Kabinka toalety byla poměrně prostorná, jak už to tak v luxusních hotelech v centru Londýna bývá. Podlaha tvořená černým mramorem. Dveře z červeného dřeva nablýskané až z nich oči přecházely. Dokonce i prkýnko bylo pozlacené.

Elek však nevypadal, že by přepych toalety nějak oceňoval. Zborcený potem se znovu sklonil nad záchodovou mísou a poslední zbytky obsahu jeho žaludku si našly cestu na světlo boží. Útroby se mu svíjely v bolestivé křeči. Zmítal se mezi záchvaty horka a zimnice. Celý se třásl. V uších mu pronikavě hučelo. V tomto okamžiku si zoufale přál, aby na této předražené podlaze padl mrtvý k zemi.

Vydával dávivé zvuky a už z něj nevyšlo nic kromě žaludečních šťáv. Prudce oddechujíc zašmátral rukou po splachování. Mírně se mu ulevilo. Opřel se zády o chladivou stěnu a hlavu složil do dlaní. Zavřel oči a napočítal do desíti. To už se jeho rozbouřený žaludek uklidnil a nehrozilo, že si při pokusu vstát vyzvrací i střeva. Zhluboka se nadechnul a vysoukal se do stoje. Rychlostí stoletého starce se mu podařilo dopajdat k umyvadlu, taktéž z černého mramoru a pozlaceným kohoutkem.

Opláchl si obličej a už se skoro začínal cítit zase jako člověk.

Jenže pak pohlédl do křišťálového zrcadla a z toho, co uviděl, se mu znovu udělalo na zvracení. Jeho tvář se snad kromě nového kratšího účesu nijak nezměnila, přesto k ní pociťoval nevyslovitelný odpor. Patřila člověku, kterého nyní nenáviděl nejvíce na světě.

Co jsem to udělal?

Myslí mu prolétla vzpomínka na sklad topící se v červeném světle. Zmatené záblesky střelby. Padající těla. Zběsilý útěk a řev motoru vojenského vrtulníku. Všechny události byly potaženy mlhou. Nedokázal si rozpomenout na detaily. Nepamatoval si, co přesně dělal. Nepamatoval si, kolik lidí zabil.

Proboha co jsem to udělal?!

Měl chuť řvát, bušit hlavou do zdi, rozbít zrcadlo pěstí, ale na nic z toho mu nezbývala energie. Cítil se jako vysušená houba. Jeho duše se smrskla na pitoreskní cuchtanec, který se roztříštil na tisíc kousků. Půjde ještě někdy opravit?

Stala se z něj troska. Ubožák nehodný lítosti. Zradil je. Všechny je zradil. I ji. Zasluhoval by si umřít. Strašlivě pomalou a mučivou smrtí a pak se do konce věků škvařit v nejnižším kruhu pekelném.

„Elliote?" ozvalo se zaklepání a Calvetův hlas. Jmenoval se ten muž vůbec Serge Calvet nebo mu lhal i v tom? „Všechno v pořádku?"

„Hned jsem tam," zachroptěl Elek a s nastraženýma ušima poslouchal vzdalující se kroky.

Neměl času nazbyt. Nabral si hrst papírových utěrek a utřel si obličej včetně kapek vody, které mu stekly po krku a vsákly se do jeho nového oblečení. Rty se mu zkřivily odporem při pohledu na své šatstvo. Černá slavnostní uniforma mu padla jako ulitá. Ostře kontrastovala s jeho pobledlými tvářemi. Byl na ní jen jediný barevný prvek. Na levé klopě saka byl vyšitý rudý tříhlavý pes.

Kerberos.

V Elkovi se vzedmula vlna vzteku. Měl chuť si nášivku strhnout. Servat ze sebe ty proklaté hadry a spálit je. Pak se sám polít benzínem a škrtnout zápalkou.

Náhle mu v uších zazněl posměšný smích. Trhl sebou a zděšeně se rozhlížel kolem sebe. Prostor za ním byl prázdný. Všechny kabinky měly otevřené dveře a nikde ani stopa po zdroji toho prapodivného, leč povědomého zvuku.

„Tady! Tady, Elli!"

Prudce se otočil zpátky k umyvadlu a málem vykřikl. V zrcadle se na místo vlastního odrazu díval na překrásnou tvář Arisy Warwickové. Nebyl ze sebe schopný dostat slovo. Někde v koutku mysli věděl, že nic z toho není skutečné. Že je Ari jen výplodem jeho mysli povzbuzeným tím chemickým svinstvem, co do sebe narval. Přesto vypadala tak živě, tak reálně. Stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se její hebké pokožky.

„Jaké zklamání," zavrtěla nesouhlasně hlavou a probodávala ho káravým pohledem, „nejen, že jsi mě zradil, ale i zklamal."

„Já... já," polkl a donutil svůj hlas znít jasněji, „omlouvám se. Moc se omlouvám. Nic z toho jsem nechtěl! Přísahám! Já..."

„Tyhle kecy si strč někam," zamračila se, „řečmi nic nespravíš. Říkáš, že jsi nechtěl? Že se omlouváš? Tak mlč a dělej s tím něco! Nebo jsem snad ztrácela čas se slabochem?"

Přimhouřila oči. Pomalu a velmi důrazně pronesla: „Koukej to napravit."

Elkovi se zatmělo před očima a musel se chytnout umyvadla, aby se nesložil. Zůstal tak chvíli stát s očima zafixovanýma na zářivém kohoutku čekajíc, až ho nevolnost přejde. Konečně se mu vidění zase zaostřilo a spěšně vzhlédl k zrcadlu. Opět se však zase díval jen na svůj vlastní strhaný odraz.

„Napravím to, Ari," zašeptal a odhodlaně zvedl bradu, „slibuju."

Rozvláčným pohybem vytáhl z kapsy saka malou lahvičku s prášky a zamířil zpět do kabinky. Pilulky se s cinkáním odrážely od záchodové mísy. Stačilo jedno stisknutí splachovadla a nenávratně zmizely v odpadní rouře.

Tentokrát byla úleva mnohem větší. Měl nový cíl, novou šanci. A v hlavě se mu už začal rýsovat plán, jak se spasit nejen před Ari, ale i před celým Cechem.

S nově nalezeným sebevědomím opustil toalety a zamířil do restaurace v prvním patře. Celou budovu hotelu vlastnil Kerberos a všichni hosté i personál k němu patřili.

Restaurace byla téměř liduprázdná. Jen jeden stůl byl obsazen a Elkovi ztuhla krev v žilách, když pohlédl na své spolustolovníky. S Calvetem samozřejmě počítal, ale byla to právě žena po jeho pravici, která mu přivodila menší infarkt.

Pohledný obličej rámovaný záplavou zlatých vlasů. Rudé rty, které nepotřebovaly rtěnku a oříškové oči se zeleným nádechem. Elek ani na okamžik nezapochyboval o tom, koho má před sebou. Ta podoba byla neskutečná. I kdyby ji neviděl na rodinné fotografii, Lorelei Warwickovou by poznal na první pohled. Arisina matka.

„Vítej, Elliote!" vlídně se usmála a Elek si znepokojeně uvědomil, že její úsměv je také úplně totožný s Arisiným. Vstala a dala tak na obdiv uplé temně modré šaty, které zdůrazňovaly štíhlost jejího pasu. Napřáhla ruku a Elliot ji bez zavání uchopil. Měla pevný stisk.

„Ráda tě poznávám, posaď se prosím."

Poslušně splnil rozkaz. Nemohl jinak. Vzhledem, výrazem ve tváři i postojem mu tak moc připomínala jeho přítelkyni, až ho to bolelo.

„Podle tvého výrazu soudím, že moc dobře víš, kdo jsem."

Zmohl se na krátké přikývnutí.

„Tak je načase, abych se ti doopravdy představil i já," ozval se náhle Calvet a Elek po něm nevraživě loupl očima. „Dlužím ti omluvu, ale neviděl jsem jiného východiska, než tě podrobit této malé lži."

Elek svraštil obočí. Neuniklo mu, že mírný francouzský přízvuk Calvetovy řeči zmizel.

„Ve skutečnosti nejsem tvůj kmotr a nosím zcela jiné jméno. Ovšem nedal jsi mi na vybranou. Kdybych ti řekl pravdu, nikdy bys mi nevěřil."

Chlapec kmital pohledem z jednoho na druhého a rázem mu všechno docvaklo.

„Vy jste Stephen. Stephen Hastings. Prostřední syn, který údajně umřel při požáru blázince."

Stephen se zatvářil překvapeně. Zjevně nečekal, že Elek není jen hora svalů s mozkem velikosti golfového míčku.

„Ano, jsem," potvrdil, „jak jsi na to přišel?"

„To vy stojíte za celým tím Kerberem. Nějak se vám podařila zfalšovat vlastní smrt a udělal jste všechno tohle. Zavraždil jste Matthewa Williama Warwicka, unesl jeho syna a nechal jste zabít vlastního bratra!"

„Ano, nebyl jsem však sám," přikývl Stephen klidně, „a to všechno bylo jen nutné zlo. Věř mi, že bych byl také raději, kdyby nebyly žádné ztráty na životech. To ovšem není možné."

„Víte vy vůbec, kolik lidí je kvůli vám mrtvých?! Sedm věznic a minimálně padesát mrtvých dozorců, desítky policajtů a vojáků, doktoři a..."

„Je to politováníhodná ztráta, ale nešlo to jinak. To Cech má ročně na svědomí mnohonásobně větší počet úmrtí."

„Poslal jste vrahy na mou rodinu!"

„Rodinu, která tě hned po tvém narození ukradla matce a strčila do Domova. Nikdy jim na tobě nezáleželo."

„Chtěl jste zavraždit dítě! Pětileté nevinné děcko!"

„Měli zemřít čtyři lidé a díky tobě zemřelo deset."

„Jo, ale to byli zločinci!"

„Většina z těch mužů se dostala do vězení, protože nesouhlasili s brutálními praktikami Cechu."

„Lžete!"

„Mám jejich záznamy. Policejní složky. Můžu ti předvést jejich rodiny. Manželky, matky a děti. Ty ti možné otevřou oči. To jsou tady ty pravé oběti. Sebral jsi jim jejich milované, kteří pro ně mnohdy představovali jedinou naději na slušný život. Chceš je vidět? Pohlédnout do očí těmto nevinným dětem a tvrdit jim, že životy jejich tatínků mají menší cenu než životy Stålbergů?"

Elek naprázdno otevřel ústa, nevyšla z nich ani hláska.

„Neopovažuj se nás soudit, Elliote. Sám jsi spáchal hrozné činy. Věřím, že s dobrým úmyslem, ale víš, jak se to říká?"

„Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly," hlesl.

„Možná nás teď považuješ za ty špatné, ale pleteš se," Stephen se k němu naklonil blíž, „to Cech sešel z cesty. Kruté nespravedlnosti jsou beztrestně prováděny každý den v jeho jméně. Jeho hlavy touží jen po větší moci a více majetku, nezáleží jim na dobru ostatních. Řídí naši společnost do pekel. Copak i tebe málem nepopravili za vraždu, kterou si nespáchal? Neodsoudili tě bez soudu?"

Ani na toto neměl Elek co říct. Zmocňovalo se ho znepokojení.

„A co Andy? Andrew Tobias Warwick, Warwickův dědic. Co jste s ním udělali?"

„Andy je v naprostém pořádku," překvapivě tentokrát promluvila Lorelei, která do té chvíle zůstávala zticha, „dostává se mu veškeré péče. Je to můj syn, přeci si nemyslíš, že bychom mu ublížili?"

Matthew byl váš manžel a jak dopadl, pomyslel si Elek sarkasticky.

„Mohl bych ho vidět?" podezřívavě zvedl jedno obočí.

„Ale jistě," Lorelei se zářivě usmála, „Andy jistě uvítá společnost svého vrstevníka."

„Tak," Stephen si spokojeně zamnul ruce, „taky už máte hlad? Ale než si objednáme, chtěl jsem ti pogratulovat ke skvěle provedené práci, Elliote. Jak jsem slíbil, toto je tvůj nový domov. Teď jsi jedním z nás."

To určitě, prolétlo Elkovi hlavou, ovšem podařilo se mu zvednout koutky ve falešném úsměvu. V hlavě se mu zrodil plán.

Takže Elek už má i halucinace a rozhodl se zorganizovat svou vlastní Mission impossible. Jakou má podle vás šanci na úspěch?

A kmotr-nekmotr se nám už taky odhalil. Můžu vám prozradit, že nehrál toto divadélko bezdůvodně ;) Jinak nějaké první dojmy z Arisiny mamky? A v porovnání Cech x Kerberos, kdo je tady ten horší?

Mějte hezký den!