Žena se konečně vzpamatovala a pokoušela se bránit. Kousla ho do zraněné dlaně, až vykřikl bolestí. Své sevření však nepovolil. Byla agresivnější, než předpokládal. Zmítala sebou, pokoušela se ho poškrábal a zběsile kopala nohama.

Elek nesouhlasně zavrčel a vlekl ji do nitra domu. Pohrával si s myšlenkou, že by jí prostě zlomil krk. Určitě by to bylo mnohem jednodušší. Vlastně už se téměř rozhodl, když za zády zaslechl vysoký dětský hlásek.

„Maminko!"

Prudce se otočil a ztuhl při pohledu na drobnou holčičku. Nemohlo jí být víc jak deset let. Tmavé vlásky jí chaoticky trčely kolem štíhlého obličejíku a dvě velká kukadla barvy hořké čokolády měla vyděšeně vytřeštěné. K hrudi si tiskla plyšového medvídka a po bledých tvářích jí stékaly slzy.

Její matka začala šílet. Házela sebou ze strany na stranu a cosi huhlavě vyřvávala do Elliotovy dlaně.

„Přestaň," zavrčel pokoušející se o nebezpečný tón. Ve skutečnosti pro něj však existence té holčičky byla pořádná rána pod pás. Okamžitě se mu vybavila jiná nevinná tvářička lemovaná vlásky světlými jako stébla slámy. Jeho malá sestřička. Ucítil ostré píchnutí u srdce a trhavě se nadechnul.

Bibi. Tak moc mu chybělo to její nesrozumitelné povídání. Ty rozzářená očka pokaždé, když na něj pohlédla. Bibi byla takové malé sluníčko v tohle temném světě. Nikdy by jí nedokázal ublížit. Za nic na světě. Bylo by to jako vyhladit veškerou nevinnost z povrchu zemského. A nedokáže ublížit ani tomuhle dítěti. Dívá se na něj stejně vyděšeně jako jeho sestřička tu noc, kdy ji zachraňoval před nájemnými vrahy. Vypadalo to, že v něm přeci jen zbyl kousek lidskosti.

No... zamyslel se, ale vůbec nebude na škodu, když o tom ta mamina nebude vědět.

„Teď mě dobře poslouchej," zasyčel ženě do ucha a ucítil, jak ztuhla, „jediný ceknutí, jedinej špatnej pohyb a odnese to tvoje děcko, rozumíš?"

Žena zrychleně dýchala. Horlivě přikyvovala.

„Teď tě pustím a víš, co se stane, když začneš křičet o pomoc nebo dělat nějakou jinou kravinu, že ano?"

Matka opět přikývla. Elek opatrně uvolnil sevření.

Dívenka vběhla matce do náruče a ta si ji k sobě ochranitelsky přitiskla. Hleděla na Elliota nenávistným a odhodlaným pohledem. Musel s nelibostí uznat, že tahle mamina má koule. Pokud byla vyděšená, dobře to skrývala. Elek si byl celkem jistý, že při prvním okamžiku by mu bez zaváhání vrazila kudlu do zad.

„Co po nás chcete?!" vyjela po něm.

A byla i docela pohledná. Lesklé černé vlasy až po pás, dlouhé husté řasy lemující podmanivé tmavé oči. Kdyby se trochu upravila, byla by z ní hned okouzlující kráska, za kterou se každý chlap ohlédne. Vypadala i docela mladě, rozhodně musela mít svou dcerku velmi brzy.

„Provaz," odvětil s naprostým klidem.

„Cože?!"

„Pro-vaz," artikuloval a na tváři se mu zformuloval arogantní úšklebek.

„Asi bude něco v garáži..."

Elek přikývnul a chňapl holčičku za ruku. Dívka i matka vykřikly.

„Nedotýkej se jí, úchyle!" vřeštěla a Elek ji zpražil ledovým pohledem.

„Nic jí neudělám, jestli budeš hodná holka," pozvedl obočí.

Černovláska ze sebe přestala sypat nadávky a hruď se jí mocně dmula. Vypadala, že by útočníkovi nejraději rozpárala hrdlo a oběsila ho na jeho vlastních střevech, ale přeci jen v ní zvítězil strach o dítě.

„Udělám cokoli, jen ji nech na pokoji," prohlásila se zaťatou čelistí. 

Elek pod tím nánosem špíny nevypadal jako teeneger, ale klidně by si ho člověk mohl splést s dospělým chlapem. Žena si už zjevně v duchu představovala, jak ji tenhle děsivý magor brutálně znásilní, uřízne jí ruce, nohy, dá si je na snídani a pak její nebohou dcerušku obětuje satanovi. Co si budem, ačkoli to zní hrozně, hrálo to Elkovi do karet.

„Tak je to správně," přikývl spokojeně, „jdi do té garáže a dones provaz. My půjdeme hned za tebou."

Sevřel dívenčinu drobnou ručku ještě pevněji, přesto se snažil, aby jeho stisk příliš nebolel. Měl nutkání začít holčičku utěšovat. Ujistit ji, že všechno bude dobré. Že si u nich jen dá sprchu, půjčí si něco na sebe a zase půjde. Nikomu se nic nestane. Obzvlášť ne jí. Chtěl jí říct, že má sestřičku jen o něco mladší než ona a jak moc ji má rád. Nic z toho však udělat nemohl, protože před černovláskou musel hrát pana zabiju-ti-děcko-jestli-se-o-něco-pokusíš.

Žena s hrdě zvednutou bradou zamířila zpět do předsíně, kde se nacházely i dveře do garáže. Elek postrčil děvčátko kupředu a podezřívavě kontroloval každý ženin pohyb.

Naštěstí však byla rozumná. Poslušně odevzdala provaz a Elek zavelel na prohlídku domu. Černovláska první, za ní Elek pořád svírající holčičku v parodii šťastné rodinky na prohlídce vysněného domova procházeli jednu místnost po druhé. Nebylo jich moc. Jen obývák spojený s kuchyní v přízemí a koupelna, dvě ložnice plus miniaturní dětský pokojík na patře.

Když dopodrobna prozkoumal terén, Elek se trochu uvolnil. Jako nejvýhodnější místo zvolil chodbu v patře ohraničenou bytelným kovovým zábradlím s výhledem do obýváku pod ní. Elek zkušeně spoutal obě své zajatkyně a přivázal k zábradlí. Dal si záležet, aby byly uzly dostatečně pevné. Černovláska ho po celou dobu vraždila pohledem.

Když byly obě bezpečně spoutané, chlapec si k nim přidřepl. Vážně se zadíval matce do očí.

„Takhle to bude," pronesl nesmlouvavě, „dělejte, co říkám a nikomu se nic nestane. Zůstanu tu do rána, pak vypadnu a vy dvě na celej tento incident můžete zapomenout a žít si šťastně až do smrti."

„Proč bychom ti měli věřit?" zasyčela černovláska.

„Jak se jmenuješ?"

Žena přimhouřila oči a obezřetně ho sjela pohledem.

„Agnes," vyprskla po delší odmlce.

„Drahá Agnes," ušklíbl se Elek, „budeš mi muset věřit, protože moje slovo je všechno, co máte."

„Kdybych začala křičet, sousedi zavolají policii a je s tebou konec."

„To by bylo fakt hloupý, Agnes. Přece jsem ti vysvětlil, co by se v tomhle případě stalo."

„Jenže ty bys byl zpátky za mřížemi. Zachránila bych spoustu jiných životů."

Málem se dal do ironického smíchu. Zřejmě cvokhaus v sousedství má vliv i na příčetnost obyvatel. Tahle mladá mamka je buď neuvěřitelně statečná nebo pitomá.

„Ale připravila svou dceru o budoucnost."

„Jakou mám jistotu, že nás nezabiješ i tak? Abychom nikomu nic neřekly?"

Elek se zarazil a důkladně si ženu před sebou prohlížel. Popravdě na tohle zatím nepomyslel. Sakra, vážně by měl začít plánovat dopředu.

„Smrt není to nejhorší, co tě může potkat," řekl pomalu.

Agnes na něj podezřívavě zahlížela.

„Pověz mi, zlato. Obětovala bys svoje děcko pro veřejné blaho?"

Žena zmateně zamrkala.

„To byla otázka, Agnes. Chci odpověď."

„Samozřejmě že ne!"

„Zajímavé," naklonil hlavu mírně na stranu s úmyslně znepokojujícím úsměvem, „takže abychom si rozuměli. Můžeš klidně začít křičet a přivolat pomoc. Nezkřivím ti ani vlásek na hlavě. Ale rovnou můžeš začít uvažovat, jestli je pro děti vhodnější rakev nebo kremace."

Na ženině tváři se objevilo zděšení a přitiskla si holčičku blíž k sobě. Děvčátko se roztřáslo od hlavy až k patě. Elek by si nejraději jednu vrazil. Nebo líp jednu vrazil tý rádoby hrdinský huse. Teď už aspoň ví, že nebude dělat problémy.

„Tak to bychom měli," vydechl a vzpřímil se do stoje. Ukázal na dveře za sebou. „Tady je ta koupelna, že?"

Agnes bílá jako stěna pomalu přikývla.

No kdo by nechtěl takovou vizitu ve tři ráno, že? 

Budu moc ráda za každou zpětnou vazbu a užijte si víkend!