Byl to zvláštní pocit. Vnímal tvrdou matraci, na které ležel, slabé hučení přístrojů a monotónní pípání monitoru životních funkcí. Tedy byl si na devadesát procent jistý, že pípá tohle. Zprvu se zděsil, že má vedle hlavy tikající bombu, ale když bomba ne a ne vybuchnout, zapojil zdravý rozum. Podle všeho si vydedukoval, že se nachází v nějaké nemocnici nebo alespoň zařízení velmi podobném. Zřetelně také slyšel hlasy doktorů, pokud to byli doktoři, úkolující sestřičky. Pak cítil každý dotek, vlažný vánek na pravé straně tváře a přeslazený parfém ženy, která mu před chvílí natřásala polštář. To všechno vnímal a cítil se naprosto probuzeně a plný energie, přesto však nedokázal pohnout ani malíčkem.

Oprava. Nebyl to zvláštní pocit, ale pocit bezmoci a vzteklé frustrace. Toužil se posadit, zjistit, kde se nachází a co se to s ním vlastně stalo. Proboha, stačilo by mu jen otevřít ty zpropadený oči!

Ale nešlo to. Ať se snažil sebevíc, nezmohl se na nic lepšího než ležet na posteli nehybně jako kus šutru. Dohánělo ho to k šílenství. Přišlo mu, že ho svědí celé tělo. Ta chronická potřeba poškrábat se byla k nevydržení. Kdyby mohl, vyřval by si hlasivky zoufalým křikem o pomoc.

Smysli se mu zbystřily, takže otevření a zavření dveří pro něj bylo hlasité jako rána z děla. Ostražitě naslouchal krokům kráčejícím k jeho lůžku vděčný za nenadálé rozptýlení. V duchu se sám se sebou vsázel, kdo ho přišel navštívit. Že by zase ten doktor s chraplákem, co smrdí jako zelí? Anebo ta převoněná sestřička s protivně vysokým hlasem? Netrefil se ani v jednom případě.

„Vím, že mě můžeš slyšet, Elliote," pronesl hluboký melodický hlas, který moc dobře poznával. Kdyby mohl, okamžitě by Stephenu Hastingsovi skočil po krku a zlámal mu všechny kosti v těle. Ale nemohl, takže jen ve svých rozbouřených myšlenkách zlostně skřípal zuby.

„Stav, ve kterém se nyní nacházíš, se nazývá uměle navozené kóma. Vsadím se, že jsi o tom při svém omezeném vzdělání ještě nikdy neslyšel. Dostal jsi správně řízenou nitrožilní dávkou barbiturátů. Správně by měly být smíchané s hypnotiky, abys byl v amnézii, ale proč ti dopřávat takový luxus, no ne? Upřímně tentokrát jsme museli použít více barbiturátů než obvykle, aby působily správně. Za tu krátkou dobu sis na nich stihl vypěstovat pořádnou závislost, příteli," Stephen se pobaveně zahihňal jako malé dítě a potom nasadil uměle soucitný tón, „ale neboj, rozhodně to není tvá vina. Stačil jeden podplacený doktor v Sanctu a místo obyčejných prášků proti bolesti se ti do rukou dostala tahle potvůrka."

Pípání zrychlovalo a Stephen se jen škodolibě ušklíbl.

„Ale chlapče, nemá cenu se stresovat," odvětil klidným hlasem, „nic z toho jsi nemohl ovlivnit. Všechno, co se stalo, bylo součástí plánu málem staršího než si ty sám," se žraločím úsměvem se naklonil k Elliotově uchu, „mého plánu!" zasyčel tak hlasitě, že si byl Elek jistý proraženými bubínky. Stephen se s poťouchlým úsměvem zase oddálil.

„Vlastně se ti musí nechat, že jsi udělal naprosto všechno pro to, aby plán selhal," pronesl a znuděně si prohlížel své nehty, „barbituráty jsme tě chtěli dostat pod kontrolu. Měl si se stát ubohou troskou zcela závislou na dávkách, které bychom ti milosrdně zajišťovali a loutkou v našich rukách. Měl si takhle přimět Arisu, aby se připojila na naši stranu. Přesvědčit ji, že jedině Kerberos hlásá pravdu. Že žádné mýtické inferno neexistuje. To náš svět je tím pravým peklem a Kerberos jakožto tříhlavý hlídač bran pekelných bude dohlížet na jeho pořádek! Protože i peklo potřebuje svého strážce..."

Při těch slovech se tón jeho hlasu otočil o tři sta šedesát stupňů. Náhle melodický hlas vystoupal do fanatického přeskakování hlasivek. Stephenovy oči zářily jako v horečce a ústa se mu zformulovala do úsměvu, který spíš připomínal sečnou ránu na jeho obličeji s pokřivenými rysy. Ani zdaleka se teď nepodobal tomu charismatickému mladému muži, kterého Elek poprvé potkal v Asiru. Nyní si v něm konečně člověk dokázal představit magora, kterého vlastní rodina raději poslala do léčebny.

„Jenže ty jsi všechno pokazil!" vyplivl ze sebe jako hořkou slinu. Elek vlastně skutečně ucítil pár kapek slin, které mu dopadly na tvář. Nejradši by se zašklebil znechucením.

„Prostě ses rozhodl s prášky skončit a zahrát si na nějakého idiotského superhrdinu!" obviňoval ho Stephen dál, „když ses pokusil unést Andrewa, bylo nám jasné, že původní plán nevyjde. Takže jsme museli nasadit plán b." Šlo vidět, že si svůj triumfální monolog vychutnává.

„A doplatil na to Domov. Spousta učitelů zemřela jen kvůli tobě. Děti byly uneseni jen kvůli tobě. A celou tu barabiznu jsme srovnali se zemí jen kvůli tobě! Jsi jako jedovatá ropucha. Co se o tebe otře, zahyne ve strašlivých mukách. Ještě jsi ani oficiálně nepřestal být dítětem a už máš na rukách více krve než leckterý vysloužilý profesionální zabiják. Ničíš všechno, co se dostane do tvé blízkosti."

Stephen se na chvíli zarazil, aby chlapce počastoval pohledem s koncentrovanou nenávistí. Vlastně bylo ku podivu, že jím nevypálil Elkovi díru mezi očima.

„Plán b byl velmi prostý," pokračoval posměšně, „původně jsme ti chtěli dát šanci opravdu získat, po čem tvé srdce touží. Mohl si být s Arisou. Sice jako zoufalá zlomená bytost fungující na chemický pohon, ale byl bys po jejím boku. Tuto šanci jsi promarnil, takže zbývala jediná možná alternativa," Stephen se k němu znovu naklonil a labužnicky převaloval každé slovo na jazyku jako sousto lahodného čokoládového dezertu, „udělat z tebe mučedníka."

V ten okamžik Elkovi všechno docvaklo. Být schopen pohybu, vytřeštil by teď oči a v totálním zděšení naprázdno otevřel ústa bledý jako stěna. Pak by se rychle vzpamatoval, rozmlátil Stephenovu hlavu na kaši a rozletěl se najít Ari, aby jí varoval. Pípání teď bylo rychlejší než rozbuška vteřinu před výbuchem.

„A i to si málem pokazil, když jsi ji od sebe odehnal. Ani se jí nedivím, kdo by chtěl mít něco společného se zrůdou jako jsi ty?" vycenil zuby, „naštěstí má milovaná sestřička všechno zachránila. Je až překvapivě lehké manipulovat s city sedmnáctileté dívky. Stačí pár správných slovíček, postrčení tím správným směrem a udělá všechno, aniž by ji vůbec napadlo, že jí tu myšlenku do hlavy nasadil někdo jiný. Jedna hodina surfaření a najednou si uvědomí, že je vlastně zamilovaná. Jedno posezení nad kávou a je pro ni samozřejmostí, že pro ni její milý znamená celý svět. A co taková mladinká dívka udělá, když zlí pánové sestřelí letadlo s její životní láskou?"

Byl tak hloupý! Neskutečný zabedněný idiot! Proč mu to proboha nedošlo dřív?! Nejraději by teď mlátil hlavou o zeď. snad by se mu v ní konečně rozsvítilo. Bylo to tak jasné, tak očividné! Ty prášky, fakt, že ho Stephen vždycky odchytl na tom správném místě ve správný čas, skutečnost, že mu všechno vždycky prošlo a plynule na sebe navazovalo. Po celou dobu byl jen figurkou ve hře Kerberu. Najednou do sebe všechno začínalo zapadat.

„Tak a teď, když víš, co se stalo," Stephen se velmi dobře bavil, „určitě by tě zajímalo, kde se vůbec nacházíš, ne?"

Odmlčel se jako by očekával odpověď. I tenhle promyšlený malý detail, co jen poukazoval na chlapcovu bezmoc, splnil svůj účel a rozběsnil Elka ještě víc. Uslyšel, jak Stephen vstal a začal se procházet po místnosti.

„Víš, tento pokoj ve mně probouzí spoustu nostalgie," řekl zasněně, „právě tady jsem strávil celé své dospívání. Mezi těmito čtyřmi bílými stěnami. Samozřejmě omítka je tu nová, protože požár tu původní úplně zničil, ale na mé přání to zrekonstruovali úplně stejně."

Teatrálně si povzdechl.

„Bylo vlastně až překvapivě snadné získat tady absolutní moc. Pak už scházel jen krůček k rozšíření mého vlivu i za zdi sanatoria a zrodil se Kerberos! Potom už mi tento pokoj jako má rezidence sotva stačil, a tak jsem se musel vypařit. Přiznávám, že fingovat vlastní smrt není zrovna originální, ale na mého stupidního otce a bratříčka to stačilo stejně jako na zbytek těch panáků. Jedině má matka znala pravdu, protože mi pomáhala již ze začátku. Poté se k nám přidala i Lori, když jí její manžel nasadil svěrací kazajku a říkal si, jak jen bude vtipné, když se z tohoto stane rodinný blázinec. Má sestra strávila spoustu bezesných nocí právě v tomto pokoji, než jsem se přesvědčil o jejích záměrech a postavil po svém boku."

Celou dobu se nepřestával usmívat, když opět usedl do židle vedle Elkovy postele.

„A teď jsi tu ty," pronesl a bedlivě si prohlížel nehybnou tvář světlovlasého chlapce, „původně jsem zamýšlel se tě prostě zbavit. Ze začátku jsi byl jen otravná moucha, kterou je třeba zaplácnout. Ale pak jsi odhalil svou pravou tvář. Spoustu mých mužů, dobrých mužů, zemřelo jen kvůli tobě, a to není něco, co se tak snadno odpouští. Zasloužíš si trest a smrt je příliš rychlá a mírná. Obzvlášť, když vím, že nic jako peklo pro hříšníky jako jsi ty neexistuje. Svůj trest si musíš odpykat už tady. Již brzy tě probudíme a budeš žít mezi ztracenými existencemi, až se staneš jednou z nich. Budeš nenávidět každé ráno, kdy se probudíš naživu a zároveň se děsit každé noci, protože moc dobře víš, že se již nemusíš probudit vůbev. Jelikož ať je život sebeodpornější, každý se bojí smrti. A pro tebe si přijde jednu noc, těsně nad ránem. Ty se nikdy nedozvíš, jestli to bude zítra nebo za týden. Ujišťuji tě však, že přijde. Pak bude spravedlnost vykonána." 

Hlásím se s další kapitolou!

Sice šlo jen o jediný monolog, ale v podstatě nám Stephen prozradil úplně vše. Co říkáte na jeho mistrovské plánování? 

Jinak jsem si udělala moc hezkej research o všemožnejch doktorskejch věcičkách, takže vám sem hodím pár informací pro zajímavost:

Barbituráty jsou deriváty kyseliny barbiturové. Tak do 20. století byly relativně v pohodě využívány jako léky na spaní (třeba v USA si lidi navečer zobli barbišky, aby usnuli a ráno cvakli nějakej ten stimulant, aby se vůbec probrali), jenže pak začali docela řešit jejich nežádoucí účinky a raději je nahradili něčím o trochu bezpečnějším (benzodiazepiny - fungují i jako skvělej jazykolam btw). 

No, tyhle barbi-věci jsou docela nebezpečná sranda, protože si na ně lze vypěstovat závislost v poměrně krátké době (Elek je toho důkazem) a jako dost těžko se jí zbavuje. V podstatě se vám furt zvyšuje tolerance a musíte tak navyšovat dávky (jak už nám Stephen laskavě vysvětlil). A bacha! Při náhlém vysazení se mohou objevit halucinace, pocity úzkosti, třes rukou atd. (takže pozor, Elkova scénka v džungli vychází z velice reálného předpokladu, dámy a pánové!).

Dobře, řekla bych, že hodina pro dnešek skončila a radši vám dám pokoj. :D
Tato část mi dala docela zabrat, takže bych byla opravdu moc ráda za vaše názory. 

(Pro Team E: Hele sice je dost v háji, ale ještě žije! Neukamenujte mě prosím!)