Na moment plný zmatků jsem si myslela, že je to Patrick, ale to byla hloupost. Ten by takhle na férovku nepřišel.

Steve vedle mě už byl taky vzhůru. Seskočil z postele a rychle si uvolnil motýlka. Ke dveřím přišel opatrně. Odemkl ještě opatrněji. Dveře se proti tomu prudce rozrazily a v nich stanula rozběsněná Bernice. Obočí mi vyjelo.

„Co?" zeptal se jen Steve, protože tušil, že její poplašné buzení nebude jen tak.

„Akce za pět," řekla jen a zmizela. Povzdechla jsem si, zase přede mnou něco skrývali. Hluboký nádech a výdech.

„Nějaká tajná akce?" zeptala jsem se opatrně, když hledal boty. Všimla jsem si, jak se překvapením na chvíli zarazil, ale nezastavilo ho to.

„Sám nevím," pokrčil rameny a začal si šněrovat pravou botu. „Potkáme se doma?"

„A to je teď kde?" zeptala jsem se s úsměvem. Co nám vybílili byt a pobořili zdi, byl on u SHIELDu a já ve svém skrývaném bytě. Slovo doma jsem si teď představovala trochu abstraktně.

„Nezůstaneš u SHIELDu?" podivil se a vstal. Byla pravda, že jsem je v té představě celou dobu před svatbou nechávala. Poté, co jsem se tak dramaticky objevila na jejich základně, jsem mohla působit, že je návrat trvalý, ale v plánu to nikdy nebylo. Necítila jsem se tam bezpečně. Pořád mě někdo sledoval, hlídal každý krok a lhal do očí. Než to snášet, radši se zase pěkně uklidím.

„Ne, zůstanu ve městě," odpověděla jsem a posadila se zpátky na matraci. Cítila jsem, že se mi pořád točí hlava. Už jsem nebyla veselá, ale opilá pořád.

„A řekneš mi aspoň kde?" zeptal se, ale předem tušil mou odpověď. Zavrtěla jsem hlavou. Povzdechl si. „Teď musím jít, ale dej mi na sebe aspoň číslo. Nechci zase čekat celé dny, než se někde objevíš."

Chvilku jsem na něj civěla, ale došlo mi, že má pravdu. Kdyby mi tohle udělal on, sežehl by ho můj hněv. Vstala jsem a otevřela skříň. Byl v ní tajný posuvný panel, stačilo do něj jen strčit a odhalil se krásný pohled na kompletní sadu pro případy nouze. Zbraně, ochranná zařízení, lokátory a co hlavně – telefony. A když už máte za tajným panelem v domě Iron mana schovaný telefon, je snad jasné, že to je stavěné pro tajné akce.

Jeden jsem popadla a podala Stevovi. „Zavolej, když budeš něco potřebovat. Je na jedno třicetivteřinové zavolání. Jakmile hovor skončí, máš tak deset vteřin, abys to zahodil, jinak ti to bouchne v ruce. Je tam jenom jedno číslo. Pokud mě s tím budeš chtít vysledovat, poznám to a žádný jiný už ti nedám."

„Ježiš," hlesl jen, když jsem mu ho dala do dlaně. Upřímně, žádné výbuchy se nekonají, ale třeba ho to odradí od toho, aby to předal SHIELDu. Malá nevinná lež, ne?

„Hlavně buď opatrný," pípla jsem, když si telefon schoval. S úsměvem se na mě podíval a přitáhl si mě k sobě. Objali jsme se tak pevně, až to skoro bolelo. Vím, romantika, ale dalo mi to aspoň na krátkou chvíli pocit, že je všechno jako dřív.

***Steve – o dvanáct hodin později, základná SHIELDu na sever od New Yorku*

„Upřímně netuším, co to bylo," řekl Bucky do vzduchu a padl na lavičku v řídící hale.

Když jsme se všichni dostali ze svatby, oznámili nám, že základnu napadla menší skupinka vylepšených z řad Aliance. Střetli jsme se s nimi za svítání v budově i na pozemcích okolo.

„Bylo to fiasko, i když ještě nevím čí," zhodnotil náš boj Barton a taky si našel židli. Všichni byli tak vyčerpaní, že málem usínali vestoje, a to i přes fakt, že nás bylo patnáct a nepřátelé jenom čtyři. Zahnali jsme je, ale jako vítězství to rozhodně nevypadalo.

„Třeba ten chlap s tím afrem," začal Pietro, „nemohl jsem se dostat přes ty kovové šlahouny, co ho obletovaly, ani kdybych se na hlavu postavil."

„A co teprve ta ženská," pokračoval Barton, když se zbavil toulce, „myslel jsem, že jsem na lítající lidi zvyklý, ale tohle bylo poletování na úplně jiné úrovni." S tou ženou bojoval pouze Barton, skoro jako by i ona měla za úkol, vyřadit ze hry pouze jeho. Vzduchem lítala jako kulka, mnohem rychleji než Tony nebo Kate, spíš jako by se objevovala na náhodných místech teletransportem.

„Nejhorší byl stejně ten modrý týpek. Jako kde ty lidi berou? Vždyť to ani nebyl člověk! Měl zuby a všechno!" kvílel jakýsi agent, který jako jeden z mála neskončil na jipce.

Já jsem nic neříkal, přestože moje protivnice taky nebyla jednoduchým soupeřem. Vypadala jako normální holka někde z Indie, kůži měla trochu tmavší, přesto k ní černé oči a dlouhé havraní vlasy působily jako kontrast. To nejzajímavější ale bylo, že byla neporazitelná. Jako by znala každý můj krok a pohyb, ještě než jsem se pro něj rozhodl. Věřím na sílu šestého smyslu, ale tohle bylo něco úplně jiného.

„Co ta tvoje?" chtěl vědět Bucky, nepochybně narážející na mou protivnici.

Pokrčil jsem rameny. „Taky musela být vylepšená. Aliance ukazuje svůj arsenál, možná jen proto zaútočili. Nic nevzali, nikam se nechtěli dostat, nikoho neunesli ani nezabili."

V ten moment vešla do dveří zachmuřená Wanda. I ona pomáhala s bojem, ale když ten s lítajícími kabely trefil Natashu do obličeje a ona zůstala ležet, odvlekla ji do bezpečí.

Hned po ní přišel Fury se svým věrným týmem neznámých tváří a Hillovou. Tvářili se neurčitě, tak jako vždy.

„Pokud jste skončili, musíme se pustit do práce," začal Fury s nenápadným úsměvem. Čím déle jsem ho znal, tím děsivější byly takové nečekané nálady.

Slovo dostala Hillová. „Aliance přišla, zranila pár agentů a vyrazila několikery dveře. Předpokládáme, že šlo jen o provokaci s cílem zastrašit nás nebo připravit půdu pro větší konflikt. Podle záznamů z nedávného vniknutí do systému Aliance, má organizace k dispozici desítky věrných vylepšených. Mají tam členy, co lítají, plivou oheň, ohýbají kov, čtou mysl a jdou zvěsti i o muži, co oživuje neživé. A to je jenom ochutnávka."

Fury navázal, skoro jako by to měli natrénované. „Když se podíváte do našich řad, najdete jen pár lidí, kteří by se jim mohli postavit. Proto vyhlašuji protokol Bladhound. Byly odtajněny všechny záznamy o vylepšených nebo nadaných a jiných rasách. Pokusíme se je dostat na naši stranu, než to udělá Aliance. Nevíme, kolik máme času, takže začněte hned."

S tím odešel a nechal nás tam všechny překvapeně zírat do prázdných futer. Armáda vylepšených proti druhé. Tohle nemůže skončit dobře.

*******

Taková malá předehra (jedna z několika), než se pustíme do nějakých větších akcí. Je tady jedna nová postava, se kterou mám ještě veliký plán. 3:))

Děkuju moc za minulé komentáře, s každým dalším dílem mě udivuje, že je vás pořád tolik :D