OKay, nápady sice byly, ale napsané to je šíleně :D Sama nevím, co se tam úplně děje, vlastně nic extra a zároveň všechno důležité -.- Udělala jsem vám v tom i tentokrát zmatek ve stylu Joy. :D

Má to asi 2900 slov -.- zabte mě. Bohužel to nešlo rozdělit na dvě, takže musíte přežvýknout tuto nálož. :/ Dlouho nebyl díl, tak to máte takovou náhradu... opět, náhradu v mém stylu, kdy to odškodnění je spíše trestem :D

Písnička ja uprostřed videa...

Snad se bude aspoň trochu líbit a držím palce, abyste se v tom úplně nezamotali jako já. :))

  ~ ráno po opuštění ostrůvku, Kate ~  

Lidé lžou. A já to vidím. Jejich pulzující krkavice, těkající oči, zvětšené nozdry. Ty dlouhé a hluboké nádechy, než ze svých rtů lehce vypustí další lež. Rychlé výměny pohledů. Někteří jsou v tom mistři, jiní si propotí svá oblíbená trička.

„Kate, v té době jsme neměli všechny informace," bránil se Fury mému obvinění, že nám zatajili životně důležitá fakta. Brání se. Jindy by mě usadil, že bych ani necekla. Takže ty informace měl. Lže.

„A ta vlna?" nadhodila jsem se zdviženým obočím. I přes milé přivítání, které se mi od všech dostalo, jsem měla paže obranně založené. Něco tu nesedělo. Možná to byly jenom domněnky, ale nemohla jsem si pomoct. Připadala jsem si jako v divadelní hře.

„Nevíme. Vznikla uprostřed oceánu z ničeho nic," odpověděla mi Hillová. U té nevím, zda lže, nebo ne, je to prostě Hillová. Nikdy jsem ji moc nesledovala.

Všichni jsme postávali kolem velkého kulatého stolu v hlavní místnosti, nikdo neseděl, což mi přišlo taky trochu divné. Jakoby byli nervózní.

To, že na mě zkoumavě zírali, jsem přešla s tím, že mě dlouho hledali a konečně našli. Někdo mě navíc stihl vyfotit ještě se zapatlanými vlasy a obličejem a neměl nic lepšího na práci, než to všem ukázat. Teď jsem byla nádherně čistá a musím přiznat, že to byl skvělý pocit. Možná až na to, že byl celý můj krk jako na výstavce a šupiny modřinky nechtěly schovat za žádnou cenu. Naštěstí se mi přes noc vytvořila ještě větší modřina z toho finálního škrcení a malé cucfleky pohltila.

„Kdo měl tu vlnu na starosti?" zeptala jsem se a doufala, že někdo, kdo opravdu neumí lhát.

„To já, poslali mi výsledky z několika stanic, ale všechno nasvědčovalo tomu, že vznikla naprosto spontánně," vysvětlil mi Banner. Prvotní zajásání, že mi to poví právě náš poctivý doktor, nahradil zmatek, když mi došlo, že říká pravdu. Čekala bych, že za tím bude jasný viník. S variantou bez pachatele jsem nepočítala. Že by se s něčím takovým Banner smířil? Spontánní tsunami?

„Určitě máte nějakou teorii," zaútočila jsem s bezelstným výrazem. Výsledky jsou jedna věc, ale třeba ví víc, než říká.

„No, to právě nemám," zasmál se nervózně Bruce. Měl teorie. Možná to dokonce věděl přesně. Lže.

Natasha se ho rozhodla zachránit. „Je docela možné, že ji způsobil ten, kdo tě unesl na ostrov. Možná mohli i za to zvíře na lodi, to zatím nevíme, ale pracují na tom stovky lidí. Stejně jako na vyšetřování únosu prezidenta."

Tím mě na moment umlčela. Už jen ze zkušenosti jsem předpokládala, že lže. Vždycky, když se něco kazilo, nastoupila Nat, aby to zase uhladila. Něco se kazilo. Já to kazila. Vrtala jsem do nějakého tajemství. Ale proč by mi ho měli tajit? Mám za sebou už hromadu zkušeností s tajnými akcemi a podepsala jsem tolik dohod o mlčenlivosti, že na to musel padnout celý strom. V tom musí být něco jiného. Rozhodla jsem se prozatím zachovat chladnou hlavu. Nasadila jsem nic neříkající výraz.

Rozhlédla jsem se rychle po všech přítomných. Natasha mě chladně sledovala, stejně jako Fury. Wanda, Pietro a Vision po nás pokukovali z větší dálky, ale taky poslouchali. Steve stál za mnou a opíral se o opěradlo prázdné židle, kde jsem původně seděla. Ale ten, kdo mě zaujal úplně nejvíc, byl Tony. V jeho očích se leskla zpráva, kterou se mi snažil nenápadně sdělit. Byl smrtelně vážný s hlavou mírně nachýlenou ke straně. Pochopila jsem z toho, že bych měla přestat s tím, co dělám.

Chvilku se ve mně prala zvědavost s opatrností, ale nakonec jsem touhu po pravdě zatlačila. „Tak co teď bude?"

„Slíbil jsem vám, že tohle bude na čas jedna z posledních akcí. Takže máte volno," oznámil mi Fury a celé naše sezení tím uzavřel. A já to věděla. Zbavili se mě, odstrčili jako špinavé ponožky.

Ale proč?

~ o dva týdny později, před oltářem, Kate ~

Co vykládal pán v hábitu, jsem moc nevnímala, nervozita opadla a moje mysl se začala ubírat úplně jinými směry. Rty se mi samovolně roztáhly do šťastného úsměvu, který určitě všechny ujistil, jak jsem z tohoto svazku nadšená. A to bylo dobře. Protože jsem svým způsobem byla.

Celý průběh svatby jsme cvičili aspoň dvacetkrát, takže jsem neměla strach, že by se něco pokazilo. Možná bych svůj stav nemusela ukočírovat a uprostřed toho všeho se začít smát, nebo při výměně prstýnku vrazit knězi a utéct z kostela. Ale musím se vám přiznat, že to bych nejradši udělala i bez pomoci návykových látek. Jak všichni koukali, bože.

Konečně jsme došli k onomu důležitému bodu, kdy se řeknou kouzelná slůvka, a manželská kletba bude uvalena.

„Slečno Virginio Pottsová, berete si zde přítomného Anthonyho Edwarda Starka...

Kněz se narovnal a nadechl se k dalším slovům. A v ten moment začala hrát hudba.

https://youtu.be/J9gKyRmic20

Podle klidných pohledů všech přítomných to ale nikdo jiný neslyšel. Zmateně jsem se zamračila, což jistě hromadu lidí udivilo, starostlivě si mě začali prohlížet. Střetla jsem se pohledem s Natashou, ale ona, jakoby nic nezvyklého neviděla. Věděla snad, co se děje?

„Líbí se ti hudba?" zašeptal někdo za mým ramenem. Lehce jsem natočila hlavu, abych nebudila zbytečné podezření, ale nikdo tam nebyl. Asi se mi to jenom zdálo. Ovšem Neil Finn, poklidně si notující v mé hlavě, mi napovídal, že něco asi v pořádku nebude.

Ale nebudu lhát, tohle není poprvé, co slyším hlasy. Prvně se mi to stalo den po mém návratu z ostrova. Byla jsem naštvaná, že mě tak odstrčili a k mému zděšení tam Steve zůstal, kvůli nějaké tajné práci. Takže jsem zůstala sama. Procházela jsem se celý den po městě, a když jsem zrovna míjela Starbucks v naší čtvrti, hlas ke mně promluvil. Byla jsem vyděšená k smrti a utekla domů.

Ale teď? Nenápadně jsem podupávala do rytmu hudby a musela se hodně ovládat, abych neudělala ani malinký náznak taneční kreace, to by byla přeci ostuda. Můj zvadlý úsměv už byl dávno pryč, překryt širokým, až úchylným, což mi prozradily Tonyho nadzvednuté obočí, když mě zpozoroval.

Možná se divíte mému zvláštnímu chování. Ale když si vezmete, čím jsem byla během tří týdnů provlečena, není to až tak nečekané. Únos na ostrov a následný útěk, vyhození od SHIELDu, naprosto zničená důvěra ke všem mým přátelům a Stevovi, odstrkování a jejich nesprávné diagnózy. Bylo toho hodně.

„Zase sebelítost?" zeptal se mě ten hlas posměšně. Dosud jsem nepřišla na to, zda ke mně mluví muž nebo žena. Pokaždé, když jsem se nad tím zamyslela, odpověď mi jaksi unikla.

„Nyní pronese ženich..."

„Není to sebelítost, prostý výčet faktů," opravila jsem vtíravý hlas v duchu a potěšeně se usmála, když mě hned neodpálkoval.

„Takhle si to fňukání ospravedlňuješ?" broukl po chvilce, kdy jsem měla možnost zaslechnout kousek Tonyho slibu.

„Co chceš?" povzdechla jsem si s lehkým uchechtnutím. Pocítila jsem i nečekané bodnutí smutku, což by nemělo být možné. Co mi to ten Adrian dal? Neměla bych být veselá a houpat se na lustru? To se po trávě normálně stává, že? Teda aspoň u mě.

„Nic," usmál se hlas, což takhle zní zvláštně, ale vážně jsem cítila hromadu vřelosti v jeho tónu.

„Tak proč mě prudíš?" podrážděně jsem na něj sykla a podupla nožkou v bílém střevíčku.

„Chtěl bych tě poznat," broukl mi přímo do ucha. Naježily se mi chlupy na zátylku. Nikdo za tebou nestojí, Kate, uklidňovala jsem se.

„Tak na to zapomeň, s úchyláky, co mi mluví na záda, se zásadně nebavím," odmítla jsem ho s lhostejným tónem. V hlavě jsem si ale poznamenala, že je to chlap.

„Třeba jsem to zmínila schválně," navrhla osoba, nyní mluvící jako žena. Mám v tom zmatek, už je toho na mě moc.

„Omlouvám se, jsem chlap," řekl a já jen znaveně vydechla. Ať si je třeba trojhlavá veverka, mohl by mi přestat kazit svatbu.

„Kazit svatbu? Ta pro tebe byla peklem, ještě než jsem přišel," řekl smrtelně vážně a já poprvé uslyšela jeho pravý hlas. Spíš chlapecký, než mužský. Nebyl starší než já.

„A ty jí taky moc nepřidáváš," zabrblala jsem a přešlápla. Nezdálo se to, ale už jsme tu stáli hodnou chvilku.

„Měla by ses přestat tak ošívat, tvůj papá právě prožívá svůj velký den, chtějí, abys byla šťastná a radovala se. Koukej! Ah, minula jsi to, zrovna jí navlékl prstýnek, pustím ti to znovu." A jakmile to dořekl, prostor kostela se zavlnil, zhoupl a já nejednou stála v uličce a koukala, jak Tony navléká prstýnek Pepper v bílém. Když jsem se podívala za ni, uviděla jsem tam sebe samu, se smutným rohlíkem na tváři a očima znepokojeně dokořán.

„Vidíš? A koukni na ty své kamarády," pokynul mi. Natočila jsem hlavu mírně doprava, abych viděla na přední řadu se známými. Bylo to zvláštní, mohla jsem si je prohlédnout, aniž by o tom věděli.

„Co mám vidět?" zeptala jsem se tiše, všichni měli na tvářích úsměvy, dokonce i Steve.

„Jak si tě nikdo nevšímá," jeho hlas byl najednou chladný a zlý. „Tvůj přítel Steve? Už tři týdny jste spolu pořádně nemluvili a doma byl kolikrát? Čtyřikrát? Jste zralí na manželskou poradnu."

„Přestaň," zašeptala jsem roztřeseně. Stále jsem byla lapena v uličce, pár vteřin v minulosti. Měl nade mnou úplnou kontrolu.

„Ta zrzka? Vypadá, že všechno jde podle představ. Ten týpek s šípy si tě dneska ani nevšiml. Naopak doktor sleduje všechno a vlastně si tě dneska všímá velmi, můžu tě ujistit, že úplně nejvíc. Teda když nepočítám toho dědu v osmé řadě nalevo, ten z tebe nespustil zrak, slizoun."

„Mlč," zaprosila jsem, tlačena na psychické dno neskutečnou silou jeho slov. Pravdivých slov, toho starého pána už jsem si taky všimla.

„Ale proč? Vždyť já jsem teď vlastně tvá nejbližší osoba," překvapeně se zasmál té myšlence, jakoby to byl ten nejskvělejší vtip.

Mlčela jsem a snažila se dostat zpátky do reality. Za poslední rok jsem si prošla hned několika vizemi, které mi po kontaktu s kamenem zůstaly. Vždy bylo těžké se z nich probrat, ale když jsem zavřela oči a představila si skutečný prostor kolem sebe, většinou to pomohlo.

„Tahle schopnost, kterou paradoxně považuješ za prokletí, je nadmíru pozoruhodná, víš? Hromada lidí by pro ni i zabila," poslední slova, jakoby měla větší hloubku než zbytek celého rozhovoru. Jakoby mi tím chtěl něco říct.

„To víš, že ti tím chci něco říct," prohlásil už zase zvesela, jakoby mi před vteřinou nepovídal, že zemřu. Vyhrožoval mi, nebo to bylo varování?

„Vrať mě zpět!" zavrčela jsem na něj, dá se říct, že z posledních sil. Už tahle svatba měla být dost těžká zkouška, ale ještě on do toho. Chtěla bych si lehnout, pospat si. Nemyslet.

„Už si nechceš povídat o svých ignorantských známých?" zeptal se přehnaně smutně a hned na to se zase uchechtl.

„Přestaň!" křikla jsem zoufale. A najednou jsem byla zpátky na svém místě, po boku mi stál Tony, naštěstí tak, že mi nikdo ze svatebčanů neviděl do obličeje, a tvářil se ustaraně.

„Jsi v pořádku?" zeptal se mě a nejistě přešlápl. Odsunula jsem jeho otázku o pár vteřin, kdy jsem s neskutečnou úlevou zjišťovala, že se na nás kouká minimum lidí, většinou s úsměvem. Takže jsem to nevykřikla nahlas? Určitě? Kam zmizel ten hlas?

„Kate, vnímáš?" luskl mi Tony před nosem, až jsem se lekla. Vždycky uměl hlasitě luskat a já mu to záviděla, moje lusknutí stálo za prd.

„Jo. Co se děje? Proč jsi tady?!" zpanikařila jsem, protože mi najednou došlo, že stojí daleko od Pepper, mluví se mnou a všechno je trochu jinak, než před minutou.

„Jdeme podepsat papíry, jsi přece svědek, ne?" usmál se na mě a trochu násilím mě rozpohyboval. Byla jsem pořád dost omámená z nečekané návštěvy hlasu.

„Vlastně." Úplně jsem zapomněla, že se uprostřed obřadu jde podepsat jakýsi ten oddávací list, smlouva... nebo něco tak. Pepper už s knězem stála dál od publika a zářivě se na nás usmívala.

Naškrábala jsem své jméno, kam mi ukázali. Snažila jsem se u toho o radostný úsměv, přeci jen, právě stvrzuji manželství mých dvou milovaných lidí. Páni. Oni se vážně vzali, jsou muž a žena, svázáni před bohem, právně spojeni.

Nemám ponětí, co se následující momenty dělo. Zírala jsem do jednoho místa a přemýšlela. Úsměv jsem už měla na obličeji zafixovaný, mohla jsem se tedy plně soustředit na svůj vnitřní monolog.

Muž a žena, opakovala jsem si stále. Hlava mi nebrala, proč se do toho Tony pustil, nikdy na takové věci nebyl a ani Pepper ne. Myslela jsem si, že jim stačí, když spolu budou šťastně žít až do důchodového věku. Očividně ne.

Nějak mě vyvlekli před kostel, kde po nás mrskl rozesmátý týpek hrst bodavé rýže a ze strany druhé na nás vyklopili koš plný růžových lístků. Škoda růží, pomyslela jsem si.

Bylo typické floridské poledne, vzduch se vlnil horkem, rostliny se radši ani nehnuly, aby nevzplály, a všichni byli okamžitě zpocení. Kdybych si odmyslela ty násilně udržované květiny a stromky, kterých bylo kolem překvapivě hodně, pravděpodobně bychom se nacházeli na poušti, kolem by se šourali velbloudi a v dáli by nás lákala fata morgana. I když, tu vidím i teďkom. Nebo na obzoru levituje autobus. Těžko říct.

Novomanželé a já s Rhodesem, jsme nasedli do úplně nové Audi S8 plus s výkonem 605 koní a maximální rychlostí 305 km/h. Není to zas tak dávno, co jsem zvažovala její koupi.

Když jsme vyjeli na dálnici, v autě panovala převážně dobrá nálada, tedy až na jednoho kazisvěta na zadním sedadle, který se tvářil jako by mu ukradli oblíbenou hračku.

„Kate, je všechno v pořádku?" zeptal se mě zničehonic Tony. Letěli jsme po dálnici tak rychle, že jsem se odmítala pásat. Náraz by stejně nikdo nepřežil.

„Jasně," broukla jsem zpátky lehkým tónem a využila příležitosti, že neuvidí únik mých očí do světa za sklem.

„Kate," vydechl. „Řekni, co se děje, všichni o tebe máme strach.

Chvilku jsem váhala. On přece ví, proč jsem taková. On na celém tom spiknutí proti mně má taky svůj podíl. Proč po mně chce vysvětlení, když odpověď zná? Ale potřebuju to někomu říct, někomu komu věřím a kdo by to měl být než lidé v tomhle autě? Tony, můj otec, který za mě vždy bojoval. Dokonce i u SHIELDu. Pepper, nejlaskavější osoba na světě, která mi stále připomíná, že existují i skutečně dobří lide. A Rhodes, ten nejvěrnější muž, bez kterého bych nepoznala ani otce, ani Pepper.

Rozhodla jsem se jim věřit.

„V tom kostele byla taková zvláštní chvilka," promluvila jsem tiše a prolomila tak jejich napjaté očekávání.

Nikdo mě nepřerušil, a tak jsem pokračovala.

„Minutu před prstýnky začala hrát hudba, bylo to od Crowded House Don't Dream It's Over, znáte to ne? Hey nooow, heeey now," zanotovala jsem jim úplně mimo, museli si myslet, že jsem cvok.

„No jasně," zachránil to Tony.

„Nejdřív jsem myslela, že to hraje všude, ale nikdo jiný na to nereagoval. A potom na mě promluvil ten hlas."

„Jaký hlas?" zeptal se zmateně Rhodey a zboku na mě začal civět.

„Nevím, prostě hlas. Pořád mě otravoval a říkal nesmysly. No... a pak mou mysl přenesl zpátky v čase a já najednou stála v uličce a koukala na vás a on říkal, že jsou mí přátelé falešní, že pro ně nic neznamenám."

Musela jsem se zhluboka nadechnout, nechala jsem se moc rozhodit, ale bylo to úlevné. V tento moment bylo jedno, co dále jim řeknu, už si určitě mysleli svoje.

„Mluvil o Stevovi, o tom, jak mi lže pokaždé, když se ho na něco zeptám. Nejdřív jsem myslela, že je to prostě hlas, ale pak byl mužský, na chvilku ženský a nakonec se ukázalo že je to kluk..."

Najednou Tony strhl volant na stranu a zastavil v odstavném pruhu dálnice. Nebyla jsem připoutána, takže jsem šupem zajela obličejem do sedadla přede mnou a skončila na koberečku.

Než se novomanželé stihli otočit, stihla jsem se akorát vydrápat na sedadlo.

„Myslíš to vážně?" zeptal se Tony s vyvalenýma očima. Nečekala jsem takovou reakci, spíš mě napadlo, že o tom všem ví, protože ten hlas na mě seslal SHIELD, a oni do toho začali dlubat, aby mi to zpochybnili. Tak jsem se asi spletla, no.

„Ehm, jo," pípla jsem, protože všechny tři obličeje v tom malém prostoru byly moc blízko.

„Říkal jsem ti, ať tu trávu už nekouříš," vyčetl mi Tony a zakroutil hlavou.

„Cože?" zmateně a krapet nevěřícně jsem se mu koukla do očí.

„Navíc brát si něco od Adriana, pořád vymýšlí nějaké novinky s Pamelou v laboratořích, kdo ví, co ti tentokrát podstrčil." Jeho pohled nebyl přísný, ale ani přívětivý. Nemám pro tento jeho stav pojmenování, ale cítila jsem se z něho špatně.

„Řeknu Furymu, ať tě objedná k psycholožce," řekla mi Pepper s milým úsměvem.

„Vy si myslíte, že to mám z trávy? Vím, co jsem slyšela a viděla, tohle není normální! Nebyla to žádná schizofrenní halucinace!" vykřikla jsem popuzeně. V ten moment mi bylo jasné, že svěřovat se byla chyba. Ohromná chyba, podlehla jsem své slabosti, teď to bude jenom horší.

„Kate..." začal unaveným hlasem Tony, ale nenechala jsem ho.

„A k žádnému psychiatrovi nejdu," na zdůraznění mých slov a zviditelnění mého perfektního stavu, jsem se narovnala.

„Jenom si s tebou popovídá, o nic nejde," uklidňovala mě Pepper.

„Snad to nebude nic vážného," zabrblal si pod nos Tony a ve vteřině vystřelil do hustého provozu.

Zrazeně jsem se skrčila k okýnku a se slzami na krajíčku upřela pohled na rozmazanou bažinatou Floridu. Nechápala jsem, proč mi nikdo nevěří. Proč nesmím vědět, co u SHIELDu pečou a jaký je důvod pro to mé psychické mučení? Ať je to jakkoli, věděla jsem tři věci.

Nikomu nesmím věřit.

Je to hodně špatné.

Nesmím se zlomit.

______________________

Doufám, že tam není příliš mnoho chyb a logických nedostatků. Přestože jsem to četla asi 5x, nevím, co tam je. :D

Určitě mě potěěší vaše názory na všechen ten vývoj. Taky na tu svatbu a ten úchylný hlas :O Jenom díky vaším reakcím jsem se k tomuto veledílu dokopala, moc za povzbuzení děkuju :))

A k té svatbě. Řeknu to krátce. Na jedné jsem byla, měla jsem pět. Koukala jsem na internetu, každý to měl jinak. Jendou šel ženich napřed a nevěsta až za hudby, jednou šel ženich za hudby první... idk. Udělala jsem si tedy svou vlastní. Kdyby to nebylo zřejmé, Rhodey šel za svědka Tonymu a Kate Pepper. Proto ji vedl Tony, chápete?! Prostě mi z toho málem hráblo :DD Obrázek nahoře to pěkně doplní.

Další díl bude... chtěla jsem do konce prázdnin vydat teda ještě ten třetí, aby to nebylo tak trapné, že za dva měsíce volna vydala dva divné díly :D Pokusím se, ale nic neslibuju, mám před sebou hromadu akcí, většinou rozlučky s létem... so. Nevím jak to plánuju :D

Luf já!