~ před devíti týdny, Severní Atlantik, 72 km severně od souostroví Bermud, 900 m n. m., 03:28 ~

„Zapomněla jsem nakrmit Francise," prolomila jsem soustředěné ticho v prostoru letounu. Venku byla neproniknutelně temná noc a jediné světlo nám poskytovaly obrazovky plné nákresů a informací, které už teď nikdo nečetl, za tu tři čtvrtě hodinu už jsme to všichni prošli aspoň třikrát. Na to, že ty informace pořizoval SHIELD, jich bylo žalostně málo.

„Cože?" Steve se zastavil uprostřed pohybu, nedopnutá rukavice najednou nebyla důležitá. Vrhl na mě nevěřícný pohled. Asi jsem to nevytáhla ve správný moment, ale posledních deset minut jsem na nic jiného nemyslela. Představa, že by se nám něco stalo a nikdo ho nenakrmil, je znepokojující. Francis je v New Yorku a kdo ví, kdy se tam vrátíme. Měla jsem chuť se usmát zdánlivé banalitě tohoto problému, ale byla to příliš vážná situace.

„Zavolám Tonymu, ať k nám někoho pošle," uklidňovala jsem ho a do ucha si strčila malinké sluchátko. Dělají je stále menší, člověk už začíná mít strach, aby ho ještě vyndal.

Steve mi chtěl ještě něco vytknout, ale jenom zakroutil hlavou a povzdechl si. V hlavě mu to šrotovalo. Nakonec se mu na tváři objevil letmý úsměv, dopnul rukavici a stoupl si.

„Nezlobíš se?" zeptala jsem se ho a s nakloněnou hlavou se na něj usmála.

„No, zlobit se na tebe kvůli něčemu, jako je ponechání rybky bez jídla, je jako dostat lentilku a hodit ji na zem," usmál se svému přirovnání, ale já ho moc nepobrala, takže jsem na něj zůstala civět jako puk.

„Ale novou televizi kupuješ ty," řekl nakonec, jakoby nic. Ale to teda nebylo nic!

„Cože?!" křikla jsem, možná až příliš nahlas, protože se na nás podívala skoro celá posádka.

„Nerozbil jsem ji," argumentoval stále v klidu a založil si ruce na prsou, zjevně se bavil, ale neměl pravdu.

„Tys do ní vrazil," šeptla jsem, aby ostatní ztratili zájem o naši hádku nehádku.

„Protože jsi na mě nečekaně skočila," vrkl a rozkošně se u toho usmál, a tak jsem přivřela oči, aby mi jeho štěněčí obličej neprýštil s plnou intenzitou přímo na mozek. Pak bych možná ustoupila a to on přesně chce. Za ty dva roky, co jsme spolu, se naučil nejeden fígl, jak zlomit mou pevnou vůli. Ha. Ha. Pevnou vůli, zakroutila jsem hlavou nad tou absurditou.

„Vy draci," pronesl s šibalským úsměvem kolemjdoucí Bucky, se Stevem jsme mu věnovali pohoršené pohledy. Poslední dobou máme opravdu štěstí, že se u takových rozhovorů vždycky ocitne buďto on, Adrian nebo hůř Tony. To pak dopadá dost špatně, Bucky je většinou pan úchylák, Adrian se chová jako katolická školačka a Tony, no ten se chová jako Tony. Většinou se spokojí s upřeným zíráním, nemrká a tak, slova šílené ani divné nejsou dostatečně silná.

„Seskok za dvě minuty!" prohlásil pilot a dal tím všem pokyn k urychlení posledních příprav. Natasha si v rohu připevňovala ke kotníkům náhradní zásobníky, Adrian vedle ní s obavami koukal z okýnka a Bucky, který před měsícem oslavil už své sto první narozeniny, naposledy zkoumal plánek ostrova, kam máme namířeno.

SHIELD kolem toho dělal skoro až tajnosti, řekl nám jenom, že letíme do Atlantiku, kde je ostrůvek s tajným sídlem důležitých osobností světa, které bylo přepadeno nějakými záporáky. To sídlo mě docela zajímalo, z jedné části bylo na ostrově kryto hustým porostem a z druhé kompletně pod vodou v podobě tří skleněných polokoulí na dně. O to víc jsem byla naštvaná, když moje část plánu zahrnovala pohupující se vor s vojáky nad tím vším zajímavým. Okay, nebyl to vor, ale to nebyla žádná útěcha.

Tony mi vytáhl nějaké informace navíc ohledně toho, co se uvnitř děje. Nemusel to ani moc okecávat, prostě se sejde parta seniorů, teroristů a fanatických businessmanů kteří vládnou světu, skočí do bazénu s koktejly, nalepí se na boky placených „kamarádek", zahrají si společenské hry, zapaří v soukromém baru, zahrají si tenis a projedou se na koni po zaskleném mořském dně. Zajímalo by mě, kdy stíhají rozhodovat o osudu Země.

„Připraveni?" křikl Steve, aby se ujistil, že jde všechno podle plánu. Když celý tým zvedl hlavu, aby mu svou účast potvrdili, monitor dvakrát blikl a zobrazil nám Furyho velký obličej. Myslím, že se mu na nose začíná dělat uhřík.

„Mám pro vás nějaké zprávy," řekl s vážným pohledem, který nevěstil nic dobrého. Všimla jsem si, že v jeho hlase chyběla ta síla, kterou vždy oplýval. Právě nám sděloval něco tajného. Uuuu, vzrušující.

„Proč šeptáte, Nicku?" zašeptala jsem na něj a zaradovala se, když nespokojeně stáhl obočí. Nechtěný to pohyb, nádherný to pocit.

„Protože informace, kterou vám hodlám prozradit, je v tento moment jedna z nejpřísněji utajených," řekl vážně a pohledem krátce pohlédl někam za kameru. Vyměnila jsem si se Stevem zamračený pohled, takové věci Fury nikdy nedělal, nikdy nepůsobil méně nad věcí, než bylo nutné.

„Někdo vám tyto informace zakázal předat?" zeptala jsem se se silným důrazem na slovo vám a zakázat. Chtěla bych toho člověka vidět, protože omezovat nějak Furyho je jistě notný risk.

„Ano, vláda i rada, ale já považuji tyto informace za nesmírně důležité," oznámil nám a sepnul si ruce za zády.

„O co jde?" chtěla vědět Natasha. Dlouhé vlasy, které během jednoho jediného roku porostly snad o metr, měla sepnuté do pevného culíku, který mě neustále přiváděl k myšlence, jestli bych si taky neměla nechat narůst pořádné vlasy. Bylo by to pěkné, ne?

„V jednom ze tří podvodních dómů je i prezident Spojených států."

Chvilku bylo v lodi zaražené ticho, překvapení zahustilo vzduch a závažnost situace všem vzala dosavadní odhodlání jít do akce. Šli do toho s tím, že pár nějakých senátorů vytáhneme z bryndy, ale prezident? Nejspíš je napadlo, stejně jako mě, co se asi stane, když to pokazíme?

„Tak to jsem nečekala," zabrblala jsem překvapeně, ovšem nebylo to nic tak šokujícího, parta mocných lidí a mezi nimi prezident. To se dalo předpokládat. Podívala jsem se na Steva, který se taky nezdál nijak zvlášť překvapený. Ovšem to nic neměnilo na tom, že jsme byli oba vážní jako smrt.

„Musíte tedy jednat tak, jakoby byl prezident původním cílem. Vaší novou prioritou je dostat ho do bezpečí," pokračoval Fury ve svém rozkazování, když najednou zvednul zrak zase někam za kameru a jeho obličej zmizel. Kabinu pohltilo opět to známé šero.

„To bylo divné," zabručel Adrian. Měl pravdu, když se takhle chová neohrožený velitel Fury, musí být něco špatně.

„Dobře, to ale náš plán nemění!" Steve tleskl dlaněmi, až jsem polekaně nadskočila, ponořena příliš hluboko do svých myšlenek.

„Tým A1, čili Fisher a Wilson, seskakují jako první do vody na průzkum pevnosti na dně," ukázal na dva agenty ve stříbrných oblečcích, co jim těsně obepínaly tělo. Byly to moje síťky neviditelnosti, můj Vílí prach, moje dítě Od Buckyho oslavy neuplynul ani rok a Fury z nich vyrobil desítky druhů vybavení. Tolik k tomu, že provádím pokusy za jeho zády.

„Tým A2, to jsou Kate a Bucky, seskakují na palubu lodi dál od ostrova, najdou nezvěstné agenty a dostanou se do sekundárního bezpečnostního systému celého areálu, abychom mohli projít až k prezidentovi," zmínil náš úkol a já se ušklíbla. Jak jsem říkala, prostě žádné vzrůšo.

„Tým A3, já, Natasha, Adrian a Moore s Clarkem a Lewisem, seskakujeme přímo na ostrov a skrze hlavní budovu se dostaneme do podvodní části, kde jsou všichni zajatci," naposledy rozmáchl rukou k mapě a obrovským tlačítkem ve zdi otevřel zadek stíhačky. Což bych nikdy neměla říkat nahlas, protože to zní super divně.

Vzduch se rozvibroval a vítr nám všem udeřil do obličeje. No neumět lítat, asi bych křečovitě skočila pilotovi za krk. Rachot a neznámá hloubka tam venku mě do jisté míry děsily, ale hlavně mi tvořily nadšený úsměv na tváři. A je to tady, konečně nějaká akce.

První seskočili průzkumníci z A1, potom přišla řada na nás.

„A2!" křikl pilot. Jsme přímo nad místem, kde by se měla nacházet ta naše loďka.

„Steve?" pípla jsem tiše, aby nás nikdo neslyšel. Vznesla jsem se třicet centimetrů nad zem, abych měla oči na stejné úrovni jako on, a šibalsky se usmála. „Tu televizi nekoupím," řekla jsem, rychle ho políbila na spodní ret a vystřelila pryč. Jako neviditelná síla jsem strhla Buckyho s sebou do temné propasti. Ony ho ty sladké ksichty s dráčky přejdou.

Temnota nás pohltila, zvuk letounu během vteřiny zmizel a my tiše padali vstříc drtivým nárazům větru. Nebyl důvod zůstávat spolu, i když fakt, že neměl padák, ho musel do jisté míry znervózňovat. Uvolnila jsem stisk kolem jeho pasu a uvolněně padala. Neznám nic lepšího, než volný pád, navíc když nic nevidíte, připadá vám, jakoby se všechno kolem zastavilo a vy jenom viseli ve tmě. Zrychlovala jsem a zase zpomalovala.

Když jsme se konečně přiblížili k potemnělé lodi, která vyzařovala pouze minimální světlo, ve tmě jsem rychle našla svého, o poznání nervóznějšího, parťáka. Obalila jsem ho svým tělem a obratně zpomalovala jeho pád. Naše přistání bylo téměř dokonalé, ani klopýtnutí.

„Už jsem si začínal myslet, že mě necháš rozplácnout se o palubu," poznamenal Bucky smrtelně vážně a promnul si kořen nosu.

„Trošku mě ta tvoje nedůvěra mrzí," opáčila jsem s hranou lhostejností a rozhlédla se po lodi. Čekala jsem pořádnou akci, nepřátele na všech stranách, kaluže krve a křik zraněných, ale přišli jsme pozdě.

Na lodi vládlo mrtvolné ticho. A leželo všude kolem. Bez známek života.