*vychutnejte si to šplouchání ve videjku :'3 summer is coming*

Tak konečně jsem tu šílenou verzi z mé noční snahy opravila, ale i tak je to hrůza -.- zjistila jsem, že se v tom moc patlám, takže od další kapitoly to pojedu snad trochu víc zlehka, nemusíte všechno vědět hned :D

Je to hrozně dlouhý díl, asi 2400 slov + divný, takže za to promiňte, snad to nikoho nepřiměje smazat si KATE z knihoven :)

Vzpomínáte, jak jsem vždycky říkala, že jsem byla ve spisovatelském bloku? Tak to byla jenom lenost a lehká otrava. Tohle, co teď prožívá... bože to prostě nejde sesmolit jedinou kloudnou větu -.- tak snad se z toho brzy dostanu, ale dám si pauzu do neděla, kdy vám na svém profilu řeknu, jak to bude dál, jestli si dám pauzu ještě týden navíc, nebo už zveřejním :)

*Kate*

Dvacet minut poté, co zpráva vyrazila do světa, jsem stále zhrzeně seděla u počítače. Podepírala jsem si dlaní čelo a nehty přitom zarývala do šupin. Nemohla jsem si přivodit žádoucí bolest, která by mi mohla posloužit jako ventil pro emoce. Cítila jsem se jako ve svěrací kazajce, nacházela jsem se někde, kde jsem být nechtěla, kolem byli lidé, které jsem neznala a nemohla jsem si ani ublížit.

Venku stále pršelo, bouřka zesilovala a setrvávala nad ostrovem. Blesky křižovaly oblohu, ovšem to jsem odhadovala pouze podle tlumeného rachotu. Seděla jsem ve tmě, místnost neměla žádná okna, takže si žádný záblesk zvenčí nenašel cestu až ke mně.

Přála bych si, abych na tuhle misi vůbec nechodila. Vzpomínám si, jak mě Fury přemlouval s tím, že je to v následujících měsících opravdu poslední.

„Ale no tak, Kate, jste nepostradatelný článek týmu," napodobovala jsem kysele Furyho hlas. „Tato mise vás a vaše schopnosti vyžaduje. Je příliš důležitá. Vy jste tak chytrá a šikovná!"

Zlostně jsem praštila do stolu. Je to všechno jeho chyba, nedal nám všechny informace!

Na tom teď ale nezáleží. Na ničem, co jsem nechala tam venku mimo ostrov. Mojí aktuální prioritou je přežít. Shrneme si to, jsem na ostrově, honí mě můj nový manžel s tím, že mě zabije, případně násilím odtáhne zpátky do vesnice, nemám jídlo, nemám vodu, prezident by si přál zachránit, což se asi nestane, a moje vlasy smrdí jako velbloudí exkrementy.

Vstala jsem od stolu a vycházkovým krokem se vydala na prohlídku celé základny. Byla tma, ale nemohla jsem si stěžovat, nepršelo sem a nebyl zde ani manžel. Och bože, přála bych si, aby tady byl, potřebuju někoho zmlátit, hlavně nesmím brečet. Hlavně nebreč, nebreč, prosím nebreč. Oči se mi zamlžily.

„Je to trapné, okamžitě přestaň!" naštvaně jsem se okřikla a zvedla oči ke stropu, aby je proud vzduchu vysušil, tak to dělám vždycky.

Šla jsem za zvukem hromu, který mě vedl skrze temné bludiště. Vůbec se mi tady nelíbilo. Děsivé, to je to slovo. Mrtvé. Došla jsem až do obrovské místnosti s kulatým stolem, poházenými tlejícími papíry a velkou dírou ve skleněné stěně, která konečně propouštěla projevy bouře.

Ale nevím, jestli jsem si nějak pomohla. Po obloze se klikatily blesky každých pár vteřin, hromy mi rezonovaly v uších, jakoby se valily obří kameny a hustá zeleň džungle vydávala pleskavé zvuky, jak těžké kapky dopadaly na voskové listy. Děsivé to bylo. Jop, hodně.

Otočila jsem se zády k díře a podívala se na zem, byly na ní čerstvé kaluže vody, zamračila jsem se. Vždyť už jsem skoro úplně uschla. Kde se tady vzaly? A pak se zablýsklo a můj dlouhý stín zablikal na lesklé podlaze. Jenže nebyl sám. Za mnou stál ještě někdo.

Zalapala jsem po dechu a rychle se otočila. Stál tam on, naštvaný domorodý lovec, který mě přišel zabít. Zíral na mě, černé malování na obličeji mu teklo po tvářích jako tmavá krev a jeho dlaně byl celé rozedřené a pořezané.

Neodvažovala jsem se ani nadechnout, abych ho nijak nevyprovokovala.

„Na kataka da ko," řekl velmi pomalu a výhružně, než se začal plíživě přibližovat. Blesk rozřízl vzduch a poskytl mi pohled na jeho mohutnou siluetu, která mě převyšovala nejméně o jednu a půl hlavy. Teď mě tak napadá, že člověk by si měl dávat pozor na to, co si přeje. Už ho tady nechci. Ať zmizne. Prosím. Ale bylo pozdě, přání bylo splněno a on na mě skočil.

Jenže já to očekávala a jako vítr se rozběhla chodbou, kterou jsem sem přišla. Byla v ní absolutní tma a já měla strach, že do něčeho narazím. Vlastně jsme se nacházeli v totožné situaci, jako nedávno v džungli. Nebo na lodi.

Prchala jsem tmou a hlasitě funěla, občas mi vyklouzlo lehké vykvíknutí, když jsem se ocitla na rohu a málem vrazila do zdi. Těžké čvachtavé skoky za mnou mě poháněly kupředu, až jsem myslela, že tmou letím.

No a pak jsem zakopla a čelem políbila kovový povrch, v ten moment jsem myslela, že je se mnou konec, ale štěstí mi přálo, přistála jsem totiž na schodech. Malátně jsem se po nich rozběhla nahoru a s letmým úšklebkem si vychutnala zvuk, jak můj pronásledovatel narazil v plné rychlosti břichem do zábradlí.

Nad schody mě čekalo překvapení, ocitla jsem se totiž u skleněné stěny, která se v kruhu táhla kolem celé základny. Všimla jsem si jí už z dálky, když jsem klečela před prezidentem. Ta vteřina zaváhání, kdy jsem se orientovala a vzpomínala, kde to vlastně jsem, mě připravila o životně důležitý náskok a moje záda zažila další šok. Lovec mi přistál na ramenou a svou drtivou vahou mě přišpendlil k zemi.

„Slez ze mě!" křičela jsem na něj a snažila se ho odkopnout, nebo aspoň škrábnout do rohovky, ale on, jakby byl nějaký komiksový ninja, zvládal všechny mé útoky pokrývat, až mě znehybnil úplně.

Zle jsme na sebe civěli. Cítila jsem mezi námi dusivý oblak nenávisti, i když mi přišlo sympatické, že se mě zatím nesnažil umlátit kamenem.

„Pusť mě a nic vážného ti neudělám," smlouvala jsem a snažila se aspoň výrazně artikulovat, protože pantomima teď jaksi nebyla dostupná. Ani jsem se nedivila, že na moje slova nijak nereagoval.

Rozhodla jsem se využít ty roky výcviku, ty hodiny tělocvičně pod vedením samotné Natashy, nebo některého z agentů, kteří dostali za úkol naučit mě části svého umění. Neříkám, že jsem úplně marná, ale bez šupin jsem ty chvaty nikdy nezkoušela.

Připravila jsem se a počkala si, až trochu povolí stisk, pak jsem se bleskově vyšvihla a hlavou ho praštila do čela. Zdál se být zaskočený a chtěl se posadit na paty, ale to už jsem byla vysvobozena a kopla ho do hrudníku. Čekala jsem, že odletí a prorazí sklo, ovšem jenom přepadl na záda, jakoby želvička ztratila rovnováhu. Tak to je trapas, pomyslela jsem si a děkovala všem místním bohům, že to nikdo z mých přátel neviděl.

Najednou pořádně zahřmělo. Ale nebylo to normální burácení blesků, tenhle zvuk se stupňoval. Váhala jsem, co když to je nějaké spešl hřmění, ale když se zvuk se zasvištěním začal vzdalovat, zajásala jsem. Letoun! Našli mě, ta zpráva jim došla! Nahlas jsem se rozesmála a doběhla k oknu, jestli nezahlédnu mizící světla, toho využil, opět vytočený, domorodec a trhl mi s ramenem tak, že jsem odletěla do protější zdi. A tady to máte, netrénovaný chlápek z pralesa a takový profi chvat. Zato já...

Vyškrábala jsem se na nohy a stihla pouze uhnout před přicházející pěstí, sotva mě minula, hmátl po mně znovu a tentokrát mou čelist opravdu trefil. Cítila jsem, jak mi krev teče do krku, musela jsem se hodně nutit, abych to rychle nešla vydávit za roh.

Vzmohla jsem se na vlažný odpor a dostala ho na záda, ale on se zase hned přetočil nad mé bolavé tělo. Tak nejsem ve formě no! Světe, zboř se! Byla jsem sama na sebe tak naštvaná, že jsem cítila, jak mi kůže tmavne zlostí. Pomalu jsem začínala vidět rudě. Tolik zbytečných chyb, kdybych teď dvakrát za sebou naivně nekoukala z okna, mohli jsme být v úplně jiné situaci.

„Anaka numba lio kasaka!" křiknul mezi mými pokusy sejmout ho.

„Mě to ale vůbec nezajímá! Vůbec!" zařvala jsem na něj vztekle a s vypětím všech sil se ho na pár vteřin zbavila. Najednou se ze stropu začala sypat omítka a pravidelné dunění naznačovalo, že o patro výš někdo běží. Jsou tady!

Nepokoušela jsem své štěstí, další střet bych s travním týpkem nemusela zvládnout tak elegantně, a tak jsem se rozběhla ke schodům o kus dál. Cítila jsem se klidnější i divočejší zároveň. Už jsem byla skoro zachráněná, za chvilku je všechny uvidím! Natěšeně jsem se usmála, když jsem si představila, jak budou reagovat na mou novou vizáž.

Patnáct schodů jsem zdolala třemi ladnými skoky, za které bych mohla očekávat jedině úžasné hodnocení, a ocitla se v temnější místnosti. Ovšem stále bylo vidět, no a to, co jsem viděla já... to bylo nádherné. Steve běžel v čele, pouze v těsném šedém tričku, které dokonale obepínalo jeho tělo. Světlé vlasy, mu poskakovaly na čele a oči odhodlanězářily ve tmě. Za ním, v podobném slow motion, sprintoval i Bucky, jehož havraní vlasy s černým tričkem působily neskutečně záporácky. A pak nějací dva agenti.

Nadechla jsem se k radostnému výkřiku a připravila se k prudkému skoku, abych je všechny okamžitě objala, ale to moje zaražené zírání se mě, dnes už potřetí, rozhodlo pokusit zabít. Ze schodiště se na mě totiž vyřítil rozlícený černoch. Dokonce jsem jeden moment měla pocit, že je to Fury, což mě nutilo do myšlenky, zda bych radši byla pod útokem Nicka, než tady toho poděse. K výsledku jsem se ale nedostala, protože jsem byla nucena připravit se na útok.

Dodnes nechápu, proč tu nebezpečně klusající skupinu cizinců ignoroval. Možná si jich prostě nevšiml, nebo byl zaslepen vztekem, čemuž bych se ani nedivila, jeho obličej připomínal po styku s mou teniskou rozvařený kedluben a on si to moc dobře uvědomoval.

Ti čtyři byli třicet metrů daleko a už si všimli i jeho. Chtěla bych vědět, jestli mě poznali, ovšem v ten moment jsem měla horší starosti. Preventivně jsem vykopla s cílem trefit patou ciferník své vnucené polovičky, ale chytil mě za kotník a smýkl se mnou na zem.

Už jen dvacet metrů.

Obkročmo na mě sedl a já si teprve teď uvědomila tu šílenost. Ten trs trávy okolo pasu se po všem tom běhu a bojích nepohnul ani o centimetr! Díky bohu za to!

Deset metrů.

Chytil mě pod krkem a pevně stiskl, šupiny tentokrát moc nepomohly a já začala lapat po dechu. Nezmohla jsem se než na instinktivní chycení jeho křečovitých zápěstí a zoufalé vykopnutí.

„Una tuta," vydechl samou námahou, jak mě škrtil. Celý opocený funěl a já musela sledovat, jak mi jedna slaná kapka z jeho čela, skoro zpomaleně, padá na rty. Mně to teda moc tuta nepřijde.

„Hej!" křikl někdo z té opožděné skupinky zachránců, ozvalo se zasvištění a manžel tam najednou nebyl. Stevův štít, napadlo mě.

„Není ti nic?" řekl hlas a těsně nad mou skomírající tváří se zjevil obličej orámovaný světlými vlasy. Steve. Mé srdce zajásalo, má hruď se křečovitě zdvihla.

„Ne," zachrčela jsem na něj, ale moje hlasivky byly příliš pomačkané, než aby se zmohly na něco víc.

„Bože, bál jsem se, že se ti něco stalo," brblal a pomáhal mi do sedu. V ten moment jsem nebyla schopna jakkoli reagovat, strnula jsem v nějakém šoku po té akci se škrcením, takže mi pár vteřin trvalo, než jsem se vzpamatovala.

Mezitím si kluci vyměnili rychlý pohled a ve Stevovi jakoby cosi pohaslo. Napřímil se a chtěl vstát, ale s panikou v očích jsem ho drápla za nechráněné zápěstí a strhla zpátky.

„Kam jdeš?!" zeptala jsem se tiše, aby mě to nebolelo, ale dost nahlas, aby slyšel mé obavy.

„Myslel jsem...," začal, ale přerušila jsem ho stejně jako před čtyřmi lety, kdy jsem mu vnutila Tonyho oblečení.

„Vždycky moc přemýšlíš," slabě jsem se na něj usmála a začala vstávat, s čímž mi ochotně pomohl. Víc slov ani nebylo třeba, stála jsem tam já a stál tam on. Dobře, ze stran na nás sice civěli tři lidi plus jeden v bezvědomí, ale ten pocit, že už všechno bude, jak má být, nic nedokázalo narušit. Lidově se tomu myslím říká úleva.

"Asi ano," usmál se zpátky a natáhl ruku, z čehož jsem vyvodila, že mě pohladí po tváři, ale jednalo se o marný pokus analyzovat černou kouzelnou hmotu na mých očích.

„Neptej se," zavrtěla jsem hlavou a konečně ho objala. Na co jsme proboha čekali celou tu minutu?! Chtěla jsem to udělat už tak dlouho! Pevně jsem svírala látku u jeho lopatek a vdechovala vůni jeho šampónu.

„A ty vlasy?" zeptal se po chvilce a s nakrčeným nosem odtáhl hlavu od mého temene.

„Hej!" křikla jsem na něj tiše a praštila ho dlani do ramene. „Ani netušíš, co všechno jsem tady musela vytrpět."

„Tak povídej," vyzval mě, ale moc se mi do toho teď nechtělo, navíc bych ráda zmizela, než se ten domorodec probere.

„To je na dlouho, nejdřív si dám dlouhou sprchu" povzdechla jsem si nad představou, jak mu to všechno vyprávím. Rozhodně vynechám pasáž s manželem a konopnými tradicemi, takže vlastně nevím, co mu nakonec řeknu.

„Jsi v pořádku?" přiběhl k nám Bucky, dosud zkoumající bezvládné tělo našeho nepřítele.

„A ty jsi v pořádku? Bála jsem se, že jsi zůstal ve vlně," vydechla jsem s neskrývanou úlevou a vyměnila Stevovu náruč za jeho.

„Ty ses bála? To ty jsi přeci dopádlovala na opuštěný ostrov!" zakroutil nevěřícně hlavou.

„Jak jsem měla vědět, že si vozíš zadek na základně a neplavíš se někde oceánem!" vyčetla jsem mu jeho pobavení nad mou péčí. Nic na to radši neřekl, až nakonec prolomil chvilku ticha hravým hlasem.

„Sice jsem říkal, že se mi líbí, když se výrazně namaluješ, ale myslím, že jsi to dneska trochu přeťala," řekl a nevinně pokrčil rameny. Rozesmála jsem se, chyběl mi. Přejela jsem si rukou po obličeji, ovšem zbytečně, černý pruh na očích držel jako přibitý.

Během mé marné snahy očistit se mě napadlo, že teď je ten správný moment zmínit zoufalého prezidenta a upozornit je na tu ženskou, která se mi tak nelíbila, rozhodně by ty dva měli najít.

„Prezidenta najdete u velkého ohně... někde v džungli, je v pořádku. Ani si neumím představit, že bych tady měla strávit celý týden," odfrkla jsem se smíchem nad tou absurditou. To by bylo šílené, jeden den mi úplně stačil.

Kluci se na sebe nenápadně podívali, zatímco agenti vybíhali směr prezident.

„Co je?" zeptala jsem se jich zmateně.

„Kate, ty tady ale jsi celý týden," oznámil mi opatrně Steve. Zamračila jsem se.

„Ne, byly to maximálně dva dny," protestovala jsem a od obou na krok ustoupila, abych na ně lépe viděla.

„Už týden tě hledáme všude v oceánu, vlna přišla v sobotu a dneska je sobota," ujistil mě zaražený Steve.

Zmateně jsem se podívala do tmy.

Celý týden. Jeden den jsem strávila na pláži a druhý v zajetí ostrovanů. Co se dělo ty dny předtím? Přece jsem pět dní nesplývala na hladině. Kde jsem byla? Musel mě někdo z vody vytáhnout. Kdo by to ale dělal? Proč mě nechal na ostrově? Co to bylo za lidi?

Co se stalo?

Nebudeme si nic nalhávat, ti co došli až sem, jsou opravdu majstři :D Těm, co přeskakovali (já jsem se tomu neubránila) to trochu shrnu: Kate se asi dvacetkrát prala s tím lovcem, přiletěl Steve a Bucky, neproběhlo nic romantického ani dojemného, jenom se objali, bo Kate šíleně smrdí a jak jsem si to představovala, nemohla jsem je nechat pomačkat se víc :D Kate zjišťuje, že byla pět dní někde mimo, ale neví kde, to znamená, že nás čeká ještě  jedna, poslední, kapitola z Atlantiku, tentokrát asi na základně, kde trochu počechráme i ostatní a nastane ten zlom.

MÁM ALE DOTAZ, KTERÝ NASMĚRUJE CELOU SÉRII

Asi je vám jasné, že SHIELD má nějaké tajemství a Kate je z něj vynechaná. Chcete mít i pohledy ostatních, abyste věděli, co se děje, když Kate nic netuší? Nebo radši kompletní překvápko? :D