Crystal nejistě vešla do rozlehlé místnosti, která zřejmě sloužila jako jídelna. Polovina čtvercových stolů pro čtyři osoby byla zaplněna dětmi různého věku. Dívka odhadovala, že nejmladší skupince může být kolem šesti let, naopak statní ramenatí mladíci u zadního stolu vypadali na prahu dospělosti.

Zatím ze svého nového domova moc neviděla kromě temné siluety rozlehlého panství ve stylu renesančních zámků, vstupní halu a změť chodeb, kterou jí její průvodci dovedli do jejího pokoje. Ten byl menší, než mívala ve Státech, ale nábytek vypadal kvalitně a ona si sebou stejně nezabalila moc věcí. Nějaký milý pán, který se představil jako profesor Hastings, ředitel celého institutu, jí nařídil donést prášky na spaní, takže se poprvé po dlouhé řádě dnů cítila odpočatě. To v ní vzbudilo i novou naději a odhodlanost.

Rozhodla se tohle považovat za zbrusu nový začátek. Začátky bývají těžké, takže iluze byla dokonalá. Věděla, že její otec by z ní byl zklamaný, kdyby se nervově zhroutila a odmítala komunikovat se světem. Přemýšlela, co by udělal on na jejím místě a odpověď byla nasnadě. Její otec byl jeden z psychicky nejodolnějších lidí, co kdy potkala. Kdyby stál vedle ní, vynadal by jí za její slabost a přikázal jí, ať tam kouká nakráčet s důstojností a přenést se přes minulost. Jediné, na čem záleží je budoucnost. A jediná cesta, jak dokázat, že je opravdu dcerou svého otce, je držet hlavu vysoko zdviženou, i když jí život uštědřuje tvrdé rány. Od nynějška se bude chovat tak, aby na ni byl táta pyšný.

To si opakovala pořád dokola, když se usilovně snažila nepropadnout panice v neznámé místnosti plné cizinců, kteří si ji zvědavě prohlíželi jako by byla nějaké exotické zvířátko v zoo. Dolehlo k ní šuškání a slova jako: ...její otec i bratr umřeli... prý autohavárie... dědička...

„Tak ty musíš být ten nový přírůstek do rodiny!"

Crystal málem nadskočila při zvuku veselého hlasu ozývajícího se od stolu po její pravici. Blonďatá dívka s až neskutečně modrýma očima a pohledným obličejem na ni přátelsky gestikulovala, ať se posadí k jejímu stolu. Crystal vděčně zapadla na poslední volné místo naproti dívky.

„Já jsem Arisa, dostala jsem tě na starost," představila se dívka, „a tohle jsou Helen a Elliot."

Crystal sklouzl pohled z usmívající se černovlásky k znuděně se tvářícímu chlapci, který měl vlasy tak světlé, až byly téměř bílé. Oproti nim ostře kontrastovaly tmavé oči, jimiž o ni zavadil pohledem jako by byla jen nějakou nezajímavou sochou, která se znenadání objevila u jeho stolu.

„Já jsem Crystal. Ráda vás poznávám," usmála se na blonďatou dívku se jménem Arisa.

„Profesor mi řekl o tvém otci a bratrovi, moc mě to mrzí," řekla Arisa a vypadala, že to myslí vážně.

„Díky."

„Jak se jmenoval tvůj otec?" Crystal překvapilo, že se ozval zrovna chlapec. Nevypadal moc jako společenský typ. Dalším překvapením bylo, když po něm obě dívky hodili vyčítavým pohledem.

„Matthew William Warwick," odpověděla nechápavě.

„To si ze mě děláš srandu." Elliot vypadal zděšeně a pobouřeně zároveň. Zlostně zahlížel na Crystal, jako by snad ona byla zodpovědná za otcovu smrt. Arisa ho tvrdě kopla pod stolem do nohy a on se na ni zamračil.

„Je to Warwickova dědička," prohlásil pohoršeně, „patnáctiletá holka."

„To ti ale nedává žádné právo chovat se jako debil," zaprskala na něj černovláska nenávistně.

„Nechte toho, oba dva," napomenula je Arisa výhrůžně, a ke Crystalině překvapení se dokonce i světlovlasý mladík zatvářil provinile. Vrhl po Arise omluvný pohled a Crys neuniklo, jak se na blondýnku dívá. 

„Omlouvám se, Crystal," Arisa se se smutným úsměvem obrátila zpátky k ní.

„Nic se nestalo," mávla rukou, „upřímně ani nemám tušení, co to přesně znamená."

Elek se neudržel a pohrdlivě si odfrkl. Arisa ho znovu probodla výhrůžným pohledem.

„Vedoucí pozice v Cechu jsou dědičné. Tvůj otec počítal s tím, že po něm nastoupí tvůj bratr, proto ti toho asi moc neřekl."

„Co je to přesně ten Cech? Vím, že o něm táta s bráchou občas mluvil, ale..." zarazila se, když zahlédla Elliotův napůl šokovaný, napůl znechucený výraz.

„Táta vždycky říkal, že mě nechce zatěžovat s jeho prací," pokoušela se obhájit.

„Cech je nadnárodní organizace, která je před širokou veřejností utajena. Snaží se udržovat harmonii ve světové ekonomice a předcházet válečným i kterýkoli jiným konfliktům. V současné době je Cech v podstatě Evropská unie a NATO. Bez výjimky ovládá Evropu a Severní Ameriku, významný vliv ale má i na zbývajících kontinentech," vysvětlila jí ochotně Arisa.

„Wow," ulevila si Crystal, „takže vy jste něco jako ilumináti?"

Elliot si složil hlavu do dlaní ve výrazu naprosté beznaděje.

„To nejsme," usmála se na ni trpělivě Arisa, „teoreticky ještě ani nejsme právoplatnými členy Cechu. Tím se můžeš stát až od osmnácti. Domov funguje v podstatě jako sirotčinec a škola zároveň. Máme zde možnost najít a zdokonalit se v oboru, který v budoucnosti použijeme ve službě Cechu."

„To znamená, že jste tady všichni sirotci a vaši rodiče byli členy Cechu?"

„Ne úplně," zavrtěla Arisa hlavou, „tak třeba já jsem nalezenec. Přišla jsem sem ještě jako mimino, protože jsem měla to štěstí, že si mě zástupce Cechu vyhlídl v sirotčinci. Pak jsou tady děcka, jejichž rodiče doopravdy jsou členy Cechu, jako třeba Elli a Helen. Elek je tady, protože je nemanželský dítě jednoho důležitýho týpka a ten ho vydědil jen co se dozvěděl o jeho existenci a šoupl sem. Hel přišla až když jí bylo jedenáct, protože její rodiče neměli kvůli práci dostatek času věnovat se jejímu vzdělávání."

„To je ale strašné," zhrozila se Crystal, „tvůj otec tě opravdu vydědil?"

Chlapec po ní šlehl nepříjemným pohledem, který jí zrazoval od dalšího vyptávání.

„Vlastně jsme tady opravdu všichni sirotci, protože naši rodiče buď umřeli anebo se nás chtěli zbavit," pokrčila Arisa rameny jako by o nic nešlo, „není to vůbec špatný. Máme sebe navzájem a za mě já žádnou další rodinu nepotřebuji a ani nechci." Usmála se na Elka, který po jejích slovech doslova roztál. Helen naopak vypadala, že kousla do něčeho hodně kyselého.

Crystalina všetečná povaha se neodbytně hlásila o slovo. Už se nedokázala dál zadržet.

„Vy dva spolu chodíte?" ukázala na Arisu a Elliota.

„Jo," odpověděli oba zároveň, akorát, že Arisa se pořád tvářila přátelsky, zatímco Elliot na ní vrhl vyzývavý pohled, jako by ji vybízel, ať se jeho tvrzení pokusí zpochybňovat. O to by se Crystal ani ve snu nepokusila, už jenom protože ten člověk vypadal, že by holýma rukama dokázal převrátit náklaďák.

Arisa se na ni zazubila, „Budeš taky jíst anebo můžem začít s prohlídkou?"

Crystal sklouzla pohledem na máslové croissanty, obložené chleby a volská oka na jejich talířích, ale při představě jídla se jí ještě pořád zvedal žaludek.

„Nemám hlad," odpověděla.

Arisa do sebe obrátila poslední doušek kávy a spráskla ruce.

„V tom případě, jdeme!"

„Tvůj kluk vypadá, že mě vážně nemusí," prohodila Crystal spíš žertem, když vyšli z jídelny.

„On nemusí většinu lidské populace," mávla Arisa rukou, „ale neboj, až se po Domově roznese, co jsi zač, všichni ti kluci u zadních stolů se za tebou budou plazit po kolenech."

Crystal na svou průvodkyni vrhla nechápavý pohled.

„Zapomínám, kolik toho nevíš," plácla se Arisa do čela, „rodina Warwickových má už po staletí na starosti vojenské síly Cechu. Kdyby se dal Cech pojmout jako vláda, tvůj táta byl ministr obrany. A většina těch starších týpků jsou Elkovi kámoši, co se chtějí stát vojáky Cechu, takže ty budeš jednoho dne jejich nadřízená."

„A to jsem si zrovna říkala, že můj život už nemůže být šílenější," povzdechla se Crystal, „a čím se chce stát Elliot?"

„Taky vojákem, ale ten tě bude nesnášet už jen z principu," uchechtla se Arisa, „má menší problém s respektováním autorit."

„Menší?"

„Tak oproti Slunci je Jupiter taky menší vesmírné těleso," zašklebila se Arisa a Crystal se musela usmát.

„Ale neboj," pokračovala starší dívka smrtelně vážným hlasem, „pokud se mu nebudeš dívat zpříma do očí a nebudeš ho provokovat prudkými pohyby, nechá tě na pokoji."

Crystal vyprskla smíchy. Stalo se to poprvé ode dne, kdy zahynula její rodina a její smích zněl trochu zrezivěle. Ale byl to báječný pocit. Na chvíli se cítila lehká jako pírko ve větru. Rozhodla se, že tuhle holku bude mít ráda.

„Toto je obytná část," rozhodila Arisa rukama kolem sebe. Dovedla svou svěřenkyni do dlouhé chodby plné identických dveří se jmenovkami vyvedenými zlatými písmeny. „Tohle je můj pokoj, kdybys cokoli potřebovala, vždycky ti ráda pomůžu. V případě, že bys mě nemohla najít, tady bydlí Helen. A pokud by i Helen byla nezvěstná a ty jsi umírala pomalou a strašlivě bolestivou smrtí, tak..." máchla rukou k rozcestí chodeb, za kterým byla chodba se dveřmi plných klučičích jmen, „...tam najdeš Elka, který tě ochotně sprovodí ze světa dřív, než si stačíš uvědomit, že ti otevřel."

„On je vážně tak agresivní?" nadzvedla Crystal pobaveně obočí.

„Jednou zlomil svému kamarádovi ruku, protože se opovážil ho vzbudit, aby mu popřál všechno nejlepší k narozeninám."

„Au," Crystal stáhla obličej, „a ty jsi s ním, protože vyhrožuje tobě nebo tvým přátelům?"

„Ale ne," zasmála se Arisa.

„Jsi si jistá?" Crystal jí věnovala významný pohled, „nebo z tebe mluví Stockholmský syndrom?"

„Stoprocentně," zubila se Arisa, „víš co, tady nikdo není normální. Každý máme něco."

„Ty na mě působíš docela vyrovnaně," namítla Crystal.

„Vždyť chodím s Elkem. Někdy přemýšlím, kdo z nás dvou je větší magor," zasmála se její průvodkyně.

„Nicméně," Arisa se vrátila zpět do role, „v Domově jsou obytná křídla rozdělena podle věku, takže se raději vyhni tadyhle této chodbě. Tam jsou nejmladší děti. Oficiálně máš být v jedenáct na svém pokoji, ale prakticky to znamená, že v jedenáct se Domov zamyká a nikdo nemůže dovnitř ani ven. Dám ti radu, fakt si dávej majzla na čas. Strávit noc na lavičce v parku není v tomto podnebném pásu vůbec příjemný."

„Beru na vědomí," zasmála se Crystal.

„Jídelnu jsi už viděla, takže nám zbývají učebny, ošetřovna, sportovní hala, posilovna, knihovna a školní pozemky," uvažovala Arisa nahlas, „to ale do celé nestihnem, takže... Školní pozemky projdeš s Helen, já mám setkání s výborem letošních Her."

„Olympijských?" Crystal ironicky zvedla obočí.

„Ne tak úplně, ale starostí je s nimi stejně," povzdechla si její společnice a najednou zněla vyčerpaně, „jak sis určitě všimla, my nejsme zrovna obyčejné škola. Nemáme tedy obvyklý klasifikační systém, ale Hry. Jsou to v podstatě zkoušky praktickou formou. Každý obor si připraví řadu úkolů pro všechny věkové kategorie, jejichž splnění dokáže způsobilost studenta postoupit do dalšího ročníku."

„Ale jak prozkouší tebe, když se podílíš na přípravách?"

„Já jsem dá se říct v posledním ročníku. Před čtrnácti dny mi bylo sedmnáct a v osmnácti se složí opravdové Zkoušky a opouští se Domov. My nejstarší pomáháme učitelům se Hrami," vysvětlovala ochotně Crystal.

„Kolik je Helen a Elliotovi?" vyhrkla Crystal dřív, než by se pořádně zamyslela, jestli nevyzvídá až příliš. Ale Arise to zjevně nevadilo.

„Hel je pořád šestnáct a Elek je o pár měsíců starší než já."

„Asi se nebudu ptát, jestli jeho také pověřili přípravami," ušklíbla se Crystal, „znamená to, že vy dva odejdete z Domova spolu?"

Arise na kratičkou chvíli přelétl přes tvář stín. Zmizel ovšem tak rychle, až se Crystal zdálo, že si to jen vymyslela.

„Zkoušky se skládají v den tvých osmnáctin a odjíždí se hned po nich."

„Takže vás rozdělí," podotkla Crystal zamyšleně, „ani se nedivím, proč se Elliot tvářil tak naštvaně. To je mi líto."

„Není to jisté. Zažádali jsme o partnerský pokračovací trénink. Chceme být duo v terénu," dodala Arisa s až přílišnou horlivostí.

„Aha, tak doufám, že vám to vyjde."

„Díky, ale dost řečí. Máme toho ještě hodně a málo času," vyzvala ji Arisa energicky a věnovala jí zářivý úsměv.

„Omlouvám se. I táta mě varoval, že jednou mě ta moje zvědavost dostane do pořádného maléru."

„Tvůj otec byl vskutku moudrý muž." S těmito slovy Arisa přidala do kroku a druhá dívka musela skoro běžet, aby jí stačila. Přinutila se zavřít pusu na zámek, aby svoji společnici ještě víc neurazila. Měla však matné tušení, že škoda už byla napáchána.