Neporušitelný slib je vskutku neporušitelný, a tak se k vám vracím i přes nástrahy osudu, jako je násilné odpojení wifi a únava nejvyššího stupně. :)

Doufám, že se najdou tací, kteří si na Kate ještě vzpomenou a budou se mnou i dál sdílet její příběh. Nutno dodat, že tohle není kapitola, na kterou bych byla zrovna pyšná. :)

Přikládám jednoduchou časovou osu, kde je tučně zvýrazněná část, kdy se tato kapitola odehrává:

ATLANTIK – ODSTRČENA – PŘILÁKÁNA – SVATBA - PŘÍTOMNOST

*Kate*

Nejednou jsem byla součástí poplachu u SHIELDu. Na zdech blikala červená světla a rozhlasem zněla zdánlivě náhodná série čísel, která měla význam pouze pro zasvěcené. Lidé pobíhali a hekali na sebe rozkazy či informace, každý najednou v pohotovosti, avšak zároveň v dokonalém klidu, který se pro agenty SHIELDu, stával pomalu synonymem.

Dnešní poplach, který jsem způsobila svým neohlášeným příchodem, byl poněkud jiný. Nic neblikalo, nikdo nehulákal, všechno působilo křehkým dojmem, že je všechno v pořádku. Ovšem pod rouškou klidu to vřelo jako nikdy. Agenti se domlouvali tajně, abych je neviděla mluvit do mikrofonků v oblečení, významně na sebe pokyvovali a po chodbách si to rázovali, jako by jim Fury stál za zadkem a křičel rozkazy. Což nebylo tak daleko od pravdy, nepochybuju, že měli promyšlené a nacvičené všechny možné situace.

Šla jsem zrovna mezi Tonym a Furym, výjimečně obklíčená z obou stran. Fury skončil u pozdravu a přestože se Tony snažil nezávazně konverzovat, ani jeden z nás nevěnoval tématu pozornost. Čekala jsem, že po cestě narazíme na nějaké známé, přeci jen jsem stále věřila, že se SHIELD snaží vypořádat s něčím velkým. Popravdě to byla jediná má jistota v celé síti polopravd, do které mě polapili.

„Jak ses sem vůbec dostala?" zeptal se zčistajasna můj otec, když uznal za vhodné utnout svůj monolog o počasí.

„Autobusem, na motorce, pěšky," řekla jsem jen. Cítila jsem v sobě tu tvrdohlavost, kterou jsem mu chtěla oplatit, jak se ke mně chová, ale nemůžu si dovolit urážet se, pokud chci, aby byli sdílní.

„Nehodící se škrtněte?" zasmál se tiše Tony a já na něj překvapeně pohlédla. Co ho znám, jeho stavy nejistoty bych dokázala spočítat na prstech jedné ruky. Vždycky jsem ho považovala za mistra tajnůstkáře.

Náhle se zarazil na místě, takže jsem ho o pár kroků předešla, než jsem se zarazila taky. Čekala jsem, že půjde dál, ale on nic. Tím mě donutil obrátit se o sto osmdesát, takže jsme nechali Furyho pokračovat k cíli, zatímco my jsme stáli naproti sobě uprostřed chodby plné tajně chvátajících agentů.

„Co je?" zeptala jsem se zmateně, protože jenom koukal a mlčel. Bylo to divnější, než si představujete. Jeden koutek se mu bezděčně zvedal do úšklebku a oči měl jako popelníky. Z dálky bych si ničeho asi ani nevšimla, ale teď... vypadal zvláštně vynervovaně.

„Nemáš nějaký záchvat? Přejde to samo, nebo bych měla někoho zavolat?" ptala jsem se a chytila ho za loket, aby se probral.

„Jsem jako rybka," odmávl mou starost a narovnal se. „To mi připomíná, že se na tebe někdo těší."

Zmateně jsem povytáhla obočí, ale rozhodla jsem se na ten moment zapomenout. Ještě by mi v hlavě udělal větší binec, a kdo by mě z toho potom vymotal?

Následovala jsem ho chodbami do útrob základny, zvědavá, za kým mě to vede. Bude to Steve nebo Pepper?

K mému velkému překvapení jsme došli do společenské místnosti, kterou tak pojmenovali jenom proto, že se do ní vešlo víc lidí, protože jinak na ní nic společenského nebylo. Běžně to tam okupovalo aspoň pět agentů, ale ten den nikdo. Asi za to mohl tajný poplach.

„Těšila se na mě prázdná místnost? Chceš mi tím snad něco naznačit?" zeptala jsem se ho nejistě a rozhlížela se, jestli jsem někoho nepřehlédla. Ale nic.

Neodpověděl, jenom došel ke stěně, ve které bylo zabudované enormní akvárko, a s významným pohledem do něj zaklepal klouby. Všechny ryby se rozprchly a raději se ukryly do bezpečí umělých kytek.

Přispěchala jsem za ním a s úsměvem plným očekávání začala hledat Francise.

„Myslela jsem, že ho ta demoliční četa zabila," oddechla jsem si nahlas a přitiskla dlaň na sklo. Dlouho se nic nedělo, ryby jakoby zmizely, ale nakonec se Francis odvážil vykouknout zpoza zeleně. Potěšeně jsem se zasmála.

„Celý byt byl hrozný bordel, všechno zničené, jenom jeho akvárko tam stálo jako oázka míru," řekl mi Tony a nakousl tím téma, které jsem vlastně chtěla sama začít.

„Takže jsi tam byl?"

„Zaletěl jsem tam hned jak se to SHIELD dozvěděl."

„Měla jsem ten byt ráda," povzdechla jsem si a pohledem sledovala, jak Francis zobká drcené vločky z automatického krmítka.

„Stačí pár rekonstrukcí a můžeš ho mít ráda zase," zkusil to, ale sám nezněl moc jistě.

„Teď, když i nepřítel ví, kde bydlím, nemůžeme se tam vrátit," zakončila jsem téma a zprudka se nadechla. Za oknem se stromy mlátily ve větru bouře, která se stihla přenést už přímo nad základnu.

Oba jsme koukali do vodního světa a mlčeli. On nechtěl lhát a já se bála, že nic jiného nepřijde.

„Víš, nechtěla jsem přijít," přiznala jsem, když už bylo ticho neúnosné.

Mlčel.

„Kdy jste se vůbec zasnoubili?" nadhodila jsem téma, které mi přišlo snad jediné bezpečné.

Pousmál se. „Asi před půl rokem. Ani jeden jsme si ale nenašli čas, abychom se fakt vzali."

„Nedivím se," zasmála jsem se, protože tohle je vážně typické. Velké události přichází vesměs nárazově. Netypické naopak bylo, že si to nechali pro sebe tak dlouhou dobu. Žádné oznámení s ohňostrojem, konfetami a hektolitry nejlepšího vína.

„Fungovalo to," šeptla jsem jako to nejděsivější přiznání. Fungoval jejich plán, jak mě zase dostat pod kontrolu.

„Já vím," hlesl zpátky a ani se na mě nepodíval.

*Steve*

Když se spustil poplach, byl jsem zrovna ve sprše. Jen máloco mě dokáže vyhnat z teplé vody tak rychle jako kód 618, což je pohotovost nejvyššího stupně. Ani jsem se nestihl pořádně utřít, protože následoval kód 421, tedy oznámení osoby, která je méně než vítaná. A u třetího čísla 539 jsem se málem přerazil na prahu dveří.

Na chodbě to žilo, všichni chvátali různými směry a tvářili se smrtelně vážně.

„Kapitáne!" Hillová přiběhla s doprovodem plně ozbrojených agentů.

„Co se děje?" chtěl jsem vědět a sladil s ní klus.

„Dorazila Kate, zatím je s Tonym a přemisťujeme sourozence. Nesmí se potkat, nová nejvyšší priorita," křičela na strany, aby všichni tušili, co dělat.

„Kde je?" chtěl jsem vědět. Vsadím se, že sourozenci mě teď nepotřebují, zato u Kate bych mohl být užitečnější.

„Společenská místnost," houkla jen a zmizela za rohem.

Vyrazil jsem ke svému cíli a po cestě se snažil vymyslet zázračný způsob, jak s ní mluvit, aniž bych lhal nebo ji naštval. Přestože bych rád, sourozence jí nemůžu ani naznačit. Pokud je to pouto skutečně tak silné, jak všichni říkají, Aliance by tu byla hned.

Raději jsem vešel bez váhání, abych z té nerozhodnosti nezůstal před dveřmi stát navěky. Místnost pohlcovalo šero, jen zpoza jedné lavice vystupoval sloup ostrého světla. Tichem se neslo umíněné ťukání do klávesnice a do skleněné stěny bubnoval déšť.

„Poslali tě?" zeptala se tiše.

„Ne," hlesl jsem jen a pomalu se k ní blížil. Co hledá na počítači? Kde je Tony?

„Přišel jsi mě zastavit?"

Přešlápl jsem. Co jsem asi tak měl říct? „To záleží, co děláš."

„Nabourávám se do systému, ale nepanikař, nemám šanci," řekla, zaklapla počítač a vstala.

„Proč to děláš?" chtěl jsem vědět, když se na mě unaveně podívala. Byla na kost promoklá, z vlasů jí pořád odkapávala voda a až po stehna měla cákance tmavého bahna.

„Co tím myslíš?" Nechápavě nakrčila obočí a založila si ruce. Vycítil jsem z toho malou hádku.

„Proč se pořád vracíš k SHIELDu a snažíš se odhalit informace, ke kterým nemáš oprávnění?" zeptal jsem se ostře, proklínaje sám sebe, že jsem se do takových zlých taktik vůbec pustil.

„Protože se mě to týká!" vykřikla náhle hlasitě, až jsem se zarazil, jak vyděšeně to ve skutečnosti znělo. Zírali jsme na sebe, jeden připraven lhát, druhý odhodlaný pátrat.

„Všechno to má svůj důvod," uklidňoval jsem ji, i když působila, že to není třeba. Uhnula pohledem, jako by se za ten křik skoro styděla.

„SHIELD vždycky šel za vyšším dobrem, že?" koutek jí zacukal, posadila se na stůl. Pořád jsme od sebe stáli směšně daleko.

„Nikdo ti nechce ublížit," ubezpečil jsem ji, ale už z toho, jak po mě mrskla pohledem, jsem usoudil, že s tím tvrzením nemám šanci.

„A přesto chráníte něco důležitějšího, co za trochu stresu nějaké agentky stojí, co?" zasmála se. Všiml jsem si, že ve chvílích ticha kouká bokem a vrtí hlavou, jako by reagovala na něco, co slyšela. Ale já jsem mlčel.

„Jsou přesvědčení, že to zvládneš," odpověděl jsem tiše a došel blíž, abych na ni viděl. Mimické svaly ji sem tam zacukaly, jednou rozzlobeně, pak hned pohrdavě, a přitom ani jeden z obličejů nebyl adresován mně. Bylo to jasné. Ten muž, ten, který se může komukoli dostat do hlavy pouhým dotekem, je tu právě s námi. Kouká se na mě skrze ni. Co teď řeknu, uslyší přímo Aliance. Polkl jsem.

„Je to teprve čtrnáct dní, co mi dal Fury dovolenou, a já už o tom začínám pochybovat," přiznala a v očích se jí mihla frustrace, že neví, proč se tenhle bláznivý kolotoč vůbec točí.

„Nic netrvá věčně," řekl jsem jen, protože cokoli jiného by mohlo Alianci pomoct s naším odhalením. Popravdě už sem asi míří nějaká jejich vylepšená zabijácká jednotka, pokud Kate ví, kde jsme, pak to musí vědět i oni. I když, kdo by si troufl vzít útokem základnu SHIELDu, kde jsou stovky nejlepších agentů v plné polní?

„Abychom se toho konce ale dožili," povzdechla si tiše, čímž mě donutila přijít ještě blíž.

„Cože?" znejistěl jsem.

„Víš, poslední týdny moc nespím a ty výjevy chodí jeden za druhým," povzdechla si, „každou noc to samé."

„Jaké výjevy?" zeptal jsem se, přestože jsem tak nějak tušil. Jednou za čas se uprostřed noci začala převracet, házet sebou a pokřikovat. Pokaždé tento stav trval přibližně minutu a každý sen byl jiný, i když odrážel paralelní reality, jak mi Kate s Thorem vysvětlili. Nikdy tomu ale neřekla výjevy, to totiž znělo, jako by to byly střípky budoucnosti.

„Jiné než obvykle, vždycky to byly sny, které se chovaly jako skutečnost, ale teď jsou to jenom pocity, krátké záblesky detailů a nic neříkající útržky rozhovorů, které na sebe vůbec nenavazují, viděla jsem, jak bojujeme s vědomím, že dost možná prohrajeme, a netuším, jestli se mám bát a připravit se, nebo je to jenom jiná realita." Na konci si mohutně povzdechla, jako by na ní ležela tíha světa, a vzhlédla ke mně.

Upřímně jsem nevěděl, jak na to reagovat, a tak jsem jenom v tichosti přešel až k ní a posadil se na stůl hned vedle. Mé mlčení si vyložila jako známku zaujetí, což byla pravda, a tak pokračovala.

„Navíc mě do toho prudí SHIELD a tahá mě tam a zase zpátky, nejdřív mě vyhání, pak zase nutí k návratu, okrádají mě, špehují, na což hned navazují ti tajemní vrahouni a další špehouni," brblala dál a kroutila při tom dlaněmi, aby mi zdůraznila, jak moc ji to štve.

„Je to SHIELD," konstatoval jsem jako logické vysvětlení celého toho blázince. Nemyslím, že ji tak vzaly ty pokusy Aliance, jako spíš nevědomost, do které jsme ji uvrhli. Už když Fury přišel s tím nesmyslem, že by se měla odstřihnout, snažil jsem se mu vysvětlit, že to bude mít řadu podstatných negativ. On mě ignoroval, a jak to dopadlo.

„Asi už bych měla být zvyklá," povzdechla si a opřela se mi ramenem o paži.

„Člověk si nikdy nezvykne," odpověděl jsem popravdě. Jediný, kdo se v utajování světových krizí skutečně vyžívá, je právě Fury. Pak jsou tu lidi jako Natasha a Clint, kteří se zdají být otrkaní roky ve službě, a nakonec zelenáči, které bych vlastně mohl rozdělit do pěti skupin podle...

„Stejně to zkusím," odpověděla po chvilce ticha, kdy jsem rozvíjel svou myšlenku o členech.

„Popravdě jsem čekal, že budeš víc vytočená," přiznal jsem s letmým úsměvem. Oba jsme se dneska takhle pousmívali, jako bychom si nebyli jistí, jak ten druhý bude reagovat.

„Ale jo, však já jsem," řekla odhodlaně, snad abych nezapochyboval o jejím cíli, tedy zjistit pravdu.

„Dusíš to uvnitř?" zasmál jsem se, tentokrát upřímně pobaveně, protože dusit pocity Kate prostě nejde. Jednou z ní všechno napětí vyletí a smete viníky i kolemjdoucí.

„Zatím. Snažím se nebrat to tak osobně, ale pořád mi to někdo kazí," pověděla mi tónem, jako by jí někdo bořil bábovičky na pískovišti.

„Koho myslíš?" zpozorněl jsem náhle, protože mi z toho přiznání vyplývalo, že mluví o tom muži v její hlavě.

„Tak nějak všechny dohromady," uhladila to rychle, „všichni mi lžou do očí a já pro to nemám vysvětlení."

„Já jsem ti nelhal," řekl jsem rychle, aby si to nemohla myslet ani na vteřinu. Celou akci jsem se držel téhle podmínky, navzdory všem protokolům.

„Což je jediný důvod, proč netrojčím kolem. Pokud myslíš, že dělají správnou věc, pak tomu věřím taky," řekla a věnovala mi upřímný pohled. Věděla, že kdyby se zeptala, zničila by tu křehkou důvěru, která nám po vyhlášení protokolu zůstala.

*Wanda*

Když jsem se přidala k SHIELDu, Kate už byla jeho součástí. Vzpomínám si, že když jsem ji poprvé uviděla, stála ve Furyho kanceláři a o něčem mu živě vykládala. K mému zděšení jí však chybělo tělo, takže její hlava poletovala volně vzduchem. Agenti i sám Fury vypadali, že si toho vůbec nevšimli. Já jsem z toho byla ale docela v šoku a celá organizace najednou působila dočista jinak. Levitující hlava takhle prostě působí.

Když se tváří otočila mým směrem, upřímně se usmála, jako by přesně věděla, kdo jsem. Připlula ke mně a spiklenecky mi pošeptala: „Až budete sjednávat podmínky, řekni si o pokoj s koupelnou." A odplula.

Díky její radě jsem nikdy nemusela do společných sprch, což tak nějak nastartovalo moje sympatie k ní.

Ani nevím, proč jsem si na to teď vzpomněla, možná to bylo nečistým svědomím, že jsem součástí tohoto divadla, jehož vedlejším účinkem je dostat Kate na kolena.

Každopádně dnes došlo k obratu v plánu, když se zčistajasna objevila na prahu základny. Fury docela běsnil, ale taky jí na to nemohl nic říct, protože ji chtěl udržet v myšlence, že má prostě jenom volno. Navíc ji k tomu donutil tím zasnoubením, takže má co chtěl.

Špatné na jejím příchodu bylo, že sourozenci z Peru byli jen pár chodeb daleko, a kdyby je Kate byť jen zahlédla, viděl by je i ten, co se usídlil v její mysli, takže by SHIELD byl nucen rychle je skrýt na jiném bezpečném místě a připravit se na útok Aliance. Aspoň tak mi to řekl Clint.

Ovšem když jsem ji teď sledovala na obrazovce, jak si povídá se Stevem, něco mi přišlo zvláštní. Jako by v ní byla energie navíc, taková neviditelná záře, která tam předtím nebyla. Stopy po kamenech nekonečna to nebyly určitě, ty už jsem totiž znala.

Nadechla jsem se. Bylo to čerstvé, složité a živé, tolik jsem o tom mohla říct z takové dálky.

Ostatní před monitorem - tedy Fury, Tony, Bucky, Adrian a pár agentů, si ničeho podobného nevšímali, celým svým bytím se soustředili na slova a posuňky, které si ti dva ve společenské místnosti vyměňovali.

„Nevypadá, že by ji Aliance nějak ovládala," poznamenal Adrian, když se Kate se Stevem rozhodli chvíli mlčet.

„Nemusí to jít vidět, třeba jí do hlavy jenom nasadili myšlenku, které se chytla," oponoval Bucky a založil si ruce na hrudi.

„Ale přece jim neuvěří, když ji budou štvát proti nám," snažil se dál Adrian, ale byl tady jediným optimistou.

„Nemusí jí ani lhát. Koukni, co se jí zatím dělo, od napadení přes štěnice, všechno to i bez Aliance působí hrozně, a jim stačí jenom se v tom trochu pošťourat," argumentoval Tony, který byl dnes nezvykle zticha.

„Navíc o nich nemusí ani vědět," přisadil si Bucky.

„Taky pravda," souhlasil Tony.

„Cítím jeho přítomnost," přerušila jsem je náhle, protože jsem nabyla křehkého pocitu, že bych jejich pouta snad mohla využít. Ta záře musel být člen Aliance, co jiného taky.

To mé přátele upoutalo natolik, že přestali s hádkou.

„A můžeš ho vystopovat?" zeptal se dychtivě Tony, náhle se zábleskem naděje v očích.

„Nevím, musela bych se dostat do hlavy Kate a přes ni se připojit k Alianci. Asi by si toho všimli všichni," odpověděla jsem váhavě. Byl to určitě zajímavý fakt a snad i výhoda, ale kdyby to nevyšlo, celá akce by padla. Pohlédla jsem na Furyho, co na to řekne.

Dlouho přemýšlel, nepochybně si detailně představoval následky obou možností. Nakonec ale zavrtěl hlavou. „Počkáme na lepší moment, zatím je necháme v tom, že jsme je ještě neobjevili."

„Lepší moment, než když jsou všichni v bezpečí a připravení?" zeptal se nechápavě Tony, ale zdálo se, že se dál hádat nebude. Dnes se v něm něco změnilo. Kdybych chtěla, mohla bych mu do myšlenek nakouknout, ale asi by to ničemu nepomohlo.

„Bude s námi minimálně do vaší svatby," začal rázně Fury a významně na Tonyho kývl. „To je dost času na to, abychom je zmátli. Pokud do té doby neodhalíme, odkud působí, budete na řadě vy, slečno Maximoff."

Kývla jsem na souhlas, ale poprvé za celou dobu tady jsem se cítila jako padouch. Pokud Kate doteď přišel SHIELD tajnůstkářský, bude asi dost překvapená, až se do toho matení Aliance pustíme.

Je jako poplašená moucha, co se chce vymotat z pavučiny lží, ale s každým krokem, s každým škubnutím, se na ni lepí víc a víc. A pavouk číhá opodál.

***

Mám pocit, že jde hrozně moc poznat, jak unavená jsem poslední měsíce byla, tak snad vás to neunudilo k smrti. Další kapitolu už mám rozepsanou a přísahám, že se po ní nebudete chtít oběsit. :D

Všem moc děkuju za podporu i po půl roce, které se mi kupodivu dostalo. Nebýt vás, nic není. Kate není. Joy není. :) Takže za to vám patří moje luf.