Další díl, konečně, tentokrát s celými 2618 slovy. Nasaďte křečovité úsměvy a hurá do čtení, ať to stihnete ještě dneska :D Představím vám novou postavu a už teď vám říkám, že ho miluju. :3 

Slip - Elliot Moss (+- jenom k poslednímu odstavci, nebo to berte obecně :D).

 EnJoy it! :))

*Tony – dva dny od opuštění ostrova – základna SHIELDu*

Zdál se mi sen, že sedím na okraji útesu, houpu nohama ve vzduchu a křičím: „Haha, racek! Haha, racek! Haha, racek!" Když znenadání přitančí vášnivým tangem Fury, podotýkám, že vášnivé tango provozuje sám, a při chůzi do strany mě skopává dolů. Padám vzduchem a směju se rackům, jejichž skřeky teď zní jinak, skoro uměle. A velkým vrcholem snu se stává obří včela, která mě polyká těsně před dopadem na klidnou vodní hladinu.

S trhnutím jsem se probudil. Byl to divný sen, ale zapomněl jsem na něj stejně rychle, jako bych sfoukl sirku. Ovšem budíkový zvuk racků nepřestal, ten byl skutečný. Ohlédl jsem na noční stolek, kde ve tmě zářil mobil, jakoby snad chtěl vyslat světelný signál pro Enterprise. Přimhouřil jsem na něj oči, aby mi je doslova nevypálil a podíval se, kdo mi teď ve tři patnáct chce znepříjemnit život.

Neznámé číslo.

„Jarve, mám to vzít?" zahuhlal jsem ospale, protřel si oči a přesvědčen neodbytnou únavou si zase lehl.

„Jelikož se volající nachází blízko bytu vaší dcery, je zde jistá pravděpodobnost, že volá právě ona," oznámil mi můj společník a zase ztichl. Co by dělala Kate venku v tuto hodinu? A proč mi nevolá ze svého telefonu?

Rychle jsem po mobilu hrábl a nadzvedl se na loktu, abych náhodou během hovoru neusnul.

„Halo?" přerušil jsem vyzvánění, hlas plný očekávání.

„Tony?" ozvalo se opatrně do telefonu, byl jsem si hned jistý, že je to Kate.

„Kate, stalo se něco? Jsi v pořádku?" Teď už jsem na posteli vzpřímeně seděl, ochotný zavolat si oblek a vyrazit do New Yorku, ať se teď právě vznášíme kdekoli.

„No, to já právě nevím. Nejdřív mě SHIEDL vyhodí, pak mě sledují a teď mi ještě vykradli byt, chci prostě vědět, proč se to děje, proč mi sakra nedají ani na chvilku pokoj!" rozčílila se. Nic jiného bych na uvítanou ani nečekal.

Jsou to teprve dva dny, co se dostala z ostrova a teprve něco přes čtyřicet osm hodin od vyhlášení protokolu Bílé vejce, tedy odstřihnutí Kate od systému. Nečekal jsem, že se SHIELD prozradí tak brzy.

„Jak jako vykradli byt?!" zhrozil jsem se a vstal z postele, tohle si jdu hned vyřídit s Furym, ať je kde chce.

„Vzali mi veškerou elektroniku, od počítačů, přes ledničku až po Meowa," postěžovala si a mně se zdálo, jakoby v pozadí zařinčely mince.

„A jsi si jistá, že to byl SHIELD?" dovolil jsem si na moment zapochybovat, protože jsem měl za to, že bych o takovém zásahu do jejího soukromí byl aspoň informován.

„Proč by mi normální zloději brali kočku?" namítla a já musel uznat, že to nikdo normální asi nebyl, jenže, co když to byli ti, co ji unesli? Fury o nich cosi říkal, teď si to rychle nemůžu vybavit. Něco, že budou chtít Kate využít?

„Ale nevíš to jistě," pokusil jsem se ji uklidnit, „kde jsi teď? Mám pro tebe přijet? Vezmi si taxík do Stark Tower a já tam ráno přijedu."

Ovšem ona už měla postavenou hlavu. „Ne, do bytu už se sice vracet nechci, ale mám bezpečné místo, kde přespím. Zavolám ti, kdyby něco."

„Dobře," zabrblal jsem a hlasitě zívl.

„Promiň, že jsem tě vzbudila, jen jsem to potřebovala někomu říct," omluvila se po chvíli ticha, kdy jsem se musel odrazovat od dalšího zívání. Ani stát už jsem nemohl, tak jsem si s telefonem u ucha vlezl pod peřinu. Posledních pár dní jsem moc nespal.

„Jsem rád, že jsi zavolala, zítra se poptám," slíbil jsem jí a zavřel oči. Jenom na chvilku, abych načerpal trochu energie na další mluvení. Bude to jen na deset vteřin, pak je zase otevřu.

„Dobrou," pípla a zavěsila, ale to už jsem o sobě dávno nevěděl. Mobil mi vklouzl výstřihem pod tričko a po nekonečné chvíli, kdy jsem ho ignoroval, usnul i on.

*Kate*

Když jsem Tonymu řekla, že mám bezpečné místo na přespání, nemluvila jsem úplně pravdu. Jen se mi nechtělo jít někam, kde bych byla pod neustálým dohledem agentů, kamer, senzorů pohybu a všudypřítomných uklízeček. To bych mohla jít rovnou k SHIELDu.

A pak jsem si vzpomněla, že přátele nemám jenom u SHIELDu, nejsem na nich závislá a můžu otravovat i lidi, kteří mě nebudou špehovat a vykrádat mi byty.

Zamířila jsem tedy pěšky k nejbližšímu metru s cílem začít pořádně obtěžovat jednoho z mých spolužáků. Kamaráda. Zbylo mi ještě dost drobných na jednorázovou jízdu metrem na druhou stranu města, do chudší čtvrti, kde se skupinky nezávislých studentů tísnily v pidibytech. Ale zase to je blízko ke zastávce, což bylo mé jediné štěstí. Procházka ve tři ráno po nebezpečné temné ulici, s blikajícími lampami a opilci na každém rohu, by pro mou bezbrannou osobu nemusela skončit zrovna šťastně. Určitě si vzpomínáte, jak jsem dopadla s tím domorodcem. Než si šupiny opravím, budu se muset vyhýbat veškerému nebezpečí.

Přeběhla jsem tedy od metra k ošuntělému domu za rekordních pět minut, vyletěla do třetího patra jako gazelka a zabušila na dveře jednoho z bytů tak silně, až málem vypadly z chabých pantů.

Chvilku bylo uvnitř hrobové ticho a mně nezbývalo než netrpělivě čekat. Nervózně jsem si podupla nohou, srdce mi z toho prchání bušilo jako o závod. Navíc to tu vypadalo jako z hororu. Znáte takový ten druh chodeb, kde nefunguje elektřina, lino na podlaze je potrhané a ošlapané až na podkladový beton, tapety jsou téměř pryč a jejich zbytky visí jako kusy kůže ze špinavých stěn? Jediné světlo poskytovala blikající lampa před domem. Z okolních bytů se ozývaly podezřelé zvuky, skoro jakoby stěny šeptaly.

Hlučné ticho protrhlo zaburácení kovu o kov, jak majitel bytu přede mnou odemykal. Otevřel dveře na škvíru, která byla chytře zajištěna řetízkem, a strčil do ní hlavu.

„Kdo je?!" křikl ospalým hlasem kluk v kanárkově žlutém županu nad kolena. Skoro jsem se usmála.

„Kate," odpověděla jsem mu s nervózním ohlédnutím za sebe, slyšela jsem nějaké šoupání nohou.

„Proboha, co tu děláš?" zabrblal, když odemykal další bezpečnostní opatření, kterých jsem si ani nevšimla. Měl tam čtyři řetízky a jeden masivní řetěz. Když mi nakonec otevřel, překvapil mě se spuštěnou baseballovou pálkou, na které bylo černým fixem načmáráno slovo Princess.

„Vykradli mě," řekla jsem popravdě, ale o mém obvinění jsem se nezmínila. Rukou mi pokynul, abych vešla do jeho vytopeného hnízdečka. Hned jsem si sundala boty, aby to nedopadlo jako minule, kdy jsem na tento detail opomněla, to bych přísahala, že ho v ten moment svrběla myšlenka na tu baseballku.

„To je zlý, ale proč jsi tu a ne u svého papá? Máš to tam přece mnohem blíž. Navíc s sebou nemáš vůbec žádné věci a podle všeho ani svého muskulaturního přítele," udeřil na mě a založil si zkoumavě ruce. Na nohách měl natažené chlupaté ponožky, které se táhly až k jeho chlupatým kolenům. Normálně chlupy na koleni neřeším, ale když před vámi stojí taková dámička s pálkou a v župánku, koukáte, dokud můžete.

„Oli..." začala jsem svou vytáčku, ale viděl mi až do mozku. Má mě prostě přečtenou jako knihu. Vždycky mi trochu připomínal Natashu, a když jsem se mu o svém pocitu zmínila, nutil mě to neustále opakovat. Asi si pak připadal drsně. Každopádně budu muset s pravdou ven, v otázkách důvěry je neoblomný.

Chvilku jsme na sebe zírali, oba unavení a zároveň ostražití.

„Dáš si kakao?" zeptal se mě nakonec s povzdechem, kterým mé přiznání odložil na moment, až budu vděčně srkat z hrnku.

*o čtyřicet minut později*

„Takže mi chceš říct, že jsi s tou svou grupou jela na tajnou akci, kde ti nějaká vypěstovaná zrůdička pokazila ten tvůj obleček, pak tě smetla tsunami, načež jsi skončila na ostrově obklopená domorodci zabalenými v trávě. Ti z tebe udělali druida a z prezidenta velitele, kolektivně jste se zkouřili, ty ses tam vdala a pak jsi od manžela utekla, ale on tě honil po džungli, v jeden moment jsi stála na útesech a pak jsi spadla do jeskyně, která tě čirou náhodou vyplivla v opuštěné vládní budově, tam byl počítač, ze kterého jsi poslala do světa slovo kakat, takže tvá láska okamžitě naklusala a odvezla tě domů. Jenže pak tě od sebe kamarádi odkopli, láska zůstala u nich a ty jsi šla do parku krmit holuby, když na tebe promluvil jakýsi hlas. Někdo tě sledoval, našla jsi štěnice, řezala ses, bubnovala do koše a pak tě vykradli. Chápu to dobře?" zeptal se na konci svého shrnutí pochybovačně.

„Ehmm," vydechla jsem s očima dokořán, jak šíleně to znělo i mně samé, „ano?"

„To máš teď nějaký nový matroš?" zeptal se po chvilce, kdy na mě zíral. Přiznávám, že jsme oba hleděli jak puci pouze mou vinou. Nebo ne? Řekla jsem mu přece pravdu, proč to zní tak neuvěřitelně?

„Pokud vím tak ne," uchechtla jsem se představě, že by to všechno bylo přeci jen z drog. Což je samozřejmě vyloučeno.

„Tak to jsi teda měla zajímavé prázdniny," usmál se zpátky a vstal z koženého gauče, kde jsme doteď dřepěli a popíjeli překakaované kakao. Říkala jsem mu, že chci jenom tři lžičky, ale on argumentoval, že na obalu píšou šest. Nemá cenu se hádat s někým takovým.

„A co tvoje prázdniny? Za dva týdny zpátky na univerzitu, nevím, jestli se mi chce," změnila jsem téma, aby ten zmatek ohledně mé říše divů zase rychle zmizel.

Oliver si prohrábl hnědé vlasy, které mu i po hodinách spánku držely směr vzhůru do ladné vlnky, stejně jako to nosí vždycky. Člověk se vždycky udiví, co takový fešný hoch pohledává na univerzitě, která pěstuje nové vědce. Nebyl to sice žádný sportovec, soudě dle hubeného tělíčka, ale stejně nezapadal mezi ty chytrolíny, kteří se neustále opomíjeli česat a normálně oblíkat.

„Byl jsem dva měsíce na Aljašce pozorovat velryby," řekl zadumaně, takže jsem netušila, zda mu to přát, nebo ho litovat. Já bych se asi umlátila pádlem, denně tvrdnout na loďce v péřovce. Asi se tedy zdržím nadšeného líčení svého pobytu na Hawaii, kde jsme se Stevem strávili skoro dva týdny. Miluju Hawaii.

„To muselo být super, ne? Viděl jsi jich hodně?" zvolila jsem nadšenou verzi. Špatně.

„Dvě," vydechl a zmateně se rozhlédl po obýváčku, jakoby se tu z ničeho nic právě probudil.

„Měli bychom jít spát, zapomněla jsem, že jsou čtyři ráno, promiň," omluvně jsem se na něj usmála, protože jsem sem přišla s představou, že si uděláme kakao a budeme brebentit až do rána.

Reagoval jenom odfrknutím a odnesl prázdné hrnky do dřezu.

„Teď jsem si vzpomněl," křikl na mě z kuchyně, „včera jsem si koupil novou deku, jsou na ní kočičí hlavy, bude se ti líbit."

Když se vrátil do obýváku, seděla jsem na sedačce a sledovala ho. Vypadal zaraženě.

„Co tu ještě děláš? Schválně jsem ti dal minutku, abys shodila svršky a mohla si vybrat půlku postele. Teď máš smůlu, spím vlevo."

„Myslela jsem, že zůstanu na gauči," polkla jsem naprázdno. Sdílení postele jsem měla v hlavě zafixované jako neskutečný hřích a podvod. Co by si asi pomyslel Steve, kdyby to viděl?

„A já jsem zase myslel, že jsme tohle už probrali. Je to, jako bys spala v jedné posteli s dvouletým bratrem, příroda sice říká chlapec a dívka, ale my říkáme: jdi už do té ložnice, nebo budeš bez kočičkové deky!" zvýšil na mě hlas, abych se konečně rozpohybovala, takže jsem si neodpustila protočení očí nad jeho dramatickými výstupy. Ovšem dobře zahranými, byl by z něj skvělý agent.

Lehce nechtě jsem se vydala do jeho ložnice, kde mi byla dopřána ještě další minuta na ono vysvlečení nepohodlných kousků oblečení. Pak už mi nezbývalo nic jiného, než se svalit na velkou postel, která zaplňovala většinu pokojíčku a počkat, až mi Oliver donese kočičkovou deku.

„Ležíš na špatné polovině," upozornil mě, jakoby nic a zhasnul světlo.

Bez protestů jsem se posunula a přikryla se huňatou dekou s kočičími ksichtíky po celé ploše, kterou mi hodil na obličej.

Oli se uvelebil ve svém předehřátém důlku, ze kterého jsem ho vyhnala svým příchodem, a po deseti vteřinách se mi zdálo, že zabral.

Vím, že bych se neměla cítit divně, ale myšlenka na Steva mi nedávala spát. Ten jeho pohled, když zjistil, že jsem se vdala za domorodce, by nebyl až tak hrozný. Horší byl ten, když mi našel malé cucfleky na krku, kdy tedy bylo jasné, že to nebylo celé tak nevinné, jak jsem mu opakovala. To jeho zklamání a klidné přemýšlení. Dohánělo mě to k šílenství i po dvou dnech.

Pokaždé, když jsem zavřela oči, myslí mi přeběhla představa, jak do malinké ložnice vráží naštvaný Steve. Asi jsem jenom paranoidní z těch štěnic, nikdo teď přece neví, kde jsem, nemám nic než oblečení. Žádný mobil, prostě nic.

Najednou se postel vedle mě prudce zhoupla, až jsem sjela do středu matrace. Oliver se opíral o lokty a vyčítavě na mě hleděl.

„Hele, vím, že jsem říkal, že nervózní cvakání zuby je rozkošný zlozvyk, ale nejen, že si ničíš sklovinu, taky mě těmi zvuky slušně vytáčíš. Takže, pokud možno, přestaň," vyjel na mě, až jsem úlekem stiskla dečku v pěstích.

„Okay, hlavně klid," mírnila jsem ho a ublíženě se od něj odsunula. Nenaštvala jsem se, je brzy ráno, on je rozespalý a rozmrzelý. Ráno bude zase jako sluníčko.

„Ah," prsty si stiskl kořen nosu, „dobře. Ten tvůj neklid mi ruší mé spací rozpoložení. Takže se prosím vymáčkni a zkus se naladit na klidnou vlnu, abych se na zítřejší šichtu aspoň trochu vyspal."

„Já jsem v klidu," ujistila jsem ho a otočila se k němu zády.

„Cítíš se provinile kvůli Stevovi. Přemýšlíš, co by si asi pomyslel, kdyby nás tu načapal, jak pěkně spinkáme vedle sebe," oznámil mi, což mě donutilo opatrně se k němu obrátit zase čelem.

„Občas přemýšlím, jestli bych tě neměla zavést k SHIELDu," oznámila jsem mu smrtelně vážně. Ví, nad čím přemýšlím, ví, co mě trápí, čte ve mně jako v knize. Už jen stačí, aby se mnou myšlenkami komunikoval a máme vážný problém .

Uchechtl se mému podezření, ale nenechal se svést ze stopy. „Zakecáváš to."

„Jo," přiznala jsem a lehla si na záda.

„Víš přece, jak to je. Mám to vyslovit nahlas? Pomůže ti to?" drbnul do mě prstem, najednou nějak moc živý.

„Ne, nepomůže," zasmála jsem se, protože bylo jasné, že souhlas nepotřebuje.

„Pokud sem Steve naběhne, skočím na něj, servu mu tričko a..." přerušila ho až má dlaň, která mu zacpala ty úchylnosti v puse. Celou dobu se mi smál a já s ním, ovšem určitě moc nepřeháněl. Jednou jsem mu půjčila mobil, což skončilo zaraženým zíráním na jednu fotku Steva, když spal, kalhoty, jako vždy, proklatě nízko a tričko v nedohlednu. Od té doby neuplynul den, kdy bych Oliverovi nemusela podávat zprávu o svém příteli.

„Bože!" vykřikla jsem a volnou dlaní si zakryla oči, „teď tu představu nedostanu z hlavy!"

Nikdy se o své orientaci nechtěl bavit, a když už se konečně uvolil na toto téma prohodit pár vět, bral všechno s přehnaným vtipem. Prý mu to zůstalo ze střední, kde to všichni vnímali jako něco příliš odlišného a vhodného k popichování. Chytrý, hubený, upravený a stydlivý gay. Proti němu pět set puberťáků. Mohlo to dopadnout mnohem hůř.

Upřímně se rozesmál, jeho rozmrzelá nálada byla pryč. „Ale vážně, kdy nás představíš? Už mě nebaví sledovat ho jenom z dálky. Nejblíž byl na dvacet metrů, když pro tebe přijel do školy!"

„Napravím to hned, jak bude trocha klidu," slíbila jsem mu, „ale teď už pojď spát."

Hádám, že nepoznal můj únik od tématu Steve. Pokud ano, nechal to díkybohu být a s přáním sladkých snů a deky plné blech brzy usnul. Zato já hleděla do tmy tak dlouho, že jsem usínala až při prvních slunečních paprscích.

Říká se, že bez tmy bychom neviděli hvězdy. Cítím, že přichází. To temno. Období, na které nebude nikdo v dobrém vzpomínat. Čas plný zvratů a změn, omylů a špatných rozhodnutí. Část mého života, která mě srazí na kolena a při prvním paprsku naděje mě dorazí úplně.

No, už se nemůžu dočkat.

♦   ♦   ♦

Tak co myslíte? Další dny vezmu trochu rychleji, aby se nám děj posunul na tu hlavní osu a slibuju, že to bude brzy. Ale teď k dílu... co myslíte, ví SHIELD, kde Kate je? Vykradli ji fakt oni? Co říkáte na Oliverka? Byl sice trochu napruzený, ale kdo by ve tři ráno nebyl. :D

Jo a co se asi stane další den? :O :D

Budu moc ráda za jakékoli ohlasy a názory. Taky vám moc děkuju k podpoře u předešlých kapitol, bez vás bych na třetí knížku v životě nedostala. :)

Užívejte víkend! :))