Zpoždění pouze akademická... ehm půlhodinka :D má to asi 3000 slov, ani se radši nedívám přesně. Dopsala jsem to teď, kontrolovala jsem to teď, radši ani nechci vědět, co jsem tam zas nasekala. :)

Písnička je laf :3 sedí na příběh spíše metaforicky a některé části je třeba trochu vynechat, ale jinak atmošku má krásnou. Doporučuju.

*Kate – 3 dny od ostrova – 30 minut po návštěvě nádraží – 11 dní do svatby*

Připadala jsem si, jako bych stála pod Zpívající fontánou. Dopadaly na mě prudké sprchy drobných kapek v kombinaci s nažloutlými pozdravy projíždějících aut, což bylo zpestřené o boj se špicemi deštníků, které měli doslova všichni, kromě mě.

Ráda bych řekla, že mě šupiny před deštěm ochrání, ale takhle to úplně nefunguje. Naštěstí jsem nebyla daleko od vchodu do metra, kde jsem si plánovala své zmizení ze světa. Vím, že mě sledovali celou cestu z nádraží. Nepotřebovala jsem žádné přístroje, nepříjemný pocit za krkem mi úplně stačil. A jelikož jsem věděla, na jakém principu je jejich sledovačka založená, tedy na štěnicích a čipech, mohla jsem se jich jednoduše zbavit rušičkou.

Vběhla jsem do stanice metra, přičemž mi ujela noha na schodech a svým rozmachem jsem kohosi praštila do hrudníku.

„Pardon!" vyhrkla jsem a ani se neotočila, spěchala jsem chodbami lehkým poklusem a v kapse křečovitě svírala malou rušičku signálů. Až ve správný čas. Musím zmizet z očí i monitorů ve stejnou vteřinu.

Přiřítila jsem se na nástupiště v posledním možném momentu a vletěla do dveří metra. Bylo s podivem, že mi neskříply obří tašku, kterou jsem s sebou vláčela a všem, kteří mě sledovali, tím říkala: „Hele! Tady jsem! Ta s tou obří černou taškou!"

Moc lidí uvnitř nebylo, i když na můj vkus pořád příliš mnoho. Vyhlídla jsem si poslední sedadlo vagónu a znaveně se na něj svalila. Dnešek není moc dobrý den. Nejdřív mě Oliver nenechá vyspat, potom ten rozhovor s Tonym, potyčka v bytě a jako třešinka procházka v dešti, za účelem setřesení všech mých nepřátel. A cítím, že to bude ještě horší. To je tak, když se umíte pořádně probudit do dne...

Jak už jsem říkala, ta taška na mě přitahovala příliš mnoho pozornosti, nezbývalo, než ji vyměnit. Rozepla jsem ji a z jejího temného nitra vytáhla batoh s dinosaury. Mám ráda dinosaury. Všichni mají rádi dinosaury. Pod mým novým zavazadlem byl obsah poměrně usvědčující – jedna pistolka, dva prehistorické mobily, kupa svázaných bankovek, náhradní šupinky, oblečení a další věci, které jsem pro přežití považovala za nezbytné. Jednoduše hromada krámů, snažila jsem se počítat s každou situací.

Tu tašku jsem si tam schovala, když jsem si plánovala útěk od matky. Pak se toho hodně stalo, takže jsem k tomu nemusela přistoupit, ale hádám, že mít tajnou tašku schovanou na nádraží se hodí vždycky.

Zrovna, když jsem bezmyšlenkovitě přemisťovala všechnu svou hotovost, ucítila jsem šimrání za krkem. Bleskově jsem se otočila, připravena na potyčku s Aliancí nebo SHIELDem. Ovšem civěla na mě jenom vyděšená starší dáma a tiskla si kabelku pevně k srdci.

„Nemusíte se bát, nejsem zloděj," usmála jsem se na ni a doufala, že ji to aspoň trochu uklidnilo, ovšem naši malou konverzací se probudili i ostatní cestující a už na mě koukala půlka vagónu. To nebylo nejlepší, ještě jsem si nezměnila obličej. A udělat to teď by mi asi vysloužilo speciál v celostátní televizi.

Nedbala jsem na jejich pohledy a přeházela v rychlosti i zbytek obsahu. Servala jsem si mokrý svetr a vyměnila ho za růžovou mikinu. Nešťastný to odstín. Když jsem vytáhla pistoli a zastrčila si ji pod gumu tmavých elasťáků, prostorem se rozneslo poplašené kvílení a pokřikování. Povzdechla jsem si.

„Já nejsem žádný kriminální, jsem superhrdina!" poslední slova jsem radši jenom zašeptala a dopla batůžek s dinosaury, odkopla prázdnou tašku se svetrem do kouta a vyběhla ke dveřím. Cestující mi uskakovali z cesty. Stihla jsem si ještě nasadit velká bílá sluchátka, než mě ovanul chladný průvan a má cesta pokračovala.

Z kapsy mikiny jsem vytáhla ten obří zastaralý mobil se zelenou obrazovkou a napsala číslo, které se mi hlavou nemihnulo už nějakou chvíli. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho napsala správně. Přiložila jsem si ho k hlavě, sluchátka spuštěná na krku.

„Halo?" ozvalo se. Nic víc. Po půl minutě nejistoty bych ocenila i něco víc.

Zadoufala jsem, že jsem se dovolala dobře a rovnou naskočila s heslem, které mělo stručně znamenat, že mi jde o krk a potřebuju pomoc. „Mám nový dinosauří batoh."

„Těším se, až ho uvidím," odpověděl hluboký mužský hlas. Zaradovala jsem se, nejen proto, že jsem trefila číslo, ale také proto, že existuje místo, kde budu v bezpečí. U něj.

„Koupila jsem si ho před hodinou, stál mě všechny drobný, je černý s růžovými dinosaury." Tak to snad mluví samo za sebe. Budu tam za hodinu, platím hotově, černý je pro nejvyšší utajení, růžová pro diskrétnost. Ve skutečnosti byl tmavě šedý a dinoši byli zelení.

„Budu se těšit," potvrdil naši, dva roky starou, dohodu. Teď jen zbývalo ztratit se ze světa...

Nastal čas zapnout rušičku. Stiskla jsem tlačítko a jako kouzlem přestala vysílat signál. Teda aspoň jsem v to doufala. Potvrzení se mi dostalo, až když jsem míjela skupinku puberťáků, každý z nich hlavu přilepenou na ajfounu, které s mou přítomností přestaly z větší části fungovat. Krása, teď ta druhá část.

Když víte, že hledají bělošku s tmavě hnědými vlasy v bílém svetru a s velkou černou taškou, asi vás jako první napadne, převléct se a jít do blond. Jenže když vám šupiny ve vlasech postupně vypadávají a vy nemáte možnost je obnovit, výsledná blond by vypadala jako stračatela. A tak jsem se stala pubertální Afroameričankou s několika kily navíc a s beďarem uprostřed čela. Dneska jsem ji viděla na ulici.

Teď už jsem se chodbami courala k východu s pocitem vítězství. Ale měla jsem na to vůbec nárok? Všude jsou kamery, svědci a vsadím se, že je jedinou jízdou metrem nesetřepu. Nechtělo se mi dál projíždět newyorské podzemí, ale nezbývalo nic jiného.

Během následující hodiny jsem projela půl města, vyměnila patnáct obličejů a díky mikině, která byla prozíravě z vílího prachu, i několik outfitů. Ušetřím vás toho všeho.

Každopádně, když jsem vyšla na ulici, už nepršelo. Taky už mě nikdo nesledoval a já se jim v duchu smála. Bylo to jako vyhrát v monopoly – když koupíte majetky cílové rovinky, stáváte se do jisté míry pány situace. Jako já teď. Mohlo se to sice pokazit na milion způsobů, ale zůstala jsem optimistou, protože mi nic jiného ani nezbývalo.

Před metrem jsem naskočila do taxíku a vyrazila o pár bloků dál. To se opakovalo stejně jako v metru se změnou obličejů i oblečení. Pokud se mi centrální deska nezavaří dnes, tak nikdy. Musím se přiznat, že nebýt adrenalinu z podvědomé honičky, asi bych se ukousala nudou. Celý den zabitý pobíháním po městě! A nejhorší bylo, že jsem si nikdy nebyla jistá, jestli už to dělám hodinu zbytečně a oni to vzdali, nebo by bylo třeba, zopakovat to ještě jednou a konečně bych byla volná.

PO TÉMĚŘ PĚTI HODINÁCH, jsem stanula jen tři kilometry od mého bytu. Trochu trýznivá představa. Špičky svých jehlových bot, které jsem splašila po cestě (protože podpatky z šupin nevykouzlíte, teoreticky by to sice šlo... ale proč, když máte hned vedle obchod s obuví), jsem nasměrovala do prosklených dveří mrakodrapu.

U recepce seděla mladá žena, vypadala tak unaveně, až jsem ji podezřívala, že oči sklopené k desce stolu jsou ve skutečnosti zavřené. V černých upnutých kalhotách, vysokých černých botách a černé kožené bundě jsem si připadala opět jako v područí své matky, kdy jsem takové hadry nosila denně.

„Zdravím," probudila jsem ji a s chladným výrazem na ni hleděla. Nejspíš pro vás nebude překvapením, že i toto místo jsem naposledy navštívila v doprovodu matky. Pamatují si mě takhle. Zlou a vyfintěnou.

„Ano? Dobry den," usmála se rychle a vyskočila ze židle. Nevím, jestli mě poznala. Měla jsem zpátky svůj vlastní obličej, i když mi oči rámovaly téměř pandí kruhy.

„Jdu za známým, něco mu nesu." Tuhle část jsem se sice tvářila jako pán světa, ale uvnitř jsem se krčila, abych hru hesel nijak neporušila. Stačila jedna chyba a už vás měli na mušce.

„Jistě, můžu se zeptat, co nesete?" zeptala se klidně, jakoby se bavila s normálními lidmi v normálním podniku. Asi už je z těch let tady tak zvyklá, že jí přijde přirozené hrát tyhle hry.

„Batoh s dinosaury," odpověděla jsem.

Hodila na mě oko, aby dinosaury našla. Nebyli tam. Místo původních zavazadel jsem nyní svírala velkou koženou kabelku.

„Jistě, pan AM už na vás čeká." S těmi slovy se otočila na patě a otevřela mi dveře ve stěně za recepcí. To byla cesta k panu AM. Nejsem si jistá, proč Alanovi říkají AM, jestli to má znít tajemně nebo co. Musela skrývat úšklebek. AM. Já umřu.

Recepční mě nasměrovala do výtahu a vybrala z nabídky pestrobarevných neoznačených čudlíků ten hřejivě lososový. Zajímavé zabezpečení. Takhle člověk netuší, kam jede.

S úsměvem se rozloučila, a zatímco se za mnou zavíraly dveře tajuplného výtahu, ona se vrátila na místo za pultíkem. Nervózně jsem podupla lodičkou. Alan Mauser je oficiálně velký newyorský obchodník, mezi přáteli je spíše považován za gangstera a kriminálníka. V kruzích bohaté zločinecké společnosti je znám hlavně pro tento hotel. Vždycky má místo, vždycky jste zde naprosto anonymně a vždycky platíte hory zlata za pobyt. Ten chlap má prostě talent na prachy.

S lehkým cink jsem byla propuštěna z výtahu a vystoupila v něčím obýváku. Trochu jsem v tom viděla Stark tower, ovšem vyústění výtahu byla jediná podobnost, kterou jsem dokázala najít. Pokud jste někdy narazili na červenou knihovnu, kde se dívka náhle ocitá ve smyslném doupěti svůdného muže, muselo to tam vypadat nějak takhle. Celá jedna stěna z kouřového skla odhalovala pochmurné temeno New Yorku, zatímco podlaha z tmavého dřeva, intimní osvětlení, vysoké tmavé koberce a rudá pohovka, která toho už jistě hodně zažila, působila poměrně hřejivě.

Ovšem jeden malý detail mi do představy nepasoval. Alan. Stál tam vedle pohovky a se sklenkou červeného vína v ruce mě sledoval přicházet. Typově nebyl až tak Christian Gray jako spíš Napoleon Bonaparte. Na podpatcích jsem ho s přehledem převyšovala, což by normálnímu chlapovi mohlo vadit, jemu ale ne. Cítil se být tak jistý sám sebou, že vyhledával společnost vyšších žen.

„Rád tě zase vidím, Kate," oslovil mě a šel mi naproti. Vrátila jsem mu spokojený úsměv a šla ho obejmout, protože Alan je objímač. Toho jak nestisknete v náručí, tak pro něj nejste.

„Já tebe taky," ujistila jsem ho, i když bych radši podnikla stovky jiných věcí. Alan byl totiž had. Slizoun. Přestože nebyl vysloveně ošklivý, zženštilý obličej a malé zapadlé oči mu jaksi ubíraly na atraktivitě.

„Mám dovoleno se ptát, co tě sem přivádí?" zahájil konverzaci a s rukou na mém pasu mě doprovodil k pohovce. Radši bych sedla jinam, ale co už.

„Mám povoleno mlčet?" zasmála jsem se a přijala od něj sklenku s vínem. Sice jsem zadala všechna možná hesla pro absolutní diskrétnost a anonymitu, ale vztahuje se to i na něj? Občas, když s ním matka vedla podobné rozhovory, byla jsem u toho, ale ona nikdy nedělala moc tajností.

„Ale jistě," odmávl to, přesto se mu v očích zaleskl ještě větší zájem. On je boss, není zvyklý, že něco nemluví, jen co na to dýchne. Ale rozhodl se mi prozatím vyhovět. „Jak se má tvoje matka? Dlouho jsem o ní neslyšel."

Zaváhala jsem. „Zemřela, už to jsou dva roky."

Změřil si mě pohledem, jako by hledal něco nevyřčeného. Začaly se mi potit ruce. Nevěděla jsem, jestli mu to říct, nebo ne. Jak by přijal, že jsem zabila vlastní matku?

„Ty jsi ji zabila," řekl do úplného ticha a tak náhle, že mi málem vyklouzla sklenice z dlaně. Jako by mi četl myšlenky! Všiml si mého drobného rozrušení a začal mě s úsměvem uklidňovat. „Není třeba se lekat, tady lidi přece nesoudíme."

„Zasloužila si, co dostala," shrnula jsem to a vrátila mu pevný pohled se zlým úsměvem. Moje vystupování se muselo bít jako kočky v popelnici, jednou sebejistá, hned na to na infarkt a ve finále celá opocená s vystupováním zlosyna. Snad si ničeho nevšiml. Trochu bláhové přání. Naštěstí či naneštěstí byly jeho smysly upřeny spíše na moji postavu, než na chování. Už zase byl na můj vkus příliš blízko.

„Nikdy nebyla zrovna andílek," povzdechl si a vstal. „A teď. Tvůj starý byt i laboratoř jsou ti plně k dispozici tak, jak jsi je opustila. Smím tě k nim doprovodit?"

Na nabízenou ruku jsem zůstala zírat. Popravdě jsem ani nesnila, že bych mohla získat původní prostory. Odložila jsem nedotčené víno na stolek a přijala jeho dlaň.

*Steve*

Po incidentu s pukáním skla se toho moc nedělo. Všichni viníci se pomalu odplížili z dosahu těch nebezpečných mladých lidí a nechali nás dále pracovat. Doktorka Lara McRooter se zachovala překvapivě a nehledě na zdemolovanou místnost, tmu nebo krev na svých pažích zůstala klidně sedět. Jako by se nic nestalo. I já jsem se snažil necivět na Grace příliš intenzivně, ale šlo to docela ztuha. Connor po mně občas hodil oko, náhle velmi opatrný, co se bude dít dál. Asi čekal, že se do dveří nahrne banda agentů a pokusí se je eliminovat.

„Teče vám krev," poukázal Connor na doktorčina předloktí.

Ona se na ně ani nepodívala a odpověděla: „Ano, všimla jsem si. Pokud se na to cítíte, můžeme pokračovat?"

Zdvihl jsem obočí. Tak tohle jsem nečekal.

„Jasně," odpověděl a opřel se do pohovky.

„Chci si jít lehnout," zašeptala najednou Grace se sklopeným pohledem. Zajímalo by mě, co se jí honí hlavou. Proč jí vadí hluk a co se vůbec stalo na tom jezeře? Hádám, že na odpovědi si budu muset ještě počkat.

„Samozřejmě, kapitán Rogers vás doprovodí do ložnic," oznámila jim a oni se ani nepozastavili nad tím, že půjdu s nimi. Vím, že to může působit jako samozřejmost, ale Grace nenáviděla všechny krom svého bratra. Nedivil bych se, kdyby mi prostě oznámila, že nejdu.

Když jsme vyšli do chodeb, měl jsem pocit, že je tam nějak prázdno. Bylo pozdní odpoledne a místo tuctů zaměstnanců jsme potkávali jenom ty, kteří byli naprosto nezbytní. Nebyla to náhoda.

Grace šla s hlavou skloněnou, ale pohled upírala pevně před sebe. Connor kráčel sebejistě mezi námi a vypadal, že by i prohodil pár slov. Jenže já netušil, co říct. Měl jsem v hlavě tolik nových šíleností, že jsem nevěděl, jak z nich ven.

„Jste Kapitán Amerika, že?" zeptal se najednou. Věnoval jsem mu krátký úsměv.

„Jo," řekl jsem jen a málem začal panikařit, že jsem ho odbyl nějak moc rychle. Už jsem se nadechoval k nějaké rozvitější větě, když sám uvolněně pokračoval.

„Myslel jsem si to. Hned jak jsem vás uviděl v tom autě, chápete," brebentil a rukama naznačil moje ramena, nutno dodat, že s dost velkou nadsázkou. „Došlo mi to ale až teď, když vám Lara řekla kapitáne. To je šílený. Tohle celý je dost šílený."

Kdyby jen věděl, jak divný mi tenhle rozhovor připadal. Byl jsem v rozpacích z jeho nadšení a to ještě neskončil.

„Máte přítelkyni?" zeptal se a upřel na mě své světlé oči.

Povytáhl jsem obočí a přikývl. „Ano, jmenuje se Kate."

Chvilku jsme šli v tichosti, on stále s hlavou natočenou mým směrem, jakoby nad tím přemýšlel.

„Nebyla to náhodou ta holka, co jste na ni koukal na nádraží?" zeptal se nakonec s hlasem trochu výš, jakoby se nechtěl splést. „Přišlo mi, že na to, jaký máte nebezpečný úkol, dost koukáte po holkách."

Zasmál jsem se jeho upřímnosti. Měl pravdu, byl jsem Kate dost překvapený. Dokonce natolik, že jsem málem vypadl z role.

„Pracuje s vámi?" zeptal se zase, jakoby měl v hlavě seznam otázek, na které musí znát odpověď. Řekl jsem si, že je jenom dobře, když se trochu poznáme, vzhledem k faktu, že jsem byl jmenován jejich osobním strážcem do odvolání.

„Ano, i když teď musíme pracovat odděleně," odpověděl jsem a nálada mi zase trochu klesla. Odděleně. Hodně jemně řečeno. Jen doufám, že to Kate nakonec pochopí a nebude moc naštvaná.

Po cestě k jejich pokoji ze mě vyždímal snad všechno, co se dalo, ale když jsem se já snažil zjistit něco o něm, vždycky to šikovně stočil k otázkám na mě, Kate nebo SHIELD. Grace za celou dobu ani nepípla. Doufal jsem, že jí náš rozhovor moc nevadil.

Když jsem je předal do útrob pokoje, rozešel jsem se do jídelny. Za celý den jsem neměl ani kůrku. Nešel jsem snad ani dvě minuty a už se mi naproti běžela agentka, že mám zamířit do hlavní místnosti, brblala něco o tom, že se stalo něco důležitého.

Proběhl jsem tedy labyrintem chodeb k místu setkání, kde mě přivítal Fury. Už v ten moment bylo jasné, že se mi ty novinky moc líbit nebudou.

„Kapitáne," oslovil mě na uvítanou a pokynul mi, abych se posadil ke stolu.

„Jde o Kate?" zeptal jsem se rovnou, abych si ušetřil trochu nervů. Celým svým bytím jsem doufal, že jí nic není.

„Ano, zmizela nám. Dneska se stavila ve Stark tower, opravila si výstroj a promluvila si s Tonym, který se držel scénáře a nic neprozradil. Problém začal, když zavolala svému známému Oliveru Towellovi, u kterého se na nějaký čas skryla. Volala z budky a zmínila se, že ví, co se děje. To nejspíš utvrdilo Alianci v tom, že se dozvěděla o Grace a Connerovi, po kterých tak neúnavně jdou. Přepadli ji ve vašem bytě."

Na chvíli se odmlčel, aby na počítači otevřel správné soubory. Mezi haldou fotek probleskl i usměvavý obličej muže, pod kterým bylo výrazně napsáno Oliver. Kate se o něm občas zmínila v souvislosti se školou, ale to bylo všechno. To jsou si tak blízcí, že ji u sebe nechal bydlet? Proč o něm nic nevím?

Fury nakonec našel správné fotky. Polilo mě horko. Z monitoru na mě křičela hrůza našeho totálně zničeného bytu. Stěny byly ohořelé a čímsi prořezané. Pohovka ležela převrácená, lampa roztříštěná na podlaze a v tmavém koutě Francis plující po boku. Panebože!

„Kate se podařilo utéct oknem, načež jste se potkali na nádraží, kde si vyzvedla tašku s neurčitým obsahem a o pár minut později se nám ztratila v metru," dopověděl a zase monitor vypnul.

„Takže je v pořádku," oddechl jsem si. Neměl jsem o ní tolik pochybovat. Pokud si někdo vždycky najde cestu ven, je to ona. Jenže mě trápila ještě jedna věc. „Co Francis?"

Nick se zdál být zmatený. „Myslíte tu vaši rybu?"

Přešlápl jsem. Jeho tónem to znělo, jako bych se ptal na úplnou malichernost. „Ano."

„Tak ta bude v oddělení 18," odpověděl zase profesionálně. Konečně ze mě veškeré napětí opadlo. Sice je Kate někde ztracená a nikdo neví, kdy se vrátí, ale vzhledem k posledním událostem – Atlantiku a sourozencům, už mám hranici pro špatné zprávy trochu jinde. Hlavně, že jsou všichni v pořádku.

„Jaký teď bude další postup?" dotázal jsem se a vstal. Nejvyšší čas se najíst.

„Musíme ji najít," odpověděl, jako by to byla ta nejjasnější věc na světě.

„Ale nebyl to váš cíl? Odstřihnout ji od SHIELDu?" nechápal jsem, přece bylo nejdůležitější, aby se držela dál od všech zdrojů informací o poloze Grace a Connora.

„Jistě, ale pokud ji Aliance najde dřív, nebudeme připraveni na přesun objektů," argumentoval Fury, ale já pořád cítil, že Kate trochu křivdí.

„Ale když nic neví, nemůže jim nic říct," protestoval jsem. Začínalo pomalu vycházet najevo, že mi zase něco zatajili.

„Stejně jako my sbíráme talenty, tak i oni stahují na svou stranu nadané jedince. Nevíme přesně, s kým máme tu čest, ale je jisté, že pokud se dostanou ke Kate první, bude z toho víc než problém."

Na to odešel a nechal mě v polopravdě tak komplikovaně propletené, že člověk zapochyboval, jestli chce být vůbec zasvěcen.

A přesto stačilo málo a celý protokol by se sesypal jako domeček z karet.

Tak jo. A teď vážně, co si o tom myslíte. O tom, jak to nakonec vezme Kate. Nebo proč je Connor tak nezdravě zvědavý? Co FRANCIS!!?? A hlavně... co říkáte na Alánka? :D

Budu moc ráda, když zanecháte jakoukoli odezvu či názor, každý jeden kus mě popožene k další části a já vám za to moc děkuju. :3

Další díl není ani načnutý, ale jsem v náladě... jo a konečně se dostaneme v ději do přítomnosti (případně o kapitolu dále), a to jest do svatebního dne! :3