Šťastný nový rok a plno změn k lepšímu! Začnu rovnou dalším dílem, protože to je v mém případě velký restík. Tak snad jste silvestrování přežili a tohle vás doufám taky neskolí. :)

Písnička může sedět a nemusí, jak si sami zvolíte. Vždycky to ale může hrát v pozadí příběhu. :)

ATLANTIK – ODSTRČENA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate – deset dní od návratu k SHIELDu*

Život člověka není dlouhý, všechno ubíhá tak rychle, že sotva stíháme obracet stránky kalendáře, přesto nejsme schopni zapamatovat si vše. Vzpomínky mizí s každým novým ránem, pocity, které včera hořely, tiše leží pod vrstvou popela. Přesto si z nevysvětlitelného důvodu vybavujeme okamžiky nepodstatné, které v nás zůstaly i navzdory své maličkosti.

Zrovna jsem stála na terase vily svého otce a se sklenkou v ruce shlížela na oceán pod domem. Před pár lety, když se mě Tony ujal, dívala jsem se na vodu podobně. Sice jenom v plavkách a s jointem, ale ta nepatrná podobnost stačila k tomu, abych si uvědomila, že čas nekompromisně letí.

Teplý vítr si pohrával s lemem mých hedvábných šatů, házel mi pramínky do obličeje a překážel mi tím v soustavném nasávání bílého vína. Zapomněla jsem zmínit, že jsem se zrovna vymanila ze spárů afterparty alias svatební hostiny, kde se všichni, rozjaření z nového svazku manželského, snažili uchechtat k smrti. Řekněme jen, že jsem neměla zrovna náladu.

„Kate! Pojď dovnitř, už je čas!" zvolala Bernice ode dveří a máváním své mohutné paže mi dávala znát, že je nejvyšší čas. A když říkám mohutné, tak myslím vážně vážně mohutné. Průměr kolem bicepsu mohla mít, asi jako já mám kolem pasu, přičemž jí ocelové svaly vytlačovaly provazce žil z kůže. Takový Thor v ženském podání. Vsadím se, že kdyby mě jenom z legrace poplácala po koleni, čéšky by se mi zavrtaly do podlahy. To je tak, když má svatbu pod palcem SHIELD.

„Letím!" odpověděla jsem a rychle do sebe obrátila zbytek skleničky. Na kuráž. Budou se pronášet přípitky, a pokud vím, tak jsem svědek. Popravdě mám pocit, že mě o to požádali jenom proto, abych jim neutekla.

Ve vratkých botách jsem se došourala do obýváku, který byl původně centrem všeho dění, ale tam už nikdo nebyl. Jenom hora dárků sahající až ke stropu. Prošla jsem tedy chodbou, kolem svého starého pokoje a vyšla na zahradu. Když jsem tam byla naposledy, hrála parta Avengerů pěkně pošahaný pětiboj.

Pro tuto slavnostní noc tam ale bylo vystavěno něco úžasného – vysoké přístřešky a altány z bílého vyřezávaného dřeva, ověšené světýlky a podložené tmavou dřevěnou podlahou. Působilo to útulně, snad jen kdyby tam nečekalo sto lidí, až si vyleju city.

Jako prase na porážku jsem se dostavila k Pepper, která zářila jako nikdy. Po jejím boku stál Tony, který tak uvolněně nepůsobil. Už mě samozřejmě čekal a vědoucným pohledem se mi propaloval do hlavy. Snažila jsem se ho ignorovat, už jen proto, že mé přiznání, že slyším hlasy, obrátil proti mně a objednal mi psychologa. Z velké části ale taky proto, že jsem mu nechtěla kazit svatební den, ať už vzešel ze skutečně spontánního rozhodnutí, nebo jen pro potřeby SHIELDu.

Rhody najednou vstal a lžící zaťukal do sklenice. Musel mít na saku zapnutý mikrofon, protože to znělo, jako by Iron man o velikosti náklaďáku nadšeně zatleskal. Ale měla smysly otupené hladinkou, takže jsem přežila. Pozornost všech se přesunula na něj.

„Rád bych pronesl přípitek!" oznámil a počkal, až se všichni usadí na místa. „Když jsem ty dva poprvé potkal, byli ještě jenom tým..."

Když začal, uvědomila jsem si, že jsem si žádná podobná slůvka nepřipravila, tak nějak jsem spoléhala na improvizaci, kterou jsem ovšem utopila alkoholem. Vždycky jsem si myslela, že až budu muset něco takhle veřejně povídat, lidi budou plakat dojetím i smíchy. K čemuž očividně nedojde.

Asi jsem tak přemýšlela dlouho, protože rázem Rhodes skončil, popřál novomanželům hodně štěstí a pokynutím hlavy mi předal slovo. A je to tu. Ježiš.

Opatrně jsem vstala a křečovitě sevřela šampaňské v ruce. Cítila jsem, že by stačilo ještě trochu zmáčknout a urvala bych skleničce stopku.

Všichni na mě hleděli s úsměvy, nejspíš už taky dost ovínění, a čekali, až začnu vzpomínat. A tak jsem začala: „Když jsem já poznala Tonyho a Pepper, tak byli taky tým, jiný než předtím a jiný než teď. V tu noc, kdy si pro mě přijeli, jsme společně porazili prvního padoucha, byl to sice jenom polda, ale v tu dobu mi to přišlo jako z akčního filmu. To jsem samozřejmě netušila, co přijde."

Svatebčané se zasmáli, spousta z nich patřila k SHIELDu, jiní byli svědky prvních zásahů Iron mana, takže se se mnou většina dokázala ztotožnit.

„I když ty dva vidíte poprvé, máte chuť jim plně důvěřovat," pokračovala jsem, když v tom mě napadlo, že zrovna tuhle větu by mohli pochopit jako popichování, kvůli tomu, jak mi teď lžou. „A přestože jsem nikdy nebyla ten typ, co by se k někomu zrovna upínal, stačilo mi s nimi pár hodin, abych je pojala za rodinu a abych jim odpustila neshody, které teprve měly přijít." S těmi slovy jsem se obrátila na ty dva a pozvedla svou sklenici. „Na Pepper a na Tonyho!"

„Na Pepper a na Tonyho!" vykřikli hosté jednohlasně a napili se ze sklenic. A můj úkol byl splněn. Na novomanžele jsem se ani nepodívala, protože jsem prostě nechtěla. Buď se tváří smutně, což vidět nechci, nebo šťastně, v čemž bych zase hledala lži, nebo dokonce lhostejně, což by mě nakrklo už jenom z principu.

Pepper mi ale celé to odříkání pohledů překazila, když mě popadla za ruku a stiskla ji, jako by ji měla spasit. Překvapeně jsem na ni pohlédla, najednou šokována zaslzeným pohledem. Tak mě to polekalo, že jsem se musela zhluboka nadechnout, abych sama nespustila. Stiskla jsem ji zpět.

Než však mohla nějak okomentovat ten můj pokus o upřímný projev, z domu se vyrojil houf číšníků a začala hostina. Co jsem tak viděla, každý druhý měl jiné jídlo. Hádám proč ne, když si to Tony může dovolit.

Přede mnou přistál enormní talíř, na kterém byly rozprostřené dvě pořádné palačinky do tvaru srdce, namazané jahodovým džemem, polité teplou čokoládou a doladěné špetkou skořice a jahodami. Můj osobní recept. Usmála jsem se, musel to zařídit Tony. Po očku jsem na něj koukla. On na mě taky nenápadně zahlížel. Usmíval se.

Zbytek hostiny proběhl v relativním klidu, snad až na moment, kdy starší paní, která oslavovala jako o život, vyskočila protéza do talíře, takže jí museli přinést novou porci, zatímco ona se bezzubě smála, až slzela.

Po jídle se všichni zabrali do hovoru, někteří se uchýlili do vily a já vyrazila k baru, který byl příhodně skryt před očima hostů hustými keři. Vyhopla jsem zdatně na barovou židli a usmála se na barmana. Zajímalo by mě, jakou prověrku má, protože tady ji musel mít každý zaměstnanec, snad kvůli vypjaté době. Třeba to berou jako misi a mají za opasky svoje pistolky.

„Zdravím, co si dáte?" zeptal se mě, očividně rád, že může něco dělat.

„Sklenku bílého," objednala jsem si a ze stojánku na pultu si vzala jedno papírové paraplíčko. Otevírala jsem ho a zavírala, zabraná do myšlenky, kdo to proboha vymyslel.

„Nemám rád svatby," oznámil mi kdosi, kdo si zrovna přisedal. Podsaditý nevysoký týpek v malém obleku vyskočil na barovku neobratně a nejistě, ta se pod ním zakymácela, až všechny přítomné napadlo, že se prostě sesype k zemi. Nakonec to ale ustál. To je tak, když se napijete.

„Co si dáte?" zeptal se pobavený číšník, zatímco stavěl sklenici s vínem na pult.

„Asi pivo, nejlépe v plechovce," řekl, což číšníka sice trochu překvapilo, přeci jen je to luxusní plně vybavený bar zdarma, ale nijak to nekomentoval a z lednice pod barem mu jedno podal.

Snažila jsem se jeho přítomnost moc nevnímat.

„Váš projev byl dobrý, bál jsem se, že budete brečet u půlhodinového monologu," oznámil mi, jako bychom byli přátelé, a s hlasitým polknutím si loknul.

„Nevím, jestli mám poděkovat, nebo se urazit," odpověděla jsem a radši se napila. Mohl si přisednout kdokoli, ale on to musel být zrovna tenhle podivín.

„Určitě jsem to nemyslel zle, jsem váš velký fanoušek," přiznal a natočil kolena mým směrem. V duchu jsem si představila, jak ho odhazuji hluboko do keřů. Jestli se ještě přiblíží, nejspíš k tomu dojde.

„Super," povzdechla jsem si a dál popíjela.

„Víte, vždycky mě zajímalo, jak se umýváte, když máte šupiny," řekl, jako by se nechumelilo, ale mně víno zaskočil na půl cesty do žaludku, až jsem se rozkuckala. Pokud jsem něco nečekala, bylo to asi tohle. S nesouhlasným pohledem jsem na něj koukla, aby toho nechal, ale tvářil se, že sis svého společenského přestupku není vůbec vědom.

„Obávám se, že je to tajné," odsekla jsem a zvedla se k odchodu. Ještě na mě něco zavolal, ale když jsem se po dumání nad kvalitním odpálkováním otočila, už tam nebyl. Zvláštní, ale bylo to jenom dobře. Abych zahnala ponuré myšlenky, vydala jsem se na procházku po domě. Dnes byl celý přizpůsobený hostům, aby mohli posedět i mimo ruch davu. Naštěstí Tony zapečetil naše pokoje čtečkou otisků, takže nám tam nemohl nikdo cizí slídit ani se s nikým sbližovat. Prošla jsem však kolem nich a ploužila se potemnělou chodbou.

„Taky nemám rád svatby," ozvalo se za mnou, ale ani jsem se neotočila. Byl to ten hlas. Hlas, co slyším ve své hlavě, který mě straší, útočí na mé nejistoty a podsouvá důkazy proti mým přátelům. Tušila jsem, že je zpět, aby mě zase potrápil. A tak jsem se na to radši napila.

„Nech mě," řekla jsem mu klidně.

„Proč?" zeptal se prostě.

„Protože dneska už tě mám plné kecky," přiznala jsem a znovu se napila. Cítila jsem, že alkohol už mi pomalu otupuje smysly i pohyby, ale jemu, jako by to v ničem nebránilo.

„Myslel jsem, že tě potěší, když mě konečně uvidíš," poznamenal zvesela.

Otupělost jako lusknutím prstu zmizela. „Uvidím tě?"

„Vlastně už jsi mě viděla," opravil mou otázku a nepochybně se bavil nad hektickým proudem mých myšlenek. Ten hlas. Ten hlas, kterým na mě týdny mluvil. Dneska jsem ho přece už slyšela. V ten moment mi to nedošlo, ale musel to být on. U toho baru...

Na patě jsem se otočila a on tam stál. Neviděla jsem mu do tváře, protože byla příliš hustá tma, ale stačilo to k masivnímu úleku. Sklenice mi vypadla z ruky a roztříštila se o kachličky. V tichosti mě sledoval.

Nevěděla jsem, co na to říct, vůbec mi to v tu chvíli nemyslelo. A pak zablikala lampa, světlo vystřídala tma a tmu zase světlo, načež zmizel. Rozechvěla jsem se.

„Docela mě zklamalo, když jsi mi neodpověděla na otázku, ale když se nad tím zamyslím, já o tobě vím vlastně všechno," zasmál se, nově sedící na pohovce o tři metry dál.

Trochu mě natáhlo, když jsem si uvědomila, že mě sleduje i ve sprše, ale ovládla jsem se. Tentokrát mu světlo dopadalo přímo do obličeje a mně nezbylo, než se polekat znova. Předtím jsem si ho neprohlédla, ale teď mi bylo jasné, že jsem ho viděla ještě mnohem dříve, než tady na svatbě. Bylo to před pár týdny, když jsem jela za Tonym, ten den, kdy mi poprvé zalhal, ten den, kdy jsem v metru potkala podivného muže, v ten den, kdy mnou poprvé zacloumala nejasná vidina z parku. To on mi ji podsunul!

„To se pleteš, ta vidina byla tvá. Já jsem ji jenom našel a vytáhl k tvému vědomí," oznámil mi klidně a založil si ruce na hrudi, jako bych ho snad obvinila neprávem.

„Proč jsi v mé hlavě?" zeptala jsem se rozklepaným hlasem.

„Jsem velký fanoušek tvé práce," odpověděl upřímně, ale nebyla jsem v rozpoložení, kdy by mi tohle mohlo zalichotit.

„Kdo jsi?"

„Někdo, kdo tráví celé dny v tvé přítomnosti a moc ho to těší," zasmál se a vstal. Opatrně jsem couvla.

„Proč?" chtěla jsem vědět.

„Mám spoustu důvodů," odbyl mě a zatvářil se tak nějak přespříliš lhostejně. Takový nezájem k téhle situaci vůbec neseděl. Určitě má jasný záměr, jak získat, co chce. Ale co chce?

„Dobrá otázka," broukl a vstal z pohovky.

„A odpověď?" zkusila jsem to, ale pochybovala jsem, že se chytne. Přeci jen se tomu vyhýbá dost dlouho, tak proč to měnit?

Ruce sepnul za zády a zamyšleně přišel blíž. „Moje důvody jsou teď zanedbatelné, sama jsi viděla, co se na státy řítí, co se semele v tom parku."

Zamračila jsem se, pořád jsem si nebyla úplně jistá, že mi to jenom nepodstrčil. Ovšem vzpomínka na stromy létající vzduchem a síly ohýbající prostor i čas... Zachvěla jsem se. Pokud je to skutečně naše budoucnost, měli bychom se na ni připravit.

„To tě určitě napadne jako první, jenomže je tady ještě jedna budoucnost, kterou jsi neviděla, která by neměla zůstat opomenuta," řekl, došel až těsně k mému strnulému tělu a položil mi konečky prstů na tvář.

Vzduch se rozvlnil, jeho soustředěný obličej se rozprskl a celý svět zmizel. Tma zalila mé zorné pole.

Slyšela jsem jen tlumený hovor. Mé tělo se mu samovolně pohybovalo vstříc. Tma prořídla a kovová studená chodba začínala být viditelná. Vypadalo to tam jako v útrobách vzdušné základny SHIELDu, jen malinko pochmurnější a ošuntělejší.

Sledovala jsem zpovzdálí sebe samu, jak rázně kráčím po kovové podlaze. Vypadalo to, že mé druhé já je tu jako doma. Cupitala jsem za sebou, plně si vědoma toho, že je to další vize.

„Nevím, jaký je jeho plán. Aspoň zatím ne," pronesla zamyšleně osoba za rohem. Měla jsem pocit, že mluví jiným jazykem, ale i přesto jsem jim rozuměla.

„Můj pane, zatím ne?" zeptala se nejistě žena, která si nebyla jistá, jak poslední poznámku pochopit.

„Ano, naštěstí jsem nedávno objevil velmi efektivní způsob, jak tyto problémy řešit," řekl muž a spokojeně se u toho usmíval.

V ten moment jsem se vynořila na rohu a zastavila těsně u nich. Pohledy obou se obrátily na mě. Mé momentálně neviditelné já strnulo děsem i úžasem. Rty se mi pootevřely údivem. Dvě bytosti, jejichž rozhovor jsem zaslechla, byly obě pastelově modré. Obličej a všechno.

„Tady je, Kate, osvoboditelka samotného Asgardu," představil mě své přítelkyni, na kterou to očividně udělalo veliký dojem.

„Zvěsti o ní jsou tedy pravdivé? Dokáže vidět výsledky bitev, které se ještě neudály?" zeptala se, dech viditelně zrychlený.

„Ano a ještě mnohem více," řekl modrý muž, usmál se a natáhl ke mně dlaň, snad jako výzvu, abych se pustila do věštění budoucnosti.

Jenže v tom se vzduch zase zavlnil, jejich tváře se rozplynuly a já opět stála v Tonyho vile.

„Způsobí to SHIELD," sykl jen a rozplynul se jako dým. Nechal mě tam zmatenou, plnou děsu z té vize. Moc dobře jsem věděla, co se v ní odehrálo. Na vesmírné lodi už jsem byla a o rase Kree už jsem taky slyšela. Ale stejně, moc na požádání poskytnout vizi přímo šitou na žádanou situaci... to bylo prostě nemožné.

Z přemýšlení mě vytrhl trhaný zvuk blížící se helikoptéry. Hosté venku začali poplašeně pokřikovat.

„Kate! Kate! Poběž!" křičela Bernice ženoucí se chodbou. Její naléhání mě vydivočilo ještě víc, než už jsem byla. S očima navrch hlavy jsem běžela k zahradě.

Když jsem doběhla, černý neoznačený vrtulník zrovna dosedl mezi poházené stoly.

TA TA TAAAA! Črnný vrtulník! :D Určitě mi dejte vědět, kam se vaše myšlenky s tímto koncem vydaly, vždycky u vás najdu inspiraci. :)

Ještě to není oficiální, ale časem budu shánět korektora. První díl Kate je sice opravený a teď dělám druhý, ale určitě mi utekly souvislosti a chybky. Ještě nevím, na kterou knihu, ale pokud je tady někdo, komu by to nevadilo a ví, že češtinu ovládá, tak nad tím prosím popřemýšlejte. Jak říkám, ještě to není aktuální, ale radši to nadhodím předem, ať se nikdo nemusí rozhodnout pod tlakem. :) 

No a to bude asi všechno, snad byla kapitola méně zmatená než předešlé a líbila se vám. Příští bude trochu uvolněnější doufám a zaplujeme zpátky mezi ostatní postavy. :)

Díky a pááp! Luf já!