Dívka s vlasy barvy roztaveného zlata se tiše prodírala lesním porostem. Přerývavě oddechovala a svaly jí pálily, jak je vybičovávala k nejvyšší rychlosti. Nevšímala si ostrých větviček a šlahounů, které jí rozdíraly oblečení a řezaly do kůže. Cítila návaly adrenalinu v krvi a připadala si lehčí něž peříčko. Její chodidla se sotva dotýkala země, když utíkala. Ve spáncích jí bušilo. Vítr jí šlehal do tváře a její zářivé vlasy za ní vlály jako závoj.

Zřetelně slyšela dusot nohou svého pronásledovatele. Jeho zrychlený dech. Byla rychlejší sprinter než on, ale teď už ji doháněl. Její tempo ochabovalo, zatímco on se nezdál vůbec vyčerpaný. Věděla, že by tuhle rychlost dokázal udržovat i několik hodin vkuse. Nekompromisně se blížil. Arisa cítila jeho přítomnost. Její zostřené smysly jí napovídaly, že už je od sebe dělí jen pár metrů. Zrychlila v narůstající panice, ale nohy ji neposlouchaly. Její pronásledovatel si to jasně uvědomoval. Jako každý dobrý lovec dokázal říct, kdy je jeho kořist dostatečně uštvaná, kdy přistoupit k dalšímu kroku. Věděl, že nemá cenu vyplýtvat své síly hned na začátku, kdy je kořist nejvíce obranyschopná. Naopak. Sledovat ji, pohrávat si s ní, nutit ji zapojit všechnu její energii. A až bude na pokraji svých sil, zaútočit. Vystřelil vpřed jako šipka.

Arisa tvrdě dopadla na zem sražena cizím tělem. Sedřela si do krve odhalená předloktí a kolena, přesto však bolest téměř nevnímala. Útočník jí zabořil obličej do hlíny. Nemohla si dovolit zaváhání. Rychle se přetočila na záda využívajíc prvotní chvíle překvapení, kdy ji ještě protivník neměl úplně zpacifikovanou. Uštědřila mu sérii ran stranou dlaně do krku a kolenem do boku. Žádná z nich však nebyla dostatečně bolestivá. Chlapec podrážděně zavrčel, zalehl ji vahou celého svého těla a stiskl jí krk v tíživém sevření. Arisa zalapala po dechu, kterého se jí však nedostávalo. Začala sebou zuřivě zmítat a vyprostit se z protivníkova sevření. Marně. Byl silnější než ona.

„Vzdej se," zasyčel jí do ucha a ona na tváři ucítila jeho horký dech. Vyrazila ze sebe zasípání, které mělo znamenat ‚nikdy' a v chlapcově očích se mihl záblesk zlosti. Sevřel jí krk ještě silněji a Arisa se začínala dusit. Nehty rozškrábala protivníkova předloktí do krve, ale ten si toho snad ani nevšiml. Pokoušela se ho kopnout, jenže byla zcela uvězněná pod jeho tělem.

„Vzdej se!" zavrčel výhrůžně a Arise se začaly dělat mžitky před očima. Chtěla mu vmést do obličeje nějakou peprnou nadávku, ale místo toho z ní vyšly jen neartikulované skřeky. Okraje jejího vidění černaly. Její obličej nabíral ošklivě fialovou barvu. Plíce se naléhavě dožadovaly kyslíku. Arisa sebou naposledy bojovně zacukala, když se jí začínala zmocňovat temnota. Končetiny jí ochably.

„Ty jseš ta nejumíněnější potvora, co znám," s frustrovaným povzdechem ji chlapec pustil. Arisa lapala po dechu a do obličeje se jí začínala vracet normální barva. Její protivník se z ní odvalil a měřil si ji pohledem, ve kterém se mísila rozmrzelost s pobavením a ačkoli by to nikdy nepřiznal i obdiv.

„Budu to... brát... jako kom... kompliment," dostala ze sebe dívka mezi lačnými nádechy. Pokoušela se zklidnit dech a uvolněně ležela na mechové matraci.

„Mohl jsem tě v klidu zabít," zamračil se na ni chlapec a podrážděně si odhrnul z čela pramen vlasů tak světlých, že by se daly téměř označit za bílé. Potřeboval by ostříhat. Vlasy se mu kroutily na spáncích, spadaly přes uši. Ještě chvíli a bude mít mikádo. Avšak Elliot byl jedním z těch lidí, kterým na jejich vzhledu vůbec nesejde. Byl to vysoký téměř osmnáctiletý výrostek s širokými rameny, který mimo jiné nesnášel zbytečné serepetičky jako módní oděv nebo jakýkoli projev abstrakce či umění. Dokonce nenáviděl i svoje jméno, protože zastával názor, že zní jako jméno nějakého básníka, či jiného budižkničemu.

„Jenže já ti věřím, že bys to nikdy neudělal," Arisa mu věnovala zářivý úsměv.

„Nikdy neříkej nikdy," zahučel a vstal. Přesně na to dívka čekala. Vymrštila se rychle jako kočka a podrazila mu nohy. Elek, který nic takového neočekával, se rozplácl široký jak dlouhý a dívka byla vmžiku na něm. Obmotala mu stehna kolem trupu a ke krční tepně přitiskla krátkou čepel nože, který měla do té doby ukrytý ve vysokých botách.

„Vzdáváš se?" zapředla a vítězoslavně se křenila od ucha k uchu.

Elliot si ji měřil zkoumavým pohledem a zvažoval svoje možnosti. Soustředění mu poněkud narušovalo nežádoucí rozptýlení z Arisiné blízkosti. Kdyby šlo o normální boj, dokázal by bleskově zareagovat, znehybnit útočníkovu ruku se zbraní a vymanit se z jeho sevření, jenže teď si nebyl jistý, zdali se vůbec chce vymaňovat z jejího sevření. V pomněnkových očích jí hrály uličnické plamínky a Elliot si víc než kdy jindy uvědomoval, jak neskutečně ho přitahují její plné rudé rty. Mátlo ho to, znal Arisu, co mu paměť sahala. 

„Ne," odvětil a s křivým úsměvem se jí pevně zahleděl do očí, „budeš mě muset zabít."

„Myslíš si, že bych to nezvládla?" přimhouřila oči a řízla ho do tenké kůže na krku. V mělké rance se vyronilo pár rudých kapek.

„Vím to," prohlásil Elek s neoblomnou jistotou.

„Ty nehraješ fér," zvolala Arisa a naštvaně vstala.

„To říká ta pravá."

„Já se nevzdala, měl si dávat pozor," probodla ho popuzeným pohledem.

„Ty taky," zašklebil se a dřív, než stačila zareagovat, se k ní vrhnul a přitiskl jí zády ke kmeni stromu.

„Já končím, pusť mě!" mračila se na něj a ani se nepokoušela o protiútok.

„A proč bych to měl dělat?" zakřenil se na ni a doufal, že to znělo jako přátelské škádlení. Byl rád, že mu dívka nevidí do hlavy. Její štíhlé tělo přitisknuté k jeho v lese, kde široko daleko nebylo živé duše, její vůně a teplo, to všechno v něm probouzelo primitivní pudy, o kterým ani pořádně nevěděl, že je má.

„Protože ti to říkám!" vztekala se a s hrdě zvednutou bradou vzhlížela k tváři vyššího druha. Tahle situace jí vůbec nebyla po chuti. Nesnášela ten pocit bezmoci, kdy se musela spoléhat, že jí druhý člověk vyhoví. Ani jí nepřišlo na mysl, že by jí její kamarád mohl ublížit. Míněno vážně ublížit. Upřímně mu věřila víc než sama sobě.

„Elku, pusť mě!" výhrůžně se na něj zamračila. Ne že by jí vadilo to bezostyšné porušování osobního prostoru. Co se týče Elliota, nechala by si od něj líbit cokoli. Ale byla už pořádně utahaná. Pálivá bolest sedřených končetin se přihlásila o slovo a nohy měla těžké jako z kamene. Za poslední týden naspala dohromady možná tak dvacet hodin.

„Ty sis začala," bránil se chlapec se šibalským úsměvem. Arisa si nemohla nevšimnout chtivého záblesku v jeho ebenových očích. Nebyla hloupá, věděla, že je jen otázkou času, než jejímu kamarádovi od dětství přestane tento titul stačit. Neměla s tím problém, Elliot se jí vždycky líbil, jen to dokázala lépe skrývat. Byla mistryní v přetvářce, právě proto skýtala pro Cech takový potenciál a právě proto neměla čas ani se pořádně vyspat. Zmocňovala se jí podrážděnost. Ať si Elli najde jiný čas.

„Chci jít zpátky," hlesla vyčerpaně a Elliot znejistěl. Zaváhal a když už to vypadalo, že jí neuposlechne, přece jen převládlo jeho lepší já a neochotně ji propustil. Podmračeně si zastrčil ruce do kapes otrhaných džínů, aby ho nepokoušelo dotýkat se jí. Už nebyli malé děti, které se neustále pošťuchovaly. Teď musel vynakládat nemalé úsilí, aby příliš nepřekračoval hranice normy.

„Myslel jsem, že chceš trénovat," prohodil ledabyle, ale Arisa ho znala natolik, že poznala stín obav v jeho tváři. Poslední dobou se objevovaly čím dál tím častěji. Nelíbilo se jí, jak se Elek v její přítomnosti hlídá. Jak pokaždé předpokládá, že něco provedl.

„Jo, chtěla," povzdychla si, „ale podívej se na mě. Budu ráda, když dojdu domů."

„Vždyť je to jenom pár škrábanců," nadzvedl nechápavě obočí a Arisa uvažovala, jestli jsou všichni kluci tak ignorantští.

„Jsem úplně hotová, Elku! Ani si nevzpomínám, jestli jsem na dnešek vůbec spala. Pojďme domů."

„Jak chceš," pokrčil rameny a nepodařilo se mu před svojí kamarádkou zamaskovat zklamání.

Arisa si povzdechla.

„Zítra. Slibuji."

„Fajn," znovu pokrčil lhostejně rameny, ale Arise neušel krátký spokojený úsměv.

„Hello! Hello! Neviděli jste někdo Ari?" Černovláska na vysokých jehlách vpadla do společenských prostor jako velká voda. Někteří ji halasně pozdravili, jiní jen mlčky vrtěli hlavami.

„Helen!" zavolal na ni hubený brýlatý klučina s asijskými rysy, „jestli hledáš Arisu, tak asi tak před půl hoďkou odešla s Elliotem."

Helen si podrážděně odfrkla. Toho namyšleného sebestředného blonďáka z hloubi duše nesnášela. Byl v Domově hlavou všech těch nabušených frajírků, kteří se jednoho krásného dne stanou trestnou rukou Cechu. Vojáky, kteří odvedou všechnu špinavou práci. Helen se jejich násilnická povaha protivila, ale Elliot byl ještě mnohem horší. Byl to cholerik nejvyššího stupně, který odmítal uznávat jakékoli autority a nezvládl pracovat v týmu. Tedy s jedinou výjimkou. S Arisou v akci vypadali jako jedna duše ve dvou tělech. Helen to sžíralo žárlivostí - Arisa byla její nejlepší kamarádka - a oprávněným vztekem. Podle jejího názoru Elliot její kamarádce jen kazil život. Ale nemohla s tím nic dělat. Ona přišla do Domova před necelými pěti lety, zatímco Arisa s Elkem tu bok po boku žili už od mimina.

Dokonce i teď, kdy už se ho konečně měla zbavit, byl pevně rozhodnut vzít Arisu sebou. Sirotci, jak se všechny děti v Domově shodně nazývaly, přestože pár z nich ještě rodiče mělo, po dosažení dospělosti osmnáctého roku odcházeli na Praxe. Elliot skládal zkoušky na TSJ – Terénní speciální jednotky. Pro Helen to bylo synonymum pro nájemného vraha pod dohledem Cechu. Samozřejmě, že TSJ mělo i jiné úkoly než eliminaci Cechem zvolených osob, třeba záchranné mise, špionáž, ochranu svědků nebo sbírání dat, ale Helen se prostě nelíbili. O to víc byla rozmrzelejší, když jí Arisa oznámila svůj úmysl vstoupit do TSJ jako duo s Elliotem, pro kterého byla jediná jiná varianta sólové kariéry. Arisinou specialitou byla kompatibilita a schopnost infiltrace do téměř jakéhokoli prostředí. Byla skvělá herečka a když doopravdy chtěla, dokázala si člověka obmotat kolem prstu. S Elliotem, jehož společenské schopnosti byly hluboko pod bodem mrazu a který byl nejlepší bojovník a stopař, jakého kdy Helen poznala, tvořili ideální skvěle se doplňující pár.

Stačilo jen, aby profesor Hastings podepsal jejich žádost o pokračovací partnerský výcvik a Helen ztratí svoji nejlepší přítelkyni a ten blonďatej delikvent ji navždy získá. Kvůli tomu ho dívka nenáviděla víc než kdy předtím.

„Zatraceně," ulevila si Helen a rozdurděně založila ruce v bok, „mám jí vyřídit, že s ní chce Hastings neprodleně mluvit."

„Už jim schválil to parťáctví?" zajímal se Kim a postrčil si brýle na nose. Začal je nosit teprve nedávno a Helen si pořád ještě nezvykla, že vypadá jako asijská verze Harryho Pottera.

„Předpokládám, že právě o tom s ní chce mluvit," pokrčila rameny a elegantně se posadila do křesla vedle Kima.

Kim se věnoval technologiím. Helen jeho oboru moc nerozuměla, ale věděla, že tenhle kluk by dokázal hacknout i NASU. Sama studovala moderní politiku a psychologii. Měla ambice se v budoucnosti angažovat ve světové politice, a tak možná se i jednoho dne vyšplhat na vyšší pozice v samotném Cechu.

„Bude mi líto, jestli Ari odjede," posteskl si Kim, „bez ní to tu už nebude ono."

„Pořád je ještě šance, že toho idiota někdo odpráskne," vycenila Helen zuby ve žraločím úsměvu.

„Hel, vrátili se!" oznámil něčí hlas a Helen obrátila hlavu k velkému oknu zabírajícímu celou polovinu západní zdi.

Venku už se smrákalo a k Domovu po dlážděném chodníku svižně sestupovala dvojice postav. Chlapcova světlá čupřina působila ve skomírajícím světle přízračně bíle, zatímco od Arisiných vlasů se odrážely zbývající sluneční paprsky a vytvářely jí kolem hlavy svatozář. Helen si s nelibostí všimla, jak je její kamarádka zašpiněná a místy v jejím zuboženém oblečení prosakuje rudá barva. Elliot na tom nebyl o moc lépe. Tričko, které dřív bylo snad bílé, teď bylo plné fleků od hlíny a do límce se mu vsákl stroužek zaschlé krve. Helen na ně zamávala a gesty Arise naznačila, ať za ní kouká naklusat.

O chvíli později už stanul ten povedený páreček před jejím nesouhlasným pohledem.

„Co se stalo?" Arisa se na ni přátelsky usmála a Helen svraštila obočí starostí při pohledu na temné kruhy pod jejíma očima. Nakládala si toho na sebe příliš. Pokud si brzy neodpočine, přeroste jí to přes hlavu. A za všechno může ten odporný tvor po jejím boku. Probodla Elliota vražedným pohledem. Ten jí to oplatil pohrdlivým úšklebkem.

„Kde jsi byla? Hledala jsem tě snad všude!" rozhodila Helen rukama.

„Šli jsme si zatrénovat do lesa."

„No nepovídej, z toho, jak vypadáte bych soudila, že jste si dali piknik!"

„Co chceš?" obořil se na ni Elliot. Arisa po něm hodila nesouhlasným pohledem, ale byla příliš vyčerpaná, než aby se zmohla na odpor.

„Po tobě nic," přimhouřila Helen oči, „a uděláš všem dobře, když vypadneš."

Chlapec se už už nadechoval k peprné odpovědi, ale Arisa ho spěšně zarazila. Položila mu ruku na rameno a její druh se rázem zklidnil jako mávnutím kouzelného proutku.

„Běž si dát sprchu a potkáme se v jídelně, co ty na to?" mrkla na chlapce a ten lhostejně pokrčil rameny. Helen nasupeně sledovala jeho záda, jak odcházel pryč.

„Tohle musí přestat, Ari," zašeptala naléhavě své kamarádce, když se za ním zavřely dveře, „vypadáš jako duch. Máš toho tolik. Nemůžeš s ním pobíhat po lesích, kdykoli si on zamane. Kdy ses naposledy opravdu vyspala?"

„Prosím, teď fakt nemám náladu," zaúpěla Ari, „jestli mě chceš jenom plísnit, jdu si dát taky sprchu."

„Mám o tebe starost! Na rozdíl od něho vidím ty kruhy pod očima a vsadím se, žes zhubla. Řekni mi, kolik kofeinu v sobě máš v této chvíli? Pět, šest hrnků?"

„Helen..."

„Nedovolím, aby sis takhle ničila zdraví. Jestli mu ty neumíš říct ne, mileráda to udělám za tebe!"

„Jen to ne!"

„Už žádný noční výlety! To, že on a jeho kamarádi můžou vychrápávat do oběda neznamená, že i ty s nimi budeš vymetat každej bar v okruhu desíti kilometrů a vracet se domů až za svítání!"

„Jdu si dát sprchu." Arisa zamířila k odchodu, ale Helen ji chňapla za paži.

„Počkej! Hastings s tebou chce mluvit. Měla jsem ti vyřídit, ať se za ním stavíš co nejdřív."

„A tos nemohla říct rovnou?"

„Tak promiň, že mi na tobě záleží!"

„Díky, mami."

„Ariso!"

Dívka si vyčerpaně povzdechla.

„Helen, moc dobře víš, jak moc tě mám ráda a jak mi záleží na tvým názoru, ale já jsem v pohodě. Zvládám to. Mám to pod kontrolou. Jen si trochu odpočinu a bude to."

„Já si jen myslím, že teď, když máš na starosti Hry, školu a ta věc s tím pokračovacím výcvikem... Prostě si toho na sebe nakládáš příliš."

„Dávám to, věř mi," přesvědčovala ji Arisa a unaveně se usmála, „musím letět, starej Hastings nesnáší, když ho někdo nechá čekat. Zatím, Hel!"

„Zatím," zahučela Helen, ale to už její kamarádka mizela ve dveřích. Helen si utrápeně povzdychla. Doufala, že jí Arisa říkala pravdu. Už jen pro její dobro.