Takže konečně další díl! :o

Minule se mi pár z vás zmínilo, že už nevíte, co se v knize vůbec děje... je mi to líto a silně doufám, že je to hlavně tím, že jsou mezi částmi takové pauzy. Přesto jsem si pro vás připravila rychlou časovou osu a sama byla překvapena, že se pohybujeme ve třech různých dobách. Snad to někomu pomůže :D

Je to tedy děj této knihy zleva doprava. Atlantik je tedy jeden 11 kapitolový flashback, ze kterého se vracíme na svatbu a z ní už jenom vysvětlujeme, jak se Kate tak trochu zbláznila za ty dva týdny mezi ostrovem a svatbou. :)

Jo a dneškem počínaje, písničky se nemusí shodovat s nádechem či dějem dílu. Občas je totiž dost těžké najít song, který by doprovázel zároveň hoňku džunglí, zdrogování, bitky, lásku, tajemství, bouře atp. Budu si do budoucna věci usnadňovat, není třeba tohle vynechávat. Navíc když koukám na filmy, tak tam mají songy často dost mimo, nebo má postava sluchátka, tak si to představte taky tak ju? :D luf já

LP je topinka :3 poslouchala jsem tuhle písničku asi bambiliónkrát.

*Kate – 3 dny od ostrova – 7 minut po rozhovoru s Tonym*

Nikdy jsem nad tím moc nepřemýšlela, ale i začátek října je dost chladný. Upřímně nesnáším podzim, po tom teplíčku v létě, kdy pořád svítí sluníčko a ptáčci zpívají, je ta nepříznivá změna počasí dusivě depresivní. Září je pro mě jen chladnější srpen, srpen 2, ale říjen, to už je něco úplně jiného. Nechcete tu změnu přijmout, ale Zemi je to jedno, prostě se otočí a nikoho se neptá. Abych pravdu řekla, vidím zde nápadnou paralelu.

Vyšla jsem zrovna ze Stark tower, když začalo mrholit. Po obloze se hnaly těžké mraky, které slibovaly pořádnou zálivku. Má pozornost však byla úplně jinde. Šupiny mi zase fungovaly, což bylo zázračně osvěžující. Nevím, jestli si to dokážete představit, bylo to jako přijít o zrak a uvidět, jako přijít o sluch a uslyšet.

Nechala jsem svou druhou kůži, aby se vlnila a měnila barvy, neodvažovala jsem se ozkoušet i obličej, na to bylo kolem moc lidí, ale i tak jsem z toho měla nevýslovnou radost. Občas jsem mezi prsty pustila jiskru, čehož si všimla postarší paní, co šla naproti. Neovládla se a nenápadným gestem se pokřižovala.

Ovšem abych nenavodila pouze pocity optimismu, radost nebyl jediný pocit, který jsem si od Tonyho odnesla. Poznala jsem, že nebyl ve své kůži. Ve vzduchu se vznášely otázky a vysoká hradba nepřístupnosti, kterou vystavěl právě on.

Věděla jsem, že kdybych se zeptala na to, proč mě SHIELD vystěhoval z bytu, proč mě sledují a opakovaně do mě zavádějí štěnice, proč jsou všichni jako na trní, když jsem kolem a proč se mě chtějí zbavit, nedostala bych pravdivou odpověď. A tak jsem se neptala.

Ovšem taky to ve mně něco zlomilo. Když donutili i Tonyho, aby mi do očí lhal, nebude to nejspíš nic bezdůvodného. Odhodlala jsem se tedy k myšlence, že se od nich na nějaký čas odpoutám. Budu si dělat vlastní věci a oni budou mít klid. To je přeci jejich cíl ne? Odsunout mě.

Došla jsem k telefonní budce na rohu a vyčerpala tak další část mého miniaturního kapesné. Už mám jenom na jednu cestu metrem a pak si budu muset poradit jinak.

Vytočila jsem Oliverovo číslo. Chvilku to zvonilo, asi zrovna pracoval, ale doufala jsem, že to nakonec zvedne. Potřebovala jsem mu nějak sdělit, že na krátký čas zmizím. Aby neměl strach.

„Halo?" ozval se zadýchaně. V pozadí zněly těžké strojek a nabroušené mužské hlasy.

„Oli, tady Kate. Jen jsem ti chtěla říct, že se na pár dní někam zašiju," řekla jsem a ohlédla se, jestli mě někdo neposlouchá.

„Dobře. Byla jsi za tátou?" zeptal se a já se u slova táta trochu zatvářila, pořád to byl nezvyk.

„Jo, nechtěl mi sice nic říct, ale já vím, o co jde. Povím ti to později," řekla jsem a už to pomalu chtěla zakončit, protože na pár drobných nemůžete vyvolávat celé dny.

„Hlavně na sebe dávej pozor," řekl velmi vážně a za křiku kohosi v pozadí, hovor radši vypnul. Doufám, že jsem mu nezpůsobila moc problémů. Přeci jen, nebyl to žádný smrtelně důležitý hovor.

V hlavě už jsem si pomalu spřádala plán, jak se ztratit z dozoru všech pošahaných organizací. První částí byla návštěva našeho prázdného bytu. Potřebuju si vzít nějaké peníze a nové oblečení, v černé mikině a elasťácích člověku moc teplo není. Je přeci Říjen. Žádný srpen 2.

~o 18 minut později, před branami Rogers-Starkovy rezidence~

Stála jsem před dveřmi bytu 7E. Věděla jsem, že uvnitř nenajdu nic, kromě vykuleného Francise. Přesto jsem v koutku duše doufala, že když vstoupím, bude na mě čekat hřejivé teplo domova, Steve u plotny kuchtící špagety a na gauči rozespalý Meow.

Když jsem otevřela, nic takového samozřejmě nepřišlo a místo vůně špaget do mě narazily chladné sloupce prachu. Vešla jsem, vážně tu byla zima. Řekla jsem si, že popadnu nějaké peníze a oblečení a poletím pryč. Necítím se tu zrovna bezpečně. O depresivním duchu celé návštěvy ani nemluvím.

Zrovna jsem byla v ložnici a převlíkala si tričko, hodně opatrně přes obvázaná záda, když jsem něco uslyšela. Nic výrazného. Nenápadné ťukání do zdi. Znělo to, jako by někdo klepal kloubem prstu, ale přece to znělo trošičku jinak. A taky, v tom bytě vedle už týdny nikdo nebydlel.

Instinktivně jsem se přikrčila. Šupiny se mi samovolně rozvlnily a Francis se skoro ani nepohnul, i když se mu kolem těla vznášely kousky jídla. Jako by to napětí vycítil.

Rychle jsem se oblékla do čistého trička a svetru, abych odsud mohla rychle vypadnout. Chtěla jsem si vzít ještě bundu, ale něco mě zastavilo. Klepání přestalo. To ticho mě děsilo ještě víc, než samotný zvuk. Když něco přestane, buď je to známkou rezignace, nebo vítězství. Ne?

Po špičkách jsem ke zdi přilezla a přiložila na ni ucho. Mít tady svoje hračky, mohla bych se kouknout třeba termovizí, ale v ten moment jsem se musela spokojit se svým lidským sluchem.

V bytě vedle vládlo úplně ticho, občas přerušené tak tichým zvukem, že jsem si nebyla jistá, jestli jsem ho nezpůsobila spíš já.

A pak jsem skoro umřela. Dva centimetry od špičky mého nosu vyletěl ze stěny rudý laserový paprsek. Polekaně jsem uskočila. Tohle asi nebude nový soused, napadlo mě. Laser prořízl nejen zeď, ale i všechno ostatní, co se mu postavilo do cesty. Nějaký umělec se s tím prostě nepáral a rozhodl se celý byt dokonale zdemolovat.

Vyrazila jsem do kuchyně, pro nějaké ty drobné na metro, abych nemusela letět přes celé město, protože ten svetr rozhodně nebyl z neviditelné síťky. Jednou mi laser málem uřízl nohy, když jsem ho přeskakovala, řeknu vám, že v takových chvílích vám krev proudí tělem rychlostí světla.

Popadla jsem dvacku ležící vedle jedné z mých učebnic a už se chystala vyrazit ze dveří, když se bez varování rozletěly a ve futrech stanul chlap jako hora zakrytý od hlavy až k patě černou výstrojí. Prudce jsem změnila směr a letěla k balkónu, ale než jsem k němu stihla doběhnout, stěna v ložnici vybuchla, laser nejspíš dokončil své řezání.

S vykulenýma očima jsem zastavila uprostřed našeho bytu, otočila jsem se na patě k té partě, co sem vlezla dveřmi. Nikdo po mně nestřílel, takže mě asi chtěli živou. To bylo dobré znamení.

„Jste od SHIEDLu?" křikla jsem na ně. Vážně jsem doufala, že ano a tohle je celé nějaké zvrácené cvičení. Strávila bych možná i nějakou záchrannou akci mé osoby. Ovšem hromotluk neodpověděl.

„Jste od Aliance," šeptla jsem překvapeně. Neříkám, že do té doby byli abstraktními nepřáteli, ale nečekala jsem, že by se na mě takhle bezdůvodně vrhli.

„Když budete spolupracovat, nic se vám nestane," poradil mi nezaujatě ten řízek a po malých krůčcích se přibližoval. Asi čekal, že když bude působit klidně, bude váhat s útokem. Nemýlil se až tak zásadně, vážně jsem z něj měla pocit, že mi chce jenom pomoct. Jenže pak vystartoval. Tolik ke klidným řízkům.

Vyhnula jsem se mu bleskovým úskokem, ale to už se sypal zbytek jeho týmu z obrovské díry v mé milované ložnici. Bylo mi jasné, že jeden jejich zásah mě rozhodí na ty dvě kritické vteřiny, během kterých se stanu jejich zajatcem.

Nebyl čas na rozmýšlení. Tři cesty pryč. Dveře, díra, balkón. Která to bude? Dveře - plné agentů. Díra – plná agentů. Na Kate tedy zbývá ta nejlepší cesta, skrze okno. Jenže než jsem se stihla pohnout z místa, jejich šéf, co se mnou chtěl vyjednávat, už byl u mě a držel mi zápěstí. Sekla jsem po něm zlým pohledem, že si něco takového vůbec dovolil. Nejdřív jsem se zkusila vykroutit, ale když to nezafungovalo a on se vydal směrem ke dveřím, táhnoucí mě jako hadrovou panenku, rozhodla jsem se pro krok číslo dva.

Ani nevěděl, co se stalo a už se v křečích svíjel na podlaze. Na mém chlupatém bílém koberci.

Ovšem jeho spolupachatelé moc dobře viděli, jak jsem jejich vůdce sejmula proudem, co se z ničeho nic vyřinul z mých prstů. Čekala bych, že bude mít taková organizace, jako je Aliance, lepší vybavení, které mě třeba zbaví kontroly nad šupinami, nebo mě okamžitě uspí. Ale oni ne, naběhli si do zdi. Je to vůbec možné?

Mini bleskem jsem vysklila okno a s posledním velkým výbojem, který je do jednoho poslal k zemi, jsem své rádoby únosce opustila. Venku už pršelo naplno, takže sotva jsem uletěla deset metrů, promokla jsem na kost. Ale upřímně, vzhledem k posledním událostem, mi to ani nepřišlo.

*Steve – 3 dny od ostrova – 14 minut poté, co Kate opustila byt*

„Je 11:26, vlak by měl dorazit 11:29," oznámila mi Natasha z místa řidiče. Do čelního skla ťukal jemný déšť, ale lidé na ulici, jako by o něm ani nevěděli. Pluli dál v rychlých proudech skrze hlavní dveře obrovské budovy newyorského nádraží.

„Pokud se nevrátíš i se zásilkou do deseti minut, jdu dovnitř," pokračovala v rekapitulaci plánu. Nebylo to nic složitého: vejít, vzít, odejít. Troufám si říct, že bych to zvládl i bez mnohonásobného opakování, ale pro klid SHIELDu, který celou situaci napjatě monitoroval, jsem neprotestoval.

Zkontroloval jsem hodinky. 11:27. Je čas jít.

„Nezapomeň, že máš v obroučkách kameru," usmála se nakonec šibalsky, „uvidím úplně všechno."

S lehce nechápavým odfrknutím a úsměvem jsem protočil oči a rázně vystoupil z auta. Mrholení se proměnilo v déšť, který přišel se skvělým načasováním. Rozehnal proudy neznámých tváří, mezi kterými jsem si plánoval splynout.

„Nevadí, pokračuj dovnitř," pobízela mě Nat. Zadoufal jsem, že mi alespoň můj převlek zajistí bezpečí a nikdo mě nepozná. Černé obroučky, kšiltovka a levná mikina byly vylepšeny o Vílí prach na mém obličeji. Nemyslím ten vílí prach, ale jakousi neviditelnou síťku, která dokáže měnit váš obličej. Vynález Kate. To díky ní jsem právě vypadal jako Furyho syn. Nebo Fury zamlada. Nebudu lhát, byl to divné.

Jakmile jsem vešel do dveří, sluchátko se mi přihlásilo znova. „Vlak právě dorazil."

To bylo jedině dobře, čím rychleji zabezpečím zásilku, o to menšímu riziku bude vystavena. Plán celé budovy jsem studoval dlouho a vedení se několikrát ujistilo, že bych na nástupiště došel i poslepu.

Nasadil jsem tempo. Proplétal jsem se davem a, o pět chodeb a sto dvanáct schodů později, konečně dorazil k moderně vyhlížející soupravě vagónů.

„Zásilku hlídá osm agentů. Žena v červené sukni, stařenka v modrém, kluk s kapucí, ten s bílým kufrem, průvodčí vzadu, muž v klobouku, ..."

Všechny jsem je zaznamenal. Kolem nich samozřejmě probíhali ostatní, nic netušící cestující, ale nebylo možné je ztratit, tvořili totiž neměnný kruh kolem dvou postav uprostřed.

Zásilka.

Dvojice, chlapec a dívka, pro které jsem byl vyslán, mi byla vzhledově podobná. Už jen proto bylo jasné, že i oni byli vybaveni Vílím prachem.

„Nezapomeň, široký úsměv," poradila mi Natasha.

Rychle jsme se k sobě blížili a hraná radost na mém obličeji se stupňovala. Zbytek plánu musí vyjít perfektně. Chovat se jako rodina. Odvést je do auta. Hotovo. To půjde.

„Hej!" houkl jsem na ně, štěstím celý bez sebe a hnal se je obejmout. Oba byli trochu strnulí a jejich úsměvy vyhlížely trochu křečovité, ale zrovna já jsem nebyl ten správný soudce. Sám jako herec nestojím za moc.

Ostatní hlídkující agenti odešli, aby nebudili pozornost, takže už to bylo jenom na mně. Každého jsem vzal z jedné strany kolem ramen a jako jádro naší skupinky vyrazil k východu.

Měli přikázané, po celou dobu něco povídat a usmívat se, ale ani jednomu to moc nešlo. Ani jsem to moc nevnímal, nenápadně jsem házel pohledy do všech směrů, jestli náhodou neuvidím agenty Aliance, kteří se neskrývali přáním, tento přesun narušil a zásilku ukrást. Proto tolik plánování a opakování. Neptal jsem se, proč po těchto děckách Aliance jde, ale domyslel jsem si, že když je nutná prověrka 7, bude to něco důležitého.

Procházeli jsme zrovna přeplněnou halou, když jsem zahlédl někoho, koho bych tady vůbec nečekal. Kate. Stála u řady skříněk na zavazadla. Zahlédl jsem z profilu její obličej, zdála se být vytočená, což dokazovala odhodlaným zápolením se zrezavělými panty dvířek.

„Co tady dělá? Říkali jste, že je všechno v pořádku," houkl jsem tiše k mikrofonku pod mikinou, ale jedinou odpovědí mi bylo strohé: „Pokračuj."

Nemohl jsem odolat pokušení ještě jednou se na ni podívat. Páčila zrovna z těsného prostoru velkou sportovní tašku narvanou k prasknutí. Když se jí to povedlo, práskla dvířky, zamkla a rychlým tempem se vydala našim směrem. Tedy směrem k východu.

„Drž se plánu!" napomenula mě Romanovová, takže jsem stihl odvrátit pohled, než si toho Kate vůbec mohla všimnout.

„Co se jí stalo? Proč je v mokrém roztrhaném svetru?" ptal jsem se naléhavě, ale nikdo nereagoval. Naštěstí jsme už vycházeli ven, kde už hustě pršelo, a naskočili do auta. Bylo jasné, že své otázky budu muset na nějaký čas odsunout.

Popostrčil jsem své chráněnce na zadní sedadla a sám si vlezl na místo řidiče, které mi Natasha uvolnila. Když jsem pohlédl skrze boční okénko, Kate jsem už nikde neviděl.

Nat na mě letmo, pohlédla než se obrátila k zásilce. „Už si můžete sundat masky, ta skla nejsou průhledná."

Na její pokyn si oba mladiství stáhli z tváří falešné obličeje. Strnul jsem na sedadle. Ten kluk vypadal jako jakýkoli jiný šestnáctiletý chlapec, běloch s hnědými vlasy a na rtech křivý úsměv, jakoby celý tenhle proces bylo jedno velké dobrodružství.

Ale on mě nezaujal tak, jako jeho sestra. Tedy aspoň mi bylo řečeno, že jsou sourozenci, trochu jsem o tom zapochyboval, když mi opětovala pohled.

Upřeně na mě zíraly její temně hnědé duhovky, mnohem větší, než jsem kdy u lidí viděl. Kudrnaté ebenové vlasy po pás zabíraly snad půl auta a tetování na obličeji mi evokovalo amazonské domorodce. I její pleť a rysy mi připadaly exotické. Byla drobná, a přesto jsem si jediným pohledem vybudovala respekt.

Pomalu jsem začínal chápat, proč ten povyk.

*** Tak jo, hodně dlouhé, pro některé možná zmatené. Já to považuji za osobní vítězství, protože jsem si ještě nestihla obnovit fandazápal, takže jsem cítila nechuť si to jenom na kontrolu přečíst. -.-

Proto nebudu nic slibovat do budoucna. Když já něco slíbím, cítím tu tíhu závazku a o to víc to oddaluji. Takže teď tomu nechám volný průběh, nic drastického. Doufám, že to chápete, mám toho teď příliš. :)