Ahoooj!
Hned na začátku se chci omluvit, že mi to dnes tak trvalo a přidávám kapitolu až teď, ale nějak jsem to dřív nedávala.

Urychleně jsem se vykoupal, osušil se a vzal si zpoza dveří oblečení, které mi Ikimo zapůjčil. I když se asi snažil vybrat to nejmenší co měl, tak mi to bylo šíleně velké. Například kalhoty mi neustále sjížděly až ke kotníkům, a proto jsem si vzal jen jeho triko a své spodní prádlo. Nějakou dobu jsem přemýšlel, jestli vážně v tomhle odsud vylezu, ale nakonec jsem se odhodlal a zamířil za ním do kuchyně, kde by měl být, jak napsal na lístek. "Nesměj se." řekl jsem, když už jsem byl před ním. Cítil jsem se fakt trapně.

Byl jsem v polovině práce, když mě vyrušil Yuuovo hlas. Dokud jsem se na něj nekoukl, tak jsem význam nechápal. Usmál jsem se od ucha k uchu. "Ale prosím tě, jako čemu bych se měl smát? Jsme snad chlapi, ne? A vlastně jsem ani nevěřil tomu, že by na tobě něco z toho mohlo držet." Sice řekl, že se nemám smát, ale vypadal tak vtipně a roztomile zároveň, že mi na tváři pohrával pobavený výraz. Ale nesmál jsem se! "Posaď se, nandám ti jídlo." Vstal jsem, začal jídlo nandavat úhledně na talíře, pak porce položil na stůl a posadil se. "Snad ti bude chutnat."

Uhnul jsem pohledem a hrozně jsem se snažil, abych se nezačal zase červenat, ale asi se mi to moc nepodařilo. "Díky." Posadil jsem se ke stolu a dal si do pusy první sousto. "Mmm, je to výborný!" řekl jsem nadšeně a dal si do pusy další kus masa s bramborem. "Když doma bylo něco teplého k jídlu, tak to byla instantní polívka."

Usmál jsem se nad tím jak se začervenal. Sice jen lehce, ale přeci jen. Tohle mu opravdu slušelo mnohem víc, než dělání problémů. "Jsem rád, že ti to chutná. Kdyby jsi potřeboval, můžeš u mě kdykoliv přespat. Malá společnost by mi taky trochu prospěla, takže budu i rád." Pak jsem se taky pustil do svojí porce.

"Ještě jsem ti zapomněl něco říct." odmlčel jsem se chvíli, abych našel vhodná slova, jak začít. "No, u našeho domu dnes stála policie. Nevím, z jakého důvodu a proto jsem taky byl v tom lese. Bál jsem se, že přijeli zabásnout tátu a mě šoupnou do děcáku." snažil jsem se to nějak zkráceně vysvětlit. "A bojím se, co se bude dít, když se moje domněnka potvrdí."

Upozornil, že na něco zapomněl, tak jsem mu věnoval svou pozornost a počkal, až začne mluvit. Když mi to řekl, zamyslel jsem se a po chvilce promluvil. "To chápu, ale neboj se. I kdyby tě hledali s tím, že tě odvezou do děcáku, tak to můžu domluvil. Sice by jsi musel do osmnácti zůstat u mě, ale myslím, že to by jsi mohl přežít." Rychle jsem utrhl kousek papíru z jednoho testu, napsal na něj svoje osobní mobilní číslo a přišoupl ho před něj. "To si ulož do mobilu. Jestli se vrátíš domů a nikdo tam nebude nebo tě nedej bože policajti odvedou, tak zavolej. Vše zařídím, jasný?"

Udiveně jsem na něj koukal. "To by jsi pro mě fakt udělal? Ale občas umím být fakt otravný." zašklebil jsem se na něj. Nemohl jsem uvěřit, že by si mě k sobě opravdu vzal. Vzal jsem si od něj kousek papírku s číslem a nechal jsem si ho před sebou, abych si ho potom uložil.

"Jasně. Nechci, aby jsi se ještě trápil. Už ve škole toho je dost." Na to jsem se musel tajemně usmát. Samo sebou, že jsem to jen hrál, ale blafování mi vždy šlo, a tak trochu jsem mu chtěl něco málo z toho všeho oplatit. "Jestli budeš otravný až moc, tak ti něco vyvedu."

Povytáhl jsem obočí, ale pak jsem se začal smát. "Tomu uvěřím, až to uvidím." vyplázl jsem na něj jazyk a dojedl poslední zbytečky své porce. Ikimo už taky dojedl, tak jsem vzal oba talíře a umyl je.

"Ts, jen počkej, to budeš koukat." usmál jsem se a začal opravovat poslední dva testy. "To jsi nemusel mýt, ale děkuju. Jestli chceš tak jdi spát, můžeš si k sobě klidně vzít toho mého chlupáče, jestli ho nezalehneš." usmál jsem se a testy srovnal do štosu. "A mám tě tedy zítra ve škole omluvit?"

"Myslím, že to zvládnu, takže spíš mě prosím vzbuď, nejsem moc zvyklý vstávat." požádal jsem ho, vzal si jeho telefonní číslo a vyrazil do 'svého' pokoje. "Ještě jednou díky za všechno a dobrou." rozloučil jsem se s ním pro dnešek.

"Jasně, dobrou." Ještě chvilku jsem seděl na místě a srovnal si v hlavě, co všechno se za dnešek událo. Nakonec jsem se ještě rychle šel osprchovat, a pak zalezl do ložnice, kde jsem se rozvalil na posteli a usnul. Další den jsem vstal o hodinu dříve, takže jsem připravil snídani v podobě pudinku s piškoty. Nevěděl jsem, jestli to Yuu bude vůbec jíst, ale zkusil jsem to risknout. Dal jsem Iserimu jídlo, oblékl se do práce, a pak vešel do pokoje, kde spal Yuu. Byl tak sladký a nevinný, když spal. Dal jsem mu ruku na rameno a lehounce s ním zatřásl. "Yuu. Vstávej, je připravená snídaně."

"Uhmm..." zamručel jsem a zamžoural. "Snídaně? to je luxus." řekl jsem rozespale a usmál se. Posadil jsem se na postel a pokusil se usměrnit to své vrabčí hnízdo na hlavě, ale moc mi to nešlo, a tak jsem se na to vykašlal a vyrazil s Ikimem do kuchyně, kde jsem se pustil do pudinku s piškoty. Mňam! "Hrozně mě rozmazluješ." Ne, že by mi to vadilo, ale o to hůř se mi bude vracet do mého klasického života.

Ucechtl jsem se a pustil se do své misky. "Ještě si stěžuj ty MALÝ nevděčníku." usmíval jsem se a pomalu svou porci dojedl. Počkal jsem, až dojí i Yuu, misku mu zabavil a umyl to. "Jo a v lednici máš svačinu. Jsou to jen croassanty s nějakou náplní, tak snad ti to bude stačit."

"Já nejsem malý, to jenom ty jsi přerostlý." zaprotestoval jsem a zamračil jsem se. "A nestěžuju si. Jenže když takhle budeš pokračovat, viz. snídaně a svačina, tak ti zůstanu viset kolem krku, ať už chceš nebo ne." uchechtl jsem se a pohladil Iseriho, který se mi začínal otírat o nohu.

"Přerostlý?! tos měl vidět mého otce. Ten měl dva metry a deset cenťáků." Pak jsem se ale na chvilku zamyslel nad tím, jak by mi visel kolem krku. "Mmm a to s tím visením by se mi možná i líbilo." usmál jsem se.

Bože, to vyrůstal v nějaké zemi obrů? "To říkáš teď, ale pak by jsi byl ještě rád, že jsi se mě zbavil." zasmál jsem se. Pořád ho nechápu, jak by se mohl klidně ujmout někoho, jako jsem já? "Půjdu se připravit do školy." oznámil jsem mu a šel si do koupelny pro své již čisté oblečení (zázračně se samo vypralo xD ).

Jen jsem pobaveně zakroutil hlavou a naposled zkontroloval, jestli mám všechno. Když jsem byl spokojený, vzal jsem si ještě na chvilku svého huňatého miláčka a škádlil ho.

Natáhl jsem si kalhoty a velké tričko, které téměř připomínalo spíše kratší noční košili, nahradil svým dobře padnoucím trikem. Do kapsy jsem si dal mobil, ještě si v rychlosti upravil vlasy a už jsem si bral baťoh do školy. Ještě jsem si vzal croassanty a už jsem stál u Ikima. "Můžeme jít?" usmál jsem se.

Pomalu jsem položil na zem Iseriho, kterého jsem rozdováděl a koukl na Yuua. "Já mám vše, takže jo." usmál jsem se a vyrazil s Yuuem z domu. Cestou jsem měl takový zvláštní pocit, ale nijak jsem to neřešil, tak jsme v klidu dorazili do školy, kde jsem se s Yuuem na chodbě prozatím rozloučil. "Upaluj do třídy a žádný průser." provokativně jsem se usmál a šel do kabinetu.

"Jistě, pane učiteli." ušklíbl jsem se na něj a vyrazil do třídy. Druhý den mého snažení započal. Ovšem byl to první den mého snažení, kdy jsem to nedělal kvůli nějaké pomstě. První hodinu jsme měli chemii, na kterou jsme měli učitele, se kterým se včera Ikimo hádal u sebe v kabinetu. Hned mě probodl pohledem, ale jinak si mě dál nevšímal.

První hodinu jsem měl docela uřvanou třídu, takže docela rychle mi docházely nervy i hlasivky. Na konci hodiny jsem byl spíš mrtvý,než živý, ale řekl jsem si, že kafe je ten správný životabudič, a tak jsem si ho šel do kabinetu udělat. Nevím proč, ale něco mi říkalo že dnes bude den blbec.

Druhou hodinu jsme měli ekonomii, tak jsem zašel za Ikimem do kabinetu, jestli něco nechce přinést. "Jsi v pohodě?" zeptal jsem se, když jsem k němu vešel a viděl, jak se tváří. Byl tam sám, takže jsem mu mohl klidně tykat.

Zrovna jsem si zalil kávu a chvilku na to přišel Yuu. To jde na mně tolik vidět jedna hodina výuky? "Jo, v pořádku. Snad vy už řvát nebudete." trochu jsem se pousmál a vzal si svoje věci, abych mohl jít na hodinu. "Nějaký úspěch?" ptal jsem se Yuua, když už jsem vycházel na chodbu.

"Nevím, jestli by se tomu dal říkat úspěch, ale pokrok určitě. Chemikář si dal pohov a nechal mě žít." oznámil jsem mu. "Neříkej, že ta třída byla horší, než já." zavrtěl jsem nevěřícně hlavou, když jsem se na něj znovu podíval.

"Heh... ani ty nenaděláš tolik rámusu jako celá třída. A gratuluji, třeba nakonec nechá žít nás oba." Nad tím jsem se musel usmát a po chvilince jsem už vešel do třídy. Odložil jsem si a ještě jsem měl minutku do zvonění, tak jsem se na židli pohodlně usadil a začal lehce foukat do hrnku, aby kafe aspoň trochu vychladlo.

"Cože? No to budu muset napravit." ušklíbl jsem se a došel do své lavice. Dnes mu dám pokoj, ale jednou mu ukážu, že já dokážu v tomhle směru zastat celou třídu, tak ať mě nepodceňuje.

No, tak asi vám došlo, že z mé, tedy Yuuovo pomsty nic nebude... jsem zkrátka měkota, když je ta druhá postava takhle hodná :D Chtěli by jste vědět, co jsem mu chtěla provést? :P