V minulé kapitole se jí zjevil týpek, co jí pořád leze do hlavy a přiletěl černý vrtulník, jinak se nic moc zásadního nestalo... jen je trochu na káry :)

ATLANTIK – ODSTRČENA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – deset dní od návratu k SHIELDu*

Tony. Anthony Edward Stark. Můj otec. Iron man. Avenger. Člověk, který v jeho přízni žije nějakou tu dobu, časem přijde na pár výstředností, kterými tento velikán dnešní doby disponuje. A přestože slovo pár v běžném slova smyslu znamená dva či trochu volněji malé množství, v jeho případě pár znamená nespočet. Zvykla jsem si na jeho piplané ego i aroganci, tiše jsem obdivovala jeho obětavost a odvahu. Přesto mě sem tam dostrkal do situace, ze které jsem byla jemně řečeno v šoku.

Když černý vrtulník přistál uprostřed tanečního parketu, nejdřív jsem myslela, že mě šálí zrak. Že je to jenom nějaká hra toho, co se mi hrabe v hlavě. Ovšem lidi kolem pobíhali, někteří povykovali, agenti akčně drželi prsty na svých komunikátorech a divoce hlásili novinky na velitelství. Zdálo se to být reálné až dost.

S tím samozřejmě přicházela myšlenka, kdo by se vydával na sebevražednou misi do domu plného Avengerů a agentů SHIELDu? Odpověď byla překvapivá, přesto se dalo říct, že jsme to mohli čekat.

Tony stál ve dveřích domu, pokrčený v kolenou a s odvrácenou tváří vzdoroval prudkým nárazům vzduchu, které vrtulník metal po celé zahradě. V ruce však hrdinně svíral mikrofon a něco do něj vyřvával. Stála jsem od něj na pár metrů a rozuměla jsem mu jen každé druhé slovo, protože svištící vrtule burácely jako by nastal armageddon.

„Děkujeme... svatba... úžasné... cesta ... mějte se!" křičel, načež celé vystoupení zakončil odhozením mikrofonu. Popadl vykulenou Pepper kolem pasu a políbil ji na tvář, v očích děsivý plamínek vzrušení. Ještě si v tom shonu vzpomněl, že má děti – tedy Parkera a mě, oba příhodně stojící vedle sebe. Nevšimla jsem si sice bratrova příchodu, ale to se v tom rachotu nikdo nemohl divit. Tony k nám kvapem přiběhl, Parkera popadl za ramena a něco mu řekl přímo do ucha. Když přišla řada na mě, bez okolků mě objal a pevně stiskl.

„Nebudeme pryč dlouho, postarej se o Parkera a nic nevyveďte!" zaúkoloval mě nečekaně a znovu stiskl. Při celém tom bordelu kolem jsem v tom až teď poznala loučení a pochopila. Svatební cesta. No jistě. Co jiného by to taky mohlo být. Neoznačený vrtulník, co rozmetá hostinu k nepoznání, je přesně ten typ výstřednosti, na který si nikdy nikdo nemůže zvyknout.

S nesouhlasným povzdechem jsem na něj kývla, že může klidně odjet. Naposledy se usmál – šťastně a vědoucně.

Když s Pepper nastupovali, přesunula jsem se dál od davu, který se po vysvětlení situace zase trousil ven, aby se rozloučil s novomanžely. Mou pozornost od Pepper v podpatcích na kovovém žebříku náhle odtrhlo něco zajímavějšího. Na stolku, u kterého jsem náhodou skončila, se třepotaly sklenice s vínem, připravené se při dalším nárazu převrhnout. Okamžitě jsem ucítila potřebu zachránit je před vylitím, a tak jsem jednu dobrosrdečně schovala ve svých dlaních. Věděla jsem moc dobře, že až ji vypiju, bude mi všechno v podstatě jedno. Těšila jsem se.

Všichni mávali, Pepper mávala, Tony mával, dokonce i mohutný biceps organizátorky Bernice poletoval vzduchem a loučil se s mými rodiči.

Jen já tam stála a zírala na ně nehybně, myšlenkami pomalu opouštějící přítomný okamžik. Na palubě se nejspíš ještě řešilo něco podstatného, protože jsem i přes dosedající otupělost zaznamenala divokou gestikulaci. Pár vteřin nato vykoukla Pepper a s širokým úsměvem zamávala kyticí ve vzduchu. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že jde jenom o další svatební zvyk. Několik ženských to však úplně uchvátilo, takže se rychlostí střely proloktily tak blízko vrtulníku, jak jen se odvážily. Netuším, jestli to všichni pozorovali se stejnou letargií jako já, ale sama jsem snad být nemohla.

Divoké účesy kytice chtivých dam působily, jako by právě zdolávaly Mount Everest ve sněhové bouři. Jejich čekání ale dospělo konci, kytice vyletěla vysoko do vzduchu. Na vteřinu setrvala pár metrů nad zemí, načež ji náraz vzduchu odmrštil napříč zahradou, obloukem minula zklamané dámy a rychlostí stíhačky F6 se mi zakousla přímo do ksichtu... promiňte ten výraz. Ránu jsem samozřejmě neustála, protože to bylo jako náraz rozjetého kamionu. Vletěla jsem s výkřikem do chudáků sklenic a svou schovanku vymrštila kamsi na střechu.

Rozevlátě jsem přepadla na druhou stranu stolu, kde jsem zůstala šokovaně ležet na zemi. Pokud se vám někdy stane, že se moc připijete, stačí, aby vám vrtulník vmetl něco do obličeje, a garantuji vám, že vystřízlivíte raz dva.

Z davu jsem zaslechla, i přes burácení odlétajícího vrtulníku, polekané vykřiknutí, jak někoho šokovalo, že jsem hodila záda přes stůl.

Vrtulník zmizel v dáli a vzduch se ustálil a utišil. Na druhou stranu přihlížející začali povykovat o to hlasitěji, jako by museli udržovat hladinu nesnesitelného hluku na stejné úrovni.

„Žiješ?" ozvalo se nade mnou. Uvědomila jsem si, že mám zavřené oči. Když jsem je otevřela, nečekal tam nikdo jiný než Steve. K mému neskrývanému údivu měl ale úsměv od ucha k uchu, jen nevýrazně tlumený soucitem, který neohroženě přebíjelo upřímné pobavení.

„Přijde ti to vtipné?" obořila jsem se na něj a začala se sbírat z dlažby. Podal mi ruku, že mi pomůže, ale na vzdor jsem ji ignorovala. Člověk by řekl, že když už máte ve vztahu nějaké ty problémky s důvěrou, bude se aspoň trochu snažit udobřit si mě jinak než posměchem.

„To bys musela vidět, celé to bylo jako z animáku," smál se a něco mi smetl z tváře, i přes očividný nesouhlas v mých očích.

„Nepochybně," zabručela jsem a začala si rovnat šaty, které byly durch mokré, nacucané Šarlemáň blank ročník devadesát.

„Asi by ses měla převléct. A máš to i ve vlasech," upozornil mě a chtěl mi z hlavy zase něco sundat, ale uhnula jsem a vratkým krokem se vydala do útrob domu. Čumily jsem se snažila přehlížet. Boty jsem skopla hned za prahem a úlevně si vydechla, mnohem lepší.

Ovšem když jsem opět vyrazila na svou nekonečnou cestu, zjistila jsem, že ovínění nezmizelo úplně. Nejistě jsem přešlápla, trochu překvapená uhýbajícím světem, přesto příjemně omámená.

„V pořádku?" zeptal se Steve, který tam celou dobu tiše stál. Nevšimla jsem si. Byl jako stín.

„Vypadám snad v pořádku?" zebreptala jsem směrem k němu první slova, co mi přišla na mysl. Nic jsem ti nemyslela, popravdě jsem to pustila z hlavy hned, jak jsem to řekla, ale jemu to nejspíš připadalo jako znamení, že je jeho přítomnost třeba.

Podebral mi paži a volným tempem mě odtáhl k mému pokoji, proti čemuž jsem ani neprotestovala, stejně jsem tam chtěla dojít. Navíc po dnech plných opatrných pohledů jsem změnu v podobě doteku uvítala. Ještě před pár týdny jsme se spolu probouzeli, snídali a trávili společně každou volnou chvilku mezi školou a prací. Teď se vídáme jenom na chodbách a při jakýchsi pseudoporadách SHIELDu, kam jsem byla přizvána k plánování akcí.

Přiložil vlastní dlaň na čtečku otisků, ale odpovědí mu byl červený křížek. Zamračil se. Zkusil to znovu, ale bez výsledku. Odevzdaně si povzdechl. „Co jsem čekal, vždyť je tvůj pokoj."

Zaslechla jsem z jeho slov kousavost, ale upřímně mě celá situace pobavila. Tony našemu vztahu vzdoroval i po letech – na jednu stranu je jeho vytrvalost obdivuhodná, na stranu druhou je to znepokojující.

Odemkla jsem vlastní dlaní a nakráčela do potemnělého pokoje. Oproti běsnící oslavě venku tady panoval nezlomný klid. Rozsvítila jsem tlumenou lampu v rohu, abych se znovu nenatáhla, a začala se soukat z šatů, ze kterých se linulo silné alko aroma. Nedá se říct, že by mi to přidávalo na střízlivosti.

Steve chvilku postával u dveří, rozhlížel se zdrženlivě kolem, přestože už tady několikrát byl. Když se rozhodl, že by nemuselo vadit, kdyby se někam posadil, sedl si na kraj postele.

Přes zrcadlo jsme si vyměnili pohled. Celá situace byla nepříjemná. Samozřejmě, pokud bych chtěla, mohla bych nad tím mávnout rukou, říct mu o svých paranoiách, o tom chlapovi, co se mi pořád dere do hlavy a nově i na oči. Jenomže jsem tušila, že kdybych se svěřila, mohlo by to dopadnout katastrofálně. Mohl by předstírat, že o ničem neví, a to bych na něm poznala. Hůl jsem nad ním ale nelámala, překonali jsme i horší období.

„Jsi nějaký našponovaný," poznamenala jsem, stále otočená k zrcadlu. Šaty byly dole, ale řetízek nešel za žádnou cenu rozepnout.

Nic mi na to neřekl, jenom vstal a přišel ke mně. Přes zrcadlo jsme na sebe hleděli, oba neskrývaně zdeptaní. Opatrně se natáhl k mému krku, kdybych náhodou zase chtěla protestovat, a řetízek mi rozepl. Natáhla jsem se pro něj, ale když ho pustil, nechala jsem ho spadnout na zem. Místo toho jsem vzala za ruku Steva. Zatvářil se překvapeně, jako by to nečekal. Ani já jsem to nečekala, přesto jsem si byla jistá, že víno za to nemohlo. Chyběl mi – jeho přítomnost, jeho podpora, jeho klid.

„Děsí mě to," zašeptala jsem po chvíli, tak tiše, že nebýt tak blízko, těžko by mě uslyšel. Slovu to jsem dala široký význam – chlap, SHIELD, Tony, lži. Steve si tak mohl vybrat podle toho, co vlastně sám ví.

„Mě taky," přiznal jen. A pak mě objal a položil mi bradu na rameno, tak, jak to dělal předtím, tak jak jsem to potřebovala.

*Ústředna Aliance – neznámo kde*

V místnosti bylo hrobové ticho a tma. Kdokoli by přišel, nejspíš by si ani nevšiml, že uvnitř někdo je. Přikrčený v rohu na kovové židli. Jeho dech byl neslyšný, ale když opustil Kate, vztekle zavrčel. Viděl do ní, znal ji skrz naskrz, přesto jeho tlaku odolávala. Snažil se jí každý den podsouvat paranoiu a zrovna během svatby se mu to podařilo přímo skvěle – byla tak vyděšená, že jim o něm dokonce řekla. On však věděl, že budou hrát hloupé, aby ji udrželi dál od informací, které potřeboval. Tím jeho hru jenom podpořili.

Pak se ale něco změnilo, s každou další sklenkou se mu vzdalovala a jeho vliv rychle bledl. Došlo to až k tomu, že se jejich lži snažila pochopit. To by nevyhnutelně vedlo k tomu, že by přestala pátrat, což by ho úplně odřízlo od šance zjistit, kde jsou ta děcka z Peru.

Zakročil tedy svou přítomností, přestože tam doopravdy nikdy nebyl, všechno to bylo jenom v její hlavě. To ona ale nevěděla. Vrátilo ho to sice do hry, ale ne na dlouho. I přes vnitřní boj se s tím doopravdy dokázala srovnat. A mohl za to ten její přítel.

Najednou se zprudka otevřely dveře a vešel stařec o dřevěné holi. Muž zůstal sedět, ale jeho přítomnost ho polekala. Přestože působil jako vetchý důchodce, celý úspěch Aliance ležel na něm. Nebyl to jenom vůdce, byl mozkem i duší celé organizace.

„Tak jak to dopadlo?" zeptal se a sedl si na židli naproti němu. Z chodby se do místnosti vedralo trochu světla, takže si mohli hledět do tváří.

Muž polkl. „Rezignovala."

„Co tím myslíš?" zeptal se ho stařík klidně a položil si hůl na kolena. Muž si toho všiml a nechtě se zachvěl.

„Smířila se, přečká to. Ona nám informace nezjistí," řekl tiše, v krku jakýsi knedlík úzkosti. Nevzdal to sice úplně, pořád se dalo hodně dělat, ale plán s podsouváním už nemohl dál fungovat.

Stařec nijak nereagoval, jenom na muže tvrdě hleděl. Sledoval, jak se potí, jak mu oči nervózně těkají. Potom rychlostí blesku popadl hůl. V jeho dlaních zajiskřila. Mihla se vzduchem a praštila nešťastného muže přímo do spánku. Pak ruce zase složil do klína, klidný jako předtím.

Druhý muž se však svalil na zem a trpěl. Hůl ho sice zasáhla fyzicky, ale oproti tomu, jak se mu mysl rvala na kusy, to bylo nic. Křičel do prázdna místnosti tak dlouho, až se stařec slitoval. Tentokrát už jemně natáhl hůl a dotkl se kolene svého podřízeného. V ten moment všechno utrpení skončilo. Muž na zemi ovšem věděl, že pokud z Kate nevydoluje polohu těch děcek, bude na tuto bolest ještě rád vzpomínat.

„Dostaň to z ní. Klidně ji zabij. Pokud ale nebudu mít informace do týdne," řekl stařík a nechal větu výhružně nedokončenou. Vstal a bez okolků odešel.

Muž na zemi se stočil do klubíčka a rozvzlykal se.

***

Sedí písnička? Ani ne. Je to uvolněná kapitola, jak jsem slíbila? Ani ne. Tak co...? :D Trvalo mi to fakt dlouho, další bude nepochybně taky, ale časem to dokončíme... vážně se na to těším, i když mě Kate prostě baví. :)

Všem děkuju, že si na mě v minulé kapitole ještě vzpomněli a zkusili pokračovat ve čtení :D vím, že to někdy není lehké. :)

Doufám, že nová postava kouzelného dědy není moc matoucí a trochu vám to otevřelo dvířka do Aliance :) Otázky, názory, cokoli. Budu moc ráda. :))

Ještě jednou díky. :))