~ přítomnost, KATE~

Potila jsem se, bylo tu málo místa, málo vzduchu.

Seděla jsem v malinké místnosti na podlaze z bílých kachliček, stěny bez oken svítily bílou omítkou a kovové dveře s těžkou klikou mě oddělovaly od všeho venku. Od všeho, co mě už týdny mučilo a od všech, kteří se na tom podíleli.

Pobyt zde mě deptal, ale bylo to rozhodně lepší než tam venku. Tady nebyl nikdo, kdo by mi chtěl ublížit.

Opřela jsem si orosené čelo o kolena a snažila se zhluboka nadechnout. Nešlo to, neústupná ruka, svírající mé plíce, mě nutila dýchat přerývaně a mělce. Připadala jsem si jako kolibřík, ten se nadechne dvě stě padesátkrát za minutu, to je asi sto dvacet pět nádechů za třicet vteřin, to jsou zhruba čtyři nádechy za vteřinu...

Na chodbě se ozvaly kroky. Byly daleko, ale věděla jsem, že ta chodba vede pouze ke mně. Plytké nádechy se proměnily v něco, co mě taktak drželo při životě. V prochladlých dlaních jsem drtila bílou látku, která kryla mé tělo.

Mozek mě nabádal k tomu, abych neprodleně použila šupiny, stala se neviditelnou a utekla, ale ono to nešlo, ještě ne.

Osoba zastavila těsně za dveřmi, chvilku, jako by poslouchala moje téměř neexistující nádechy, stála bez hnutí. Ani jsem nemrkla, když jsem pohledem propalovala stříbrnou kliku.

A pak někdo prudce otevřel. Málem jsem zařvala. Napnutá a vyděšená, plná těch nejhorších očekávání, jsem se přirazila ke stěně.

„Kate!" uslyšela jsem jemný ženský hlas. Byla to Natasha a starostlivě si mě prohlížela. Vzhlédla jsem k ní, ignorovala jsem, že se mi opět roztřáslo tělo, byla jsem odhodlaná nalhat si, že to se mnou není tak špatné. 

Podezřívavě jsem si ji prohlédla od hlavy až k patě, měla na sobě krémové saténové šaty s širokou sukní po kolena, dlouhé zrzavé vlasy si upravila do komplikovaného účesu a její tvář pokrývalo dokonalé líčení. 

„Vypadáš dobře," hlesla jsem. Neprojevila jsem žádný další zájem, to ona je jedna z těch, kterým nemůžu věřit, ona patří k těm zlým.

„Vstávej, už to bude začínat," napřáhla ke mně ruku, ale vstala jsem sama, moc dobře vím, že si toho všimla, kdo by si toho taky nevšiml. V hlavě to jistě přiřadila do složky s názvem Kate a její psychická labilita. Musí to být velmi tlustá složka.

„Já vím," odsekla jsem chabě. Nevěděla jsem. Obešla jsem ji velkým obloukem, jen kdyby se náhodou o něco pokusila.

„Máš pomačka..." řekla a natáhla se, že mi poupraví sukni, kterou jsem si nejspíš sezením pomačkala, ale s úlekem jsem od ní uskočila. Chvilku jsme na sebe překvapeně zíraly, než jsem se otočila na patě a rychle vyšla z prázdné chodby do předsálí plného lidí.

Tohle byla trochu chyba. Držet se od všech dál byl původní plán, který je měl tak maximálně udivit. Tenhle vyděšený úskok byl příliš nápadný, teď už ví, že se něco děje.

Nejradši bych běžela, ale měla jsem podpatky, což taky zapříčinilo mé křečovité klopýtnutí přes práh, kdy jsem vycenila zuby a vyšvihla ruce vysoko nad hlavu. Pár hostů se na mě podívalo, jako bych se měnila na vlkodlaka, čemuž jsem se ani nedivila. Prostě si představte to nejtrapnější zakopnutí na světě, vynásobte to aspoň třemi a máte slabý odvar toho, jak to muselo vypadat. Rychle jsem zaplula do dámských koupelen. Aspoň jsem doufala, že byly dámské, i když kolik pánských záchodků může být v růžovém mramoru?

Prohlédla jsem se v zrcadle. Vypadala jsem podobně jako Natasha, moje šaty byly také bílé, vlasy složitě upravené a líčení kupodivu neporušené. Jen zlatavé oči jsem měla stále doširoka otevřené a čelo orosené.

Rychle jsem se upravila a umyla, nemá cenu předstírat, že se tohle neděje. Dneska je prostě den S.

Svatba.

„Kate, už je čas," strčil do dveří hlavu Tony ve smokingu a spokojeně si mě prohlédl. Pokusila jsem se usmát, ale moc mi to nevyšlo.

„Vypadáš krásně," řekl mi a otevřel dveře dokořán.

„Vždyť jsi mě už viděl," usmála jsem se jeho průhlednému pokusu o povzbuzení.

„Pokaždé je to jako poprvé," řekl podmanivým hlasem a s přehnaným trhnutím hlavou na mě mrknul. Převrátila jsem nad ním oči a pevně se chytila jeho nabízeného rámě.

„Jsi připravená?" zeptal se a vytáhl mě ze záchodů.

„Ne?" pípla jsem a nervózně si skousla ret. V předsálí už nikdo nebyl, což bylo snad ještě horší, teď se totiž všichni nasáčkovali do hlavního sálu, kde se usadili na svých tři sta židliček, a dychtivě čekali na představení.

„Takže jdeme," usmál se a rozešel se k zavřeným dveřím, které jednoznačně vedly do onoho hlavního sálu, kde to zatím hučelo tlumeným hovorem hostů. Musíme počkat, než začne hrát hudba, potom to všechno začne. Panebože, asi po sté jsem si utřela mokrou dlaň do šatů, ale ty jako na potvoru nesály a nechaly mě ve štychu. Tonyho oblek to každopádně jistil. 

Než být tady, raději bych se učila atomovou fyziku, zabíjela pavouky, jedla kobylky, kradla dětem balónky, seděla na mokré lavičce,...

„Hej, Kate! Pssst! Hej!" uslyšela jsem ze strany a překvapená odchylkou od programu jsem pohlédla mezi listy husté palmy, která tam rostla v enormním květináči. Nedivte se, palmy jsou v Miami úplně všude, dokonce i v kostele. A že je to panečku kostel, Pepper zařídila, aby se vyzdobil k nepoznání, takže spíš připomínal květinářství barvoslepé milovnice kytinek. Bílá, bílá, černá a jemná růžová, jako vrchol zdejší barevnosti.

„Adriane?" zašeptala jsem pro jistotu a o krok k němu přistoupila. Teď bych šla i za duhovým prasetem, kdyby to znamenalo napjatě nestát před těmi debilními dveřmi. I když za duhovým prasetem bych šla asi i tak, přece jen... je to duhové prase.

„Pojď sem na vteřinku," zamával na mě prstem a pozvedl do vzduchu malinkou bílou věc.

„Je to to, co si myslím?" zeptala jsem se podezřívavě, když jsem opatrnými kroky mířila k černovlasému muži, kterému byste s ohledem na jeho chování nepřisoudili víc jak šestnáct, rozhodně ne sto. Hmm, sto let, mám tedy říct černovlasý děda, nebo spíš stařík? Fešný stařík s havraními hustými vlasy a jointem v ruce?

„Je to ještě lepší," šibalsky se na mě usmál a podal mi onu papírovou ruličku naplněnou zelenými drobky, za které jednou skončím v pekle. Váhavě jsem se mrkla na Tonyho, který nás s pozvednutým obočím sledoval. Nevypadal zrovna zásadně proti, a tak jsem potáhla a vydechla.

„Chceš taky?" natáhla jsem ruku k Tonymu, ale zavrtěl hlavou. Trochu to znělo, jako bych mu nabídla polívku na přidání, ne... tohle. Nesuďte mě, můj život momentálně není zrovna růžový. Navíc se mé kouření pojí s mnoha plusy. Například pokaždé, když jsem si potáhla, stalo se něco životně důležitého. Potkala jsem Steva, uvědomila jsem si, jak ho miluju, pár dalších menších zážitků, a teď k nim prostě jenom přičtu svatbu.

„Pojď už!" sykl Tony a zběsile zamával rukou, protože se ozvaly první tóny svatebního pochodu. S Adrianem jsme doběhli k němu s tím, že po cestě stihnu ještě jednou...

A v ten moment, kdy jsem se zahákla do Tonyho, se prudce rozrazily dveře, Adrian rychle uskočil i s jointem v ruce, problém ale nastal, když se všichni otočili našim směrem a já si uvědomila, že jsem ještě nevydechla kouř.

„Dělej, dělej, dělej!" křičel šeptem Tony a udělal první krok směrem k oltáři. Chtělo se mi smát, ale nemohla jsem jinak, než otočit hlavu zpátky ke dveřím a tajně, jak jen to při třech stech upřených pohledech šlo, odfoukla kouř k zemi.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se kolem. Nah, nikdo si toho nevšiml. Nikdo to neviděl. Ne. Pán v klobouku, kterého jsem v životě neviděla, se na mě sice vědoucně usmíval, ale zvedla jsem na něj obočí, ať nevymýšlí a sladila s Tonym krok. Jednou jsem si odkašlala, potom podruhé, potřetí už si Tony všiml. Věnoval mi pohled napěchovaný slovy: Já ti to říkal.

Usmívala jsem se na všechny strany a myslela to upřímně, tedy aspoň jsem to tak zrovna cítila, byla jsem prostě ráda, že nekašlu zelené listí. Možná to nebyl přímo účinek drogy, možná to způsobila jenom ta předtucha přicházejícího stavu. 

Vpravo se na mě culila paní se sto osmdesáti kily v těsných pouzdrových šatech v nevinné světle růžové barvě. Na druhé straně na Tonyho mrkala nějaká bábrlička s vlasy ve dvou pastelových barvách, všimla jsem si, že na ni mrkl zpátky, až se celá začervenala, bylo to rozkošné, uvědomila jsem si, že jsem hrdá na to, že je můj otec zrovna on.

Prošli jsme polovinu uličky, když se po mé pravé ruce vynořily známé obličeje. V tom momentě ve mně hrklo, jako by mě málem srazilo auto. Adrenalin mi projel žilou. V první řadě seděli všichni mí známí a přátelé. A taky Steve. Vyměnili jsme si krátký pohled, ale cítila jsem každou setinu jeho upřených modrých očí, ve kterých se nezračila žádná radost z nastávajících okamžiků. Mohl si za to ale sám, sám se přeci rozhodnul. 

Udržela jsem svůj úsměv, i když mé oči zůstaly chladné jako nikdy. On byl jeden z mnoha důvodů, proč se mi na svatbu upřímně nechtělo. Podvědomě jsem si přála, aby býval nepřišel, ale nedalo se tomu vyhnout a říct mu nechoď, je příliš kruté, navíc bych s ním musela mluvit. Tolik k tomu podvědomě.

Prošli jsme kolem Steva a postavili se před oltář, kde už stál on. Usmála jsem se.

Někdy se otevřete lidem bez rozmyšlení, svěříte jim své nejděsivější noční můry, necháte se obejmout, když vás vzpomínky přemůžou a zvyknete si na jejich podporu natolik, že když všechno náhle zmizí, je... kolem najednou nějak moc lidí.

Ale abyste to všechno pochopili, budu muset začít na úplném začátku, tam kde se všechno změnilo, kde někdo rozhodl, že mi zničí život. Všechno to odstartovalo před devíti týdny poblíž Bermudských ostrovů daleko od pevniny, hluboko v Atlantickém oceánu...