Zdravíííííím :D :O

Taky nemůžete uvěřit, že jsem se konečně ozvala? Sama nechápu, jak je to možné, protože stále setrvávám v bloku, leze to ze mě teda královsky pomalu a většinou to nedopadá valně.

Tahle kapitola je taková, jak já říkám odblokovací, příště už tedy svatba. *-* Snad to bude dřív, než to bylo s touhle :D

Koho by zajímalo, jak jsem se měla, no tak měla jsem se hrozně. Ve středu jsem zrovna byla 2500 m.n.m, když jsem si vyvrtla oba dva kotníky najednou a vyhodila koleno, snědla jsem cosi nedobrého, takže mi celou cestu nahoru bylo neskutečně šoufl. Když jsme dorazili domů všichni mí kamarádi zmizeli na dobu neurčitou, musela jsem jít k babičce na obídek a celé odpoledne mi z toho bylo blbě, zavřeli nás na zahrádkách a já musela přelézt pět plotů s ostnatým drátem, zničila jsem si oblíbené bílé boty, chtěla jsem si přečíst Harryho Pottera a skrčila jsem první stranu (byl půjčený), spálila jsem si linii plavek, takže jsem jako okay, hnědá, ale jako když máte v komiksech všechno obtažené tmavou, mám tak i plavky. Na své narozeniny jsem musela sedět na zahradě a poslouchat, jak se všichni hádají + jsem dostala sedm druhů bonboniér, které fakt nemusím :D Ono by se dalo pokračovat a vysosat z toho ohromné množství storek, ale tak... jak jste se měli vy? Začátek prázdnin a tak :)

(2800 slov -.- chyby opravím zítra :D)

*Kate* (stále v době Atlantiku)

Někdy se může stát, že otevřete oči a vše okolo bude šedé, ponuré a neútulné. Jakákoli radost okamžitě zemře pod tíhou toho depresivního pohledu. Každá stěna, každá opěrka židle, jakoby ztratila chuť do života. Pokud se vám něco podobného stane, asi máte nějaký psychický trabl. Nebo sedíte na palubě letounu značky SHIELD.

Před patnácti minutami jsme opustili ostrov a vzdálili se od přetrvávající bouře. Prezident byl celý šťastný, že konečně může zmizet od těch šílených divochů, ovšem zdálo se, že by se taky nejraději natáhl na zem a trochu se prospal.

Já jsem seděla vedle něj, daleko od zbylé posádky, protože jsem s sebou nesla ten pekelný smrad. Naštěstí se ukázalo, že i prezident byl provlečen tímto osmraďujícím rituálem, takže jsem se necítila tak sama. Co jsem cítila, nebudeme rozebírat. Vypalovalo mi to chlupy v nose.

„Mohli byste přestat tak zírat?" zeptala jsem se těch na druhé straně prostoru, přeci jen, nejsem zvíře v cirkuse, aby na mě takhle civěli.

„Nemohli, tohle se totiž jen tak nevidí, víš?" odsekl mi Bucky a jako malý ústupek si začal prohlížet obličejové malování mého souseda, kterému to bylo stejně nepříjemné jako mně.

„Proč vás vlastně takhle nazdobili?" zeptal se po chvilce přemýšlení Steve, který seděl na protější lavici. Od chvíle, kdy jsme se našli, ze mě nespustil oči, snad abych nikam nezmizela. Nebo za to možná mohla ta vrstva hnusu na mém obličeji a vlasech. Těžko říct, protože celou dobu víceméně mlčel.

„Rituál. Mě strčili z útesu do oceánu, z vody čněly skály. Asi brali jako dobré znamení, že jsem na žádnou z nich nespadl," zasmál se s nepřítomným pohledem pan prezident.

„Strčili vás z útesu?" podivil se Steve, jakoby nechtěl věřit svým uším.

„Ano, podle nich musí mít náčelník bohy na své straně. Ale řeknu vám, že jsem mohl dopadnout i hůř," s tím se podíval na mě.

A než jsem si vůbec uvědomila, k čemu se zde schyluje, bylo to venku.

„Vy jste pro ně byla jako dar z nebes, přejít po uhlíkách mělo vyzkoušet vaši odvahu, která je pro manželky lovců nezbytná, stejně jako pro léčitele. Tak mi to teda řekli. A musím říct, že bych raději znovu skočil z té skály, než abych se k těm oranžovým uhlíkům vůbec přiblížil," řekl s notným uznáním v hlase, což by za normálních okolností bylo povznášející, ale teď...

Nevěděl to, Kate. Neměl tušení, že to má zůstat tajemstvím. Je to prezident, nemůžeš ho tady zmlátit. Ne tady. Vůbec nikde. Někdo by tě sejmul uprostřed chodníku, všichni by koukali, přijelo by černé auto a oni by tě narvali dovnitř. Oblíkli by tě do oranžové kombinézy a zavřeli na samotku s trestem smrti visícím ve vzduchu. Snažila jsem se trochu uklidnit i tím, že to přece nic neznamená, ale věděla jsem, že to není pravda. Steva se to asi hodně dotkne, naštěstí neví, co všechno se dělo.

V letounu zavládlo ticho, všichni tak nějak zpracovávali, co se právě dozvěděli. Ti dva agenti, kteří tu byli s námi, se nenápadně stáhli k pilotovi. Nejradši bych šla s nimi, jen abych unikla těm modrým očím, které mi propalovaly tvář.

Opatrně jsem na Steva koukla zpod řas, abych mohla oči rychle sklopit, kdyby to bylo moc zlé.

„Cože?" zeptal se klidně, asi nechtěl vířit emoce, dokud je kolem tolik lidí, navíc prezident.

„To je na dlouhé povídání," pípla jsem a doufala, že to nebude chtít probírat teď. Dlouho mi zkoumavě koukal do očí, jakoby v nich hledal odpověď na všechny otázky, které s touto novinkou vypluly na hladinu.

„Dobře," řekl jen a pohodlně se opřel o šedou stěnu. Nemohla jsem tomu skoro uvěřit. Že by ho to nechalo tak chladným? Ale byla jsem ráda, že se takto rozhodl.

Rozhlédla jsem se po ostatních, kteří se snažili vypadat jako vzduch, jak byla situace nepříjemná. Bucky mě sjel trochu soucitným pohledem, ale on nic neví. Netuší, jaké to bylo. Byla jsem ke všemu donucena! No a náš vinný prezident se koukal doleva, přesně do míst, kde jsem rozhodně neseděla.

Celou cestu na základnu vládlo dusivé ticho, ale lepší než kdybych to musela všechno vyklopit. Když jsme dosedli na povrch vnášející se základny, která mi vždy navodila pocit mimozemské invaze, agenti se dali do pohybu. Podali prezidentovi dýchací masku a přilepeni na jeho bocích zmizeli ve dveřích základny.

Naše trojice si masky pouze přidržela u obličeje a klusem přeběhla dovnitř. Když jsem překračovala práh, nějak se mi smýkla noha a já zakopla. V ten moment mě napadlo, že jsem snad těm dvěma za mnou vypíchla oči, jak jsem švihla rukama, ale Steve mě za tu rozpohybovanou paži bleskově chytil a nedovolil mi spadnout na zem.

„Panebože!" vydechla jsem s vyděšeným zasmáním. Noha byla naštěstí v pořádku, ale trochu jsem se lekla. Taky mě dost píchl ten škrábanec na zádech. Jak teď nefungují ty šupiny, mám trochu problém s koordinací. Vlastně úplně se vším.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Steve a stále mě držel jednou rukou kolem pasu, nejspíš abych nespadla znovu. Což by se klidně stát mohlo. Ať mě drží. A ať se nezlobí.

„Jo, jenom jsem zakopla," ujistila jsem ho a usmála se na něj. Nevím, proč mám tendenci se ve vypjatých situacích smát. Je to zlozvyk. Možná nějaká porucha. Bože! Měla bych s tím někam zajít? Nedávno jsem koukala na House a chlap tam měl nemoc, kdy byl pořád šťastný a málem na to umřel...

„Měla bys zajít na ošetřovnu, ta rána na zádech se ti otevřela," poznamenal a palcem mi přejel kolem deset centimetrů dlouhého škrábance. Kdyby mi to neřekl, asi bych si ani nevšimla, že se něco stalo, ale teď jsem cítila, jak mé černé tričko vlhne krví. Nepříjemné.

„Máš pravdu," přisvědčila jsem a s oběma mými zachránci vyrazila k naší nadčasové ošetřovně. Nepředstavujte si nic ve stylu SHIELDu. Když vejdete, dýchne na vás úžasná vůně, žádná desinfekce jako v nemocnici, spíš něco vanilkového. Všude jsou krémové stěny a skříně plné šuplíků, takže nevidíte žádné mučicí nástroje. V rohu kvete keřík bílými květy a lůžko uprostřed je vypolstrované a potažené černou kůží. Navíc na jedné stěně má místnost okno. Prostě příjemný prostor.

„Ahoj, Lexie," pozdravila jsem mladou doktorku, která se pravděpodobně zasadila o takovou změnu ošetřovny.

„Kate," vydechla, překvapení před námi neskryla, ale hned ho nahradila milým úsměvem. Moc času jsem zde sice nestrávila, však víte, šupiny, ale stejně jsem se s ní měla šanci seznámit, když jsem zranila ostatní. A že to teda byly počty. Buckymu jsem jednou na hlavu omylem hodila železnou tyčku. Ostatní mi moc nevěřili to omylem. Neptejte se, dlouhý příběh. Jindy jsem Tonymu vyhodila plotýnku, když jsme spolu trénovali, nebo teď nedávno se mi Pietro připletl do cesty při průletu chodbou, oba jsme se pohybovali tak rychle, že jsme se vlastně ani neviděli. Nehody se stávají.

Co nebyla tak úplně nehoda, byla záležitost s Adrianem. Připletl se mi do cesty zrovna v momentě, kdy jsem nepříčetně zuřila. Měl nějaký provokativní vtípek, který jsem neunesla a hodila po něm tablet. Jako házecí hvězdu. Mít to ostré hrany, asi bych mu rozťala lebku, ale naštěstí jsem mu jenom natrhla obočí. Fňukal celou cestu na ošetřovnu a týden na mě zle zahlížel.

„Má ránu na zádech," oznámil doktorce Steve, když mě doprovázel k lůžku, na které jsem si s lehkým heknutím lehla. Otočila jsem se na břicho. Do té doby jsem si ani neuvědomila, jak moc jsem domlácená. Nešlo o žádné krvácející jizvy, ale o hromadu modřin po celém mém těle. A nejhůř na tom byla právě žebra.

„Tak ukaž," řekla spíše pro sebe Lexie a pokusila se mi vyhrnout triko. Zasmála jsem se jejímu bláhovému nápadu. Vyválela jsem se v takovém hnusu, že místo bavlny mě kryla tuhá vrstva bahna.

„Klidně trhej, neplánuju schovat si ho na památku," usmála jsem se a očima přejela po stěně, na kterou jsem měla výhled. Květina s velkými listy, skleněná skříňka a jediná židle, na kterou se nikdo neposadil, oba kluci radši stáli vedle ní. Typické.

Bucky se ale choval zvláštně. Jeho nejistě založené paže a výraz, který naznačoval pouze touhu utéct, mi byl dodnes cizí. Následovala jsem směr jeho pohledu. Sledoval každý Lexiin pohyb, když si chystala všechny ty lahvičky a vatičky. Ona se zase snažila soustředit se na má záda, ale občas jí oči ujely k němu.

Byl to zvláštní pocit, ta jistota, že mezi těmi pokukovači určitě něco je. Nebo bylo.

„Půjdu za Furym ohledně té ženy na ostrově," řekl Bucky a než by se kdokoli zmohl na nějaká slova, práskly za ním dveře. A tak jsme tam zbyli jenom my tři. Steve zaraženě mlčel a zíral na zavřené dveře, Lexie mi stříhala tričko a já snad poprvé v životě neměla chuť mluvit.

„Je to docela velké, ale nijak hluboké. Jenom ti to sešiju a můžeš se jít umýt." V jejím hlase jsem zaslechla snahu uklidnit mě, což nevěstilo nic dobrého.

Zhluboka jsem se nadechla a prudce vydechla, abych se aspoň trochu připravila na tu bolest. A pak přišla. A bylo to něco. Lexie mi chrstla přímo do rány jakousi desinfekci, a začala do toho dlubat vatovým tampónkem.

„Ahah!" vyjekla jsem překvapeně a zaryla nehty do černé kůže. Palčivá bolest stále zesilovala, až mi vytryskly slzy.

„Tak moc to bolí?" zeptala se nevěřícně Lexie a nechápavě zírala do rány.

„Co to sakra je!" vykřikla jsem a zle se na ni otočila. No, zle... spíš panicky. Ale původní záměr byl zlý pohled. Hodně zlý, aby se lekla, což s mým divošským make-upem nemohl být problém.

„Obyčejná desinfekce, nějaká nová značka, ale píšou, že by neměla vůbec štípat," vydechla a začala si prohlížet lahvičku v ruce. To mě dostalo. Steve k nám přiskočil, ale nevěděl, jak by mi pomohl. A tak jsme tam všichni čekali, co Lexie z té zpropadené lahve zjistí.

„No, tak tohle je desinfekce na kov," oznámila nám omluvně a vyvalila na mě oči. Kuliočko, pojmenovala jsem si ji v duchu. To, že se známe, neznamená, že ji mám ráda. Vždycky mi přišlo, jakoby postrádala smysl pro humor.

Naštěstí se dala do vymývání rány vodou, nebo něčím takovým. Trvalo to snad věčnost, než se bolest zmírnila, ale i malinká úleva byla jako dar z nebes.

Když se všechno uklidnilo, nikomu nebylo do řeči. Lex mi píchla nějakou umrtvovací látku do zad, že prý by to šití teď bolelo až moc. Vytáhla mi šupiny pomocí elektromagnetického stabilizátoru, který jsem měla celou dobu u sebe, a dala se do práce.

***

Cítila jsem se jako zelenina. Nebo želvička. Případně jako stromek, hodně záleželo na úhlu pohledu. Lexie mi píchla nějakou koňskou dávku umrtvovadla a já pomalu ztrácela cit v zádech a teď i v pravé půlce.

Steve mě zrovna táhnul zdánlivě nekonečnou chodbou, za rohem by měl být náš pokoj, ale to jenom hádám, zrovna mě totiž rozptylovalo mé usínající tělo. Zajímalo by mě, jestli by mě Steve chytil, kdybych se rozhodla právě teď trochu pospat.

Když jsme se přiblížili k rohu, zaslechla jsem kroky. Někdo rychle běžel našim směrem. Zrovna jsem mrkla, když jsme se s dotyčným na konci chodby srazili, takže jsem neviděla Tonyho první reakci, ale ta druhá byla taky dobrá. Vyděšeně zabrzdil a s křikem uskočil dozadu.

„Přemýšlím, jak by tě to zachránilo, kdybych byla někdo fakt nebezpečný," zasmála jsem se. Tony mému vzhledu dvě vteřiny nedůvěřoval, ale když mě poznal, jeho zděšení se změnilo v úlevné nadšení.

„Vážně jsi to ty, Fury říkal, že jste dorazili, ale nechtělo se mi věřit," říkal, když se ke mně natahoval pro objetí.

Ani jsem ho nestihla upozornit na pravděpodobně toxické výpary z mého temene.

„Tak to je vážně, ale vážně, hrozný smrad," prohlásil s rukama obraně zdviženýma, když mě pustil zase zpátky ke Stevovi, který mu dal za pravdu odevzdaným pokývnutím. Zajímavé, už dlouho si do sebe nekopli, takhle se mi chlapci líbí mnohem víc.

„Jdu se zrovna umýt, přijdu za vámi potom, dobře?" usmála jsem se na něj unaveně.

„Fajn. Jsem moc rád, že jsi zpátky," řekl a usmál se u toho tak vřele, že jsem zauvažovala nad dalším objetím.

„Já taky," odpověděla jsem a s pomocí Steva se začala pomalu ploužit k našemu pokoji. Nabídl se, že by mě tam odnesl, ale vzhledem k tomu, že má záda právě prodělala těžký šok, raději jsem odmítla. Už se těším do sprchy.

Konečně jsme tím šnečím tempem přelezli práh našeho skrovného pokojíku, kde byla jenom postel, stůl s židlí a malinká koupelna. Samozřejmě chybělo okno.

Vší tou úlevou, že už jsem doma v bezpečí a na konci té proklaté chodby, jsem se trochu přestala snažit posunovat nohama a málem se sesunula k zemi.

„Teď už tě můžu odnést?" zeptal se s úsměvem Steve, přičemž mě nenechal sjet k zemi ani o centimetr.

„Ano, prosím," zabreptala jsem a nechala se zvednout do náruče. Jedním slovem. Úleva. Záda jsem stejně necítila, takže očekávaná bolest nepřišla, a moje nohy si konečně mohly odpočinout.

Ani se mě na nic neptal a už se se mnou houpal do koupelny. Opatrně mě posadil na vyvýšenou vaničku sprchového koutu, vana by tady byla zbytečným luxusem.

„Čím začneme?" zeptal se, když se napřímil, aby si mě celou prohlédl. Zajímalo by mě, co viděl. Tmavé vlasy jsem měla stále slepené do dredů a černý pruh přes oči držel jako přikovaný. Tričko bylo celé od bahna, vzadu rozstřižené a zatvrdlé do vlnek, jakoby v jednom momentu zkamenělo. Kalhoty skoro až moderně potrhané a boty chyběly úplně. Na tvář jsem vykouzlila unavený úsměv, ale pochybuju, že v něčem pomohl.

„Obličejem," rozhodla jsem. Steve se natáhl pro ručník, který dnešek rozhodně nepřežije a pustil teplou vodu v umyvadle. Koupelna neměla víc než dva metry čtverečné, takže všechno bylo tak blízko, že nemusel udělat ani krok, když ručník namáčel a opatrně mi jím stíral páchnoucí hmotu z tváří.

Šlo to ztuha a vyplýtvali jsme na to aspoň polovinu mýdla, ale konečný výsledek byl skvostný. Konečně jsem viděla svůj zrudlý obličej, dokonce jsem měla vyleštěný i krk! Už jsem vypadala víc jako člověk.

„Díky, jsi umělec," zasmála jsem se s letmým pohledem na něj. Ale on se vůbec neusmíval, vážným pohledem a s pažemi založenými na hrudi zkoumal můj krk. Nemyslete si, že jsem na celou tu věc s manželstvím a chystaným rozhovorem zapomněla, jen jsem doufala, že to necháme na zítra. Což se očividně nestane.

„Co to máš na krku?" zeptal se, když si byl jist, že mu věnuju svou plnou pozornost.

Podívala jsem se do zrcadla, abych věděla, o čem mluví. Pod bradou a skoro všude na krku jsem měla malinké i větší modřinky, nemusíte být žádný Einstein, aby vám došlo, že tohle hrubou silou nevzniklo. Navíc z toho škrcení se mi modřiny ještě neudělaly.

„Já vlastně nevím," pípla jsem, nevybavovala jsem si okamžik, kdy bych se muchlovala s mým manželem. Nebo snad ano? Hlavou mi probleskla slabá vzpomínka, jak mu sedím na klíně a směju se. Bylo to ale skutečné? Všechno tomu nasvědčuje, ovšem já si to nepamatuju. Proč bych to vůbec dělala? I když, ten jejich matroš mě donutil k věcem, které se mohly zdát šílenější. Třeba utéct do džungle a hledět z útesu.

„Povídej, chci to vědět," ujistil mě. No páni. Připadala jsem si jako nevěrnice!

„Šlo v podstatě o to, že jsme se tam kolektivně zkouřili a..." začala jsem a snažila se ignorovat jeho neskutečně překvapený výraz.

„Už zase? Kate, říkala jsi, že to omezíš," vyčetl mi jemně a já měla pocit, jako bych mu slíbila, že nebudu papat tolik sladkostí a nezvládla to.

„Ale já jsem to nechtěla," ohradila jsem se okamžitě a rádoby se napřímila, ale jak mi odumřela ta záda, místo vzdorného postoje jsem se musela opřít o dveře sprchy.

Mlčel. Čekal.

Povzdechla jsem si. „Všechno tam měli posvátné, brali by to jako zneuctění jejich bohů. Smrt měli skoro za všechno. Odmítl jsi trávu, smrt. Praštil jsi domorodce, smrt. Utekl jsi, smrt. Odskočil sis za špatný keřík, smrt."

„Taky posvátný?" zeptal se zvědavě Steve.

„Ne, byli tam hadi," upřesnila jsem svůj monolog. Na ty hady mě na začátku našeho shledání upozornila ta blondýna, prý ať chodím na záchod za chatky, ne za keříky.

„A ten krk?" zeptal se, jakoby na nic jiného nemohl myslet.

„Budeš se zlobit, nechme to až na ráno," navrhla jsem a podívala se bokem.

„Chci to vědět teď, neusnul bych," tlačil na mě a svěsil paže podél těla. Stejně to nepomohlo, připadalo mi, že vyplňuje celou koupelnu.

„Jenže," začala jsem namítat, ale to už přede mnou dřepěl, aby mi viděl přímo do obličeje. Jeho naléhavý pohled mě vyděsil, ale když mi stiskl dlaně, věděla jsem, že to půjde ven, každé tajemství, které by chtěl vědět. Mé sebehorší špatné stránky a myšlenky. Řekla bych mu cokoli.

„Začni úplně od začátku, řekni mi všechno."

A tak jsem to udělala, jako myš fascinovaná hadím okem. Pověděla jsem mu o audienci u náčelníka, o uhlících a svatebním daru, dokonce i o polibku. Celou dobu tiše naslouchal. Když přišla na řadu část s drogami, muchlování s manželem a útěk džunglí, cítila jsem, že mi slzy tečou po tvářích. Konec už jsem ani nemohla doříct, protože ty emoce z neúspěchu, naděje a dalšího selhání byly příliš čerstvé. Nakonec si sedl do sprchového koutu a objal mě.

A v ten moment jsem si pomyslela, že horší už to být nemůže.

Spletla jsem se.

Tramtadadá!? Usnuli jste? :D Já ano, nelíbí se mi to a jednoho dne se proplesknu za to, co jsem to zde stvořila. Ale tak, povězte mi (pomožte!) jak by to mohlo pokračovat? Fury říkal něco o speciálních opatřeních, měl nějaké dvě teorie (štěnice a další využití Kate), Aliance?!?, blodýna (kde je?). Tony to vzal sice hopem, ale tak Tony no :3 Bucky, že by nějaká aférka? 3:D Příště snad více postav.

Ale tak... chyběli jste mi velmi :3

btw. 100K přečtení u GOD?!?!?!?!?!?!?!?!!?!?!!?

WATAFAKA?!

1.reakce

2. rekace

3. reakce

4. reakce

5. reakce

a pak...

No, tohle zažít mi trvalo asi dva týdny, kdy jsem si to opravdu nejdřív nemohla uvědomit, pak to rychle přišlo (watafaka moment) a pak to zase odešlo. Pak se to zas vrátilo a furt dokola, to už není podstatné. Důležité je, že vám chci moc poděkovat, že čtete, vůbec to nechápu, vždyť je to taková konina! Prostě vám posílám obrovskou (imaginární a neuslintanou - jako mí příbuzní -.-) pusu na.. na třeba na bradu, obrovské obejmutí kolem vás všech najednou a velikánskou čokošku (vzpomeňte si na můj dar, až nějakou budete papat :D).

Zbožňuju vás, že mě v tom psaní podporujete, že koukáte na moje covery a dokonce čtete i nějaké ty kravinky z mého života. Nevím, jak se vám za to odvděčit. :3

Užijte si prázdninky a uvidíme se brzy :))

laf juu!